Jean Echenoz: Courir, Minuit, 2008
Jean Echenoz: Běhat, přel. Jovanka Šotolová, Mladá fronta, 2009 

původní, francouzský text (texte original francais)

Románové postavy mají oproti postavám skutečným tu výhodu, že nikdy neumřou. Kdyby v centru Prahy vztyčili sochu Emila Zátopka, jeho dědici by si třeba mohli na sochaře stěžovat, že se to dílo příliš málo podobá svému vzoru (no fakt, takovýhle stehna opravdu neměl – podívejte, vždyť oni mu udělali stehna jak sprinterovi, no to je teda věc! Odstávaj mu uši, a takhle divně ostříhanej nikdy nebyl).

Jean Echenoz patří k největším francouzským romanopiscům začátku tohoto století. Je jedním z mála, kdo si za poslední dvě nebo tři desetiletí skutečně zasloužil cenu bří Goncourtů. Psal o severním pólu, o blondýnách, o Maurici Ravelovi a o Emilu Zátopkovi. Přitom ale není ani zeměpisec, ani muzikant, ani běžec na dlouhé tratě, ani dokumentarista, ani životopisec. Vymyslel si nádhernou scénu se zemětřesením v Marseilli, a myslím, že nikoho nenapadlo mu vyčítat, že tomu ubohému městu pěkně zavařil.

Román je zvláštní věc. Události v něm na sebe navazují jako ve skutečnosti. A přitom nic z toho není pravda. Anebo je to pravda všechno, jelikož romanopisec sděluje svoji pravdu: to, jak se dívá, svou subjektivní kamerou, na svět. Mezi románem z 19. století a tím dnešním Echenozovým je stejný rozdíl jako mezi konvenčními malíři z doby před více než sto lety a současným uměním. Echenoz netvrdí, že ukazuje skutečnost, možná znázorňuje jemnou, takřka nevypověditelnou pravdu, důvěrnou, křehkou pravdu o světě. Ravelův portrét črtá tak, aby mezi řádky zachytil právě křehkost génia. Postavu Emila Zátopka oživuje, aby lépe vystihl velikost a jednoduchost určité společnosti, která skromně vzdoruje válci dějin.

Jeanu Echenozovi je vlastní hospodárnost slova: v náznacích ovšem mluví jen ta nejzralejší literatura. Echenoz nikdy nic nevnucuje, jen nabízí. Je jako impresionista. A jeho umění je impresionismem bez barev. Nenajdeme u něj silnou čáru, jeho drobné tahy jsou často láskyplně jemné a něžně ironické. Tohle říct ale znamená neříct skoro nic. Jen naznačit, proč má tak trefné pero, proč je tak dobře zabydlen v románové formě. Zmocňuje se jí bez domýšlivosti, s vysokými nároky, s utrápeným satieovským humorem. Jean Echenoz je romanopisec, který hledá. To, jak důkladně dohledává podrobnosti, ještě nevypovídá nic o jeho práci. Jeho romány jsou sice protkány technickými a zeměpisnými detaily anebo zevrubnými popisy oblečení, ale to všechno slouží jen jako pozadí pro mnohem zásadnější sdělení a tvoří základ propracovaného psaní, které z těchto náznaků tká osnovu nesmírně trefnější a cennější než ony detaily.

„Zvědavost ho přece jenom dotlačí k návštěvě bernské zoo, kde si konečně může prohlédnout opice, tohle zvíře totiž v Československu dosud nemá povolení k pobytu. Opice se ale jeví zlé, nakvašené, jízlivé, věčně načuřené, že se s lidstvem o chlup minuly.“ (s. 73)

Čtenář snad bude se mnou souhlasit, že je trochu jedno, jak a jestli vůbec se ty opice v zoologické v Bernu na Emila ksichtily.

Pohoršujeme se nad tím, že Sofia Coppola udělala z Marie Antoinetty ztřeštěnou pojídačku sladkostí? Můžeme litovat, že natočila průměrný film, ale neslyšela jsem, že by někdo hájil dějiny a oháněl se argumenty o pravdě: růžové vlasy Marie Antoinetta samozřejmě neměla, estetika filmu vychází z jasně anachronických faktů, no a? Co má být? Poetické líčení vše reálné rádo zrazuje. Reálné skromně couvne, jakmile se ho nějaký umělec pokusí zmocnit. Když Jean Echenoz popisuje, jak se Maurice Ravel koupe, ta intimní scéna samosebou v nejmenším není historickou rekonstrukcí. A přesto říká cosi jemného a podstatného o samotě a zranitelnosti skladatele, o tom, jak ho omrzelo přebývat na světě.

