Byl Karel Veliký největším nepřítelem medvěda, jakého Evropa poznala? Historik si musí tuto otázku oprávněně položit, natolik často se za vlády Karla Velikého podnikaly na tuto šelmu štvanice. V Germánii získaly dokonce dvakrát, roku 773 a 785, podobu systematického masakru, pokaždé po sérii vítězných tažení proti Sasům. Budoucí císař sice jistě žádného medvěda vlastníma rukama nezabil, jakkoli byl podle slov kronikářů obávaným lovcem. Jeho vojáci, jednající na jeho příkaz, však v saských a durynských lesích podnikali ničivé a rozsáhlé štvanice.

Nepřáteli medvědů nebyli po pravdě řečeno ani tak Karel Veliký a jeho oddíly, jako spíše preláti a duchovní z jeho okolí. To oni vyhlásili válku nejsilnějšímu ze všech zvířat žijících na evropské půdě a rozhodli o jeho vyhubení, přinejmenším tedy na germánském území. Toto počínání mělo svůj konkrétní důvod: na konci 8. století byl medvěd v jistých okamžicích uctíván po celém Sasku a přilehlých oblastech jako skutečný bůh a byl předmětem kultů, jež mohly zejména u válečníků získávat frenetický a démonický rozměr. V zájmu konverze těchto barbarských národů ke Kristovu náboženství bylo nezbytně nutné zmíněné kulty vymýtit. Šlo o nelehký, takřka nemožný úkol, protože kulty nebyly ani nové, ani povrchní. Pocházely z hluboké, velmi hluboké minulosti, nepochybně z předřímské doby – zmiňují se o nich totiž již mnozí latinští autoři – a v karlovském období byly v Germánii dosud velmi živé.

Dějepisci často psali o náboženských praktikách starých Germánů v návaznosti na Tacita. Všichni přitom poukazovali na uctívání přírodních sil a popisovali obřady zasvěcené stromům, kamenům, pramenům a světlu. Některá místa byla vyhrazena věštění či uctívání model, jiná sloužila jako obrovská shromaždiště při zvláštních příležitostech (novoluní, slunovrat, zatmění slunce) a další konečně tvořila významná pohřebiště. Všude se skládal hold nejrůznějším božstvům prostřednictvím rituálů, při nichž se používal oheň a krev. Často se vyskytovaly tance, praktiky vedoucí k transu, maškarní průvody a převleky. Pro biskupy a jejich misionáře nebylo snadné s těmito praktikami skoncovat. Podařilo se jim to pozvolna, když stromy a prameny proměnili v místa křesťanského kultu, ze značné části pohanských hrdinů a bohů udělali světce a posvětili většinu úkonů každodenního života. Christianizace však byla dlouho nerovnoměrná a poslední zbytky starého náboženství zmizely definitivně až po roce 1000.

Moderní historikové psali hojně o kultu stromů a pramenů, nikoli však o kultu medvěda, jako by byl nevýznamný či se týkal jen několika kmenů. Skutečnost však byla jiná. Tento kult spolehlivě dokládají kronikáři i kapituláře a vyskytoval se v širokém měřítku nejen v německých oblastech, ale i ve Skandinávii. Záhy jej kritizovala řada misionářů, kteří se vydali daleko za Rýn. Roku 742 zmiňuje „odporné obřady pohanů“ například svatý Bonifác, toho roku na misii v srdci Saska, v dlouhém listě adresovaném svému příteli, winchesterskému biskupu Danielovi. Hovoří přitom i o medvědích převlecích a pití medvědí krve před odchodem do boje. O třicet let později jsou tyto praktiky, spolu s dalšími a ještě barbarštějšími, opět pranýřovány i v oficiálním, preláty sestaveném seznamu pohanských pověr.

Takové zvyky nebyly nové. Medvěd byl v celém germánském světě, na severu i jihu, od pradávných dob mimořádně uctívaným zvířetem. Jakožto nejsilnější ze všech byl králem lesa a všech zvířat. Bojovníci se ho snažili napodobit a nechávali do sebe vstoupit jeho moc při obzvláště divokých rituálech. Co se týče náčelníků a králů, ti z něj učinili svůj nejoblíbenější atribut a pokoušeli se přivlastnit si jeho schopnosti prostřednictvím zbraní a emblémů. Germánské uctívání medvěda tím však nekončí. V očích Germánů byl medvěd nejen neporazitelným zvířetem, ale i ztělesněním brutální síly. Byl rovněž pokládán za neobyčejného tvora, stojícího mezi světem zvířat a světem lidí, ba dokonce za předka či příbuzného člověka. Z tohoto titulu byl opředen četnými vírami a tvořil předmět řady tabu, týkajících se zejména jeho jména. Medvědímu samci se navíc přisuzovala žádostivost a tělesná touha po mladých ženách: údajně je často vyhledával, někdy unášel, a poté znásilňoval a plodil s nimi zpola lidské a zpola medvědí bytosti, jež byly vždy nezkrotnými válečníky, ba dokonce zakladateli významných rodů. Hranice zvířeckosti zde byly mnohem méně jednoznačné než v učení monoteistických náboženství.

