„Šedé fábory mlhových rohů povívají nocí. A benátské dámy porovnávají své tučné norky s městskými krysami.“ Takové texty vzniknou, když básník prožije delší dobu v Benátkách. Z příběhů všedního dne, pozorování, asociací a myšlenek se stávají poetické miniatury, v nichž se odráží město vody a kamenných lvů, mostů a holubic. Takové „zrcadlení“ se podobá lesklé mozaice: z četných pestrých kamínků reflektujících jednotlivé částečky vznikl zvláštně poskládaný, ale živý obraz Benátek.

Z recenzí:
Merzův básnický jazyk je nenápadně rytmizovaný, každé slovo je na svém místě. A to vše bez velkých gest. Možná i to je okouzlující, že autor píše o Benátkách, aniž potřebuje dosazovat sebe a město do scény. A přece je město lagun více než pouhá kulisa. Klaus Merz se zaměřuje na detaily, které rychlému pohledu turistů snadno uniknou. Dobré akvarely jsou ty, které dovedou zacházet s bílou. Ve zdánlivě prázdném prostoru leží napětí a koncentrace, záhada a tajemství. V prozaických dílech a povídkách Klause Merze to vypadá podobně. V prázdných místech je dynamika, v úspornosti její vlastní bohatství.
(ORF-Ö1 Ex Libris, Susanne Schaber)

K čemu mnohý velký literát potřebuje 800 stran, to Merz vyjádří na výrazně menším prostoru. V jeho malých knihách je přitom tak velkolepá plnost, že jsou čteny znovu a znovu.
(Heilbronner Stimme, Uwe Grosser)

Klaus Merz nachází svůj vlastní tón mezi pozorováním a melancholickou reflexí. Disponuje těžkou, poetickou řečí, která čtenáři zprostředkuje lehkost... Merzovi se podařilo vyjádřit osobní přiblížení k tajuplnému městu a nechává nás zúčastnit se tohoto poetického dobrodružství.
(SWO, Uli Rothfuss)

V těchto krajně úsporných miniaturách vidíme a cítíme věčné Benátky, dotýkáme se jich.
(Sonntagszeitung)