Nikde – Všude / Nikdo – On: Halasova básnická teologie negativity
„Subtilní Božstvo je nic nejnicovatější: kdo nezří nic než nic, ten zří je v jeho skrejši.“
Johannes Scheffler, Cherubínský poutník

„Co jsi dále, ach, co jsi?
Kde bydlíš? A co působíš?
Ach, medle prosím, kdo jsi?
Co nastane, co hotovíš?“
Fridrich Bridel, Co Bůh? Člověk?

Již ve svých prvních dvou sbírkách Sepie (1927) a Kohout plaší smrt (1930) konstruuje Halas model světa charakterizovaný vědomím „pustoty“, dokořán rozevřené prázdnoty, dutiny světa („Otevřeli jsme ústa dokořán“, Paříži až tě nebude, ze sbírky Sepie, v. 35). Halasova poezie je poezií radikální skepse vůči naivně přepokládané skutečnosti světa: jestliže v Tváři (1931) není toto prázdno světa a „prázdno v nás“ zaplnitelné, „spasitelné“ nikým a „ani modlitbou“, pokouší se básnické Já v Nikde toto prázdno světa paradoxně zaplnit (nihilistickými) rétorickými figurami „nulity“ světa („nic“, „nikde“, „prázdno“ atd.), která je však ihned „anulována“ performativností litanického typu promluvy, tedy enumerativním kupením rétorických figur jako anafora, epanalepse, apostrofa, elipsa atd.

Hybnou silou nebo ještě přesněji (nehybným) hybatelem kaskády anafor litanického Nikde, které Halas zařadil do sbírky Dokořán (1936) hned za báseň Had, věnovanou Richardu Weinerovi, a které tvoří stupně básníkovy via negativa, je posedlost verbalizovat, lidskou řečí pojmenovat nepojmenovatelné, absolutno,1 Boha, stvoření kosmu z „Ničeho“ a „Nikým“, pro co nemáme jména a co je vyslovitelné nanejvýš prostředky paradoxně-oxymórního popírání a negace toho, kdo svítí „nejsa vidán“.2 K Bridelově skladbě jako paratextu Halasova Nikde odkazuje již rytmika básně, stupňovaná do „zuřivého tempa“, jak napsal v souvislosti s Bridelovou básní Dmitrij Čyževśkyj, stejně tak jako „neuvěřitelné hromadění slov“ jako „sugestivní prostředek, jak přiblížit čtenáři svět, bytí, tak, jak je vidí barok – svět bytí jako nevyčerpatelnou mnohost, jako rozmanitost, pestrost, rozličnost jako „universálnost“.3 Ale podobně jako u Bridela tvoří také u Halase základní tematickou linii jeho Nikde podstata lidského bytí a podstata (nepoznatelného) absolutna, neproniknutelné podstaty boží. A již Čyževśkyj 4 upozorňuje v této souvislosti na působení negativní teologie v Bridelově skladbě, když píše, že „Bridel se tu přimyká zřejmě k tomu směru theologie, který vychází především z tzv. „Areopagitica“ a zdůrazňuje „nadpodstatný“ – možnosti lidského poznání přesahující – charakter božího bytí, které proto může býti v prostředcích řeči vyjádřeno jen antithesami a paradoxy. Nikde je v jistém smyslu ještě radikálnější v tom, že paradoxy stupňuje do téměř zuřivých invektiv („Nikde jede mrtvých který vztekle maří (…) / ty lyrisme zdechlin samče práchniviny“, II, 2, 7; „Nikde zpupný zakuklenče“, IX, 4), budících zdání – ale jen zdání – rouhačství („Nikde rouhavé“, XI, 5) a ateismu; příznak charakteristický, jak ukazuje Jacques Derrida ve svém eseji a apofatice Schefflerova Cherubínského poutníka, pro apofatickou negativní teologii: „Apophasis je deklarace, vyhlášení, odpověď, která tím, že ve vztahu k předmětu "Bůh" přijímá popírající nebo tázající formu – neboť i to znamená apophasis –, se občas klamně podobá vyznání ateismu. A to tím spíše, že modality apophasis často upomínají, navzdory jejich popírajícímu a tázajícímu charakteru, na modality úsudků, verdiktů, potvrzení, statementu. – Jako určitá mystika je apofatický diskurz vždy podezírán z ateismu. Nic se mi nezdá přiměřenější a zároveň bezvýznamnější, nemístnější, slepější než takový proces. […] Jedna apofáze může být vpravdě odpovědí na neutišitelnou touhu po Bohu, jí odpovídají, s ní korespondují podle příběhu a události její manifestace nebo podle tajemství její ne-manifestace. Druhá apofázis, ten druhý hlas může být naproti tomu zásadně cizí a protikladný každému dychtění, v každém případě veškeré anthropo-theomorfní formě dychtění.“ 5

