Tramvaj s lomozem se konečně prohnala Zlatou branou a vjela do stinné úžiny Dlouhé ulice, Lucián vyskočil první a podal mi ruku. Šli jsme přes most na druhou stranu řeky, kde stále ještě trčely trosky špejcharů mezi býlím a lopuchy, mezi obrovskými kopřivami, lebedami a tymiánem, které obrůstaly každé zalomení zdi.

„Právě tak zaniká svět,“ mručel si pro sebe Lucián. „Zde jest to, co zůstalo z hanzovní pýchy, jež kdysi...“

Leč nedokončil, zakopl o cihlu, hned ji zvedl a bedlivě zkoumal zrakem.

„Tady můžeš vidět stopy po ohni staré přibližně dvě stě let, ovšem sama cihla pochází ze středověku, jestlipak víš, můj milý, jak jsem to poznal? Zde jsou vidět pozůstatky znaků, řemeslník tak označoval dokončení každé stovky, aby na stavbě mohli snáz počítat.“

Nakonec jsme došli ke ztrouchnivělým kůlům, kdysi určitě podpíraly plošinu mola; já jsem připravoval udice a Lucián zakončoval své myšlenkové pochody při rozkládání židliček a slunečníku:

„Ano, můj milý, toto není Payerne, kam byl kámen na katedrálu splavován po řece z trosek římského Aventina, tady jsme v kraji hlíny, štokfišů, kartoflí, vodky a zelí.“

Věděl jsem, že nesnáší sledě, brambory, pálenku a bigos, ale zasluhovaly si snad to samé strmé věže Nejsvětější Panny Marie, svatého Mikuláše, Petra a Pavla, Kateřiny, Jana, Josefa a Bartoloměje? Jejich tmavé masívy vystavěné z červené cihly jsme měli před očima: gotika severu proplouvala zahálčivým říčním proudem mezi splávkem mým a Luciánovým jako čas potopených zvonů. Avšak zrak mého bratrance na vodní hladině nespočíval.

V mihotavých slunečních skvrnách vířili pyl ze zažloutlé trávy chlapci, rozbíhali se z několika metrů a odrazem od hrany nábřeží skákali do hlubin tmavě zelené vody. Jejich dohněda opálená těla se za chvilku vynořovala nad hladinu jen proto, aby několika mocnými tempy nohou a paží doplavala k pylonu. Teprve zde začínalo to pravé představení – pouze nemnozí, ti nejšikovnější mohli překonat oblou výšku pilíře, kluzkou od vodních řas. Šplhali nahoru, kde se na příčném trámu mohli postavit: štíhlí, třpytící se kapkami vody, na chvíli setrvali ve vítězné póze, aby pak prohnuli své tělo a v napjatém letu se jako rotující světelné kotouče vrhali opět dolů, tentokrát z velké výšky. Lucián sledoval tuto zábavu nehybně a mlčky, s nejvyšším zaujetím, protože podobná představení na sopotském či orłowském molu už nebyla tím samým: tam chlapci vytahovali z vody mušle a mince za potlesku rekreantů, pro pár šupů, pro slova uznání, někdy i potlesk; tady byli přirození, sami sebou, netknutí hrou cizích pohledů.

Kdo ví, jestli právě tato okolnost nebyla pro Luciána ze všeho nejdůležitější; ani ty sluncem opálené šíje, ani štíhlá stehna, klíční kosti ho nepřiváděly k extázi, ani ta vlhkost látky, která tak zřetelně obepínala předzvěst jejich mužství, jako vlastní přesvědčení, že to dělají pro něho, výhradně, zcela pro něj a přitom tak bezděčně. V jeho duši musela ona tajná touha vyvolávat vření a úplné zpustošení, ale navenek představoval bratranec Lucián karteziánský vzor sebeovládání: pouze několik kapek potu, nateklá žilka u spánku a pohyb jablka při polykání slin o něco rychlejší než obvykle, prozrazovaly silné podnícení smyslů. Měl daleko do barona de Charlus, kněžího bouřlivé fermentace Erose a Sodomy, který by zajisté, kdyby se jakýmsi nevyzpytatelným přičiněním Prozřetelnosti ocitl nad Motławou, začal s metodickým výzkumem slovanského typu rasy a krásy, přibližoval by se k chlapcům drobným, neklidným krokem, házel by očkem sem a tam, nabízel cukrátka a zavedl řeč o počasí.

