O pojmu beletrie nelze uvažovat, aniž přihlédneme k pojmu literatura. Oba však v našem běžném užívání fungují zástupně a víceméně bezproblémově: jde o sféru fikce, tj. o četbu více zážitkovou než poznávací či vzdělávací. Otázkou je však jednak to, do jaké míry lze tyto dva pojmy zaměňovat, tj. jak se jejich pole – sémantické i funkční – překrývá, jednak to, kde se tyto pojmy vzaly a z jakých potřeb se jich začalo užívat. Řečeno poněkud vyhroceněji: až tento historický pohled nám ukazuje nesamozřejmost beletrie (i literatury); její dobovou podmíněnost. Ve školách se však učíme pod hlavičkou literatury vše od mezopotámského Eposu o Gilgamešovi až po poslední román M. Viewegha. Zároveň se pod hlavičkou literatury učíme tak rozdílné věci, jako je homérský epos, středověká legenda, barokní miscelanea a jezuitské divadlo, román devatenáctého století či avantgardní experimentální báseň. Pokusme se tento problém rozkrýt. A pokusme se tak učinit zejména s ohledem na tři velké evropské kultury: anglickou, francouzskou a německou.

BELETRIE – NIKOLI ODEVŽDY, ALE AŽ OD 18. STOLETÍ

V rané fázi novověku, tj. mezi 15. a 18. stoletím, se postupně vydělila skupina lidí, kteří se označovali za učence. A protože lidé byli ztotožňováni s knihami, byli nazýváni literati nebo hommes de lettres, tj. „písmeníci“, „lidé písmen“.1 Proto když se v 18. století začíná objevovat tvorba, která primárně nesouvisí se vzděláním, ale přesto vyžaduje čtenářskou dovednost, bylo nutno najít nějaké pojmové odlišení. Tak se zavedlo dodatečné adjektivum a vzniklo belles lettres, tj. sféra „krásných písmen“.2 Beletrie se tedy rodí jako dítě světa vzdělanosti, ale nikoli jako pokračovatel této tradice, spíše naopak: jako jeho dítko poněkud nezdárné. Svědčí o tom například i formulace z preambule vůbec prvního zákona na ochranu duševního vlastnictví ve sféře psaného slova (Copyright Act) z roku 1709. Praví se v ní, že zákon byl schválen proto, „aby učené muže podnítil připravovat a psát užitečné knihy“.3 Užitečností se míní rozhodně zaměření na učenost a vzdělání. Institucionální akt tak má regulovat sféru psaného slova, která v této době rozbujela mnoha směry – autorsky i čtenářsky. Směřuje k tomu, aby „literáti“ zůstali oněmi „lidmi písmen“, a nikoli tím, čím se začínali pomalu stávat, tj. autory fikčních textů, jejichž hlavním účelem není vzdělání.

Není proto náhodou, že od 18. století jsme svědky rozdělení na knihy žádoucí a knihy škodlivé. S tím souvisí i nová role cenzury: do jejích kompetencí se nyní přesouvá i ochrana vkusu, zejména pokud jde o mládež. V této době se rodí i koncept dětské literatury. Jeho smyslem je nejenom to, aby se pamatovalo na specifického čtenáře, ale také aby tento čtenář byl – jemu určenou četbou – chráněn před škodlivými knihami. Pro autority politické, náboženské a pedagogické povstává nové nebezpečí. Jeho novum spočívá v tom, že nepřichází zvnějšku, ale že se nachází v samotné čtenářské kultuře.4

V této době dochází také ke „čtenářské revoluci“ (R. Engelsing). Lidé přestávají opakovaně číst omezený počet textů a začínají číst daleko více extenzivně a jednorázově. Rozvoji tohoto nového způsobu čtení napomáhají i čtenářské kluby (Lesegesellschaften, cabinetts littéraires), které jsou zakládány zejména ve městech. Tyto kluby umožňují jednak nový způsob nabývání knih, jednak nový způsob sdílení této nové čtenářské kultury. A beletrie jde ruku v ruce s tímto jiným způsobem čtení, ba víc: vychází mu vstříc, je i jeho zdůvodněním. Stejně tak podstatné je, že třebaže tento způsob čtení uzavírá čtenáře do nového druhu samoty, neboť předchozí čtení bylo daleko více společné (často se odbývalo v kruhu rodiny), právě čtenářské kluby mají toto osamocení sociálně kompenzovat.

ČTENÁŘSKÁ VEŘEJNOST

Názory na to, ve kterém období se rodí beletrie, se mírně různí. Nicméně panuje shoda v tom, že beletrie vzniká až ve chvíli, kdy existují její čtenáři. To není poznámka obecná (metodologická), která by chtěla tvrdit, že o jevech literatury by se mělo uvažovat v perspektivě historicky ukotveného socio kulturního ptaní. To je tvrzení zcela konkrétní a adresné. Beletrie je totiž specifickým případem v tom, že za ni mohou v daleko větší míře čtenáři. Důvodem je, že jich ve druhé polovině 18. století začalo v Evropě rapidně přibývat. Například v německých zemích se odhaduje počet gramotných v roce 1750 na necelých 6 procent populace, v roce 1800 na 24 procent a o padesát let později už na 61 procent. Spojíme li toto kritérium s enormním nárůstem obyvatelstva (mezi lety 1750 a 1850 se více než zdvojnásobilo), vychází nám, že zatímco čteníschopné publikum čítá v roce 1750 jen necelý milion obyvatel, v roce 1800 už 5,7 milionu, o padesát let později je to již 21 milionů, takže se za sto let stačilo více než zdvacetinásobit.5 „Pro široké vrstvy obyvatelstva“ – jak tvrdí Rolf Engelsing – „se rozevřela velká trhlina mezi slabikářem a Biblí (zwischen Fibel und Bibel)“.6 Svou roli hraje i to, že právě v tomto období dochází k uvolnění vztahu mezi autorem a mecenášem. Autor začíná být v daleko větší míře odkázán na svého vydavatele a ten je zase závislý na svých čtenářích, přičemž tito čtenáři už tvoří – jak patrno – velkou demografickou (a tím i ekonomickou) sílu. Formuje se tak čtenářská veřejnost (reading public); a formuje se jako významný socio kulturní fenomén, který bude hrát důležitou roli až hluboko do dvacátého století. Publikum se rozšiřuje, ale zároveň se stává anonymnějším. Dalším důvodem je narůstající moc a vliv měšťanstva, které dílem jakoby napodobuje vzorce vysoké kultury šlechtické, dílem si však potřebuje vytvořit vlastní kulturu a socio kulturní vzorce. V této chvíli je nutno podívat se na každou ze tří velkých západních kultur zvlášť, neboť každá z nich jednak vykazuje dost rozdílné rysy, jednak i jejich pozdější výklady jsou založeny na rozdílné argumentaci.