Matoucí podvojnost, příznačná pro apofatický diskurz negativní teologie, charakterizuje také Halasovo Nikde. Ambivalentně „dvojdomý“ a „dvojzpěvný“ makro- a mikrokosmos Halasovy básnické skladby je konstruován – podobně jako u Weinera – jako převrácený zrcadlový obraz; každé pozitivum je ihned negativizováno a stejně tak každé negativum pozitivizováno, bytí v sobě nese ne-bytí, resp. bytí je bytím nicoty. Vesmírné nekonečno, zaplněné v první strofě „bezhlesým“ a „hluchoněmým Nikde“ (I, 4; VIII, 1), do něhož je člověk uvržen, a otevřený klín země na konci básně („Nikde velká nahá otevřená ženo“; závěrečný verš), který je jeho konečným údělem, neboť údělem člověka je země, od počátku až do konce jeho pozemské existence (kosmický obraz země v úvodním verši básně a eroticky konotovaný obraz otevřené země jako „velké nahé otevřené ženy“ v posledním verši); on sám je však podvojnou bytostí, existující mezi bytím a nicotou, jako „normální“ člověk (v biologickém smyslu) a jako transcendentální Já. Co se mezi dvěma makrokosmickým krajnostmi Halasova Nikde odehrává ve sféře mikrokosmu, je tragédie víry („Nikde vrchcábe mé víry děravící“, V, 7), umění („Nikde před uměním Nikde v tobě žiji“, III, 4) a lásky („Nikde lásko prvá“, V, 4; „Nikde Nikde Nikde lásko“, VI, 5), které všechny prostupuje „Nikde“ a „Nic“. „Nikde“ proniká vše a všemi procesy: v nekonečném univerzu, v organické i anorganické přírodě, ve sféře ducha, kultury a umění. Nepojmenovatelnost, nevyslovitelnost hledání slova, nedůvěra ke slovu, „dračí setba“ demiurgického „námelného“ slova (IV, 7) má i zde metapoetickou dimenzi: „Nikde poesie Nikde hněvu mého“ (III, 1); „Nikde vše a Nikde slovo“ (VI, 8); „čelo Nikde veršem věnče“ (IX, 3). Zvláštnost Halasova neobarokního theatrum 6 („Nikde hrdlící se Někde v tragedii“, III, 3), které v tradici barokního diskurzu spojuje nekonečné univerzum a konečný svět člověka, nebe a podsvětí atd., spočívá právě v tom, že je „dvojdomé“, podléhající principu dvojí negace nebo negace negace: „Nikde tebe hnětu prchle do ničeho / (…) v nic nicotou vešlé v prostor Unikděno“ (V, 1, 6). Tento princip dvojí negace, převracející negativní „Nic“ stvořeného světa v pravý opak tím, že je negováno, má svoji tradici v gnostických traktátech 7 a v apofatice (apophasis ve smyslu „popření“) negativní teologie, znovu oživené v barokní mystice. Boží „všemohoucnost, / síla, trůn nad nebesy, / světlo, záře velebnost“ (Co Bůh? Člověk? , v. 33-35) zůstává nevyjádřitelným, nevyslovitelným, nepojmenovatelným deus ignotus: „Proto žádám, co jsi ty? / Ach, kdo tebe mi ukáže? Ach, Bože můj! Co jsi ty? […] // Což tehdy ty, co jsi ty? / V té nepřistupné mrakotě / sám ty v sobě, co jsi ty“ (v. 273-275, 297-300). Nepojmenovatelné může, nebo dokonce přímo musí být pojmenováno jedině kryptonymy a pseudonymy: „Nikde polykači perlorodých září (…) / Nikde čistý erbe věčných světa drantů“ (II, 1, 5).

