Jednou v létě strýček Josif navrhl soubor pohraničních reforem. Jednalo se o zvednutí „železné opony“. Uvozovky nejsou náhodné. Vždyť žádná taková opona na hranicích nebyla a být ani nemohla, protože pak by to nebyla žádná hranice, ale loutkové divadýlko. Nicméně tam, stejně jako na jakékoli jiné hranici suverénního státu, byli v malých pruhovaných budkách usazeni řádní úředníci jisté správy, zmítaní pochybnostmi a obavami. Stalin však obavy těchto bdělých služeb nesdílel: předpokládal, že ostražitost vůči sousedním državám slouží jen k vzájemnému ponižování a ostudě.

„Poslouchej,“ nejednou se stěžoval Berijovi na břehu rybníka v parku Gorkého, kam často spolu chodili na ryby, „k čemu nám je držet na stráži naše lidi? Vždyť je to trapné. Odvoláme je.“

„Víš vůbec, co říkáš?!“ odpověděl Lavrentij a přichystal si splávek. „Lidé začnou utíkat pryč.“

Generalissimus napíchl na svůj háček larvu a namítl: „Co je na tom špatného? Pojedou – porozhlédnou se, vrátí se – a povyprávějí. Proč je zotročovat? Národ – je svobodný jako pták.“

„To nejde, drahý příteli.“ Lavrentij nahodil prut. „To se nesluší, aby lidé jezdili ven bez peněz.“

„Co tě nemá, Lavrentiji! Snad ti není pro lidi líto bankovek? Vytiskni je.“ Ryby braly. Generalissimus zasekával.

Stalinova argumentace se ukázala být natolik zevrubná, že už na Hromnice se v pevnosti objevily první oddíly psů odvolané z pohraničí – první vlaštovky slavného „oteplení“, iniciativy, která je připisována leckomu, jenom ne strýčku Josifovi. Psů byla spousta. Velké klece pro psy se předělávaly postupně krok za krokem a v očekávání nového bydliště byla zatím zvířata chována ve sklepeních Velkého kremelského paláce, kam jsme my, kremelská drobotina, měli neomezený přístup. Dávali jsme jim pirožky, marmeládu, koláče a jinou prostou potravu, která v nadbytku zůstávala po recepcích. Naše přátelství s čtyřnohými kamarády se tak pochopitelně jen utužovalo. Pravidelně jsme je brali na procházky, koupali je a drbali za ušima. Zima probíhala jako obvykle a sněhové vločky dlouho neroztávaly ani na psí srsti, ani na našich bobřích límcích a při záři rubínových hvězd růžověly. Bylo to okouzlující.

Jednou k večeru, když jsme se dosyta vydováděli na ledové hoře, kterou poléval Hlavní správce Chrámového náměstí, jsme se celí zkřehlí šli ohřát do dřevěné chaloupky přenesené do Kremlu ze vsi Fili jako dům-muzeum Kutuzova a války roku 1812. Tahle selská chatrč, zapadlá na samotné křižovatce mezi Palácem tělesných trestů a šibenicí děkabristů, byla pečlivě uchovávaná pro příští generace. Pokud se však nikdo nedíval, používali jsme ji jako kolotoč a houpačky. Ovšem někdy kolem roku 1949 skupina výrostků využila téhle relikvie k jiným účelům. Případ se stal všeobecně známým. Pravděpodobně by se ho podařilo ututlat, kdyby se neukázalo, že popravená kočka nebyla toulavá, ale že to byl dárek čínské vlády ruské vládě a že měla přezdívku Mao. Zpráva o popravě se donesla k uším posledně zmíněného a ten, pobouřen touto událostí, žádal omluvnou nótu a vydání výtržníků postrkem. Vyšetřovací soukolí se roztočilo, kolečka se dala do pohybu a za cinkání okovů se po Sibiřské silnici vydaly do Pekingu kolony černomořských Skythů, kteří, jak se zdálo, se ničím neprovinili. Vyšetřování ani našim nezbednostem nebylo konce.

