Alice Della Rocca nenáviděla lyžařskou školu. Nenáviděla budík zvonící v půl osmé i o vánočních prázdninách a svého otce, který se na ni u snídaně upřeně díval a pod stolem nervózně pohupoval nohou, jako by říkal, dělej, pospěš si. Nenáviděla vlněné punčocháče, které ji štípaly do stehen, lyžařské rukavice, ve kterých nemohla hýbat prsty, helmu, která jí mačkala tváře a bodala ji přezkou do sanice, a hlavně přezkáče, vždycky ji tlačily a nutily ji chodit gorilím krokem.
„Tak budeš pít to mléko, nebo ne?“ naléhal na ni otec znovu.
Alice upila na tři prsty vroucího mléka, které jí spálilo nejdřív jazyk, pak jícen a nakonec i žaludek.
„Hodná. A dneska všem předvedeš, co v tobě je,“ řekl jí.
A co ve mně je? pomyslela si.
Potom ji vystrčil ven, mumifikovanou v zelené lyžařské kombinéze posázené vlaječkami a fosforeskujícími nápisy sponzorů. Tou dobou bylo venku minus deset a slunce bylo jen kotouč, o trochu šedivější než mlha halící všechno kolem. Alice cítila, jak jí mléko škrundá v žaludku, zatímco se bořila do sněhu s lyžemi na ramenou, protože lyže si člověk musí nosit sám, dokud z něj není takový borec, že mu je někdo nosí.
„Špičkama dopředu, ať někoho nezabiješ,“ řekl jí otec.
Na konci sezony vám Ski Club věnoval špendlík s hvězdičkami. Každý rok o hvězdičku víc, od chvíle, kdy vám byly čtyři a byli jste dost velcí na to, aby vám strčili talířek pomy mezi nohy, až dokud vám nebylo devět a nedokázali jste si talířek chytit sami. Tři stříbrné hvězdičky a pak další tři zlaté. Každý rok jeden špendlík, aby vám sdělili, že jste zas o něco lepší a přiblížili jste se k závodům, které Alici naháněly hrůzu. Myslela na ně už teď, a to měla hvězdičky jenom tři.
Sraz byl u lanovky přesně v půl deváté, kdy začínal provoz areálu. Děti z Aličina oddílu tam už byly, seřazené v jakémsi kruhu, všechny stejné jako vojáčci, zakuklené v uniformách a ochromené ospalostí a zimou. Bodaly hůlky do sněhu a opíraly se o ně, zavěšené za podpaží. S těmi bezvládně visícími pažemi vypadaly jako skupina strašáků. Nikomu nebylo do řeči a Alici ze všech nejméně.
Otec ji dvakrát pleskl do helmy, až moc silně, jako by ji chtěl zarazit do sněhu.
„Koukej všechny strčit do kapsy. A pamatuj si: váhu dopředu, jasný? Vá-hu-do-pře-du,“ řekl jí.
Váhu dopředu, odpověděla ozvěna v Aličině hlavě.
Pak se otec vzdálil a dýchal si do mističky z dlaní, otec, který se brzy vrátí domů do teplíčka číst si noviny. Dva kroky a pozřela ho mlha.
Alice mrskla lyže na zem, kdyby ji otec viděl, pěkně by jí vyhuboval, na místě, přede všemi. Než nazula přeskáče do vázání, oklepala si podrážky hůlkou, aby odstranila přilepené hroudy sněhu.
Už se jí trochu chtělo na malou. Cítila tlak na močový měchýř, něco jako hřebík zaražený do břicha. Ani dneska to nezvládne, tím si byla jistá.
Každé ráno to samé. Po snídani se zavírala v koupelně a tlačila a tlačila, aby se úplně vyprázdnila. Seděla na záchodové míse a stahovala břišní svaly, dokud ji z té námahy nerozbolela hlava a nezačala mít pocit, že jí oči vylézají z důlků jako dužina hroznového vína, když zmáčnete zralou bobulku. Roztočila kohoutek s vodou na doraz, aby otec neslyšel ty zvuky. Tlačila a zatínala pěsti, aby ze sebe vymáčkla i poslední kapičku.
Zůstávala tak sedět, dokud otec nezabušil na dveře koupelny a nezakřičel, tak co, slečno, už jsme hotoví?, máme zpoždění jako vždycky.
Stejně to nebylo k ničemu. Jakmile dojela pod první lanovku, chtělo se jí pokaždé tak moc, že byla nucená odepnout si lyže, sednout si někde stranou na bobeček do hlubokého sněhu, dělat, že si utahuje přezkáče, a přitom se vyčurat. Nahrnula si trochu sněhu na nohy, které pevně tiskla k sobě, a pustila to. Do kombinézy, do punčocháčů, zatímco všechny děti se na ni dívaly a Eric, jejich trenér, říkal, jako vždycky čekáme jen na Alici.
