Chtěl bych se smát, ale nejde to
Chochola, Václav: Jako vrána na Beckhama

Chtěl bych se smát, ale nejde to

Jsou jich tisíce. V tuhle chvíli přesně osm tisíc dvacet sedm. To číslo se mění, ubejvá, naskakuje, někomu šichta končí, dalšímu loveckej den právě začíná. Čuměj do monitoru, možná už tak dlouho, že si ani neuvědomujou, co dělaj, že před nima nějakej monitor je, že na něj čuměj, že na tom monitoru je splávek, červenozelenej, oranžovočernej, jakej si navolili. Ruce položený na hřbetě myši nebo svíraj herní ovladač, cokoli.

Jsou jich tisíce. V tuhle chvíli přesně osm tisíc dvacet sedm. To číslo se mění, ubejvá, naskakuje, někomu šichta končí, dalšímu loveckej den právě začíná. Čuměj do monitoru, možná už tak dlouho, že si ani neuvědomujou, co dělaj, že před nima nějakej monitor je, že na něj čuměj, že na tom monitoru je splávek, červenozelenej, oranžovočernej, jakej si navolili. Ruce položený na hřbetě myši nebo svíraj herní ovladač, cokoli. Ty ruce dřevěněj jak dávný ryby v dávnejch tůních, zaživa ostatky.
Čekaj. Na pohyb, na zlomek vteřiny, kterej jim pro dnešek garantuju, kterej jim vygeneruje počítač. Jen pár z nich to chytí, jen pár z nich v pravej čas klikne a vyslouží si odměnu. Sto virtuálních bodů, poplácání po zádech. A vztek těch, který zasekli naprázdno, který usnuli, který možná chtěli pohnout prstem, ale tělo je neposlechlo. Tisíce lidí rozesetejch po světě. Spojuje i rozděluje je barevnej splávek. Všichni na něj čuměj, a nikdy se proto nemůžou potkat.
Jak vypadá JACQUES91, co se právě připojil? A proč stráví příští hodiny zrovna tímhle? Několik hodin života.
Osm tisíc dvacet sedm. Každej z nich je pro mě další porce dolarů, eur, liber, rublů. Tisíce tisíců tečou na moje konta, rozechvívaj drátky uvnitř potrubí, penězovodu, kterým vycucávám svět. Nic mi to nedělá, nic při tom necejtím.
Ta konta tučněj každým dnem, jak do husy šišky cpou na moje účty svý prachy, jak o Vánocích cukroví, nejde přestat, cukr chce zase cukr a další cukr a přesycenej mozek nestíhá vstřebávat, nechápe, co s tou energií, vypne a nechá to na rukách. Ty pokračujou v krmení a nepřestanou, dokud je nesevře křeč, dokud jim nedojde kredit.
Jednou tu husu zaříznu a všechno skončí. Už brzo.
Zatím mě uhání poskok z banky, ať se zapojím do investičního programu a věrnostního programu, ať investuju, můj osobní bankéř, co zhodnotí mý peníze v růstovejch fondech a podílovejch fondech, myslet na penzi není nikdy moc brzo, pojistěte se kapitálově, úrazově, životně, pojistěte si svá pojištění a třeba si na to vemte hypotéku, žádnej strach, i tu vám pojistíme. Nemám sílu to položit, zavolal by zase, zase by to zvonilo, poslouchám, seká kolem sebe procentama a benefitama a křivkama, brožury že mi pošle, osobně se dostaví na konzultaci, kdykoli, ve dne v noci.
Vůbec netuší, o co tady jde, kdo jsem, kam mířím. Chce se jen přiživit, odnýst si něco z mýho stolu z mojí hostiny, a nechápe, že si toho bílýho ptáka nedržím pro sebe. Že pro mě má úplně jinej význam. Už brzy.
„Člověče, nechte mě už bejt,“ odříkávám mu do telefonu. „Nechte mý prachy na pokoji, nechte je spát, jak to dělám já. Už teď si nejspíš můžu tu vaši banku koupit celou, tak mi necpěte procenta z promilí.“ Sám sebe lituju za ten unavenej hlas, za tu slabost. Říkám to, jako kdybych mluvil s vlastním otcem za třicet let, sám se sebou za padesát, je to otravný a zbytečný, on mě neposlouchá, jen mluví, protože je monitorovanej a nahrávanej.
„Jestli máte provizi z obchodů, řekněte mi svoje číslo účtu a já tam něco pošlu. Na svý si přijdete, jen si odpustíme tuhle každoměsíční buzeraci, jo?“
A blbeček je škrobenej, blbeček je dotčenej, dovoluje si upozornit: „Dovoluji si vás upozornit, že náš hovor je nahráván.“ Slyším, jak mu to v mozku šrotuje, jak přemejšlí, jestli bych ty prachy fakt poslal.
„A váš druhý účet?“ ptá se.
„Jakej účet?“
„Účet číslo vedený u naší banky od roku 1999. Dostáváte na něj peníze od pana Antonína Krama, to bude… pan otec? Žádné jiné pohyby tam za celou dobu nebyly. Každý měsíc patnáct tisíc v položce DAL. Celkově to je už dost přes milion. Není to škoda? Jistě bychom vymysleli nějaké zhodnocení…“
Jo, vzpomínám si na to.
„Budeme ti něco posílat,“ řekla matka tenkrát v baráku ve vilový čtvrti nad Zlatým rohem. „Budeme ti něco posílat.“ Rozhodla a na nic se neptala. Byl jsem rád. Nechtěl jsem, aby se ptala, ona nechtěla, abych se divil. Nechtěli jsme se. Nic mezi náma nebylo. Snad jen radost, jediná společná radost, jakou jsme kdy měli. Že mizím pryč, že už si nebudem muset vůbec nic. Za to mi zaplatili, za to mi nejspíš platěj dodnes.
„Jednou si Julka koupím nazpátek,“ napsal jsem jim z Prahy na pohlednici. Na ty prachy jsem zapomněl. A oni nejspíš zapomněli na ten pohled. Za sklem v knihovně ho určitě nemaj.
Bankéř dál osobně dotírá, v mém zájmu, je to poslání, dovoluje si ještě jednou upozornit na Benefit program a zajímavé bonusy, stačí jen platit kartou, co vy na to…?
Tumáš kohouta. „Víš co, osobní bankéři?“ zakřičím. „Jestli mi ty peníze toužíš množit, tak je množ, roubuj je, inseminuj, rozlušti jejich genetickej kód, ale přestaň mě s tím otravovat, rozumíš!“ prskám do sluchátka a na monitor. „Jestli to něco hodí, tak je půlka tvoje. Je to fér? A teď vypadni z mýho telefonu!“
„Ehm. Dovoluji si vás upozornit, že tento hovor…“