Pohoršujeme se nad tím, že Miloš Forman vystihl Mozarta jeho svérázným smíchem? A že udělal ze Salieriho historického žárlivce a možná i vraha? Tahle verze skutečnosti je zcela sporná, a přesto ty postavy oživily legendu. A zároveň zradily pravdu. Amadeus je prošpikovaný historickými omyly, což ale nijak nesnižuje, že jde o hodně velký film. Mé generaci Amadeus pomohl poznat a zamilovat si Mozarta, navrátil ho pro nás k životu.

Zátopka jsem znala jen podle jména. Otec i přítel mi o něm vyprávěli jako o velkém přeborníkovi, který byl nesmírně lidský a zajímavý člověk. Já se ale narodila roku 1979, olympiádu jsem nikdy nesledovala, a Zátopek byl pro mě vždycky pouhým jménem. Až Echenozův román mi ho přiblížil, teď už ho na video nahrávkách a na fotkách poznávám. A poznávám v něm cosi, co nemá nic společného se sportem, co mě přímo oslovuje.

„Po těchto šesti letech se starší sestra socialismu a její pražští zmocněnci, již z Alexandera Dubčeka udělali zahradníka, rozhodnou povolat Emila do hlavního města, napadlo je, že ho povýší na metaře. Vypadá to jako fakt dobrý nápad, šikne se ho trochu ponížit, ale rychle se ukáže, že zas tak dobrý nápad to nebyl. Jednak když chodí ulicemi s metařským vozíkem a koštětem, lidi Emila ihned poznávají, všichni se vyloží v oknech a halasně ho zdraví. Jednak mu jeho soudruzi v práci nedovolí, aby sbíral odpadky, a jemu nezbývá než volně vyklusávat za popelářským náklaďákem, přičemž je povzbuzován jako za stara. Každé ráno obyvatelé čtvrti, kam je jeho četa přidělena, na celé jejich trase vybíhají z domovů na chodník, tleskají mu a sami vysypávají své popelnice do vozu. Žádný metař na světě nikdy nesklízel takové ovace. Z hlediska mocných je tento pokus holým nezdarem.“ (s. 96)

O Zátopkovi si asi odnesu tohle literární zobrazení. Pro člověka možná není nejlichotivější, namítnou ti, kdo ho znali. A možná se tahle scéna nikdy ani neodehrála. Možná je to literární výmysl napasovaný na historku, kterou kdosi převyprávěl jen přibližně. Na tom ale nezáleží: tenhle obraz nemluví jenom o Zátopkovi, nemluví jenom o přeborníkovi, mluví o člověku; nemluví jenom o člověku, mluví o lidském příběhu člověka ve srovnání s dějinami; nemluví jenom o dějinách, mluví o jednom národě v dějinách. Mluví o absurdnosti těchto dějin, o tom, co udělaly tomuto národu. Mluví o pýše toho národa. Když jsem tu scénu četla poprvé, Zátopka jsem neznala, a přesto jsem měla v očích slzy. Ze všech těch absurdností dějin, které ta scéna metonymicky popisuje.

Zátopek vám uniká: nesnažte se ho držet. Vstupuje do mytologie, stává se mýtem. Možná to už není až tak on, ale je tady, je nesmrtelný. Vedle přeborníka, jehož úspěchy a osobnost se zapsaly do dějin, teď přežije i jeho jméno, jež je inkarnací, metonymickým (a empatickým, něžným, zdrženlivým) zpodobením českého národa a jeho dějin. Je víc než sochou, je postavou.

Literatura netvrdí, že by dělala dějiny: když „lže o pravdě“, pomáhá nám něco vnímat a vycítit. Beztak jsem přesvědčená, že to nejlepší, co by mohlo potkat Marie-Jo Perecovou nebo Laure Manaudouovou, by bylo, kdyby je nějaký český spisovatel zvěčnil v románu. Ale zaslouží si to?

Claire Legendre, září 2009

Pozn. Marie-José Pérec: trojnásobná olympijská vítězka v běhu na 400 a 200 m. Laure Manaudou : několikanásobná olympisjká vítězka, mistryně světa v plavání, nedávno předčasně ukončila svou závodní kariéru