Snad můžeme pokládat první okruh za příliš marginální, ale domnívám se, že se v něm odráží vnitřní řád vyprávění. Charakteristický smích postav buď obtéká špičku ledovce, anebo ho nacházíme v samé hloubce autorské perspektivy, záleží na tom, z které strany se na něj chceme dívat a kam až si s jistou netaktností dovolíme zajít do autorova textu i mysli.

 

S větami typu „Usmál se“, „Zasmáli se tomu“ se ve vyprávění setkáváme, i když v menší míře. Smíchem se zaklínají situační peripetie a naznačuje se jím obměna, katarze dialogu. Vlídná reakce na řečené nám naznačuje, že dvojice spolu sdílí sympatie, jejich společná či rozdílná cesta se smíchem stvrzuje a děj se přes fragment rozhovoru posouvá dál. Je příznačné, že toto posilování vztahů pro čtenáře (bohužel) vychází do prázdna, protože nám není dáno, abychom vnikli do humoru postav. Naopak se nám naznačuje, že právě zde bychom se mohli zasmát, kdybychom u toho kterého dialogu mohli být přítomni. Je to poněkud zvláštní situace: možná bychom se měli smát, ale nevíme čemu, musíme smířit s rolí svědka, který snaží se teprve porozumět. Vypravěč nás do konverzace nezapojil, proto na ni pohlížíme z jisté distance.

 

Smích a prázdnotu (k ní níže) tmelí lehká nota vyprávění. Smích a lehkost se přirozeně doplňují, hrají spolu ve prospěch záměru pobavit. Povídky prostupuje jakási aura vlídnosti a všechny texty (až na jeden) se pod povrchem když už ne smějí, tak alespoň usmívají. Protože se zde ukazují mnohé podoby lásky, vyprávění se podává v mnoha osobních perspektivách podle toho, která postava má zrovna slovo – což je nutně spojeno s barvitým rejstříkem postav a jejich promluv, tedy stylizací.

 

Lehkost stylizaci nahrává, dokonce by se dalo uvažovat o její lehkomyslnosti nebo rozvernosti. Taková stylizace, jakou tu autor vytváří – v mezní podobě v promluvě taxikáře, která povídku Třikrát a dost otevírá –, ovšem vede k nepřesvědčivosti a jakési křečovité typizaci (kdo to dnes taxikář je a jak mluví). Chápu autorův smysl pro nadsázku, ale i přesto ji nepokládám za příliš šťastnou. Obecně totiž platí, že duševní pochody všech postav se nám před očima promenují ve své ležérnosti, zkratkovitě jednají i uvažují, takže v průběhu čtení přetrvává pocit, že o stylizaci a duševní pochody spíše zakopáváme, než abychom do nich vpluli a ztotožnili se s vyprávějícími postavami. Tedy, ačkoli už tak bereme prvoplánovou moudrost povídek s rezervou, vzniká tu navíc představa, jako by Michal Viewegh hrál loutkové divadlo.

 

Škálu psychologické věrohodnosti v rámci autorského záměru ovšem můžeme vztáhnout na celé sledy situací i pointy, které podléhají aritmetice jednoduše stavěných textů. V nich se může ukázat slabinou to, že před námi neotevírá mnoho momentů, které by posilovaly naši zvědavost nebo vyvolávaly nějaká překvapení. To spíš už konstatujeme jistou krkolomnost (povídka se snubním prstenem Záhada, kdy si mladík na poslední chvíli rozmyslí, jak to s tou láskou vlastně je).

 

Na pozadí tohoto problému si navíc uvědomujeme, že Povídky o lásce jsou typické uzavíráním významů, místo aby je otevíraly. Slova odhlížející od poetické přesnosti i bohatosti jazyka nemohou z principu podchytit podstatu věcí, které chtějí zobrazit. V takovém psaní se jazyk vyprazdňuje, pozbývá nosných významů, vlaje ve své lehkosti, je průhledný a neobtěžuje. Konkrétní jsou, musí být (příznačně), snad jen předmětnosti tužeb, od jmen nápojů (drinků) až po kulisy (moře; když je zmíněn hotel, pak musí být jasné, kolikahvězdičkový vlastně je). Procházíme se ušmudlanou českou krajinou bez kýče, ale kdesi za její oponou ho pokaždé nějak tušíme. (Autor má vždy v zásobě předmětnosti, které si jakoby prohlížíme za výlohou, ale momentálně je u knihy nemáme.) Povídky zaplavuje jakýsi obecný svět, proto si názvy nápojů pamatujeme lépe než detaily týkající se postav (těm se taky nevěnuje pozornost, text by v autorské úvaze nejspíš zbytečně přetěžovaly). Na to konto je zajímavé si všimnout, že nápoje mají charakterizační potenciál; charakteristika postav se rozšiřuje i na nápoje, které pijí. I proto se z pojmu prázdnoty můžeme po bachtinovsku přenést rovnou na pole vyprazdňování.

