Předmluva editora
Toman, Rolf: Ars sacra

Předmluva editora

Kniha o křesťanském umění a architektuře Západu od počátků po dnešek vychází z přesvědčení, že jeho studiem se zabýváme nejdůležitějším příspěvkem Evropy světovému umění. Z kulturního a uměleckého dědictví křesťanské minulosti čerpáme dodnes. Naše kniha se snaží být v každém ohledu na výši významu a kráse svého komplexního předmětu: svým velkým formátem i vybavením, kvalitou ilustrací i textu.

Tato kniha o křesťanském umění a architektuře Západu od počátků po dnešek vychází z přesvědčení, že jeho studiem se zabýváme nejdůležitějším příspěvkem Evropy světovému umění. Z kulturního a uměleckého dědictví křesťanské minulosti čerpáme dodnes. Naše kniha se snaží být v každém ohledu na výši významu a kráse svého komplexního předmětu: svým velkým formátem i vybavením, kvalitou ilustrací i textu.

„Ars sacra“ vychází z církevní architektury jako příbytku a schrány křesťanského umění, neboť křesťanské umění prokázalo svou svébytnost nejprve právě v monumentálních stavbách. Již více než 1500 let se vzájemně funkčně přizpůsobovaly spiritualita, sakrální i profánní účel, liturgie a prostor, vytvářelo se a své formy nalézalo stabilní vybavení chrámů i jejich mobiliář. To platí zejména pro prvky nabízející příležitost k výtvarnému vyjádření: portály a hlavice, oltáře a retábly, nástěnné malby a malby na skle, tabernákly a křtitelnice, lektoria a kazatelny, chórové a zpovědní lavice, ale také pro varhany, knihy a liturgické nástroje jako kalichy a patény, pro kustodie a kříže i pro roucha a paramenty – abychom uvedli jen ty nejdůležitější prvky.

Změny pramenící z liturgie a víry a jejich viditelné dopady
Každé ze starších období vneslo do vybavení kostelů nové prvky anebo prvky již existující specifickým způsobem formovalo či přetvářelo. Ukážeme si to na příkladu oltáře: protože byl oltářní stůl centrem dění při bohoslužbě, obracely k této zvláštní mense oči všech věřících. Dokud kněz podle liturgického řádu stál za tímto stolem a obracel se k věřícím, museli všichni hledět na závěs, který byl mezi podlahou a deskou oltářní mensy. Toto takzvané antependium bylo tudíž důležitým, ve svých rozměrech nicméně omezeným místem pro výtvarné znázornění křesťanského učení o spáse. Když se liturgie změnila v tom smyslu, že kněz spolu s věřícími hleděl k východu, stál před oltářem a antependium tak zakrýval. Jeho úkol nyní přebíraly obrazové stěny „za oltářem“ (tedy retabulum), jež zpočátku nebyly větší než antependia, brzy však vyrostly v monumentální stěny s obrazy, jejichž výšku v zásadě omezovala jen výška prostoru příslušného místa instalace. Protože věřící při mši, když sledovali bohoslužbu, museli nutně hledět na toto retabulum, vyvíjela se retabula stále více v centra hlásání víry obrazem. S výjimkou nástěnných maleb, které byly v románské době rozšířeny po celé Evropě, později hlavně v italských kostelích, nenajdeme jiné předměty, na nichž by se tak intenzivně a především tolik mnohovrstevně kázalo obrazem.

K výše popsané změně liturgie došlo ve vrcholném středověku; vděčíme jí za velkolepé gotické a renesanční křídlové oltáře gotiky a renesance, jejichž některé vynikající příklady ukazujeme v této knize.

Lze-li na gotiku s jejími nádhernými katedrálami a jim konkurujícími řádovými a farními kostely nahlížet jako na vrchol sakrální architektury, pak období baroka můžeme pokládat za vrchol vybavení kostelů: kostelní prostor se stále více měnil na slavnostní prostor, v němž se všechna umění spojovala v úžasnou podívanou. Již při vstupu do katolického kostela je návštěvník ohromen nádherou architektury, opojnou krásou nástropních maleb, bujností štuku, barvou drahého mramoru a obrazy. Z této doby pochází také řada velkolepých varhanových skříní. V protestantských kostelích naproti tomu převládají prvky, které podporují hlásání slova Božího, nebo od něj alespoň neodvádějí. Vcelku však byly oslovovány všechny smysly, aby slovo Boží dostalo slavnostní rámec a zdůraznil se tak jeho význam.

Krize víry, touha po něčem zcela jiném a sakrální umění v profánním světě
S osvícenstvím a nástupem doby měšťanstva budily takové přesvědčovací strategie čím dál větší podezření. A tak je sakrální umění doby od konce 18. století do současnosti poznamenáno silnou nervozitou a pochybami o přesvědčivosti sakrálního umění. Jestliže zpočátku převládal názor, že spásu lze najít v návratu umění k době historického Krista před 2000 lety, k antice, a k prvotnímu, ještě pozdně antickému umění, objevily se záhy pokusy oživit jiné historické slohy, protože se mělo za to, že křesťanské spiritualitě odpovídají zvlášť dobře. To byla doba novogotického a novorománského slohu.

Ve druhé polovině 19. století však vyprchala i víra v tyto přejaté slohy, které nikdy nemohly doopravdy odpovídat vlastním duchovním potřebám. Sakrální umění je tak od raného 20. století charakterizováno především pokusy přinášet díla, která jsou bezprostředním nahlížením schopna vyvolat náboženské pocity. U mnoha návštěvníků kostelů, totiž těch, jejichž víra není zcela pevná, pro něž však kostely stále ještě mnoho znamenají jako místa rozjímání a shromažďování, se projevuje touha „po něčem jiném“, jež chce být oslovena. Zdá se, že na tento požadavek navazuje svým výtvarným ztvárněním řada moderních kostelů. K tomuto cíli, symbolicky vyjádřit Krista jako „světlo světa“, směřují snahy umělců, kteří stejně jako dřív pokládají kostelní prostor a jeho výtvarné ztvárnění za speciální, avšak také obzvlášť obtížný úkol.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Ukázka

Spisovatelé:

Kniha:

Rolf Toman, Rainer Warland, eds.: Ars sacra. Křesťanské umění a architektura Západu od počátků do současnosti. Slovart, Praha, 2011, 800 s.

Zařazení článku:

náboženství

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse