Z raných próz mladého a tehdy úplně neznámého Thomase Bernharda (1931–1989), kterému ještě zdaleka nebylo třicet let a své texty uveřejňoval porůznu s větším či menším úspěchem v časopisech a novinách, je zřejmé, jaký obrovský zvrat nastal v jeho tvorbě později, když se už zcela oprostil od vlivu svého dědečka, spisovatele Johannese Freumbichlera (1881–1949). Krátké povídky jsou ještě plné citu a vztahu k idylickému venkovu, odsuzují urbánní způsob života a vyslovují se pro smír s přírodou. Jejich protagonisté hledají své místo v životě, kladou zásadní otázky po smyslu existence a věří v sílu citu a opravdovosti. Tento (později tak proměněný) Bernhard se ještě nebojí psát otevřeně, neobává se tolik zklamání a hlubokých zranění. Teprve povídka Strážce vepře znamená naprostý zlom, v ní se poprvé setkáváme s nesmiřitelnou pravdou o krutosti společnosti a zoufalství zasažené duše. V řadě těchto krátkých próz najdeme autobiografické stopy opuštěnosti, osamění a bezradnosti mladého Bernharda, který zoufale a většinou marně touží po porozumění.

Svazek obsahuje také dvě u nás dosud nepublikované krátké povídky Ital (fragment z roku 1964, z nějž tematicky vychází Bernhardův román Vyhlazení, publikovaný v roce 1984; velmi působivý černobílý film stejného názvu natočil podle Bernhardova scénáře v zimě roku 1971 režisér Ferry Radax) a Kulterer, který vyšel původně pod názvem Listonoš roku 1962 ve svazku Devatenáct německých povídek a v roce 1974 jej jako psychologické drama filmově zpracoval tehdy v Rakousku žijící Vojtěch Jasný.