Ale tato oslovení, kterými se básnické Já obrací k „Nikde“, jsou zároveň sebeosloveními: „Nikde“ je sou-částí mého Já, které je obsaženo v „Nikde“: „Nikde v tobě žiji“ (III, 4); „Nikde Nikde Nikde větrné mé jméno / v nic nicotou vešlé v prostor Unikděno“ (VI, 5-6); „já byl tebou a ty lůnem“ (VIII, 5). V Schefflerově Cherubinském poutníkovi je tato myšlenka vyjádřena aforismem: „Jsem velký jako Bůh, On jako já je malý, / On ve mně je, já v Něm: jsme oba neskonalí.“ Halasova „tmání dvojzpěvná“ (V. strofa, 8) signalizují monologičnost dvou hlasů, „dvou mocností“, které Derrida charakterizuje jako: „na jedné straně [moc] radikální kritiky, hyperkritiky, po které už se nebude jevit nic jako jisté, ani filozofie ani teologie, ani věda, ani zdravý rozum, ani nejnepatrnější doxa, a na druhé straně, naopak, protože jsme se ocitli mimo veškerou diskusi, autorita tohoto poučujícího hlasu, který jako stroj produkuje nebo reprodukuje své verdikty tónem nejdogmatičtější jistoty: nic a nikdo mu nemůže odporovat, protože zde máme co dělat se zanícením a vášní: s na sebe vztaženým protikladem a s využitým paradoxem. – Dvojí moc těchto dvou hlasů není bez vztahu k double bind od-osvojení nebo vykořeňujícího zakořenění. Tato teologie dává proniknout nebo vnáší negativitu jako sebezničující princip dovnitř každé své teze; každopádně nechává každou tezi, každou víru, každé doxa nerozhodným.“ 8

Tato epoché jako „upuštění“od základní teze přirozeného postoje ke světu a úsudků o světě připomíná, a Derrida 9 na to explicitně upozorňuje, metodu fenomenologické redukce. Z této perspektivy se negativní teologie, jejímž cílem je (nepojmenovatelné) pojmenování a vyslovení pravdy o tom, co a čím Bůh je, jeví – a v tom spočívá podobnost s fenomenologickou redukcí 10 – jako zásadní zlom s dosavadní tradicí myšlení, s ontologickými a teologickými výpověďmi, ale také s tradicí, z níž sama pochází. Právě tímto aspektem a způsobem, jakým je myšlenka absolutní transcendence, uskutečňující se v nitru, vyjádřena, je Halasovo Nikde mimořádným básnickým textem, v němž je tradice manýristicko-barokní estetiky úžasu a tradice negativní teologie a apofatiky aktualizována a ozvláštňována prostředky avantgardního jazykového novátorství. 11

Jacques Derrida připomíná, že apofatické mystické texty můžeme číst také jako důvtipné diskurzy o smrti „o (nemožné) možnosti vlastní smrti onoho bytí, které mluví a které mluví o tom, co jeho promluvu i jeho vlastní bytí hubí, přerušuje, neguje nebo ničí.“ 12 Halas sám charakterizoval své Nikde jako „místy zdivočelé vyzpívání posedlosti nicotou“ 13 . Z této perspektivy je Nikde také básnickým textem o smrti jako „možnosti nemožného“ a zároveň o nemožných možnostech vyslovení nesdělitelného 14 . Negativní teologie Nikde spojuje zároveň ontologické (nebo theo-ontologické) a mytopoetické významy („Nikde dairský supe který srdce klová“, IV, 8; Nikde zrado Minervino“, VII, 8; „Nikde Heleno mé Troje“, VIII, 2). 15 Právě toto spojení antiky a křesťanství, řecké mytologie (a filozofie) a křesťanské teologie, mýtu a logu, jak se objevuje v platonismu, je příznačné pro mystické texty negativní teologie. Také v Bridelově skladbě je oxymórně-paradoxní obraz „Všem svítíš, nejsa vidán, / v mrakotě jsi znamenitý, / když hejbáš, nejsi hejbán, / hneš světem nemohovitý“ (v. 329-332) odkazem k Aristotelově důkazu Boha jako „Prvního nehybného hybatele“ z jeho Metafyziky (XII. kniha, 6.-10. kapitola). 16