Za měsíc zavolá zase. Má to v popisu práce. Prudit. Po čase se člověk obrousí, i já jsem se obrousil. Bude volatvolatvolatvolat. Kdyby nevolal, vyhoděj ho. Tak mi to vysvětlil minulej ředitel banky. To byl příjemnej chlap, uplatitelnej. Vycházeli jsme spolu. Já mu udělal nabídku, on si vybral roční vouchery. Jednou na lov harpunou, pak na medvědy. Za to mě nechával bejt. Příjemný pro obě strany. Ale skončilo to. Na slona už si zadarmo nevystřelil. Fúze, novej majitel, novej management. Udělali audity, našli nedostatky, ředitelovi uvázali padák ze zlata a vykopli ho i s jeho chlupatejma trofejema, zavázali se, vytkli si cíle, odhlasovali odměny a pruděj nanovo, pod jiným jménem. BLÍŽ K LIDEM, říká hlavička na obálkách. A má pravdu. Jsou blízko, lezou mi do bytu, vtíraj se sem telefonem, obálkama. Blíž k lidem. Ten slogan mě děsí.
„Víš co, zařiď mi schůzku s ředitelem. Dohodnu se s ním. S tebou mluvit nechci, nebavíš mě, blbečku.“ Je to špatný, je to ode mě hnusný, ale mně lidi říkali i hůř, nenabízeli mi tučný úplatky, na mě byli zlí. Já jsem jen upřímnej. Nechtěl jsem, aby sem lezl. Bude si to pamatovat. Měsíc.
Zdůvodňuju si, ale stejně z toho mám špinavej, zlej pocit. Do toho mail, můj člověk, můj šmírák posílá z Turecka podklady k nový reklamní kampani jistý potravinářský firmy, co s ní podepsal smlouvu jistej fotbalista.
Víčka od jogurtů, turecká cola, ubrousky na gyros, mlíko, hamburgery, mražená treska i obaly od žvejkaček – na všem bude jeho hlava a bílej chrup a zalomenej palec a sestříhanej ježek ostrej jak piraní zuby. Letošní tvář kampaně se jmenuje Julek Kram. Můj Julek.

Poprvý nechal táta Julka takhle sestříhat na oslavu, když brášku vzali do sportovky. Tenkrát poprvý nechal doma mě a vzal k holiči jeho. „Takhle má vypadat sportovec,“ chválil a plácal brášku po zádech a natáčel ho doma u stolu, přejížděl mu dlaní po těch zubech. Nedělal to kvůli mně, aby mě shodil. Já už pro něj nexistoval. Ten den byl jak přestupní stanice metra. Každej jsme nasedli do jinýho vlaku a ten s náma uháněl pryč, od toho druhýho. Brácha od bráchy.
Za dalších sedm let brášku prodali. Tím to začalo.
Jedna dobírka, doporučeně, balík par avion z městečka Ústí do Istanbulu, tady mi to podepište a ještě tady, díky, ať slouží. Prachy profičely potrubím a Julek v letadle přeletěl Evropu už jako majetek jedný akciový společnosti ovládající jeden fotbalovej klub, balík omotanej červenožlutou šálou.
Ale ještě předtím se u nás na zahradě odbyla malá soukromá garden tlačenice. Každej chtěl z Julka kus, ještě než ho celýho adoptujou Turci. Agent, bafuňáři, reportéři, trenéři, filmaři. Každej se zasloužil, každej přispěl, každej přeje a doufá.
Já zatím seděl nahoře u sebe a dával dohromady hru. Vrána lítá nad hřištěm a sere na hráče. Čím větší eso, tím víc bodů. Posranej Ronaldo za čtyřicet, posranej Beckham za padesát, českej obránce za jeden bod. Jedinej Julek byl neposratelnej. Tu hru jsem mu chtěl dát k narozeninám. Nestih jsem mu ji dát, už nikdy. Dodneška visí na netu – spousta jejích verzí, zaktualizovanejch, vymakanejch. Princip zůstává.
Programoval jsem vránu, a dole zatím mýho třináctiletýho brášku uváděli do klubu posratelnejch slavnejch, vedli mu ruku při podpisu, stavěli ho před kameru a strkali před něj mikrofony, nevadilo mu to, motal se mezi nima, kam ho zrovna postrčili, už to znal, rodiče s ním takhle strkali od narození.
Na naší zahradě, na tom pažitu posázeným červenobílejma kuželama, ze kterýho trčela železná konstrukce branky a kterej křižovaly bílý lajny, na týhle zahradě, kde já tátu zklamal a kde on pak o to tvrdějc proháněl Julka, vrcholila velká hra na peška: Julek s očima zavázanýma čekal, čí ranec peněz ho nakonec sejme. Francouzům se moc líbily jeho nohy, zuby, vlasy i ruce, každej kousek jeho tělíčka při testech zvážili a prozkoumali, posoudili jeho mentální způsobilost zvládat stres, laboratoří prohnali jeho tkáň, aby snad nekoupili defektní kus, kterej bude za tři roky na odpis. Líbil se jim, moc. Přišli ale s menším rancem a měli smůlu.
Brášku dostali Turci. Hned po oslavě si ho oblíkli do žlutočervenýho dresu, posadili do letadla a – neklopit, netřást, fragile – odlifrovali zásilku do špinavý pokladnice Východu, smetiště Západu, do jinýho, cizího světa. Já letěl jako příslušenství, jeden z kufrů.

Špatnej den. Z monitoru čučí Julkova hlava na jogurtu, ovocná trefa do branky nepřátel zdraví vašeho dítěte, kup si tu manu, nebo ti pomře střevní mikroflóra. K tomu si sloupni nálepku s Julkem a vyhraj lístky na finále Ligy mistrů, setři si Krama a s trochou štěstí poletíš do Istanbulu, města sultánů, císařů, králů a hlavně špičkového fotbalu. Do jinýho Istanbulu, než znám já. Chtěl bych se tomu smát, ale nejde to. Dost mluvení. Konec.