V takových okamžicích Luciánovi přály i ryby. Po velké pražmě jsem vytahoval už třetího okouna, zatímco jeho splávek se nepohnul ani jednou. Každou chvilku Lucián pootáčel lenošivě a s nechutí kličkou navijáku, kontroloval návnadu, nahazoval znovu do téhož místa, ale ve skutečnosti mu záleželo pouze na jednom: aby ta chvíle odcházejícího léta trvala věčně. Aby nezapadala do nicoty, z které paměť ukořistí stěží několik nedokonalých, mizerných napodobenin. Avšak slunce bylo níž než před dvěmi hodinami, oranžová koule pěchovala do vody i vzduchu svůj vzteklý, krvavý odlesk a Lucián cítil, jak těkající, tetelivý vzduch vyplňuje neúprosný démon času, ten samý co vždy. Věděl jsem, že v tom setkání je cosi posvátného, snad i posvátnějšího než v kostele, proto jsem je ponechal jim samým, tváří v tvář. Tiše jsem se vzdálil z nábřeží pěšinkou mezi pobořenými špejchary.

Nikdy předtím jsem se nevydával do jeho hloubi; ostrov zůstával tajemným z tramvajových oken i paluby výletní lodi, ale teď, když jsem opatrně přeskakoval černé díry sklepení, utržené schody nebo zbytky stropů visící pouze na svlačcích, nenacházel jsem nic určitého. Bylo legrační vyjít po římse do prvního patra osamocené vychýlené zdi, kde v okně, s nebem v pozadí, vyrůstala bříza, nebo najít v trávě ke kolenům sahající stopy po kolejích, mezi cihlami rozvalin nečekaně narazit na zrezivělou kulometnou nábojnici, která se rozsypala v prstech; byly ale vůbec takovéto požitky v našem městě něčím neobvyklým? Jediné, co tu opravdu vytvářelo dojem odlišnosti, byly ještěrky: vyhřívaly se v zalomeních zdí, mezi voňavými a neznámými bylinami, nehybné jako exponáty v teráriu, ale jakmile zaslechly kroky, okamžitě zmizely v rumištních skrýších, kam už slunce nemohlo vyšít svým stehem ony podivuhodné hnědé, červené, okrové, světle žluté arabesky, které se mihotaly na jejich ocáscích při střelhbitém útěku. Už jsem měl jednu z nich v dlani, už jsem na prstech cítil její studený, slizký dotek, který by Luciánovi jistě učaroval, když tu najednou ještěrka zakmitala tlapičkami, vytrhla se ze sevření a já zůstal sám, s jejím barevným a zoufale nepotřebným ocáskem v ruce.

„Tím se netrap,“ uslyšel jsem za sebou tenký dívčí hlásek, „oni jim dorůstají, úplně jako žížalám!“

Pozorně jsem se rozhlédl, ale kolem dokola nikdo nebyl.

„ Teď ho ale nevyhazuj,“ poučoval mě hlas, „až uschne, udělej si z něj prášek!“

„Prášek,“ stále jsem ji neviděl, „z ještěrčího ocásku, a proč jako?“

„Na nachlazení, na bolest zubů, na milostné potíže, na šilhání, a když k tomu přidáš bylinky a trochu špiritusu, probere se i mrtvej. Tak proč nic neříkáš?“

„A jak mám asi mluvit, když nevím s kým?!“

V zelené stěně břečťanu, psího vína a svlačců se něco nepatrně pohnulo. Teprve teď jsem si všiml, že zeleň ukrývá trámoví po vyhořelé pruské stavbě.

„Tak uhni, nebo ti sletím na hlavu.“ řekla.

