Před odjezdem – už musela jet, do Bukurešti, dva roky tam nebyla, její máma je nemocná, bezmála upoutaná na lůžko, otec taky, jen sestra je zdravá, ale taky nezaměstnaná, musela jet, co se dá dělat, skousnu zuby a budu sám, nějakou dobu, co se dá dělat – před odjezdem tedy, před odjezdem bylo třeba nakoupit, přece nepojede s těmi jejími prázdnými krásnými dlaněmi, kupujeme to, kupujeme ono, kupujeme v obchodě a kupujeme na bleším trhu, ha, kde se její
ku-kadla
jak
zr-cadla
jak dvě světlušky, tak se zaleskla, co to ta rozkošná mrcha vidí, ten čert sedmihradský, přemýšlím, a ona vysavač, malý, hezký, lehký a silný, asi tak jako ona sama, myslím a ptám se, jestli chce přes celou Evropu tahat vysavač, proč ne, říká, autobusu je jedno, co veze, a u nás to stojí desetkrát víc a moje máma má takový, který už vůbec nesaje, no nic, tak jí kupuji ten vysavač, skutečně lacino, kupuji a se zavazadly a tím vysavačem jedeme na druhý den na autobusové nádraží, co den, to je mi den, za úsvitu, ve čtyři ráno, dva stíny s taškami, jeden stín dlouhý, úzký, v květu let a rozkolísaný, druhý kratší, mladší a uplakaný, nastupuje do toho rumunského autobusu, její vlastní mateřský jazyk ji uvádí do rozpaků, nasedá a odjíždí, a odjíždějíc, mává rukama, to já taky, ale ona významněji, ukazuje něco dlouhého, já nic, nakonec dělá, jako by něco zametala, a nakonec vím, chytám se za hlavu, trubka zůstala, od vysavače, doma, zapomněli jsme, rozkládám rukama, co se dá dělat, ona rozkládá rukama, co se dá dělat, a s těma rozloženýma rukama se mi rozpouští v krajině, podobně jako já jí, vracím se domů a sedím sám, v pět ráno, s tou trubkou, míjí den, jeden, druhý, téměř třetí, protože tak dlouho tam jede autobus, volá, že je nás škoda a té trubky, že se máma ohýbat nemůže, a jak se má neohýbat, bez té trubky, no co tedy, no co? ptám se, mám trubku poslat? autobusem? přes celou Evropu? no mám, to by bylo hezké ode mě, říká, no ale jestli je to příliš obtížné, tak ne, tak nemusím, no jistě, že nemusím! seru na to, co budu lítat se starou trubkou po městě, nepošlu, říkám, seru na to, nebudu ze starou trubkou lítat po městě, říkám, ale už vím, že budu, ačkoliv říkám, že ne, překvapím ji a tu starší, nemocnou taky, tu, co se nemůže ohýbat, nedá se nic dělat, budu muset, ale jak, jenom trubku? prázdnou? tak tedy znovu na nákup a s plnou taškou do práce, co s taškou, to není to nejhorší, k tašce jsem přivázal tu zasranou trubku, je dlouhá víc než metr a nešla mi složit, to je mi taky teleskop, jedu tedy s tou taškou a trubkou do práce, protože večer odjíždí z centra autobus a nestihl bych to z práce domů a z domu ještě jednou zpět, jedu metrem, v davu, lidi do ní vrážejí, já s ní vrážím do lidí, to nic, jak s ní ale vejít do vydavatelství, nepozorovaně, aby se neptali, na co je ti ta trubka a pro koho, přidávám tedy do kroku, rozbíhám se, chci se přehnat jako vítr, vletím do vstupních otáčivých dveří a zůstávám v nich, zaklíněn, ani sem, ani tam, k sakru, z jedné i z druhé strany mi radí, jak se mám s tou trubkou obrátit, abych mohl vyjít, s každým pohybem je to horší, konspirátor, kurva, Polák s trubkou do Rumunska chycený do kleští německých otáčivých dveří, aby to trefil šlak, měli by být rádi tam v Bukurešti, za vysavač, co mají! jiní žijí na ulici nebo v kanálech, rozmazlené je to po Ceauşescovi, jako nevím co! vrabčáci s otevřenými zobáky, věčně čekající na nějaké červíčky a teď se já, redaktor, motám jako moucha s tou trubkou, kurva, mezi křídly dveří, ze kterých jsem konečně vyšel, a samozřejmě, že se ptají, co je to za trubku, na co ta trubka, tak říkám, protože co mám říkat, říkám, že to je trubka od vysavače a že ji posílám přítelkyni do Rumunska, tak se ptají, na co je jí samotná trubka, tak říkám, že když bude věrná, tak dostane zbytek, to je život, celý den mě v kanceláři obtěžovali, organizovali procesí k rumunské trubce, no jen se smějte, konečně konec dne, jdu z práce a už nic nepředstírám, držím tu trubku svisle jako rukojeť a nahoře mi vlaje k ní přivázaná taška, jdu na Centrální autobusové nádraží, rumunský autobus tam stojí, vyplňuji formulář, platím, autobus odjíždí, rozpouští se a já se vracím domů, lehký, s čistým svědomím, že jsem nějaké ženě pomohl narovnat se a to a tamto jsem ještě koupil a jeden „papírek“ jsem vložil za obal čokolády, čekám jeden den, druhý, protože tak dlouho tam ten autobus jede, a třetího dne volám, aby šla za chvilku na autobusové nádraží, protože balíček jede, balíček? Diví se a má radost a já se koupu v teplých vlnách její radosti, no dobře, běž už, nebo to nestihneš, šla, vrátila se, volá, děkuje ještě jednou, za to i tamto, i za to pod obalem čokolády, sklání se přede mnou, tak jí říkám, ha, ha, aby takové obraty přede mnou raději neužívala, protože mi, chlípníkovi, připomínají jistou pozici, zasmáli jsme se a já říkám, nejdůležitější je, že se tvoje máma trochu narovná, co? no jak co, že trubka je nejdůležitější, jaká trubka? jak to, jaká trubka? trubka! dva konce a nic uvnitř! žádná trubka tam není! jak to, že není?! no není! poslal’s? poslal! no tak není, ztratila se, zmizela, ukradli, vyhodili, není, tečka.

Utěšuje mě, co se dá dělat, není, tak není, tak už to v raném kapitalismu je, jedni mají málo trubek a vysávají na kolenou, jiní jich mají příliš a vysávají ve stoje na křesle, co se dá dělat, loučíme se, ale mě nic nemůže utěšit, kdyby se ztratil celý zbytek, nedělal bych si z toho tolik, jako když se ztratila trubka, nemluvě o tom, že jsem ze sebe nadarmo udělal idiota ve vydavatelství, mám dost, jdu, jdu na nějaký most, jakýkoliv, a budu tam tak dlouho stát, až spadne.