Bohužel v četných pamětech mých přátel, které se týkají mě a té doby, se neustále nacházejí nesrovnalosti v popisu našich her a ostatních zábav. Syn Leonida Brežněva, Brežněv J. L., ve třech svazcích Palisandrova dětství napsal: „V Kremlu byl blahobyt. Všichni tam žili vesele, úchvatně a bez zvláštních starostí.“ To je pravda, ale nebuďme líní a citujme dále. „Z atrakcí,“ tvrdí sporně, „chyběly snad jen kolotoče.“

Je škoda, když dobrou knihu kazí takové zdánlivě drobné, ale v podstatě neodpustitelné chyby, které mohou vést k domněnce, že jde o záměrné falšování minulosti, o pokus když ne všechno vrátit zpět, pak alespoň v každém případě zastavit její setrvačník. Ano, formálně máte pravdu, Juriji Leonidoviči. Neexistence kolotočů byla přísně vzato nesporným faktem a z jistého úhlu pohledu to byla zjevná ztráta. Ale copak nám je nenahrazovalo svérázné kolo, v kterém kdysi lámali nejhorlivější rolnické politiky typu takzvaného Petra III. pod přezdívkou Pugačov? Hojně. Ó, kolo! Jak sladce někdy zaskřípe za nočního vánku. A stesk po zmizelém v nás trpce vzplane, rozechvěle zasvrbí a zanaříká. A potloukáme se kolem. Nedá se spát. V přijímacím pokoji cinkáme sklenicemi a vidličkami. A chapadly zchátralého mozku bez přestání prohledáváme mlhavé rozsedliny minulosti. A není co dýchat. A naříkáme. Jen si vzpomeňte, copak to nebylo tenkrát uloženo pod přístřeškem u stájí? Tamto. Opravte se; nesluší se, aby kremelský starousedlík žongloval s fakty. Vědec musí být přesný a obezřetný, tím spíše vědec s takovým příjmením, jaké máte vy. Znáte tu bajku o hrábích? Jeden člověk byl lajdák a často je odhodil do trávy, jak ho zrovna napadlo. Jeho špatná vlastnost byla však potrestána. Jednou sám šlápl na hrábě a rána násady, která udeřila lenocha do hlavy, ho přinutila, aby se nad mnohým zamyslel. Tak je to i s minulostí. Velkolepé kaleidoskopy vlád a jejich národů, korunovace a nastoupení na trůn, tažení a bitvy, popravy a atentáty, rozkvět řemesel i zánik civilizací – takové události, můj milý, nelze směšovat dohromady. Minulosti, neúnavně pořád opakuji svým stoupencům, je třeba si vážit už jen proto, že my sami se bohužel stáváme jejím majetkem. Přesněji řečeno, ne my, ale vy: vy, dámy a pánové, se stáváte jejím majetkem. Ale, chystá se namítnout náš notorický skeptik, v minulosti nalezneme přece i stinné stránky. Když se ostatně náležitým způsobem zadíváte Historii do očí, všimnete si pod nimi i stínu únavy, vrásek – stop trýznění a nespavosti. Vezměme si minulost ruského trůnu. Odnepaměti se k němu přistupovalo v nezdravé atmosféře vzájemného nepochopení a nesnášenlivosti. Jen se podívejte – jeden byl uškrcen šňůrou od korzetu odalisky, druhý – probodnut stiletem námořního kadeta, třetí gilotinován, čtvrtý právě rozčtvrcen, pátý otráven nebo uštván – you name it*. A já se vracím zpátky ke smrti strýčka Josifa. Řeknu vám, jak to všechno ve skutečnosti bylo. Bez zamlčování a bez příkras. Pro ně tu není místo.