V očích křesťanské církve bylo toto všechno zcela nepřijatelné. A to tím spíš, že se uctívání veliké lesní šelmy netýkalo jen germánského světa. Vyskytovalo se i u Slovanů a v menší míře u Keltů. Keltové tehdy byli sice již několik století christianizováni a jejich staré zvířecí kulty přijaly pozvolna zdrženlivé formy, přičemž přežily především v poezii a ústních tradicích. Slované však dosud ke křesťanství nekonvertovali a medvěda uctívali stejně intenzivně jako Germáni. V karlovské době totiž medvěd stále ještě působil ve značné části Evropy jako božská postava či božský prapředek, a jakkoli měl kult různé aspekty, zůstával zde i nadále pevně zakořeněn, čímž znemožňoval konverzi pohanských národů. Všude či téměř všude, od Alp až po Balt, medvěd vystupoval jako Kristův soupeř. Církev mu tak musela vyhlásit válku, bojovat s ním všemi prostředky, a svrhnout ho z jeho trůnu i oltářů.

*

Právě tomuto boji středověké církve s medvědem je věnována ústřední část této knihy. Tento časný proces, jenž byl zahájen už před vládou Karla Velikého, trval více než jedno tisíciletí. Pokryl celý raný středověk a feudální dobu a uzavřel se až ve 13. století, kdy vymizely poslední stopy po starých medvědích kultech a titulu krále zvířat, jenž až dosud patřil medvědovi, se zmocnilo exotické zvíře, přenesené sem z východních tradic: totiž lev. Tento titul byl sice symbolický, uváděl však do hry kulturní skutečnosti dalekosáhlého významu a zařazoval je do dlouhého trvání. Právě proto moje studie započne dávno před křesťanstvím, v srdci pravěku, kdy medvědi a lidé paleolitu sdíleli stejná teritoria a stejné kořisti, dokonce někdy i stejné jeskyně a nepochybně i stejné strachy. Na druhém konci časové osy dosáhne až za hranici středověku a pokusí se vystihnout, jaký byl osud medvěda, jakmile sestoupil ze svého trůnu. Když přišel o veškerou svou prestiž, stalo se z něj jarmareční a cirkusové zvíře, často ponižované či vysmívané, přesto však i nadále zaujímal přední místo v lidské představivosti. Stal se tak pozvolna předmětem snů a fantasmat, až dosáhl ve 20. století konečně odvety, když se stal opravdovým fetišem, totiž plyšovým medvědem. Kruh se tak zjevně uzavřel a medvěd se stal opět tím, čím byl již před nějakými 30 000, 50 000 či 80 000 lety, totiž společníkem člověka, jeho příbuzným, předkem, dvojníkem, a možná i ochranným bohem či božstvem.

Předmětem této historie dlouhého trvání je tedy zvíře. Nikoli zvířecí jedinec, nýbrž zvířecí druh, medvěd hnědý, a vývoj jeho vztahů k různým společnostem, jež se s ním v Evropě setkávaly, bály se ho, bojovaly s ním a přemýšlely o něm či ho zpodobňovaly. Divoké zvíře nebývá často tématem historické knihy. Historikové obvykle zkoumají a podrobují svým úvahám lidi, území, epochy a s nimi související fakta či záměry. Až do nedávné doby se také o zvířata sotva zajímali. Často je naopak ponechávali „malé historii“, sbírkám historek či pozoruhodností (curiosa), jako to obvykle dělávali se všemi tématy, jež jim připadala nicotná či okrajová. Jen několik historiků náboženství se kdysi zajímalo o specifické soubory pramenů, při jejichž studiu se ukázalo, že se nějak týkají medvěda. Zasvětit mu však ucelenou disertaci či učenou knihu bylo doslova nemyslitelné. Dosud si živě pamatuji obtíže, s nimiž jsem se setkal na konci šedesátých let na École des chartes, když jsem si potřeboval nechat schválit téma disertace o středověkém heraldickém bestiáři. Nejenže bylo takové téma nepřijatelné, protože se točilo kolem disciplíny, jež tehdy byla pokládána za přežitou – totiž kolem heraldiky –, navíc se jevilo dětinské, protože se týkalo zvířat, tedy opovrženíhodných aktérů, kteří neměli v popředí historického bádání co dělat.