Situace/argumetace anglická (I. Watt, P. Burke, R. D. Altick): k ustanovení beletrie dochází na počátku 18. století s rozvojem měšťanstva, jinou organizací volného času, kterého přibývá zejména u žen; a ty ho potřebují něčím naplnit. Stará četba se pro tento účel ukazuje již jako nevhodná. Proto vzniká román, v němž čtenáři (tedy především čtenářky) nacházejí realistické obrazy toho, čím žijí sami, setkávají se v něm s lidmi své sociální vrstvy. Román se rodí – ekonomicky řečeno – jako nabídka akceptující již artikulovanou poptávku. Román totiž dokázal podchytit vkus středních vrstev a do značné míry ho pak po dlouhou dobu formoval. Dokázal se odpoutat od vysokých vzorů předchozí literatury (zejména antických), ale přitom neupadl do populárního čtiva. Dalším nástrojem tohoto rozmachu jsou veřejné knihovny (circulating libraries): sociální rádius knihy se výrazně rozšiřuje.

Situace/argumentace německá (R. Engelsing, E. Schön): beletrie se rodí v poslední třetině 18. století, tedy v době, kdy zejména díky školním reformám masivně přibývá gramotných a kdy se výrazně mění jednak složení knižního trhu, jednak způsob čtení. Podle katalogů lipského knižního veletrhu mezi lety 1740 a 1800 klesá podíl teologických spisů z 39 procent na 15 procent titulů, podíl beletrie naopak stoupá ze 6 procent na 22 procent a objem veškeré titulové nabídky se zvětšuje třikrát.7

Situace/argumentace francouzská (J. Hébrard, D. Fabre, J. S. Allen): o beletrii lze mluvit až v okamžiku jejího masivního rozšíření, tzn. až tehdy, kdy na scénu vstupuje silná vlna tzv. prvočtenářů (dětí negramotných rodičů), což jsou lidé, kteří pocházejí především z venkova. Lze o ní mluvit tedy až tehdy, kdy se čtenářsky dostává za hranice měšťanstva, tj. prostředí, které bylo jejím prvotním cílem. A to se děje až v polovině 19. století, což lze dokumentovat i téměř dvojnásobným nárůstem publikovaných titulů: 7 378 v roce 1849 – 13 331 v roce 1858.8 Beletrie zdaleka neznamená v této době jev čtenářsky masový, nicméně jde o jev, který už není vázán jen na úzký okruh vzdělaného publika.

Postavíme li tyto tři koncepty vedle sebe, vidíme, že postup beletrie, tj. její rozšíření, je příčinně závislý na míře gramotnosti a urbanizace té které země, a tím i na podílu měšťanstva: na konci 19. století žily v Anglii ve městech dvě třetiny obyvatel, zatímco více než dvě třetiny obyvatel ve Francii žily na venkově.

KANT A NARŮSTAJÍCÍ SEKULARIZACE

Za filozofickým zdůvodněním hledejme především Immanuela Kanta a jeho Kritiku soudnosti (1790). V ní její autor přichází s tezí o „nezainteresovaném zalíbení“ (interesseloses Wohlgefallen), kterým se zakládá estetický postoj. Jde o takové nastavení, v němž se účelem a cílem našeho zájmu stává předmět sám. Předmět estetického zalíbení není u Kanta případem pouhé smyslové konkretizace obecného, stejně jako nejde o neuchopitelné pocity, které nám naše mysl při pohledu na věc vybavuje. Je to individuální záležitost, která je v dané chvíli chápána ve své samoúčelnosti, je tedy cílem sama o sobě. Podobné myšlenky najdeme například u F. Schillera, E. Burkeho či u S. Coleridge; německý filozof je však v promýšlení svéúčelnosti nejdůslednější a nejsystematičtější.

Kantovo zdůvodnění jde proti utilitaristům, ať už pedagogickým či náboženským, kteří hlásají, že čtení knih, jež nerozšiřují učenost či neprohlubují náš vztah k Bohu, je pouhým marněním času nebo dokonce proviněním: čtení pro zábavu je „největší zradou na lidstvu“ (J. A. Bergk),9 Zároveň jde královecký myslitel i proti empirikům: odlišuje smyslovou libost od kontemplativního postoje, přičemž příznačně na nejnižším stupni se mu umísťují umění, která jsou založena na vjemech smyslových, tj. výtvarné umění a hudba. – V Kantovi našli později svého předchůdce strukturalisté (estetická funkce jako vlastnost, jíž dílo odkazuje samo k sobě) a modernisté – viz například výrok Hermanna Brocha, že „pokud dnes existuje nějaká nejvyšší hodnota tkvící v nekonečnu, pak je to krása sama o sobě“.10 Kant se však stává v mnohém i argumentem ryze dobovým. V jeho názorech lze vidět i formulaci jakéhosi sekulárního náboženství, zejména pak pro sílící vrstvu měšťanstva (učitelé, lékaři, právníci, notáři ad.), které nabývá kulturního sebevědomí. Zatímco v 17. století (zejména v německé oblasti) se měšťanstvo svým vzděláním pokoušelo napodobit dvorský svět, ve století následujícím už směřuje proti němu; vzdělání chápe jako svou vlastní identitu, svým způsobem i víru. Pro německou oblast dokonce platí, že tato „ideologie vzdělání byla tak mocná, že se jí podřídila i šlechta“.11 Zde se Kant stává jedním z těch, kdo této víře (ideologii vzdělání) poskytuje komplementární pól: vedle vzdělání to může být i krása, jež je schopna dát našim životům program, smysl i transcendentální přesah. Estetická autonomie se tak stává i polem, na němž si měšťanstvo vymezuje svou vlastní autonomii sociální.