Je to fakt úleva, pomyslela si pokaždé a mezi zmrzlýma nohama se jí šířilo příjemné teplo.
Byla by to úleva. Jen kdyby na mě všichni tak nečučeli, říkala si Alice.
Dřív nebo později si toho všimnou.
Dřív nebo později po mně na sněhu zůstane žlutá skvrna.
Všichni si ze mě budou dělat legraci, říkala si.
Jeden z rodičů přišel za Ericem a zeptal se ho, jestli dneska vážně není moc velká mlha na to, aby vyjeli nahoru. Alice s nadějí nastražila uši, ale Eric předvedl svůj dokonalý úsměv.
„Mlha je jen tady,“ řekl. „Na vrcholu je slunce, že by mohlo skály lámat. Žádný strachy, všichni nasedat.“
Na lanovce Alice seděla s Giulianou, dcerou jednoho z tatínkových kolegů z práce. Během cesty nemluvily. Nebyly si ani sympatické, ani nesympatické. Neměly nic společného, až na to, že obě tam v té chvíli nechtěly být.
Bylo slyšet vítr, jak zametá vrchol hory Fraiteve, rytmicky přerušovaný kovovým klouzáním ocelového lana, na kterém Alice s Giulianou visely s bradami zavrtanými do límce bundy, aby se zahřály vlastním dechem.
Je to jen tou zimou, ve skutečnosti se ti nechce, opakovala si Alice.
Ale čím byl vrchol blíž, tím hlouběji pronikal hřebík v jejím břiše do masa. Dokonce to tentokrát bylo ještě horší. Asi se jí nechtělo jen na malou.
Ne, je to jen tou zimou, nemůže se ti zase chtít. Byla jsi přece před chvílí, no tak.
Zničehonic jí vystříklo až k záklopce hrtanu zkyslé mléko. Alice ho s odporem zahnala zpátky. Chtělo se jí, chtělo se jí strašně.
K horské boudě jsou to ještě dvě lanovky. Tak dlouho to nevydržím, pomyslela si.
Giuliana zvedla bezpečnostní tyč a obě dvě posunuly zadek víc dopředu, aby mohly vystoupit. Když se lyže dotkly země, Alice se odstrčila rukou, aby se odlepila od sedačky.
Nebylo vidět dál než na dva metry, kdepak slunce, co skály láme. Všechno bílé, jenom bílé, nahoře, dole, po stranách. Jako byste byli zabalení v prostěradle. Byl to přesný opak tmy, ale Alici to nahánělo stejný strach.
Sjela ke kraji sjezdovky, aby si našla kopeček hlubokého sněhu, kam si uleví. Její střeva vydala zvuk, jako když spustíte myčku. Otočila se. Giulianu už neviděla, takže ani Giuliana nemohla vidět ji. Vystoupala pár metrů do svahu stromečkem, jak ji to nutil otec, když si vzal do hlavy, že ji naučí lyžovat. Nahoru a dolů na dětské sjezdovce, třicetkrát čtyřicetkrát v jednom dni. Nahoru stromečkem a dolů pluhem, protože kupovat skipass na jednu jedinou sjezdovku by bylo vyhazování peněz, a takhle navíc posilovala nohy.
Alice si odepnula lyže a ušla ještě pár kroků. Zabořila se v přezkáčích do sněhu až do půlky lýtek.
Konečně si přidřepla. Přestala zadržovat dech a uvolnila svaly. Celým tělem jí projelo příjemné elektrické mrazení a uhnízdilo se v konečcích prstů u nohou.
Možná to bylo tím mlékem, určitě to bylo mlékem. Možná to bylo tím, že měla zadek skoro mražený, jak tak seděla ve sněhu ve víc než dvoutisícové nadmořské výšce. Nikdy se jí to nestalo, alespoň co se pamatovala. Nikdy, ani jednou.
Pustila to do kalhot. Ne čurání. Nejen to. Alice se posrala, přesně v devět hodin jednoho lednového rána. Měla bláto na hřišti a ani si toho nevšimla. Alespoň dokud neuslyšela Ericův hlas, jak ji volá z nějakého neurčitého bodu za mlžnou clonou.
Vyskočila a právě v té chvíli ucítila cosi těžkého v rozkroku kombinézy. Instinktivně si sáhla na zadek, ale ruka v rukavici neměla vůbec žádný cit. Beztak ho nepotřebovala, už jí to mezitím došlo.
A co si teď počnu? ptala se v duchu.
Eric na ni znovu zavolal. Alice neodpověděla. Dokud bude tam nahoře, mlha ji schová. Mohla si stáhnout kalhoty kombinézy a očistit se co to půjde sněhem, nebo sjet k Ericovi a pošeptat mu do ucha, co se jí stalo. Mohla mu říct, že se musí vrátit dolů do vesnice, že ji bolí koleno. Anebo se na to vykašlat a lyžovat takhle, jen by si musela pořád hlídat, aby byla v řadě poslední.
Ale ona tam místo toho jednoduše zůstala stát, ostražitá, aby nepohnula ani svalem, chráněná mlhou.
Eric ji zavolal potřetí. Hlasitěji.
„Ta popleta asi jela k druhý lanovce,“ odpověděl nějaký kluk místo ní.
Alice uslyšela hlasy. Někdo řekl, jedeme, a někdo jiný řekl, je mi zima, když stojím. Mohli být tam dole, pár metrů od ní, nebo možná ještě nahoře u lanovky. Zvuky jsou zrádné, odrážejí se od hor, boří se do sněhu.
„K čertu s ní… Pojedeme se tam podívat,“ řekl Eric.
Alice pomalu počítala do deseti a přemáhala pocit na zvracení, který v ní vyvolávala mazlavá hmota stékající po jejích stehnech. Když se dostala k deseti, začala zase od začátku a počítala až do dvaceti. Už nebylo slyšet vůbec nic.
Vzala lyže a odnesla si je v náručí až na sjezdovku. Chvíli jí trvalo, než pochopila, jak je má položit, aby byla kolmo ke svahu. V takovéhle mlze člověk ani netuší, kam je natočený.
Utáhla si přeskáče a připnula vázání. Stáhla si brýle a plivla do nich, protože je měla zamlžené.
Může sjet do údolí sama. Bylo jí úplně jedno, že ji Eric hledá na vrcholu Fraiteve. Ona v těch punčocháčích zamazaných od hoven nechtěla být ani o vteřinu déle, než bude nutné. Zamyslela se, kudy pojede. Ještě nikdy nejela dolů úplně sama, ale koneckonců se vyvezli jen jednou lanovkou a tuhle sjezdovku už sjela stokrát.
Postavila se do pluhu, bylo to tak bezpečnější, a pak, s nohama od sebe si nepřipadala tam dole tak zapatlaná. Přesně den předtím jí Eric řekl, jestli tě ještě jednou uvidím, jak točíš pluhem, přísahám, že ti svážu kotníky k sobě.
Eric ji neměl rád, to věděla jistě. Myslel si o ní, že je poseroutka. A když se to tak vezme, události mu daly za pravdu. Eric neměl rád ani jejího otce, protože ten ho každý den na konci tréninku otravoval miliardou otázek. Takže jak si naše Alice vede? takže se zlepšujeme? takže máme šampionku? takže kdypak začnou ty závody? takže tohleto, takže támhleto. Eric se pokaždé upřeně díval do nějakého bodu za otcovými zády a odpovídal ano, ne nebo dlouhým eeeeh.
Alice si tu scénu promítala na zamlžených lyžařských brýlích, zatímco pomalinku sjížděla dolů a neviděla dál než na špičky lyží. Jen když zajela do hlubokého sněhu, pochopila, že má zatočit.
Začala si prozpěvovat, aby se necítila tak sama. Čas od času si přejela rukavicí pod nosem, aby si utřela nudli.
Přenes váhu, zapíchni hůlku a zatoč. Tlač víc do kolen. Teď váhu dopředu, jasný? Vá-hu-do-pře-du, radili jí chvíli Eric a chvíli její otec.
Otec se bude zlobit, bude vzteky bez sebe. Musela si přichystat nějakou lež. Nějakou historku, která obstojí, nebudou v ní žádné trhliny a žádné nesrovnalosti. Ani ve snu by ji nenapadlo říct mu, co se jí stalo doopravdy. Mlha, tak tak, může za to mlha. Jela za ostatními tratí pro obří slalom, když vtom se jí z bundy utrhl skipass. Ba ne, skipass se sám od sebe nikomu neutrhne. Ztratil by ho jenom naprostej idiot. Řekněme šála. Uletěla jí šála a ona se pro ni kus vracela, aby ji sebrala, a ostatní na ni nepočkali. Ona na ně stokrát volala, ale oni nic, zmizeli v mlze, a tak se vrátila dolů, aby je našla.
A proč jsi pak nevyjela zase nahoru? zeptá se otec.
No jo, proč? Když o tom tak přemýšlela, bude přece jen lepší ztratit skipass. Nevrátila se nahoru, protože neměla skipass a ten pán dole u lanovky ji bez něj nepustil.