 

Kniha nás ani nepřekvapí, ani nepobaví v komickém slova smyslu (viz výše), ale přesto máme před sebou (v dobrém slova smyslu) humoristickou literaturu na téma láska... Prohlédneme-li si bibliografii, čteme v ní tituly jako: Román pro muže, Román pro ženy, Povídky o manželství a sexu a naposledy Povídky o lásce – a v nich čteme variace na různé podoby lásky. Setkáváme se s láskou mileneckou, manželskou, s láskou syna a otce a s dalšími jemnějšími modifikacemi... V nastíněném výčtu, jakož i na půdorysu předkládané knihy, vidíme, že Michal Viewegh připomíná mnohem víc barda, který pěje na zadané téma, než aby byl stvořitelem světa, ve kterém se pokusí artikulovat své jedinečné vidění. Jsme-li ztraceni v modelovém světě, tápeme vnitřní prázdnotou a něco podstatného nám v tom nekonečném variování uniká, něco nám tu bytostně schází. Snad se to něco nazývá výpověď...

 

U Michala Viewegha se vždy ptám, proč čtu se zálibou Houštinu nebo Pomocníka anebo proč je to ono u Davida Lodge, ačkoli díky dojemnosti autorova obrazu mu bez všeho pokrytectví snad už i fandím, aby se mu to konečně povedlo – aby napsal dostatečně silnou knihu jak pro čtenáře, tak pro recenzenty. Možná že jádro problému tkví v tom, že literatura není, podle mého názoru, jenom o příbězích, jak se nám autor snaží sdělit v Báječném roce. Literatura, tedy próza nám pomocí příběhů předkládá svět, umožňuje nám ho vidět v nových souvislostech, artikuluje život, jak ho ještě neznáme, představuje nám hrdiny, se kterými se můžeme ztotožnit. Předkládá otázky, problematizuje, překvapuje, spojuje nespojitelné, estetizuje... Ačkoli Michal Viewegh předvádí typický arsenál svých možností a dovedností, všechny tyto aspekty se v knížce ztrácejí v nedohlednu a odtud podle mého názoru pramení i ona plochá jednoduchost povídek, kterým ovšem nelze přitakávat – a když už, tak jedině autorově načtenosti a (po dvaceti knihách) elementární zručnosti. V důsledku a konkrétnosti: citace Kanta v první povídce Definice lásky nakonec ničemu nepomůže, ale spíš ji rozpoznáváme jako cizopasný element (kdo by v této optice taky stál o nějakého Kanta?), a i věta v tak vážné povídce, jakou je Spisovatelův otec (a sice, že vztah synů s umírajícím otcem byl „dobrý“), je ve výsledku nechtěně směšná... Přivádí nás to tedy zpět k myšlence, že slova, místo aby svět otevírala a my ho spolu s autorem mohli slabikovat, naopak horizont našeho vnímání uzavírají a jsou ve své hloubce srozumitelná jen pisateli. 

 

Proto tu stále zůstává „záhada“, proč se Michal Viewegh vlastně prodává. A jak dlouho ještě bude. Petr A. Bílek už před lety naznačil, že se autor privilegovaných Báječných let pod psa do české literární historie zapíše především pro masovou oblíbenost. Vyplývá z toho, že až ho jednou do sebe sporý národní kánon vstřebá a přebere si ho v jeho úplnosti, ti, kdo budou tvořit literární historii z většího odstupu, upřednostní hledisko společenské před uměleckým.

 

Zdá se mi, že Povídky o lásce legitimnost tohoto náhledu opět dokládají.