David chvíli sedí, pak znovu šuplík otevře, vytáhne diktafon. Potěžkává krabičku v dlani.

Nemám, komu bych to říkal. Nemám svýho chlápka v kukani za mříží, nemám svýho světce, kterej by mě vyslechnul a dal mi rozhřešení, svýho agenta svátosti a odpuštění, kterej by mi podal instantního boha v tabletě.
Mám diktafon. Jednou to všechno pustím. Paměť. Pustím si svoji paměť. Posadím se do křesla a budu se poslouchat. Trpělivej, trpělivej, ani jednou se nepřeruším, neskočím si do řeči, jen občas kejvnu nebo se usměju, povzbudím ten hlas k dalšímu povídání.
Tak to přece má vypadat.

Pak na barevný lístek napíše ZPOVĚĎ a nalepí ho na korkovou nástěnku nad monitorem. Hledí na nástěnku, na všechny ty barevné papírky. Vstane a na ten poslední ještě dopíše KOSTELY.
Přejde k oknu. Prsty roztáhhne dvě kovové pásky žaluzie jak ženu, a světlo s tmou se setkají. Nevidí nic, hledí do temného okna. Přece dlouho nehybně drží roletu rozevřenou, smáčí ukazovák a prostředník v tom rozhraní světů, světla a tmy. Světa tam a světa tady.

  

João Lima
Zvukem letištní haly je valivé hučení malých plastových koleček. Ta kolečka nesou kufry a kufry za sebou táhnou lidé.
João Lima svírá v levé ruce výsuvné madlo černého kufru, hukotu koleček si nevšímá, neví o něm, nedokázal by říct, jaký zvuk letiště ovládá, hukot koleček je opomíjený zvuk světa, nevnímaná samozřejmost. Kráčí stejně velmi rychle jako ostatní, vkládá letenku a pas do náprsní kapsy, stejně jako všichni ostatní si je vědom své výjimečnosti. Frankfurtské letiště zná tak dobře jako to sãopaulské, jako všechna letiště. Dobře zná brazilský obchodník i jemné vibrování svého telefonu v levé kapse saka. Ruka vklouzne do kapsy.
„Objekt byl napaden. Objekt byl napaden,“ opakuje automat ve sluchátku.
V letištním salonku se rozvrní a rozbliká černý notebook té nejameričtější značky, vyrobený na Tchaj-wanu ze směsi magnezia a titanu pod dohledem čínského managementu. Hot spot ani wifi nejsou slova, která by panu Limovi v jeho rodném městečku zajistila živobytí. Jsou ale kouzlo, vúdú, bez kterého by nepřežil v novém světě založeném na tom, co není vidět, ve světě, kde slovo živobytí nemá smysl.
Kamera 1 – celkový pohled, kamera 2 – hala, kamera 3 – ložnice. Na obrazovce vyskakují okna, na každém trhaně ožívá svět daleko za oceánem, děje v oknech legračně netečné k hlášení frankfurtského letištního rozhlasu.
„All passengers of the flight AF1319 from Frankfurt to Paris please…,“ hladí ženský hlas z reproduktorů, vetře se až do sluchátek pana Limy naplněných křikem čtyř mužů v kuklách, přeje šťastnou cestu, zatímco v obchodníkově domě létají vzduchem šuplíky, nože pářou plátna na zdech, na podlahu padají porcelánové mísy.
João Lima vrtí hlavou a pohybuje rty. Ještě pohled do garáže. Ne, její auto tam není. „Kdepak tě mám, holubičko?“ usměje se. Pak se konečně ozve klapnutí v telefonu. Hlásí se policejní kapitán.
„To je dost, kapitáne. Koukejte vyrazit. Jsou čtyři. Všechno mám nahrané, takže žádný střílení uvnitř domu, jasný? Sakra! Ty hajzlové zničili moje křeslo. Podejte si je. Žádný strachy, vymažu to. Hodně štěstí.“ Položí telefon na klávesnici a dál sleduje detektivku ve známých kulisách. Během patnácti minut leží zloději spoutaní na zemi a těžké boty policistů plní přání pana Limy. Ten ještě stihne poděkovat kapitánovi a manželce napsat zprávu, že je všechno v pořádku a ať zajistí firmu na úklid. Záznam si uloží do paměti – může se někdy hodit. Letadlo do Moskvy odlétá za dvacet minut.