Autor Kritiky soudnosti tak vytyčuje území nové „víry“ – konkrétně víry v krásu, která nemusí být stvrzována něčím mimo sebe. Číst knížky, které nás uchvacují, tedy přestává být jak hříchem, tak marněním času. A přitom tak přestává být v době, kdy se v západní civilizaci zásadně proměňuje čtenářské chování: je nás víc, kdo čteme, začínáme číst více, k přečtenému se vracíme stále méně a hodně čteme knihy beletristické, často velmi náruživě. (V Kantovi však nelze vidět ospravedlnění hltavého čtení, které na konci 18. století propuklo, zejména v Německu, a které je spojeno s velkými debatami, ba i kampaněmi – tzv. Lesesucht Debatte.) Kantovo sekulární náboženství přichází v době, kdy nastupuje velká vlna odlivu od víry, kritika církví a pověrečného „tmářství“. Na rozdíl od osvícenců (např. Voltaira), kteří setrvávají u polemické kritiky názorů strany protivné, však Kant nabízí pozitivní identifikaci, tj. program toho, že náboženskou touhu lze uspokojit i prostředky jinými. Jinak řečeno: Kant sice už není teistou, ale pořád zůstává transcendentalistou. J. W. Goethe, o generaci mladší Kantův současník, pak považuje vědu, umění a náboženství za tři svébytné oblasti víry a žádá, aby se ti, kdo nesdílejí první dvě, upnuli k víře náboženské. Jinými slovy: kdo nenachází své místo v novodobé víře vzdělanců a estétů, nechť má aspoň tu tradiční.12 Ostatně i I. Watt považuje zrod anglického románu v 18. století za výraz jednak ekonomického individualismu, jednak „sekularizovaného puritanismu“.13 – Ještě jedno odlišení od osvícenského racionalismu je podstatné, a sice že Kant nesází na pouhý rozum; jeho bezzájmové zalíbení – toť napřažení k transcendentální emocionalitě, tedy k něčemu, co není kontrolováno ani pojmy, ani kritickou reflexí.

BELETRIE A LITERATURA – PROCES DVOJÍHO ŠTĚPENÍ

Historicky se nám o beletrii uvažuje daleko snadněji než o literatuře. Beletrie má svůj poměrně jasný původ (daný i výskytem tohoto slova), historicky dohledatelné jsou i její socio kulturní zdroje, jakož i okolnosti jejího rozšíření. To s literaturou je to složitější. Jako by tady byla tak nějak od věků a zároveň jako by tak úplně nebyla vázána na dobu ani na publikum; jako by byla i nebyla součástí beletrie. Zřejmě plodnější se zase ukazuje perspektiva historická. P. Bourdieu má za to, že literatura v plném slova smyslu začíná až v polovině 19. století. V té době se totiž objevuje idea literárního umění — jeho materiálem je jazyk a cílem je tvorba děl, která jsou estetickými předměty. Bourdieu neuvažuje o situaci obecně, ale o situaci ve Francii, což je ovšem v té době hlavní země literatury. Podle francouzského sociologa je to právě estetická autonomie, co odůvodňuje uznání za spisovatele. V drtivé většině případů však jde o uznání kulturní a sociální, nikoli tak úplně finanční. Proto mnoho z těch, kdo jsou spisovateli, si na obživu musí vydělávat jinak – nejčastěji žurnalistikou či psaním divadelních her (ne vždy zrovna vysokých estetických nároků).14 To, co bylo předtím, tvrdí Bourdieu, bylo něco zcela jiného, a sice beletrie. – Zhruba do stejného období situuje vznik literatury i anglický teoretik Terry Eagleton. Rovněž on však má na mysli situaci konkrétního kulturního prostoru, v tomto případě anglického. Podle něj jde o plod romantické epochy, která přinesla zúžení pojmu ze sféry písmen, jak tomu bylo dříve, na „takzvané ,tvůrčí‘ či ,imaginativní‘ dílo“. Tím se literatura stává jednou „z mála enkláv, v nichž je dosud možné uchovávat a následovat tvůrčí hodnoty, které jinak industriální kapitalismus z anglické společnosti vymýtil beze zbytku“. Takže literatura jako „ucelená alternativní ideologie“, protest proti dobovému utilitarismu?15 – K čemu dospějeme, protneme-li názory obou teoretiků? Že literatura se rodí jako touha po prestiži ve společnosti většinově již gramotné; zároveň se rodí jako jakýsi protest proti společnosti, která kulturně zpohodlněla.