Věděli jsme, že v tom lýkovém příbytku, kde se na podzim roku 1812 za samovarem o velikosti vědra rozhodovalo o osudu Ruska, teď místo polního maršála K. tráví své ovdovělé noci Generalissimus S. Výše zmíněného večera jsme v hlučném a privilegovaném, ale svým způsobem demokratickém zástupu vběhli dovnitř. My – děti, vnoučata a synovci maršálů a ministrů, členů diplomatického sboru a zvláštních služeb – nesmírně rozmazlení protivným a nudným kremelským přepychem, jsme často ve skromné výzdobě starodávné chýše, v její nehoblované zevrubnosti i v pečlivosti doma tkaných záclon a v zařízení skoupém jako mužské slzy nalézali mnoho svůdného. Tady je – židle a stůl, aby bylo na čem a za čím sedět, jíst, přemýšlet a vše načrtávat a psát konspirační výstrahy, teze a rozkazy. Tady je mýdlo a umyvadlo na mytí. A tady je to, čemu u nás ve Vlasti pět lidí z deseti řekne divan, jeden – otoman, a ostatní – gauč: na spaní? „Proč bych spal, v Mauzoleu se vyspím dosyta,“ krotkým žertem odbýval strýček Josif svého důstojnického sluhu Abakumova, který mu vyčítal, že je pořád vzhůru. A nakonec etažér. A to všechno nevzhledné – nenatřené – čarokrásné.

Vbíháme dovnitř. Na stole slabě hoří lihová lampa. Hřebík na prádelníku, o kterém jsme se předtím nezmínili, abychom se o něm mohli zmínit nyní, zahálí: plášť, který z něj obvykle visí, tu není.

„Je na procházce!“ zvolal kudrnatý a nervózní Molotovovův synovec Eliáš a měl na mysli Josifa. Bez něho tu byla nuda. Jen tak bez cíle jsme listovali rukopisy, stejně jako náš pán jsme bafali z dýmek z jeho sbírky, vyprávěli si nehynoucí podobenství o Leninovi, vyšťourávali jsme močku.

Najednou jsme si vzpomněli na psy, které jsme nechali na mrazu, a šli je pustit dovnitř, ale ti už dávno odběhli na večeři. Zůstal tam jenom Ruslan – dlouhosrstý čtyřletý pohraniční jezevčík –, kterého jsme vzali do muzea. Napadlo nás, že strýčka Josifa překvapíme, a tak jsme Ruslana zavřeli do prádelníku a sami jsme se schovali za pec a ani nedutali. Zatažené závěsy byly cítit Filami, Mytišči a někde jako malý Paganini fidlal cvrček.

Když do světnice vešel nic netušící Josif, shodil plášť a přešel k prádelníku, aby si ho pověsil na hřebík, líh v lampě vyhořel, plamínek se zachvěl a zhasl. Zbytek své pozemské pouti vykonal Stalin ve tmě a poslepu nahmatal klíč trčící z klíčové dírky.

Dvířka zavrzala. Svobodou rozradostněný stopař se s vděčností vrhá osvoboditeli na hruď. „Je to léčka!“ zdá se posledně jmenovanému. Generalissimova aorta se přeplňuje krví, nevydrží a praská. Tělo padá k zemi a furažka, která mu spadla z hlavy, se odkutálela. Kometa za matným sklem okna podtrhuje veškerou osudovost dokonaného. Zvíře vylo a cenilo zuby, zatímco my jsme klouzali a utíkali po zledovatělé dlažbě jako zvěstovatelé všeobecného neštěstí a naše tváře byly zakřivené víc jak luna.

„Je mrtvý, mrtvý!“ zoufale bila nesnesitelná myšlenka na zvon mé hlavy.

Povědomí o svém provinění bez viny, jedovatá pachuť nepřímé spoluúčasti na zločinu století stále rozežírá paměť už beztak utrápeného srdce. A nechci podrobně vzpomínat na těžkosti dnů, které následovaly. Budu tedy stručný.

Ve čtvrtek odsoudili celou naši skupinku k domácímu vězení a v pátek nás RVK – Rodičovský výbor Kremlu – společně s mou Radou opatrovníků odsoudily k vyhnanství a lágrům.

