Zbytečná diagnóza

Může být něco více zavazujícího
než nevyhraněná hudba, než život, vůči kterému
nelze zaujmout žádné stanovisko?

No a co ještě?
Bytí bez přesvědčení, trvání, které
ochromuje představivost tak, že zapomínáš
na její existenci, v tom smyslu, v jakém
zapomínáš spát a jen se snažíš předstírat,
že víš, jak se to dělá.

Máte ještě nějaké otázky?
Jasná věc, můžeme si je ušetřit a dál
makat jak boží hovada, kupovat
šmejdy, které nám cpe svět.

Ale jestli fakt nemáš co říct
k tomuhle tématu, znamená to, že jsi blíž
skutečnému stavu.

( ze sbírky “Emil i my”, 1999)

Němě

Není odpočinek v negaci, který si můžeme dovolit
teprve po pracném dosahování příslušné úrovně,
vrcholu porážky, nejspíš něčím na způsob snů?

Šílenství v očích při pohledu na úsvit, naděje v očích
umírajících, slzy radosti v očích milujících,
neznamenají snad vyčerpání po těžké práci,

kterou vykonal čas? Neproduktivita mobilizuje
k ještě větší dřině, to je fakt, ale opravdu ho ruiny vět,
které vztyčuje na troskách svých názorů

stále rozesmívají? Poznaný objekt se považuje za rozpoznaný.
Nenese se němým
echem.

( ze sbírky “Dane dni”, 2001)

Vize na obrazovce

Aby stihl jednu z vás, kterou má rád,
ozval se tak brzy a přinutil se
vzbudit před polednem. A co?
Rádoby stejná artikulace, ale kouzlo
chladu se někam vypařilo, vkradlo se pár
tónů prozrazujících přítomnost a napětí.
Kde je legendární umělá hmota, přezdívka,
kterou je možné dát právě té jedné
z vás, vážené vize? Omlouvá se,
to bude asi omyl.

Sestupme na zem, kde je všechno
autenticky umělé. Není třeba hledat
daleko, například tady. Může být
k sobě upřímný v odrazu zaprášeného sklíčka,
za kterým realita v záruce
trošku hapruje, ale to není důvod
k obavám, vždyť obavy se netýkají
toho, který se domluvil se svým obrazem a
vsákl se jako kámen do vody
pod zrcadlovou plošinou.

Nabral vzduch do plic, to jaro krystalický
jako obrazovka s vysokým rozlišením, která mu připaluje a
říká, ať přijde zas. Je dobré vědět, že existují
ještě pořád spontánní reakce, nepředstíraná radost a
skutečná nezištnost, nedostal snad právě ji
darem toho rána, když uslyšel,
že bez ohledu na všechno se počet obětí
zvýší o tu jednu, která se ještě
nenašla v nějakém
kanále.

( ze sbírky “Dane dni”, 2001)

Hlavy

Zabývá se teď obnovováním starých pořádků.
Nestalo se nic zvláštního, co by obracelo pozornost
k důležitějším záležitostem než je odškrtávání ze seznamu
důležitých, ale velmi důležitých záležitostí, a přesto
připomíná šaška zkoušeného životem.

Je proč se budit. Budit se ke spánku.
Budit se do nočních můr přerušených v půli,
ze kterých se rodí celá spousta

způsobů jak zmírnit krásu jiter,
o nichž se, v samých superlativech, vyjadřují ti,

kteří ještě nebyli vycpání životem
jiným než příslovečné tady a teď,
který dělá závratnou kariéru někde jinde.
Někde, kde jsou v ceně trofeje, zavěšené v prázdnu
naděje, že se tam najdou, vedle té vlastní, milované tváře.

( ze sbírky “Dane dni”, 2001)

Profil fotek

Tři fotky tebe na pozadí přísvitu.
Promiň, že reaguji tak zbrkle
na mylné příznaky. Nehodím se na to
zjevně.

Sprostota detailu zkazila náladu.
Poruchy vyslané nadějí a pamětí,
jejich selektivní názory, kterým se učíme
když vzlykáme v porodních bolestech nebo jiné izolaci,
mohou způsobit zkázu hodnou
pravdy prožitků, o které v agónii tlachá
život dokonaný v sebraných spisech.

Počítám do tří. Přesvědč mě, že se nepočítá
nalíčení. Že se počítá s něčím víc
než je tvůj profil mířící už mimo záběr.

( Z tomu “Zdania z treścią”, 2003)

S koncem

Leží nahý připravený k mytí na konci
dne, který přichází pod vaše okna.
Nechoď příliš blízko, protože světlo
jaké mu padá přímo na tvář
zakrývá stíny pod jeho očima
a operuje v okolí úst bez paměti.

Hodně jste udělali pro blahou paměť
Hodně podobných příběhů se sytí svým koncem.
Hodně je málo, když se podíváme střízlivýma očima
na spěšně zakrývaná okna,
která ukazují úplně novou tvář
ve chvíli, kdy zmizí jejich chabé světlo.