Alice se usmála, byla se svou historkou spokojená. Neměla chybu. Už si ani nepřipadala tak špinavá. Tamta věc přestala stékat.
Pravděpodobně zmrzla, napadlo ji.
Stráví zbytek dne před televizí. Vysprchuje se a vezme si čisté oblečení a na nohy si natáhne chlupaté bačkory. Byla by pak zůstala celou dobu v teple, jen kdyby na chvíli odlepila oči od lyží a všimla si oranžové pásky s nápisem: Trať je uzavřena. A to jí přitom otec pořád říkal, nauč se koukat, kam jedeš. Jen kdyby si vzpomněla, že při jízdě v hlubokém sněhu váha není vepředu, a možná kdyby jí Eric před pár dny líp seřídil vázání a její otec víc naléhal, když mu říkal, ale Alice váží osmadvacet kilo, nemá to teďka moc utažené?
Ten skok nakonec nebyl tak vysoký. Pár metrů, sotva stihla ucítit prázdno v žaludku i pod nohama. Potom už Alice ležela obličejem ve sněhu a lyže, které přemohly lýtkovou kost, trčely ve vzduchu, pěkně kolmo zapíchnuté.
Necítila skutečnou bolest. Po pravdě řečeno, necítila skoro nic. Jen sníh, který jí zalezl pod šálu a do helmy a pálil ji na kůži.
Ze všeho nejdřív pohnula pažemi. Když byla menší a probudila se a venku byl sníh, otec ji nabalil jak pumpu a potom ji odvedl před dům. Došli až doprostřed dvora, drželi se za ruce, napočítali jeden, dva, tři a společně padli naznak jako podťatí. Otec jí říkal, teď udělej anděla, a Alice mávala rukama nahoru a dolů, a když vstala a podívala se na otisk svého těla na bílém povrchu, vypadal opravdu jako silueta anděla s roztaženými křídly.
Alice udělala ve sněhu anděla, jen tak, bezdůvodně, jen aby dokázala sama sobě, že je ještě naživu. Podařilo se jí otočit hlavu ke straně a začala zas dýchat, i když se jí zdálo, že vzduch, který vdechuje, se nedostane až tam dolů, kam má. Měla strašně divný pocit, že neví, jak má natočené nohy. Strašně divný pocit, že ty nohy už nemá.
Zkusila se nadzvednout, ale nedokázala to.
Kdyby nebyla mlha, možná by ji někdo uviděl seshora. Zelený flíček rozmáčknutý na dně rokle, pár kroků od místa, kde na jaře zase poteče malá bystřina a kde s prvním oteplením vyrostou lesní jahody, které, když jim dopřejete čas, jsou slaďoučké jako bonbony a za jeden den jich můžete natrhat třeba i celý košík.
Alice zakřičela pomoc, ale její tenký hlásek spolkla mlha. Znovu zkusila vstát, aspoň se obrátit, ale marně.
Otec jí řekl, že když člověk umrzne, chvíli předtím, než natáhne brka, ucítí veliké teplo a má chuť se svlíknout, takže skoro všechny ty, co umrzli, najdou jen ve spoďárách. A ona měla navíc spoďáry špinavé.
Začala ztrácet cit v prstech. Stáhla si rukavici, dýchala do ní a pak si ji natáhla na sevřenou pěst, aby se zahřála. To samé udělala i s druhou rukou. Zopakovala ten směšný úkon ještě dvakrát nebo třikrát.
Člověka zradí koncové části těla, říkal jí vždycky otec. Prsty u nohou a u rukou, nos, uši. Srdce dělá všechno pro to, aby si udrželo veškerou krev pro sebe, a zbytek nechá zmrznout.
Alice si představila, jak jí modrají prsty a pak pomalu i ruce a nohy. Myslela na srdce, které pumpuje pořád rychleji a snaží se uchovat všechno zbývající teplo. Bude tak ztuhlá, že když tudy projde vlk, ulomí jí ruku jen tím, že na ni stoupne.
Asi už mě hledají.
Kdoví, jestli jsou tu vážně vlci.
Kdybych nepila to mlíko.
Váhu dopředu, pomyslela si.
Ale ne, vlci spí zimním spánkem.
Eric bude zuřit.
Já na ty závody nechci.
Neplácej hlouposti, dobře víš, že vlci se k zimnímu spánku neukládají.
Její myšlenky byly čím dál tím nelogičtější a točily se dokolečka. Za horou Chaberton se pomalu vynořilo slunce a tvářilo se jako by nic. Přes Alici se natáhl stín hor a mlha byla rázem celá černá.