Rozsudek měl být proveden neprodleně, a tak jsme se na vojevůdcův pohřeb už nedostali. Jaká škoda! Snil jsem o tom, že natrhám sněženky a upletu věnce a že budu držet čestnou stráž u sarkofágu. Nestalo se. Uložili jsme své zubní kartáčky do jejich jednoduchých rakviček, rozstrkali do kufrů majetek a rozjeli jsme se, jak nám nařídili, každý někam jinam. Iljuša Molotov, který měl slabé nervy, jel například do balneologického Baden-Badenu. Na Krym do Artěku si odjížděl léčit ploché nohy Kaganovičův syn Nikanor. Žlučovitou vnučku Suslova chtěli nejdříve poslat brát bahenní koupele, ale lékaři trvali na minerálních vodách. Vzhledem k její projevené upřímné lítosti a také proto, že Káťu pobláznil Lermontov a jeho démonický idealismus, jí zaměnili Jessentuki za Pjatigorsk. Mně byl určen Dům masáže. Jako nejstarší a prakticky urostlý a zdravý jsem tam jel pracovat ve funkci klíčníka neboli – v jazyce pikareskního románu – tajného chargé d’affaires.*

Nežádaný odjezd dětí vrhl stín smutku na již tak neveselou náladu v pevnosti. Ještě jsme ani nestačili odjet, a jak to tak vypadalo, už se jim po nás stýskalo. Lidé nás navštěvovali a krmili nás všelijakými dobrotami, kárali nás a přáli nám brzký návrat.

Vzpomínám si na scénu loučení na rozcestí zimy a jara u věže Kutafja: objetí, slova přátelství a věrnosti, sliby psát a volat si.**

Vyhnanství! Pamatuji si dlouhý průvod, eskortu, pamatuji si rozmrzlé louže a v nich odlesk smutečních korouhví, standarty a portréty. Tvář viníka neradostné slavnosti zarámovaná břidlicovým smutečným závojem se na mě vyčítavě dívala. Odvrátil jsem se a roztřásla se mi ramena.

A už jsem v Novoděvičí.

A vítají mě.

* Vyjmenujte sami (anglicky).zpět
* Literární osud potkal i nešťastného Ruslana. Třebaže on sám zmizel beze stopy v mydlárně, jeho biografie, kterou sepsal pisálek V. a která vyšla někde na Západě v edici Životy pozoruhodných psů, vyvolala velký politický ohlas.zpět
** Podotknu jen, že já osobně jsem nikomu nic takového nesliboval, protože jsem nebyl příliš komunikativní. Absence příbuzných a známých mimo pevnost (četné tety neberte v úvahu: jejich existence se elegicky vytratila v uličkách kolem Kremlu – v Tverských-Jamských, Starostájních a Příčných; nemá ani smysl brát v potaz zakavkazské uctívače ohně: stejně jsou negramotní) způsobila, že jsem byl zbaven jakékoli korespondence i otrocké závislosti na ní, ale na druhé straně mě to připravilo o dopisovatelské dovednosti, o celou cennou sbírku jako houba absorbujících dovedností, jako je: pravidelný nákup zvláštních listů papíru a poštovních známek a adresářů; dovednost používat speciální nůž k otevírání obálek a lepidlo pro jejich zalepování, dovednost vpisovat do úzkých kolonek adresy a směrovací čísla, jejichž abrakadabra pompéznosti se tolik straníme; a samozřejmě o dovednost kompilovat texty poslání – dávat jim jistý smysl a zkrášlovat je vročením a poklonami. Plus, ne-li spíše minus, byl jsem bezradný, pokud šlo o bellovský přístroj s jeho neforemným sluchátkem pro ucho a ústa a s jeho perforovaným číselníkem. Tehdy, když jsem oblažoval Brikabrakovu manželku a zabručel jsem ze své místnosti, že se mi ani malíček nevejde do těch malých otvorů, jsem ani trochu nelhal. Dědičnému členovi Řádu hodinářů nebylo studium na hodinářském oddělení KPŠŠS doporučeno právě kvůli velikosti a neohrabanosti jeho prstů: v hodinách jsou takové jemnosti, že i vzrůstem malý specialista pracuje nepřetržitě s lupou. Pečlivě jsem zvážil všechna pro a proti a začal studovat sousední, pohřební obor školy, který jsem se v souvislosti s vyhoštěním do kláštera rozhodl dostudovat externě.zpět