Je milé o vás vědět, když vás odražené světlo
vede naslepo k hranicím paměti,
za kterými na vás nečeká žádná tvář.
Nemůžete to vidět, ale váš konec
fascinuje všechna rozsvícená okna,
která o vás sní s otevřenýma očima.

Nic jiného se za těma očima neskrývá,
nic dokonalejšího než popel a umělé světlo!
Neptejte se, co na to rozbitá okna.
Stačí špetka děr v paměti
a všechno do sebe zapadá před koncem,
který vám dodá němá tvář.

Nemá nejmenší tušení, co je tvář
hledící na něj prosebnýma očima.
Nespojuj se nijak zvlášť s jeho koncem,
v lepších dobách zhasne tvoje světlo
a v paměti ti nezůstane zhola nic
kromě výhledu z pokřiveného okna.

Můžeš teď pootevřít vaše okna,
zavřít za sebou noc a omýt obličej.
Pro jistotu ho chyť za ruku, kvůli paměti.
Jen jednou v něj uvěř a se zavřenýma očima
pomysli, že je to jen špatně nastavené světlo
a slovo, které před koncem moc neznamená.

Můžete se přece sejít s lepším koncem. Okna
vám nechtíc vrhnou světlo do obličeje!
Budoucnost bude svítit za vás očima bez paměti.

(Ze sbírky “W państwie środka”, 2005)

Apel, stav

To o něčem svědčí. Pohyb v urně,
světla na předměstích, elektrifikace morové obce
nás bleskově staví na nohy jako glukóza.

Laciné fígle, a přece tolik hodné života, který marníme,
v zaplevelenosti, očekáváních. Maloměsto a horizont maloměsta.
Víme, co se děje, nic s námi nehne,

pilulky se zapečetěnou hustotou,
nic v nás neroste, protože nemá jinou formu.
Venku skučí prázdnota, a my osedláváme agrární metaforiky,

někdo jde do země, někdo jiný obdivuje pampelišky
vzešlé toto jaro jako cholerická slunce, když odplouváš.
Každého to tam už vzalo.

Tabu z armádního výprodeje

Popularitu provizorního by mohla podpořit krize.
Loutky na baterky by mohl vyprodat ráj.
Křehká fajáns jako zpověď měří čas,
Který už dlouho zbývá překonat. Co myslíš, co soudíš?
Nějakým způsobem se snad projeví život,
Tím spíš že přicházím k oknu,
Za kterým popel z přízraků leží v přístřešku.
To jsou jednoduché metody, to je správný úhel.
Světla oken hledí na nic, někdo se bouří
A kouří dlouze mezi záclonami, když probíhá akt.
Umění je vydržet do vyhoření vyčerpání.

Řeč vázaná, projevy soucitu.
Zlomená vlna, šumy stojí na rejdě. Někde tam
Se ještě objeví ospravedlnění pocitů,
Argument pro oprávněnost gest,
Která dělá obraz zvoucí dovnitř
Bytost dychtivou dojmů, neproduktivní
Masu nervů, bázeň, která pokrývá úsměv
Posílaný tvým a jen tvým očím, ztraceným
Právě v četbě deficitů v krvi,
Úvazu zakotvujícím jednotlivce ve zdání
Bezdůvodné hloubky.

Kdo ráno losuje se stébly trávy?
Kdo vymýšlí luxus nudy na bazénu?
Nenacházím onu kontinuitu ve fragmentech
Příběhu, v pomluvách chvil,
Když jsme rozhodnuti přitakávat
Nezištným vzpomínkám, hrdí, malí podvodníci,
Tvořící stavějící naraci o sobě z výmluvných panegyriků,
I kdyby měl být jejich objektem mizerně
Vypadající areál, zápach křídy a omítky,
Plíseň pokrývající hřiště přízraků,
Jekot žalmů v katechetické místnůstce.

Zakázaná teorie, průchod zakázán.
Jestli se chceme dál radovat jako dítě,
Když vidí delikatesní dudlík, který blokuje
Loutku, když chce uvést do chodu něco z sebe sama,
A mluvit k věci ještě bez rizika,
Učme se neurózu, nechtění a spánek.
Jinak to bude jak víme, jako teď.
Vymezil jsem optimální stádium zákazu,
Vylučujícího existenci prostoru touhy,
Přízračného oceánu významů, z kterého čerpá
Úrodná fikce.

Chodím pouze na stejná místa, myslím si vždy to samé.
Nic se sebou nedělám, nic si neumiňuji.
Dávám si pozor , abych dodržoval rituály.
To je smetiště, to ulice. Dále pole
Hlav, šachta a vrátek. Pak burza
Podzemí, dostačující kosmos, rozmary.
Slyšel jsem od lidí o jazyce, který je oklamal,
O spoutání slibů slovy, se kterými se počítá,
O následcích zničení království
Všeobecné jednoty, kdy bylo dobře.
Ve faktech jsem viděl mnoho špatného. Promiň, přízraku.