Od té doby se naštěstí situace změnila. Díky průkopnickým pracím některých historiků a stále častější spolupráci s badateli z jiných oblastí (s antropology, etnology, lingvisty, zoology) se zvíře stalo pozvolna uznávaným předmětem historického zájmu. Jeho výzkum stojí dokonce na špici bádání a na křižovatce několika disciplín, tam, kde dochází ke skutečným objevům. Tato studie totiž musí nutně pracovat s prameny nejrůznějšího typu a pohybovat se na půdě mezioborových studií. Zvířete studovaného v jeho vztazích k člověku se totiž týkají všechna významná témata společenských, hospodářských, kulturních a náboženských dějin stejně jako dějin hmotné kultury a dějin symbolů. Zvíře se vyskytuje všude, v každé době, za všech okolností, a neustále klade badateli zásadní a složité otázky.

*

Poté co jsem věnoval svou disertaci, a pak i řadu článků dějinám symbolických vztahů mezi člověkem a zvířetem, chci dnes vyhradit právě zvířeti zvláštní knihu a pokusit se ukázat, jak se zvíře stalo skutečně svébytným předmětem historického zájmu. Nejde o knihu popularizační, nýbrž takovou, jež bude opřena o dlouhodobý výzkum a bude navazovat na několik let seminářů na École pratique des hautes études a na École des hautes études en sciences sociales. Vybral jsem si medvěda, protože se již zhruba čtyři desetiletí zabývám otázkou krále zvířat v západních tradicích. Lev tímto králem vždycky nebyl: před ním hrál tuto roli několik tisíc let medvěd, jemuž později konkuroval orel. Už roku 1969, ještě jako student pracující na bestiáři středověkých erbů – kde už byl králem lev –, jsem konstatoval, že ve 12. a 13. století mělo v erbu medvěda několik německých a dánských rodů, jejichž jméno evokovalo představu krále či náčelníka (Königsbach, Königstein, Kungslena, Herrsching). Proč právě medvěda, a nikoli lva? Při dalším pátrání po tomto jevu jsem se ponořil hlouběji do minulosti a svůj výzkum rozšířil natolik, že jsem nakonec dospěl k jistotě, že ve značné části Evropy byl dlouho před lvem králem zvířat medvěd. V průběhu let se můj výzkum protáhl za spodní i horní hranici středověku, a proměnil se tak ve skutečné symbolické dějiny medvěda v evropských společnostech. Když publikovali knihy věnované tomuto zvířeti archeologové a etnologové, napadlo mě, že bych měl udělat ze svého pohledu totéž. Jakkoli se u archeologů vyskytla (a stále ještě vyskytuje) řada polemik ohledně vztahů mezi člověkem a medvědem v paleolitu (jde či nejde o kult?) a přestože vždycky nesouhlasím s tím, jakou roli této velké šelmě přisuzují ve svých výzkumech etnologové (občas medvěda zapojují do služeb regionalistických kauz, jež jsou mi cizí), vydané práce obou skupin jsou většinou kvalitní. Je tak na historikovi, aby srovnal své vlastní úvahy s jejich závěry a především aby je zařadil chronologicky. Studie věnované medvědovi a jeho postavení v různých kulturách totiž dosud nikdy nebyly promýšleny v diachronické perspektivě. Je tedy na čase je znovu vrátit do historie a opět a neustále připomínat, že historie není nikdy nehybná.

Dílo, jež se chystáte číst, tedy není ani zoologickou studií, ani etnologickou prací, jakkoli jsem obou těchto disciplín v široké míře využíval. V prvé řadě jde o knihu historickou, stojící na chronologické osnově a zabývající se zejména obdobími změn, především vrcholným středověkem (11.–13. století). Jedná se přitom nejen o změny ve vztazích mezi člověkem a medvědem, ale i ve všech hodnotových systémech a projevech prožívání, souvisejících se světem zvířat. I když je hvězdou této studie medvěd, nelze o něm hovořit izolovaně. Je třeba ho začlenit do širší problematiky, jejímž ohniskem není samozřejmě zvíře, nýbrž člověk. Nikoli ovšem člověk individuální – o němž toho historik starších epoch mnoho neví –, ale člověk žijící ve společnosti, tedy prvořadý předmět jakéhokoli historického výzkumu. Medvěd navíc hraje svou roli a získává svůj plný význam jen tehdy, je-li spojován s jiným zvířetem či zvířaty nebo stojí-li proti nim. Proto ho budou mnohá zvířata v následujících kapitolách doprovázet: nejprve mamut, bizon a kůň, pak kanec, jelen, vlk, havran a liška, později býk, osel, vepř, kozel, pes a beran, a konečně lev, orel, leopard, slon, nosorožec, opice a několik dalších, přičemž všichni společně tvoří nikoli faunu, nýbrž skutečný bestiář, jaký si evropský člověk vytvořil v průběhu času a z něhož si udělal výsadní prostor, kde uspokojoval svou potřebu symbolů.

