Ve Finsku žil jednou muž, který uměl tak zdatně zápasit, že se s ním nikdo neodvážil střetnout. Muž byl na to patřičně hrdý a s kýmkoliv se setkal, vyzýval ho na zápas. Nikdo se však neodvážil pustit se s ním do křížku.

Jednou muž viděl, jak po cestě proti němu přichází jedna stará žena. Muž se jí zeptal:

„Nevíš, ženo, kdo by se tu se mnou bil?" Žena odpověděla:

„Nevím o nikom tady u nás, ale tam v zemi Vycházejícího slunce žijí chlapci, kteří by se toho odvážili."

Muž si řekl, že se tam hned vypraví, a taky šel. Cesta byla dlouhá, šel již mnoho dnů a země Vycházejícího slunce stále nikde. Až se před ním objevila. Muž tam vstoupil do jednoho domu, aby poprosil o jídlo i o nocleh. V domě ale nebylo nikoho, než stará žena, která dům hlídala. Od ní se dozvěděl, že má dva syny, kteří jsou přes den pryč, ale na noc se vracejí domů. A muž okamžitě kul železo.

„Jestlipak jsou dobrými zápasníky?" vyptával se ženy.

„Jistě, jako ostatní," dostalo se mu odpovědi.

Žena muži nachystala jídlo: káď brambor, mísu sleďů, bochník chleba, sůl, nůši blatouchu, a nechala mu přivalit i sud piva. Muž se pustil do jídla, ale stačilo mu pouze půl bochníku, tři kousky sleďů, tucet brambor a vypil jen jeden džbánek piva. Když to žena viděla, jen se divila, jak málo host jí:

„Naši hoši si dají jako základ blatouch, na to bochník chleba, káď brambor, soli, mísu sleďů, a to vše každý zapíjí soudkem piva, aby měl dost."

Muž tomu nemohl uvěřit, nezdálo se mu to možné, ale nedovolil si ženu osočit ze lži. Byl již tak ospalý, že se natáhl na lavici. Ale neusnul.

V noci dorazili domů chlapci a hned se vyptávali, koho to tu mají za hosta. Žena jim odpověděla:

„Muž z Finska, který by s vámi rád zápasil."

Chlapci se nejdřív pustili do jídla a slíbili, že toho Fina nechají spát až do rána, aby se mu s nimi lépe zápasilo. Fin všechno viděl i slyšel, ale neodvážil se ani pípnout. Koukal jen, kolik toho chlapci snědli. A jak žena pověděla: nejdřív blatouchy, pak bochník chleba, káď brambor, mísu sleďů zasypaných solí, a každý to všechno zapil sudem piva. Když se najedli, natáhli se na lavici vedle Fina. Okamžitě usnuli a ve spánku tak oddechovali, že síla jejich dechu hosta pohazovala od jedné stěny k druhé. Jak tak poletoval, přepadl ho tak hrozný strach, že se neodvážil o zápase jen zmínit a ve vší tichosti se vytratil ze dveří a pak se hned dal na úprk.

To se ale chlapci ze země Vycházejícího slunce také už probudili a začali Fina pronásledovat. Ten uháněl rovnou k moři a tam naštěstí zahlédl, jak na hladině té širé vodní plochy sedí obr a loví ryby. Ve strachu se mu Fin schoval do kapsy. Chlapci ze země Vycházejícího slunce to viděli a začali na obra naléhat, aby jim Fina vydal. Ten však neměl ani potuchy o tom, že si muž vlezl do jeho kapsy, a proto se rozzlobil a s chlapci ze země Vycházejícího slunce se pustil do boje. Z té rvačky se rozpoutala tvrdá bitka, jakou svět nepamatuje. I když byl obr sám, vítězství bylo jeho. Konečně se mu podařilo jednoho z chlapců ze země Vycházejícího slunce mrštit až tam, kam dopadá severní zář a druhého na druhou stranu k jasnému slunci, a tím bitva skončila.

Když se obr usadil a pustil se zase do rybolovu, sáhl si do zadní kapsy a na jejím spodku cosi nahmatal. Vytáhl to, protože ho to studilo jak mokrá skvrna. Obr to držel v dlani, prohlížel ze všech stran, až si uvědomil, že to je nějaký tvor. Otáčel jím jak malým holátkem a foukal na něj. Pomalu to ožilo, až se z toho vyklubal člověk. Obr ho nechal jít svou cestou, ale zakázal mu, aby mu příště lezl do kapes. Muž ještě stačil obrovi povědět o svém nadšení pro bitky, a pověděl navíc, co si z toho odnesl. Obr se jen podivil nad hloupostí toho Fina, že se vypravil na tak dlouhou cestu jen proto, aby sehnal protivníky k zápasu. A přitom oba byli jak cvrčci. Ale pro jistotu se muže zeptal:

„Chceš zápasit se mnou?" Ten jen odpověděl:

„Nechci už nikdy s nikým zápasit!"

Obr mu ještě poradil, aby si dobře zapamatoval zemi Vycházejícího slunce a ty chlapce, jak oni dopadli ve své bitce, aby ho tak přešla chuť na další souboje.

Muž slíbil, že se bude mít na pozoru, až se v něm zase probudí touha po zápase, a nebude už nikdy tak hloupý, aby takové bitky vyhledával. Obr ho ještě poučil:

„I psa napraví jen řádný výprask!" A přátelsky se rozloučil s finským mužem.

Ten se vydal do své vlasti a cestou si mohl všechno dobře probrat. Cesta mu trvala celý rok a on si uvědomil, jaký jen byl hlupák, když se vypravil do tak vzdálené země, aby až tam našel soupeře pro své zápasnické choutky.

Jak se mu tam vedlo, o tom se doma ani nezmínil, ale od té doby už na zápas nikoho nevyzýval, nýbrž jen vždy pověděl:

„Není takového siláka, že by se mu nenašel rovnocenný soupeř!"

A tak i z toho bojovníka vyrostl skutečně udatný muž.