Černovlasá mladá žena si v hotelu na okraji São Paula přečte zprávu, polkne pilulku a zapije ji vodou. „Přečti si to,“ říká, podává telefon nahému muži na posteli a před zrcadlem si kontroluje podprsenku. „Už chápeš, že v našem domě to dělat nemůžeme? Všechno by viděl. Parchant.“ Rtěnka putuje po rtech, ty nezůstanou v klidu dlouho. „Může mě sledovat ve sprše nebo v posteli, na záchodě.“
Žena stojí před zrcadlem, na chvíli zavře oči, rty pevně stisknuté. Muž klidně leží, oči zavřené.
„Ví, co jím, na co se dívám v televizi. Nebo to neví, ale to nevím ani já, jestli – jestli on ví…“
Ruce poklesnou, tělo povadne, žena se posadí na taburet. „Já vůbec nic nevím. Moýžný je úplně všechno. Všechno.“ Ramena se roztřesou, dlaně přes obličej. „Nikdy nic neřekne, ale ví to, určitě. Všechno má nahrané. Celý můj život je nahraný, každá naše soulož. Možná i teď nás něco nahrává, co já vím.“
Otočí se na muže kouřícího cigaretu, do pláče se vláme přerývaný smích. „Víš, co mi dal k výročí? Dývídýčko The Best of Our Fucking, zabalené ve zlatém obalu. Prý to můžem propříště rozšířit o další lidi, aby to nebylo tak jednotvárné. Není normální.“ Vrtí hlavou, hledá v kabelce.
Muž se uchechtne a taky kroutí hlavou. „Cos mu dala ty?“ Podává jí krabičku a zapalovač.
Žena si zapálí, několikrát dlouze potáhne, pak cigaretu odloží na stolek. Vstupuje do záchranného kruhu sukně.
„Poukázku na lov krokodýlů. Po internetu. Přál si to. Už střelil dva. Jednoho dokonce na letišti. Máme je na zdi. Obludy. Musím jet, lásko.“ Řekla to slovo mechanicky, ani se na něj nepodívala.
Znovu si přepudruje tváře a nos.
Muž se nadzvihne, opře se o lokty. „To by se mi taky líbilo… Mysli na mě.“
„Uvidíme,“ usměje se ona. „Až jestli si to zasloužíš…“
Ve výtahu stihne telefonem zjednat úklidovou firmu, čalouníka na křeslo a požádat matku, aby pohlídala děti o den déle. Pak jede domů. Než vejde do prázdného domu, upraví si v autě vlasy a obtáhne rtěnkou rty. Pro muže, který tady není.

 