Samotné bytí je již v prvním verši Nikde vyslovitelné a sdělitelné jen absolutní negací (negace): „Nikde nebýti ó Nikde“ (I, 1); „Nikde Nikde Nikde větrné mé jméno / v nic nicotou vešlé v prostor Unikděno“ (V, 5-6). Ale již vědomí smrti ve zrození („Nikde prvním nářkem dané (…) / já byl tebou a ty lůnem / Nikde konci kterým stůněm“, VIII, 3, 5-6), vědomí trvalé přítomnosti smrti v životě je možností být jako paradoxní „žití smrti“, která je jinou formou života: 17 „Tím že vím jsem trestán stále / Nikde nikdy nedám vale (…) / Nikde oblud mého spánku / Nikde co zvím na kahánku / červem časně k zrání hnaný / dole soudu kostmi stlaný“ 18 (IX, 1-2, 5-8). Také bytí podléhá této ambivalentní podvojnosti zrození do smrti a smrti jako druhého zrození: „leptavá tmo dvojí narození skonu“ (X, 3). Zcela v duchu mystické tradice zírá básnické Já Halasových textů do propastné tmy, aby prozřelo a poznalo absolutní, smysly a rozumem nepoznatelné a nevyslovitelné nejskrytější tajemství: „Do tmy zahleděn / světa nevnímaje / duch můj okouzlen / čerň tu polýkaje“ (Ve tmě, I. strofa, ze sbírky Tvář). Podobně v Bridelově skladbě: „V té se topím propasti / v tomto se světle zatmívám“ (Co Bůh? Člověk? , v. 397-398). V Halasově Nikde je myšlenka negativní teologie vystupňována do tautologicko-apofatického extrému „Nikde jsi ty dech jen boží / Nikde peklu za podnoží“ (VII, 5-6).

Ale „Nikde“ je také tautologickým „tvůrčím zaklinadlem“, tajnou formulí her(m)etického textu („Nikde ukrývaná stará tajná kniho“ XI, 3), jejíž pomocí chce básnické Já proniknout za zrcadlo („Nikde tvůrčí zaklinadlo / Nikde chtění za zrcadlo“, VII, 3-4), 19 „jímž je svět“ (Tvary, I, 1, ze sbírky Tvář) 20 . „Tvůrčím zaklinadlem“ je samotné básníkovo „násilí emoce na skutečnosti, kruté nucení myšlenky a prudké formování výrazu básnického“, jejichž prostřednictvím uskutečňuje Halas svůj „sestup do hlubin věcí“. 21 Ono „zuřivé tempo“, kterým se řítí paradoxně-oxymórní, hyperbolické obrazy Halasova Nikde – podobně jako Bridelova Co Bůh? Člověk? – jako subverzní, protikonvenční spojování významů, analogií, obrazů, souvisí, jako jeden z hlavních rysů avantgardního novátorství, se zaměřením na vnitřní dynamiku slova-znaku s využitím jeho zvukové struktury a na obraznost básnického výrazu (image poétique). V Nikde spojuje básník řetězce analogií a „nepodobně podobných“ metafor: je-li lineární čas světa (i verbální promluvy) relativní a pochybný („Nikde byvší jsoucí Nikde budoucnosti“, XI, 6), může být nahrazen simultánností na sebe se kupících obrazů, rozbíjejících konvenční syntaxi a „brutálně“ útočících na vizuální představivost. Také v tomto aspektu, v představě, že svět je uspořádán jako fascinující tanec metafor, se stýká manýristická a barokní poetika s avantgardním novátorstvím.