Otázka v této chvíli zní: proč bylo třeba mít vedle beletrie ještě literaturu, když obě se týkají stejného druhu textů, a sice fikce? Důsledky této otázky se totiž promítají i do schismatu „vysoké“ versus „nízké“, tzv. vážná tvorba versus čtivo. Historickým důvodem tohoto schismatu je, že v době demokratizace čtení, tj. kdy všichni čtou, je nutno manifestovat svou pozici jinde. Čtení jako takové přestává být statusové (znakem vyššího vzdělání i vkusu), tj. platilo li ještě v sedmnáctém století, že vzdělanec se od nevzdělance liší především tím, že první umí číst, zatímco druhý nikoli, pak ve století devatenáctém je potřeba najít jiný rozlišovací znak. Gramotnost totiž prochází napříč všemi společenskými vrstvami. Mnozí přitom za statusové považovali to, co není pouhým zábavným čtením, proti beletrii tedy stavěli literaturu naučnou. V tomto případě vítězí utilitaristé, což jsou ovšem právě ti, kteří sféru „vymyšleného“ psaní odmítají naprosto zásadně. Ale prosazuje se způsob jiný: za „vyšší“ je považováno především to, co se upíná ke sféře fiktivního světa, ale jen takového, kterému nestačí pouze uspokojovat zvědavost (napínavost) či krátit volný čas (relaxace). Je potřeba číst jinak, ale aby to bylo možné, je potřeba číst něco jiného. Proto se v této době ve Francii soustřeďuje tak velká pozornost k poezii. Psaní románu (G. Flaubert) se stává polemikou s jeho předchozí tradicí, a tím i odmítáním širokých čtenářských kruhů, které tento žánr kolem sebe dokázal soustředit. Originalita se „měří nepochopením“ a „pohoršením, které vyvolává“ (P. Bourdieu).16 Literatura je tak postavena proti čtenáři; je vnímána jako „čisté umění“, tj. svět, který nezodpovídá ničemu než sobě samému. Ještě jinak: literatura je od této chvíle chápána jako svého druhu instituce, zatímco beletrie jen jako uživatelské prostředí.

Literatura tak vznikla jako proces dvojího štěpení: z množiny čtení se v 18. století vyděluje nejdříve podmnožina neutilitaristického čtení (beletrie) a v rámci této podmnožiny se vyděluje ještě další pod podmnožina čtení neutilitaristického s vysokými nároky, sféra estetického svéúčelu. Řečeno bourdieuovsky: beletrie jako nositelka kulturního kapitálu vs. literatura jako nositelka kapitálu vyššího, symbolického. Tedy: beletrie jako vstupenka do kultury (umíš číst a čtení ti je příjemné), ale ne již záruka prestiže (chceš li atakovat vyšší patra, měl bys vědět, že ti číst pro potěšení nestačí).

Dobře je to patrné na proměně významu slova literát. Nejdříve to jsou obecně vzdělanci (lidé písma), posléze ti, kdo píší jakékoli texty (za literáta se ještě považoval i Ch. Darwin), a v naší době jsou to jen ti, kdo píší fiktivní texty vysokých uměleckých nároků. – Přitom – a to je důležité – to, co vzniklo druhým štěpením, dostává postupně institucionální oporu ve školních osnovách, učebnicích a posléze i jako univerzitní obor. Učit se literaturu jako sféru neutilitární četby se už od 19. století stalo jednou ze základních utilitárních povinností našeho vzdělání.

AUTOR A ČTENÁŘ VE ZMĚNĚNÝCH PODMÍNKÁCH: POTŘEBA NOVÉ SMLOUVY

Znejištění jsou i spisovatelé. Friedrich Schlegel si stěžuje, že teď „každý řádný spisovatel píše pro všechny a pro nikoho. Kdo píše, aby ho mohl číst ledaskdo, zasluhuje si, aby ho nečetl nikdo“.17 Ze čtenáře adresného (mecenáše, objednatele) se totiž stává čtenář neurčitý, časem i čtenář, kterého nelze tak úplně jasně identifikovat sociálně. Nicméně situace z přelomu 18. a 19. století, kdy autor může mít za svého života tolik čtenářů, jako neměl žádný jeho předchůdce, je i opojná. Danému vábení podléhají i duchové značně delikátní. Tak se Goethe v roce 1816 svěřuje, že nechce napsat jediný verš, pokud ho nebude číst aspoň tisíc lidí.“18

Je zkrátka potřeba najít jiný systém odkazů, tj. referenční pole vymezit novým způsobem. Konkrétně to znamená, že starý model rétorický, budovaný namnoze na antických pravidlech, ustupuje novému modelu empatickému. Jinak řečeno: texty je potřeba oddivadelnit, tj. přehnané rétorické afekty nahradit postupy literárnějšími, úžeji: románovými, jako jsou aktivita vypravěče, introspekce, popisy a oslovování adresáta coby snaha kompenzovat kontakt reálný (viz např. román Tom Jones od H. Fieldinga). Jde o snahu čtenáři nabídnout již nikoli omračující exkluzivitu (v námětu, v postavách i stylu), ale naopak co největší plochu k identifikaci — zejména ve sféře zkušenosti a emocionálního světa. Čtenáři se ve chvíli, kdy přestává fungovat systém odkazů na antiku a kdy je nejasné, z jakého důvodu vůbec čte, nabízí role k identifikaci: „Empatie je flexibilita rolí,“ tvrdí německý vykladač této doby E. Schön. S tím jde ruku v ruce, že čtenář zůstává „sebou samým“, a přitom pro danou chvíli dostává možnost být i někým jiným.19 Odtud tak velký rozkvět sentimentální literatury na konci 18. století a odtud i obrovská obliba románů S. Richardsona (Pamela a Clarissa), která zdaleka přesahuje hranice anglické kultury. Přitom entuziasmus tento autor nevzbuzoval – jak by se očekávalo – jen u čtenářek, ale velmi zaujatě ho četli i muži. Richardson nezaujal čtenáře jen „množstvím emocí“, ale také „autentičností jejich podání“.20 Už doboví recenzenti si všimli, že Richardson dává svým čtenářům nahlédnout do míst, která jim byla dříve zapovězena, a sice dovnitř jejich soukromých příbytků a do nitra jejich myslí. Jeden recenzent dokonce psal, že autor nás zve na návštěvu, která jako by byla připravena jen přímo pro nás.21 Ještě nikdy se nestalo, aby čtenář viděl do postav tak hluboce. Vhled do postav je prostředkem empatie, empatie je prostředkem sebereflexe. Autor tak dopřává svým čtenářům možnost setkat se prostřednictvím románových postav se sebou samými, ba víc: dopřává jim, aby si sami objevili oblast vlastního soukromého života a emocí.22 – S jistým zjednodušením lze říct, že čtenář jako psycho sociální kategorie, tj. jako někdo, o něhož je nutno se ucházet, je objeven až tady, tedy až s (románovou) beletrií. Čtenář tedy dává vzniknout beletrii, beletrie dává vzniknout čtenáři.

PRVNÍ, KTERÝ VELKOLEPĚ USPĚL: WALTER SCOTT

Autor, který se jako první dokázal výrazně prosadit vůči anonymní mase čtenářského publika, byl Walter Scott, třebaže sám si svého spisovatelství – přinejmenším sociálně – příliš nepovažoval; vždy chtěl být raději zemanem než spisovatelem.23

Nejenže se jeho model historického vyprávění stal vzorem pro napodobování v mnoha jiných literaturách, ale tento prozaik představuje ve své době i výrazný úspěch čtenářský a komerční. Scottův román Waverley (1814) vyšel během sedmi let celkem ve třech vydáních v počtu 11 500 výtisků. Je to počet obdivuhodný, zejména pokud si uvědomíme, že průměrný náklad románu se v té době v Anglii pohyboval kolem 750 výtisků; navíc román stál 21 s. (šilinků), přičemž průměrná cena trojdílného románu byla v té době mezi 15–18 s. Vydavatel se tedy cenou publiku nijak nepodbízel, což dílem souviselo s tím, že nakladatelské podnikání se v Anglii té doby chápalo jako zaměstnání gentlemanů, tedy jako činnost, která by měla držet jistý kulturní standard (ne zisky za každou cenu), dílem s tím, že se nakladatelé mohli spolehnout na to, že velkou část nákladu skoupí veřejné knihovny. A ty ho zase za peníze půjčovaly čtenářům. Waverley nadto vykazuje i velkou prodejní dynamiku. První náklad ve výši 1 000 výtisků se rozprodal během pěti týdnů, 6 000 výtisků se prodalo za šest měsíců, do sedmi let – jak již zmíněno – se prodalo 11 500 výtisků a do roku 1829 (další vydání) se románu prodalo 40 000 výtisků. Ještě větší obchodní dynamiku vykázal román Rob Roy, který vyšel tři roky po Waverley: během tří měsíců se ho prodalo 10 000 výtisků. Odhaduje se, že v té době četlo knihu, která se nacházela v domácí knihovně, kolem dvaceti čtenářů. Přitom počet výpůjček v knihovně, které skupovaly většinu nákladu, je ještě minimálně o řád vyšší. Takže pokud si budeme chtít představit počet čtenářů románu Waverley mezi lety 1814–1821, dojdeme k úctyhodnému číslu více než 1,7 milionu. O tom, že se Scottovy romány „otáčely“, existuje mnoho dobových svědectví, čili toto číslo bude asi ještě vyšší.24

Je Scott jen příkladem všeobecného hladu po aktuálně vznikající beletrii, nebo jde o případ per se? Obojí. W. Scott se dokázal svézt na kulturně příznivé dobové vlně, ale současně tuto vlnu uměl do značné míry podnítit, a to nejdříve ve vlastní zemi, posléze i za hranicemi – stává se dobově nejpřekládanějším autorem. Za čtenářským úspěchem Scottových próz (úspěšné však byly i jeho básně) hledejme ovšemže i tradiční atributy dobrodružného vyprávění: souboje, dominantní hrdinové; dále pak využití tradičních forem romance i gotického románu. Nicméně zřejmě rozhodující je, že Scott pracuje nově s prostorem: „Geografie ve skutečnosti působí na styl“ (F. Moretti).25

Scott umí za konkrétním prostorem – v jeho případě skotskou Vysočinou (Highland) – vidět postavy a děje. Zápletky nejsou generovány jakoby dopředu a poté situovány do nějakého prostoru. Je to naopak prostor ve své konkrétní zeměpisné situovanosti, který si vynucuje své příběhy. Čtenář tak čte nejenom kostýmovanou dobrodružnou podívanou, ať už dějově akční nebo milostnou, na niž byl zvyklý z předchozích romancí. Čte příběhy jednoho konkrétního místa, jednoho konkrétního národa. Spočívá li Richardsonova zásluha v tom, že objevil sféru soukromého, pak zásluhou Scottovou je spojení „soukromých a veřejných osudů, individuálních a kulturních událostí, vnitřních psychických stavů a širokých pláten ,společnosti‘“ (I. Duncan).26

Není proto asi náhoda, že Scott došel takové obliby v Evropě zejména u těch národů, které procházely fází národního obrození. Dokázal jim totiž nabídnout model, v němž se potkává silná epika a prostorová určitost místa: každá lokalita má svůj vypravěčský potenciál, a pokud se tento potenciál podaří vyvolat v život, může být i zdrojem národního sebevědomí a obdivu druhých.

BELETRIE JE ŠKODLIVÁ A NEBEZPEČNÁ

Vzestup gramotnosti a její rozšíření napříč celou společností na konci 18. století jsou všeobecně kvitovány jako pozitivní kulturní akt. Kdo by ostatně mohl co namítat. Shodnou se na tom osvícenci (čtení jako nástroj boje s pověrami), církevní kruhy (možnost pro větší rozšíření Bible), spisovatelé (nárůst popularity a možnost výdělku), buditelé (pěstování národního jazyka) i vychovatelé (čtení jako prostředek vzdělání a kultivace). Ze všech těchto kruhů však současně přichází i kritika nezřízeného čtení. Velmi brzy se totiž ukazuje, že čtení je dvousečná zbraň. S rozšířením gramotnosti sice dochází k utvoření čtenářské veřejnosti, ale současně se stává zjevným, že tímto je lidem poskytnut prostředek, který se namnoze vymyká kontrole i řízení. V Anglii na přelomu 18. a 19. století je s narůstajícím čtením spojováno nebezpečí jakobinismu, tj. strach, že by se myšlenky Francouzské revoluce mohly rozšířit s překotnou rychlostí. Klíčovým problémem se stává právě beletrie. Asi největším zdrojem obav je, že čtenáři tohoto druhu textů jsou především ženy, zejména pak ty, jež pocházejí z měšťanských kruhů. Nové uspořádání pracovních povinností (služky, vychovatelky, kuchařky ad.) jim totiž umožňuje získat daleko více volného času; E. Schön píše v souvislosti s touto dobou dokonce o „nové časové mentalitě“.27 A tento nově nabytý čas je namnoze věnován čtení. Proto se objevují varovné hlasy proti tomu, aby zejména mladé dívky nepropadaly bezuzdnému čtení, zejména pak čtení knih, které je odvádějí od reálného života: „Zábavné čtení zamilovaného obsahu mladým osobám nejvíce lahodí, ale to nejvíce jejich srdce zavádí, rozum zatemňuje a někdy i štěstí podkopává.“ Z toho plyne, že nezkušené čtenářky, oddávajíce se „výstřední fantasii, nejsou spokojeny ani s lidmi, ani s osudem svým, vzdychají k vymyšlenému štěstí, […] jen v přepiatostech sobě libují, a tak stávajíce se občankami vymyšleného světa jsou pro nás ztraceny“. To jsou slova hraběnky Honoraty Zapové z jejích Nezabudek, psaných v letech 1853–1854.28 Objevovaly se dokonce i karikatury. Na jedné takové (z r. 1863) je znázorněna mladá chůva se zrakem náruživě upřeným do knihy; tu drží v jedné ruce, druhou táhne za sebou kočárek, o kus dál se na zemi bezmocně zmítá dítě v povijanu, jež před chvílí z kočárku vypadlo.

Vyskytly se i názory, že přílišné čtení škodí tělu – trpí prý hlavně genitálie a zpomaluje se peristaltika. Dokonce byly vedeny paralely mezi bezuzdným čtením a masturbací. Přitom to byla beletrie, jež byla shledána jako hlavní viník těchto nežádoucích inklinací, a z ní pak nejvíce román, který se rozšířil i díky nově zakládaným výpůjčním knihovnám a čtenářským spolkům. Časopis Christian Observer přinesl v roce 1815 pojednání, v němž byl román obviňován z toho, že ničí morálku. Vše je doprovozeno citáty z Písma, které měly potvrdit, že Bůh čtení románů zakázal.29 Objevují se rady, že by se nemělo číst jen pro pouhé krácení času, že by se ve čtení nemělo spěchat, neboť jinak se v hlavách čtenářů hromadí „množství zmatených temných obrazů“ a přitom tito sami „nevědí, co přečetli“ (W. H. Riehl).30 V Anglii se vyskytují názory považující čtení beletrie za formu diletantismu, který prozrazuje velmi nízkou úroveň kultury i inteligence. V anglických křesťanských kruzích se beletrie bere jako jev „francouzský“; soudí se, že Francouzi ji pěstují proto, že umějí něco říct, a ne proto, že chtějí či potřebují něco říct, tedy jako jakési galské kratochvilné cvičení ve stylistice a výřečnosti. V 80. letech 19. století, kdy se literatura/beletrie začala učit v anglických školách, se chápala jako pouhý materiál pro jazykový rozbor, „její mistrovská díla byla rozpuštěna do úloh na procvičování gramatiky, syntaxe a etymologie“, jak stojí v článku „Má se anglická literatura učit?“ z roku 1887.31

BELETRIE V RUKOU USMĚRŇOVATELŮ A UTILITARISTŮ

V této chvíli lze vidět, že vůči beletrii byly uplatněny tři sociokulturní strategie: (1) Vyčlenění toho nejvhodnějšího a jeho následná „piedestalizace“: je odštěpeno to, co nevykazuje pouhé rysy zábavné četby, a to je pak postaveno na piedestal vysokých kulturních hodnot (jako literatura), posléze i kanonizováno; jde ze značné části o akt institucionálního rozhodnutí, v němž nejdůležitější roli hraje škola. Autoři a jejich díla tento status mohou získat, ale stejně tak ztratit – viz případ Julesa Verna: z autora, který je vnímán jako tvůrce zábavné literatury, se stává uznávaný autor tzv. literatury vážné a posléze pouhý vědecko fantastický žánrista, navíc odsunutý z „velké“ literatury do oblasti literatury pro děti a mládež. (2) Odmítání, potlačování: má se za to, že beletrie je škodlivá, že zavádí čtenáře na scestí, že – zejména čtenářky – ponořuje do světa, který je na hony vzdálen světu skutečnému; beletrie – toť – jak se na přelomu 18. a 19. století říkalo – „sladký jed“. (3) Usměrňování a utilizace: příklad s vyučováním moderní anglické literatury pro účely výuky jazyka (viz výše) ukazuje, že tento druh četby může být k něčemu prospěšný, přinejmenším jako dokladový materiál. První a druhou strategií jsme se již zabývali. Třetí jsme se dotkli jen náznakem. Postavme si ji tedy v této chvíli do zorného pole.

Na konci 18. století vystoupil kentský učitel Vicemius Knox s názorem, že čtení imaginativní literatury není ztrátou času, ale že přináší zcela podstatný užitek:
Mnoho mladých lidí vykazujících přirozené nadání by věnovalo jen málo pozornosti učení jakéhokoli druhu, pokud by bylo vštěpováno jen knihami zasahujícími jejich rozum a úsudek, a nikoli jejich obrazotvornost (fancy). Prostřednictvím příjemné cesty poezie [míní se (imaginativní) literatura, tj. fikce, obecně] jsou postupně vedeni k výšinám vědy: byli nejdříve okouzleni krásou scenérie, která se jim předvedla, tj. zemí plnou mléka a medu. V ní poté, co se nasytili jako kojenec z matčina prsu, časem zesílili natolik, aby si mohli vychutnat a strávit pevnou stravu filozofie.32

Tedy: beletrie jako nižší patro filozofie, jako kojenecké mléko, které nutno požívat do doby, než nám narostou zuby, abychom mohli přejít na stravu kaloricky hodnotnější a chutnější. Nicméně Knoxův názor, jakkoli se nám může zdát vůči beletrii znevažující, je ve své době názorem progresivním. Všeobecně se soudilo, že „čtení by nemělo být pohodlnou náhražkou konkrétní zkušenosti a pozorování“.33

Velmi výhodným artiklem byla beletrie pro veřejné knihovny. Ty se houfně, zejména v Anglii, začínají objevovat na přelomu 18. a 19. století. Přitom v době, kdy kniha je stále velmi nákladnou komoditou, představují knihovny hlavní kanál, jímž se beletrie (především romány) rozšiřovala, opět zejména v Anglii. Veřejné knihovny současně drží nad vodou i nakladatele, odebírají totiž kolem tří čtvrtin beletristické produkce. Situace se začíná měnit — ve prospěch kupování — až kolem poloviny 19. století, kdy cena knih výrazně poklesla. Přitom pokud jde o půjčování, procento beletristických knih bylo ještě vyšší — devět knih z deseti. To samozřejmě veřejné knihovny stavělo do nepříznivého světla, především v církevních kruzích a u ideologických utilitaristů. Knihovny byly označovány za „nástroj ďáblův“, „pokračovací škola socialistů“ (H. Spencer), za „demoralizující a ožebračující instituce“, jako místo umožňující existenci „beletristickým upírům“ (fiction vampires).“34 V německém Pasově byla v roce 1794 konfiskována veřejná knihovna (Leihbücherei) a bylo nařízeno, aby se půjčovaly pouze latinské knihy, žádné německé (rozuměj beletristické). Přitom mezi zapovězenými autory jsou takoví jako Klopstock, Schlegel či Kleist.)35

Beletrie a její čtenářská obliba nemohla zůstat ukryta očím všech pedagogických a ideologických „inženýrů“. Metody řízeného čtení a usměrňování skrze čtení byly vypracovány hlavně v 20. a 30. letech 20. století. Vůdčí roli zde sehrála N. Krupská, družka V. I. Lenina, která byla pověřena dohledem nad knihovnami. Podle RAPPistů (Rossijskaja asociacija proletarskich pisatělej), což byli revoluční kulturní radikálové, je „role uměleckého díla jako faktoru společenské výchovy nesmírná“, „škola může a měla by učit, aby se toto dílo používalo jako nástroj ideologie“.36

Cílem je za pomocí žádoucí beletrie vychovávat ze čtenářů homogenní masu uvědomělých občanů. A této homogenizaci měla napomáhat i homogenizace titulové nabídky. Snahou bylo vydávat menší počet knih většího rozsahu a ve větších nákladech, tj. co nejméně tlustých knih v co největším počtu výtisků. Jde tedy o snahu beletrii svým způsobem „pedagogizovat“. Pro tento účel se nevyužívala jen taková díla, jako byl Ostrovského román Jak se kalila ocel, ale byli anektováni i někteří klasikové. Nový režim počítal s jejich velkou čtenářskou oblibou z předchozí doby. Beletrie nebyla brána jako meta svébytná ani jako meta nejvyšší, u níž by měl čtenář skončit (tou jsou spisy politické a naučné), nicméně byla chápána jako velmi mocný prostředek formování a převýchovy, jakkoli i způsoby tohoto přetváření jí byly vymezeny, namnoze i předepsány. To se začíná měnit až v 60. letech 20. století v souvislosti s masovým rozšířením televize v sovětské společnosti. Televize jednak znamená výrazný odklon od čtení a také daleko efektivnější nástroj ideologického působení pro státní moc.37

Shrnutí: Beletrie se rodí až se čtenářskou veřejností ve druhé polovině 18. století. Platí, že se rodí díky čtenářům, a stejně platí, že čtenáři se rodí díky beletrii. Jde o oblast, k níž se nejdříve upíná měšťanstvo. Posléze se beletrie rozšiřuje na všechny další sociální skupiny. Literatura je koncept symbolické prestiže, který má ospravedlnit (dobovou) beletrii i pro vyšší nároky, kromě jiného i pro účely výuky ve školách.

1 Viz BURKE, Peter. Společnost vědění. Od Gutenberga k Diderotovi, přel. Martin Pokorný. Praha: Karolinum, 2007 [2000], zejm. s. 33 a 168.

2 První výskyt tohoto slova je ve francouzštině doložen roku 1691.

3 Viz BURKE, Peter. Společnost vědění…, cit. dílo, s. 168.

4 Viz BAER, Andreas — BANSE, Michael — BUHRFEIND, Anne — CARL, Rolf‑Peter — GÖBEL, Klaus — PALMEN‑SCHÜBBERS, Monika. „Politische Rahmenbedingungen der Lesekultur“. In: FRANZMANN, Bodo — HASEMANN, Klaus — LÖFFLER, Dietrich — SCHÖN, Erich (eds.). Handbuch Lesen. München: K. G. Saur, 1999, zejm. s. 439–440.

5 Viz TIETZEL, Manfred. Literaturökonomik. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1995, s. 116.

6 ENGELSING, Rolf. Analphabetentum und Lektüre. Stuttgart: Metzler, 1973, zejm. s. 65.

7 Viz zejm. BAUMGÄRTNER, Alfred Clemens (ed.). Lesen. Ein Handbuch. Hamburg: Verlag für Buchmarkt‑Forschung, 1974, s. 122–131.

8 Viz ALLEN, James Smith. In the Public Eye. A History of Reading in Modern France 1800–1940. Princeton: Princeton UP, 1991, s. 38.