David
Je zima-podzim nebo zima-jaro, zima-zima nepřišla a nepřijde, klimatologové doporučují připravit se na změny a americký prezident vyhlašuje další válku. Tentokrát osvobodí Zemi od skleníkových plynů. Okna pražských domácností synchronizovaně blikají, i letos rodiny hledají své superstar a vyvolené a supertanečníky a barmany a trosečníky. Okna dětských pokojíčků se temní důvěrou.
A pak jsou okna, která nesvítí světlem, ani se nečernají tmou. Monitory tam měkce osvětlují obličeje, zbarvují je do kovové modři, změkčují místnosti, odsouvají svět za zády kamsi do šera a ještě většího šera, tady je čas gumový, natahuje se, zkracuje.
I obličej Davida Krama se matně leskne kovovou modří. Mladý muž je připoután ke stejné síti, ale nepatří k nim. Je pavouk, ti ostatní se chytají na jeho vlákna. Zacukají a on z nich vysaje peníze. Obsazuje taková místa, která ty ostatní lákají, láká je tam a už je nepustí. Nikdo ho nevidí, je skrytý v nejzazším koutě, v malém špinavém bytě. Jeho prsty tiše pracují, kloužou po klávesách.
Ví o své pavoučí křehkosti, nikdy se svým obětem neukáže, nesmějí se dozvědět, že byly chyceny a kým. Žádná jména. Jména jsou zrada – kdo v tomhle světě dává jméno, lže. Jméno je koule, kterou tahají celý den co den za sebou, balík strachů. Alespoň v noci, u svých monitorů ji chtějí necítit. A David jim tu výsadu bezejmennosti dává. Je pavouk poskytující svým obětem službu. V téhle obrovské, vlákny vyplněné místnosti, ke které lidé stále ještě upírají své naděje a která je má spasit. Lidé s kovově modrými obličeji se propracovávají sítí stále dál, trhají za lanka, opilí, nemyslí na to, že se vzdalují od vchodu, že dveře ven, zpátky, jsou menší a menší.
David Kram nebloudí, nenechá se fascinovat možnostmi, neumí hledat nové cesty. Chodí jen po osvědčených stezkách. Čas objevování má dávno za sebou. Oči unaveně pomrkávají, škube to v nich, pravá ruka se sotva znatelně pohybuje nad stolem, pod rukou myš.
Na zemi, na posteli, všude leží poházené časopisy, noviny. Mezi nimi magazíny Time, poslední čísla ročníků 2006 a 2007. Z jednoho hledí zasmušilá, sinalá tvář ruského zápasníka. Titulní stránka druhého slabě zrcadlí strop. Osobností roku 2006 se stáváte VY, hlásá titulek. Každý rok přináší poslední číslo portrét slavné osobnosti, která dosáhla čehosi velikého. Letos jste to VY, lidé. Každý, kdo využívá internet, se zasloužil o jeho další růst.
Letos Putin, loni vy.
Když David ten časopis dostal, hleděl na obálku, pokřiveně a hrbolatě se na ni i z ní usmíval. Jako kdyby byl každý chodec vyznamenán za to, že dodává Zemi energii, že ji roztáčí. Každý, kdo jíte sýr, jste se letos zasloužil o další růst výroby sýra. Tak ho koukejte sníst.
Počítač zapípal. Pošta.
Davide, zpovědnice jsou připravený ke spuštění. Ve 12.00 SEČ začínáme zkušební provoz v Krakově, Madridu, Lisabonu a Kolíně nad Rýnem. Zkoukni to a dej vědět, co si o tom myslíš. Už teď máme prvních tisíc registrací. Seš dobrej. Ahmed.

Mírně zkreslené šeptání zkroušených Poláků a hřešících Němců pak provede Davida odpolednem. Jen tuší významy, dosazuje si, omámeně sedí zapřený v křesle a chytá přerývavé dýchání těch lidí, snaží se skrze mřížku rozpoznat na monitoru tváře kajícníků.
Můžem to spustit, odepsal před pátou Ahmedovi. Pár připomínek ještě dodám.
Vstal z křesla, protáhnul se. V tu chvíli zaútočil hlad. Od rána nic nejedl. Přešel k varné konvici postavené na parapetu okna a zapnul ji. Z tašky vylosoval kvádřík v igelitu, rozdrobil nudle do misky.
Sentiment amerických Poláků po staré vlasti zaútočí na výdrž serverů, do jejich chicagských kanceláří a bytů zavane přes mřížku zpovědnice zatuchlá vůně vlasti předků, paní Maria Limová se vyzpovídá lisabonskému knězi z nevěry, zahodí své hříchy daleko za mořem, aby za svým místním knězem mohla přijít důstojná a klidná.
David bude pojídat večeři a poslouchat, jak z kajícníků rozesetých po celém světě kape pot a peníze, jak zpovědníci na monitoru klopí hlavy rozsekané mřížovím a naslouchají hlasu z mikrofonu, jak tváře roku 2006 napomáhají rozvoji internetu. Jak se v něm rozpouštějí.
Sám řekne pokoji jen pár slov, hned je překlape do počítače a pošle mailem Ahmedovi. Posunout kameru č. 4 v Krakově, ubrat na mikrofonu v Kolíně, v Lisabonu je kamera zaostřená na mřížku zpovědnice (ale kajícník by přece ostřil spíš na zpovědníka!) . Mail pošle, zapře se v křesle. Dál mlčí. Není komu dávat slova, zůstává tu s nimi sám.
Několikrát přejde místnost. Opatrně vyhlíží skrze rolety, okna okolních domů blikají, občas prohučí tramvaj. Městu chybí měkkost sněhu, světlo rozpité ve vločkách. David se vrátí k počítači, pustí si nahlas klavír Keithe Jarretta, přejde do koupelny, otočí kohoutky, napustí vodu do vany. Koupel chutná večerně – je večer.

 

 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Euromedia-Odeon, Praha, 2009, 304 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse