Větrovku jsem pověsil v předsíni a po několika pokusech se mi podařilo sundat skokanské boty. Bolel mne každý pohyb. Postavil jsem boty na staré noviny, které tam maminka před několika dny rozprostřela. Kapky se vpíjely do slov a fotografií. Dveře do obývacího pokoje byly skoro zavřené. Zahlédl jsem otcův obličej a levý rukáv jeho bílé košile. Nepromluvil. To se mi hodilo. Odložil jsem brýle, rukavice a čepici do zásuvky a otevřel dveře do pokoje. Nepodíval se na mě. Nikdo z nás nepromluvil.

Seděl u jídelního stolu a pečlivě prohlížel otevřené kapesní hodinky pod lupou. Mé boky zalilo moře ztuhlosti. Pomalu jsem zamířil do svého pokoje. Měl jsem hlad. Ale to musí počkat. Lehl jsem si na postel a zkusil masírovat stehna a lýtka. Už jsem necítil bolest. To byl asi největší problém. Nad koleny jsem necítil prakticky nic. Nohy mě opouštěly. Bylo na čase říct otci, co si o něm myslím. Jestli to nezvládnu tentokrát, už nikdy nebudu mít právo mu něco vyčítat. Kdy se začne zajímat o mě? Nepochopil, že i já mám své problémy? Jsem jeho syn. Ví, co to znamená? Sedí si v pokoji ponořený do práce, aby se mnou nemusel mluvit. Myslí si, že jsem šel spát? Myslí si, že se nechám odstrašit mlčením?

Podíval jsem se na svou pravou ruku. Copak není ruka to poslední, co se hýbe? Držel jsem babičku za ruku, když umírala. Oči měla zavřené, už přestávala dýchat, když jsem pocítil, že mi slabounce tiskne ruku. To bylo to poslední, než umřela. Otočil jsem hlavu ke své levé ruce. Ležela mi po boku. Musím vstát. Jak je to dlouho, co jsem jedl? Na jídlo jsem však neměl ani pomyšlení.

Pod okny se ozývalo túrování autobusu. Bylo slyšet údery nástěnných hodin. Zabouchnutí dveří u Evensenových. Otce jsem neslyšel. Zdvihl jsem obě paže a zamířil jimi k pravému koleni. Oběma rukama jsem koleno zvedl. Do pohybu se daly také lýtko a stehno. Levé rameno bylo slabší než pravé. To jsem až dosud nepocítil. V prstech jsem sílu měl, nebo ne? Mačkal jsem prsty do kolene. Rozhlédl jsem se po pokoji. Jak dlouho mám odkládat, než otci něco řeknu? Uvolnil jsem stisk kolem kolene a zvedl ruce. Koleno nespadlo zpátky na matraci. Trčelo ve vzduchu v úhlu 120 stupňů. Přitlačil jsem pravé lýtko přes pelest až k zemi. Chytil jsem se čela postele a vytáhl tělo do vzpřímené polohy. Levou nohu jsem vytáhl za sebou. Ruce se zapřely o židli a pelest a pomohly stehenním svalům do stoje. Ve východním cípu Afriky se kdysi člověk postavil poprvé na dvě nohy. Není to žádná samozřejmost. Díval jsem se na svoje nohy v podkolenkách, vypadaly jako dva konce lana.

Mezi otcem a mnou byly jen dvoje dveře. Z bytu o poschodí níž se ozvalo hučení. Už nejsem žádný malý kluk. Co kdyby umřel a já mu nestačil říct, co si o té věci myslím? Co když sedí v pokoji a je mrtev? Že by bylo v bytě proto takové ticho? Nohy mě teď unesou. Šly ke dveřím přede mnou. Stiskl jsem kliku, pootevřel dveře, vyšel do předsíně a zůstal stát na prahu obývacího pokoje. Dveře byly pootevřeny ve stejném úhlu jako před hodinou. Otec tam seděl bez pohnutí. Hlava a horní část těla byly skloněné nad malými dámskými hodinkami. Byly to ty, které měl v ruce předtím. Pohled na otce mi dodal novou sílu.

Jeho světlé vlasy byly sčesané dozadu. Ofina mu padala do čela, hnědé oči byly schované za maličkými, čtyřhranými brýlemi, které používal při práci. Zřetelně vystupovaly lícní kosti. Pořád si rovnal vlasy. Péra, hodinový strojek i sklíčko ciferníku byly dobře osvětleny kuželem světla z lampy nad jídelním stolem. Červenou vázanku s modrými proužky měl shrnutou na pravém rameni, aby mu nestínila při práci s mikroskopickými šroubky. Přes zvětšovací sklo kontroloval milimetr po milimetru. Před ním na stole ležela dřevěná krabice s nářadím. Nářadí měl vždy úzkostlivě srovnané. Nikdy z této krabice o dvou patrech nevytáhl víc než jediný nástroj a nikdy nic nenechal povalovat se na stole. Jako dítě jsem bez dovolení vytáhl ten nejmenší šroubováček. To bylo jedinkrát, co jsem od něj dostal krutě vyhubováno. Šroubováčky, sklíčka různých velikostí, pérka, kladívko, pilka, matičky, šroubky, vrtáčky, zvětšovací skla a konečně – mikroskop. Podle otce byl mikroskop nejdůležitějším přístrojem „ke stanovení diagnózy“. Tu krabici si vyrobil sám. Měl ji skoro pořád při sobě. Rozhodně v obchodě a doma. Obvykle v ní ležely dvoje nebo troje hodinky, které čekaly na opravu. Pracoval s lupou, při samotném zásahu do hodinového strojku používal mikroskop. Do hodinek vnikal se stejnou něžností jako kardiochirurg skalpelem do srdce. Tohoto srovnání si velice vážil. Často říkával: „Tento svět potřebuje, aby srdce a hodinky šlapaly.“ Otec položil lupu zpátky na místo a vytáhl mikroskop. Předklonil se ještě více. Viděl jsem, že vlasy na temeni jsou řidší. Bílé vlasy byly jako svatozář. Rukávy košile měl vyhrnuté. Vypadalo, že nevnímá nic jiného než vnitřní uspořádání hodinek, které právě držel v ruce. Věnoval se tomu, čemu rozuměl.

Ve stojanu v předsíni stály deštníky a těžká vycházková hůl, kterou jsme zdědili po dědečkovi. Měla krásnou stříbrnou rukojeť. Stála tam na okrasu, protože maminka říkala, že je dekorativní. Opravdu otec neměl v úmyslu říct něco o mamince? Nechtěl se vyslovit o setkání, které jsme s ní dnes zažili? Věřil, že se celý ponoří jen do práce? Už jsem nebyl žádný prcek. Uchopil jsem rukojeť vycházkové hole. Myslel vůbec někdy na někoho jiného než sám na sebe? Nebyl silný, i když si to možná myslel. Kdyby tak maminka věděla, jak se zachoval.

Nevím, jak dlouho jsem tam stál a díval se na otce. Přál jsem si, aby viděl, že tam jsem. Měl přemýšlet nad tím, proč stojím bez hnutí a pozoruji ho. Měl pocítit nejistotu. Měl sám sobě položit tu či onu otázku. Jestli to sám nedokázal, pomůžu mu správným směrem. Vypadalo, že je zcela pohlcen prací. Jak tvrdý byl? Jako ozubení v hodinkách, jež držel v ruce? Možná jako pinzety a vrtáčky, které ležely na stole.

Dlaň mi zvlhla, jak jsem tiskl rukojeť. Stisk byl tak silný, že bude těžké jej uvolnit. Má ruka byla jako dráp. Překročil jsem práh a upřeně hleděl na otce. Otec zvedl hlavu od mikroskopu, prohrábl si vlasy, odsunul mikroskop stranou, upravil si vázanku a pohnul hlavou trochu do strany, takže jsem viděl pohyb jeho obočí. Odkašlal si a pak ke mně pomalu zvedl obličej. „Takže ty se mnou přece chceš mluvit? V nemocnici jsem ten dojem neměl.“
Nedostal jsem ze sebe ani slovo.
„Přišel ses asi omluvit za to, cos mi vmetl do tváře?“
„A to říkáš ty!“ seknul jsem zpátky a cítil, jak zvedám pravou nohu, abych udělal krok k němu.
„Ano, čekal jsem, že se prostě přijdeš omluvit.“
Moje noha se vrátila k podlaze.
„Každé slovo, které jsem řekl v Gaustadu, jsem myslel smrtelně vážně. Lituji jen jedné věci.“
„A to je?“
„Že jsem tě pořádně nestiskl.“
Udělal jsem tři kroky s holí v ruce a nespustil z otce oči. Postavil se. Zůstal stát.
„Je ti jasné, že máš v ruce dědečkovu hůl?“
„Tisknu ji tak pevně, že ji nemohu pustit.“
„Je ti jasné, že ti nepatří?“
„Ano.“
„Proč ji držíš?“
„Protože ji potřebuji.“
„Podej mi ji.“
„Už nikdy mi nebudeš poroučet!“ cítil jsem, že nemůžu dýchat.
„Ty si opravdu myslíš, že to je mou vinou, že maminka je nemocná?“
Zvedl jsem hůl nad hlavu.
„Víš, co tu provádíš?“
„Neuhýbej. Ještě jsi neřekl, proč si myslíš, že jsem nespravedlivý?“ Vypravil jsem ze sebe hodně hlasitě.
Díval jsem se na něho.
„Proč jsi mi nic neřekl, tati?“
„Matka byla celou dobu k smrti vystrašená, kdyby ses měl dovědět, že má občas ...problémy. A že by se o tom doslechli kolegové ve sborovně a příbuzenstvo, že je čas od času takhle... nemocná.“
„A co já?“
„Nechtěla, aby sis ji uchoval v paměti jako duševně nemocnou. Musíš se na to dívat z její perspektivy.“
„Celou dobu jsem se na to díval z její perspektivy.“
Pokrčil rameny.
„Neprozrazuj to nikomu. Je to její výslovné přání, Když to prozradíš, bude se o nás mluvit. Že musela do nemocnice, dělá celou věc ještě těžší pro ni i pro nás, chápeš?“
„A kdy ti tohle všechno maminka sdělila? Dneska v Gaustadu? Když jsem tam byl já, moc do řeči jí nebylo.“
„Mluvili jsme o tom už dřív – jako o možnosti.“
„Ale asi jste vždycky za jedno nebyli?“
Otec vypadal najednou nejistě, pak pronesl přesvědčivě:
„Více méně vždycky.“
„Proto jsi ji držel ústa, když nastupovala do sanitky, aby mi nedošlo, jak je nemocná?“ Jeho překvapené oči způsobily, že jsem v jakémsi zmatení upustil hůl, rychle jsem se jí zase chopil a pozdvihl ji.
„Buď upřímný!“
„To jsem celou dobu.“
„Kdo byli Mathisenovi? Slyšel jsem, že jste o nich s maminkou mluvili.“
Otec uhnul pohledem. „Tos možná slyšel špatně.“
Pak se mi podíval přímo do očí.
„Oscar Mathisen byl největší norský bruslař všech dob.“
„To vím,“ přerušil jsem ho.
„Dospívání přináší řadu problémů,“ vypravil ze sebe otec zastřeným hlasem. „Za čtyři týdny ti bude patnáct.“
„ A jaké to je být mnou, co myslíš?“
„Za několik let to všechno pochopíš.“
„Jsem dost velký na to, abys mi prozradil konec toho příběhu, otče.“
„Oscar Mathisen miloval svou ženu nade vše, ona však onemocněla duševní chorobou. Když se to s ní zhoršilo tak, že se o ni už nemohl postarat, zastřelil nejdřív ji a pak sebe.“
Otec se díval do prázdna, pak zavřel oči.
„Už se na nic neptej, prosím.“
„Co ještě přede mnou skrýváš, otče?“
Jeho pohled bloudil mezi krabicí na nářadí a mnou.
„Určitě to chceš vědět?“
„Ano,“ řekl jsem co nejklidněji.
Otec otevřel oči. „Jsem horší člověk, než si myslíš. Slíbil jsem Turid, že ji nikdy nikam nepošlu. Byla si jistá, že už by se domů nevrátila.“
Hlava mu poklesla na prsa. Zase přivřel oči. Za chvilku se na mě podíval.
„Jak jsi mohl takhle maminku zradit – a mě?“ šeptal jsem.
„Nejsem žádný hrdina,“ odpověděl.
Nechal jsem hůl klesnout.
„Per Stranden je pro tebe jistě lepším vzorem než já.“
Hůl sklouzla na podlahu.
„Opravdu nechápeš, že už nikdy nebudu moct skákat na lyžích? Vůbec nevím, co mám dělat. Mám strašný strach.“
Sklonil obličej do dlaní. Stál jsem před ním, čekal na odpověď. Žádná nepřišla.
Upíral jsem oči na otcovu skloněnou šíji a věděl, že tento okamžik mi nikdy nevymizí z paměti: nemám otce. Ani žádného mít nebudu. Pes, pomyslel jsem si, jakékoli rasy, barvy nebo velikosti, ten by se na mě aspoň podíval.