Nejdříve jsem uviděl černé lakýrky s páskem a přezkou, z nich vyrůstaly podkolenky, nad nimi zvonek sukýnky, nakonec bílá halenka a dva cůpky sepnuté gumičkami. Byla drobná, neopálená, pihovatá a v jejím pohledu byla cítit nejistota, co řeknu jejím zrzavým vlasům. Poposkočila několikrát po jedné noze a jakoby popěvkem řekla:

„Gute Luisa, Gute Luisa, jsem dobrá Luisa a ty, kdo, kdo seš ty?

Řekl jsem svoje jméno.

Poskakujíce po druhé noze se zeptala:

„Seš tu sám nebo snad s mámou nebo s tátou, nebo tu seš s bráchou? Aha, ten s kloboukem, s prutem, to je určitě starší brácha!“

„To je bratranec Lucián,“ vysvětlil jsem, „přijel sem z Varšavy.“

„A táta s mámou,“ přerušila mě okamžitě, „ty jsou doma?“

„Jo, ale jeli na pohřeb Eurfózie, do Krakova.“

„Je to daleko?“ zeptala se.

„Tys tam nikdy nebyla? Neučili jste se to ve škole?“ nedokázal jsem skrýt údiv.

„Gute Luisa nechodí do školy,“ odpověděla trochu koketně.

„A co teda děláš?“ zeptal jsem se ještě udiveněji.

„Kolem plotny poskakuju, oheň v kamnech připravuju,“ pověděla tanečně. „A co ty si vůbec myslíš? My jsme jak dvě jehly v kupce sena, to říká tata, když se vrací z šichty.“

„No tak já půjdu,“ řekl jsem, „na shledanou, Luiso.“

„Já nejsem Luisa, ale Gute Luisa,“ chytla mě za ruku, „a nikam nepůjdeš, protože já se strašně bojím, a ten tvůj brácha Lucián vůbec nechvátá a...“

„Žádnej brácha, ale bratranec,“ teď jsem ji zase přerušil já, „a čeho se jako bojíš?“

„Zdanowskýho,“ špitla bleskově, „to je strašnej grázl, krade, pere se, neptá se, musím ti ho ukázat, abys o něm věděl, kdyby náhodou. Víš,“ a táhla mě pěšinkou mezi hromadami sutě porostlými janovcem, „ten Zdanowski byl taťkův kamarád, ale pak, když už se to stalo, tak taťka řekl: ,Zdanowski, ne abys sem víckrát vkročil’, no a nevkročil, a víš,“ bylo mi čím dál zvláštněji, „že můžeš bejt můj brácha a já budu tvoje sestra a budeme spolu až do konce světa?“

Byla veselá a při chůzi poskakovala, jednou po jedné, jednou po druhé noze a zrzavé copánky se jí pohupovaly za hlavou jako dvě vlaječky na vratkém člunu. Nedošli jsme daleko. Doslova o pár kroků dál, mezi zachovalou a pobořenou zdí špejcharu, v zeleni jasmínu, divokých švestek a černého bezu stál ukrytý její dům, i když slovo „stál“ nemůže v úplnosti vystihnout podstatu toho, co jsem tehdy spatřil. V obrysech zbořeniny, jako k visícímu rámu, byly připevněny trámy, tu a tam zpevněné podezdívkou. Dvě okna a dveře musely pocházet z rozebraných domů, ovšem střecha ze strmě ložených desek, pokrytá lepenkou a plechem vykazovala znaky odvěkého a neúnavného umění improvizace.

„Jestli se ti chce čůrat, tak jdi radši do křoví,“ hlásila hned od zápraží a otočila ke mně svůj rozzářený obličejík, „do kadibudky furt zatéká voda, strašně smrdí.“

Nechtělo se mi na záchod. Dům zevnitř vypadal o poznání lépe než zvenčí. Měl dva pokoje s bubínky k vytápění, v kuchyni kamna s plotnou, bytelný stůl, kanape, kredenc, dvě starosvětské postele s litinovou pelestí a dokonce i křeslo potažené kůží, ukořistěné zajisté v sutinách, tak jako všechno ostatní.

„Dneska je strašnej hic,“ prohlásila, „musíš se napít!“

Vlažné mléko bylo příšerné, se škraloupem a páchalo tukem.