Tyto dějiny medvěda a jeho vztahů k člověku se totiž omezují pouze na Evropu. Rozšířit je i na další kontinenty by nebylo rozumné. Chceme-li smysluplně hovořit o postavení nějakého zvířete v konkrétní společnosti, musíme znát tuto společnost i s jejími specifickými aspekty, strukturami a způsobem fungování. To badatel zvládne u jedné či dvou společností, jež případně promýšlí v rámci dlouhého trvání, není to však možné na úrovni celé planety. Historik nadto není posedlý archetypy a konstantami a nevěří v existenci nějaké univerzální symboliky. Naopak ví, že v této oblasti je vše kulturní. I když je srovnávání společností legitimní, ba dokonce nezbytné, a umožňuje upozornit na obdobné rysy či nezpochybnitelné podobnosti (několik takových příkladů nalezneme v poslední kapitole), nemůže ani nesmí skrývat moře rozdílů, jež se vyskytují jak v prostoru, tak i v čase.

Konečně, stejně jako se tato studie týká pouze Evropy, zabývá se též výhradně medvědem hnědým. Po staletí šlo ostatně o jediný druh, s nímž se různé společnosti, o nichž je zde řeč, setkávaly. Kategorie rodu, čeledi, druhu a poddruhu jsou samy o sobě silně kulturní a musí se s nimi pracovat opatrně. Historik zvířat není totéž co zoolog. Nemůže naše definice a současné klasifikace beze změny projektovat do minulosti. Společnosti, jež tu byly před námi, měly vlastní pojmenování, a to budou mít nepochybně i společnosti, jež přijdou po nás. Pro historika, jímž jsem i já, není naše současné vědění pravdou, ale jen etapou v proměnlivém vývoji znalostí. Proto jsem se v souvislosti s medvědem soustavně vyhýbal používání moderních pojmů či konceptů jako „savec“ nebo „ploskochodec“, jež byly až do 18. století neznámé. V symbolických dějinách zvířat, jejichž názvosloví je zcela odlišné, ostatně nemají co dělat.

Jakkoli podivné se nám mohou zdát tyto systémy třídění a diskurz o zvířatech, s nimiž přišly minulé společnosti, vždy tvoří autentické historické prameny, a to často značného významu. Musejí být znovu zařazeny do svého kontextu a interpretovány ve světle znalostí své doby, nikoli ve světle našich současných vědomostí. Tuto samozřejmou a zároveň nezbytnou skutečnost bohužel nepřipouštějí všichni zoologové, ba ani všichni historici vědy. Dva z nich, kteří kdysi patřili k těm nejslavnějším a z jejichž pera vzešly velmi často citované Dějiny zoologie, tak kupříkladu neváhali o středověkých bestiářích napsat: „Středověk je neplodnou a úpadkovou dobou, zejména z vědeckého hlediska. Co se týče zoologie, kromě toho, že přejal většinu směšných bajek starověku, vymyslel i nové, přičemž se nedokázal oddat pozitivnímu pozorování (…). Tlachy, s nimiž se setkáváme v bestiářích, jasně dokazují, jak lehkověrní byli ti, kdo je psali, četli či šířili (…). Touto literaturou, jež spadá spíše do oblasti folklóru než vědy, se šířeji zabývat nebudeme.“

Rádi bychom věděli, co je ono „pozitivní pozorování“, a co si máme představovat pod pojmem „tlachy“. Středověk jednak uměl bytosti a věci pozorovat velmi dobře, pouze vnímal exaktnost a pravdu na jiné úrovni. Nadto nelze na základě pozorování dospět k vědění, a už vůbec ne k pravdě. Takové výroky v každém případě ukazují, že jejich autoři vůbec nepochopili, co to jsou dějiny. Minulost, zejména vzdálenou, nelze pochopit – a tím méně soudit – na základě způsobů prožívání, hodnot a vědění současné doby. V této oblasti je kategorie „vědecké korektnosti“ nejen nevhodná, ale přináší i řadu chyb, omylů a nesmyslů. Na rozdíl od toho, jak smýšlejí naši dva autoři, přírodní či biologické vědy nemohou a ani nesmějí vnucovat své jistoty vědám humanitním. Je ostatně přírodopis něčím jiným než specifickou formou kulturních dějin?