9 Cit. podle SCHÖN, Erich. Der Verlust der Sinnlichkeit oder Die Verwandlungen des Lesers. Mentalitätswandel um 1800. Stuttgart: Klett‑Cotta, 1987, s. 263.

10 BROCH, Hermann. „Obraz světa v románu“ [1955]. In: TENT. Román — mýtus — kýč, přel. Naděžda Macurová. Praha — Podlesí: Dauphin, 2009, s. 200.

11 BAUMGÄRTNER, Alfred Clemens (ed.). Lesen. Ein Handbuch, cit. dílo, s. 123.

12 Viz MOMMSEN, Wilhelm. Die politischen Anschauungen Goethes. Stuttgart: Deutsche Verlags‑Anstalt, 1948, zejm. s. 114.

13 WATT, Ian. The Rise of the Novel. Studies in Defoe, Richardson and Fielding. London: The Hogarth Press, 1987 [1957], s. 49.

14 BOURDIEU, Pierre. Pravidla umění. Geneze a struktura literárního pole, přel. Petr Kyloušek a Petr Dytrt. Brno: Host, 2010 [1992, 1998], zejm. s. 71–189.

15 EAGLETON, Terry. Úvod do literární teorie, přel. Petr Onufer. Praha: Triáda, 2005 [1983, 1996], s. 33 a 35.

16 BOURDIEU, Pierre. Pravidla umění, cit. dílo, s. 181.

17 Cit. podle ENGELSING, Rolf. Analphabetentum und Lektüre, cit. dílo, s. 58.

18 Tamtéž, s. 58.

19 SCHÖN, Erich. Der Verlust der Sinnlichkeit…, cit. dílo, s. 121.

20 WATT, Ian. The Rise of the Novel…, cit. dílo, s. 174.

21 Viz tamtéž, s. 175. K tomu také SCHÜCKING, Lewin Ludwig. Die puritanische Familie in der literar‑soziologischer Sicht. Bern — München: Francke, 1964 [1929], zejm. s. 137–150.

22 Za obdobu Richardsonových románů (včetně reakcí čtenářského publika) v literatuře francouzské možno považovat Novou Heloisu (1761) od J.‑J. Rousseaua, v německé pak Utrpení mladého Werthera (1774) od J. W. Goetha.

23 Viz SCHÜCKING, Levin Ludwig. Sociologia literárneho vkusu, přel. Rudolf Mrlian a Mikuláš Bakoš. Trnava: Fr. Urbánek a spol., 1943 [1923], s. 28.

24 Všechny údaje viz ALTICK, Richard D. The English Common Reader. A Social History of the Mass Reading Public 1800–1900. Chicago: The University of Chicago Press, 1957, zejm. s. 262–263.

25 MORETTI, Franco. Atlas of the European Novel 1800–1900. London — New York: Verso, 1999 [1997], s. 45.

26 DUNCAN, Ian. „Sir Walter Scott, 1771–1832“. In: SCHELLINGER, Paul (ed.): Encyclopedia of the Novel, vol. 2. Chicago — London, Fitzroy Dearburn Publishers, 1998, s. 1195.

27 SCHÖN, Erich. Die Verlust der Sinlichkeit…, cit. dílo, s. 251.

28 Cit. podle THON, Jan. Osvětou k svobodě. Kniha o českých čtenářích. Praha: Aventinum, 1948, s. 107.

30 Cit. podle SCHÖN, Erich. Der Verlust der Sinnlichkeit…, cit. dílo, s. 299.

32 Cit. podle ALTICK, Richard D. The English Common Reader…, cit. dílo, s. 174.

34 Tamtéž, s. 239.

36 DOBRENKO, Evgeny. The Making of the State Reader. Social and Aesthetic Contexts of the Reception of Soviet Literature, přel. Josse M. Savage. Stanford: Stanford UP, 1997, s. 148.

37 Další zdroje, z nichž jsme čerpali: BRIGGS, Asa — BURKE, Peter. A Social History of the Media. From Gutenberg to the Internet. Cambridge: Polity, 2005. — CAVALLO, Guglielmo — CHARTIER, Roger (eds.). A History of Reading in the West, přel. Lydia G. Chochrane. Amherst: Massachusetts UP, 2003 [1995]. — DAVIS, Lennard J. „A Social History of Fact and Fiction: Authorial Disavowal in the Early English Novel“. In: SAID, Edward W. (ed.). Literature and Society. Baltimore — London: The Johns Hopkins University Press, 1980, s. 120–148. — DARNTON, Robert. „Readers Respond to Rousseau“. In: TENT. The Great Cat Masacre and Other Episodes in Frech Cultural History. New York: Vintage Books, 1985, s. 215–256. — GEDIN, Per. Literature in the Market Place, přel. George Bisset. London: Faber and Faber, 1982. — KANT, Immanuel. Kritika soudnosti, přel. Vladimír Špalek a Walter Hansel. Praha: Odeon, 1975. — LEAVIS, Q. D. Fiction and the Reading Public. London: Pimlico, 2000 [1932]. — RAUTENBERG, Ursula (ed.). Reclams Sachlexikon des Buches. Stuttgart: Philipp Reclam jun., 2003. — RODAK, Paweł. Pismo, książka, lektura. Rozmowy: Le Goff, Chartier, Hébrard, Fabre, Lejeune. Warszawa: Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego, 2009. — SCHENDA, Rudolf. Volk ohne Buch. Studien zur Sozialgeschichte der polulären Lesestoffe 1770–1910. Frankfurt am Main: DTV, 1977 [1970]. — SPIEGEL, Marianne. Der Roman und sein Publikum im früheren 18. Jahrfundert 1700– 1767. Bonn: Bouvier u. Co., 1967. — STEIN, Peter. Schriftkultur. Eine Geschichte des Schreibens und Lesens. Darmstadt: WBG, 2006. — ŠÁMAL, Petr. Soustružníci lidských duší. Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku 50. let 20. století. Praha: Academia, 2009.