Měsíc visí přímo na maketě.
Místo, čas a děj souhlasí.
Přemísti mě do středu, ty.
Daný problém, který máme, je jednoduchý.
Je výzvou cizího těla, které operuje
V našem snění. Zdálo se mi,
Že jsem součástí hromadné dohody,
Přízraků, dejme tomu, dopadl jsem neslavně.
Nenucená komičnost ceremoniálu,
Až zapláčeš nad vlastním hrobem,
Přijde lekce rozkoše, o jaké drama nesnilo.

Jenom ti vezmu příslušenství.
Na fotce vypadáš dobře, mladý,
Oděv neexistujícího střihu, písek v očích
Z neexistujících pláží, semišové sandály.
Všichni, kterým odhalíš neexistující tajemství,
Budou dozajista zklamáni, že je to všechno,
A proto tě už nebudou déle zdržovat.
Ačkoli s tebou můžu počítat v nadšení,
Jen stěží tě využiji když
Přijde na to vybrat si verzi
Přízraku.

Zúžení perspektivy, rozmazaný obraz.
Žádný předmět nebude zničený. Klidný armádní výprodej.
Nevím, s čím jsi počítal svého času,
když ses obviňoval z nepřiměřenosti, netušil jsi ani
Jaká je povaha světa, který svoji přiměřenost nachází mimo tebe,
Vlastně bez tebe, o čemž ses měl ujistit
Včas, když jsi považoval za nezbytné rušit můj klid,
Dosažený za cenu výrazných ústupků, zákroků
A vyjednávání vedených s jakousi budoucností.
To jsi ty přízraku, konečně, ze sebe nemám
Nic.

Zeď echa

Byl příliš unavený, na to, aby zemřel, během nástupu kolektivu,
V hodině rešerše ticha, v čase vřískotu věže bubnů, na slunci.

Byl to den otevřených zahrad, perspektivy dlouhé galerie,
Po které se šinula císařovna intrik a diplomacie, nic nekorespondovalo s obyčeji

Příliš svázaných chodidel, krásy vynucené ortodoxní tradicí.
Myslel spíš na úctu k odlišnému, dokonce když byl systém

Unavený a lidé zklamáni vlastní spokojeností, park a
Ptáci pamatovali světy pohřbené zaživa, na příkaz božstev.

Kdyby v něm aspoň utichla víra v její smutek,
Ofenzivní jako nestoudnost egocentrismu, se kterým chce každý

Zemřít po svém, bylo by to tišší a plnější
Jako za opravdové noci, když člověk nepatří vlastní trapnosti,

Zatímco už se rodí příjemná znuděnost vážností,
Začíná pochod němých hloupostí z minulosti, následuje

Sbírka banálních chvilek pro něco, co ho utváří –
Chvíle něčeho, co uzná za příjemně banální.

Nebude kolektiv, nebude s kým mluvit na druhé straně kruhu,
I když právě tam měla dojít ozvěna jeho šeptání

V hodině rozumu a smutku. To tvrdí příběh vesničanů a
Dvora, živých a mrtvých shromážděných pod kupolí, během

Rešerše smyslu, který lze uznat za společný moment,
Když se ona dívá do očí psovi Fo, milému stvoření, přibitému

V tichu k branám rovnováhy, harmonie, klidu
Stupňovatelných extází, tak jako by šlo dnes,

V čase nadšení, o lásku bez důsledků,
Kterou se mohou obdarovat stíny, již opuštěné, bez

Vřískotu života, který se dokáže pouze přizpůsobit modelu
Přežití, přecupitání v láptích, dokola té stejné

Věže, bez konkrétní příčiny, jen pro čistý pohyb o sobě,
Bez pohledů nahoru, vždy jen pod nohy a tupě jak membrána

Bubnů, i když zároveň stále plynuleji, když hasne, skvrnka,
Na slunci.

Vzájemná dohoda

Před vchodem rozložil tělo a klobouk
před očima kontroly.
Kousek dál konstrukce ve tvaru stromečku
s pohyblivým kloubem,
na které vibrují opička a dítě.

V podzemí smutného náměstí
právě nastala chvíle zamyšlení.
Vzájemná dohoda oněch bytostí a tebe,
nešlo náhodou kdysi o tohle?

Přidat se k mase, usmívat se
na neznámé úplně bez důvodu
jako nějaký fanatik, máchající kadidlem
nad hlavami zrovna těch,
kterým už na ničem nezáleží.

A asi je mu třeba dát za pravdu,
protože mohl ucítit alespoň rozčarování,
když něco nešlo tak, jak má.

Ten déšť a písek jim zaplavoval oči,
Vůz stál v šiku, koně byli osedláni.
Řeky rtuti a město se zastavilo kvůli přehlídce.
Větší generál šel v čele,
architekti byli zazděni.
Od té doby mělo být tvrzení, že člověk opouští život,
závažnou bezohledností.
Poselství vykopali tři sedláci.
Závěry nevyvodil nikdo.

Občas tvrdošíjně trváme na věcech předem prohraných,
místo abychom tam promarnili svět.

(Ze sbírky „Koncentrat”, 2010)