Síla zvyku
Lăzărescu, Florin: Šest způsobů, jak si připomenout koně aneb šest povídek

Síla zvyku

Hele, mohlo být ještě hůř, řekl mu ten, co se právě zvedal k odchodu. Teď se uklidni! Hezky se seber a běž domů. Když na mě počkáš, půjdu taky, jen mám ještě nějaké zařizování na trhu… Zůstal sám u stolu. Ačkoli už měl dávno vypito přes míru, vytáhl zbytek peněz, koupil si ještě jednu láhev kořalky a mezi slzami ji malými doušky usrkával.

1.

– Hele, mohlo být ještě hůř, řekl mu ten, co se právě zvedal k odchodu. Teď se uklidni! Hezky se seber a běž domů. Když na mě počkáš, půjdu taky, jen mám ještě nějaké zařizování na trhu…
Zůstal sám u stolu. Ačkoli už měl dávno vypito přes míru, vytáhl zbytek peněz, koupil si ještě jednu láhev kořalky a mezi slzami ji malými doušky usrkával. Na chvíli zadříml, bez ohledu na hluk kolem sebe. Pak prudce vyskočil, popadl bič, položený vedle flašky s kořalkou, a  vyběhl ven.
– Prr, prr! Počkej ksakru! Jdeš beze mě, nebo co? To si nemůžu v klidu vypít ani skleničku? Ty jeden zatracenej koni! Počkej chvilku! Kam tak ženeš? Copak jsme snad v týhle hospodě v životě nezastavovali? Máš hlad, co? Tak abys věděl, až domů nedostaneš nic! Pojedem jako o závod…Myslíš si, že já nemám hlad? Ty ses aspoň nacpal přes noc, to jste celí vy, koně, víc se cpete, než spíte. Cpeš se vstoje, spíš vestoje! Panečku a jakým žrádlem! Dokonce jsem kvůli němu riskoval kůži! Kdyby mě chytli od Cojocarových, že kradu vojtěšku z jejich pole, kdo by to odnesl? Ty ne! Tobě by nic neudělali! Kůň za nic nemůže! Kůň je zvíře a zvíře hříchu nečiní! Ale mně, víš? Dovedeš si představit, jakou bych dostal nakládačku? Hlavně od nejstaršího kluka, Oplácanýho, ten má takovou páru, že by mě zabil dvěma ranama! A proč…? Pro náruč vojtěšky, kterou jsem pro tebe ukrad! Řekni sám, stojí za to zabít člověka pro trochu vojtěšky? Je tohle nějaká spravedlnost? Hyjé! Hyjé! Pro tebe jo, já přece vojtěšku nejím! Ani moje stará! A ty si mě klidně necháš na trhu?! Já mám taky hlad! Kvůli ženský držkatý jsem ráno nestih pozřít ani sousto! Vstávej, ať tam nepřijdeš s křížkem po funuse! Takhle mě ona budí, slyšíš! Ona, co chodí spát se slepicema! Ona se snad plahočí za vejdělkem do půlnoci po kopcích?! Ale vyřídilku má, pánbůh chraň! Jo, ale kdyby se měla ohánět tak jako já, to bys viděl, jak by jí ta hubatost přešla! Minulý týden, když se rozbilo kolo u vozu, to jsi ji měl vidět pracovat! Pracovat a ne sekýrovat, ono totiž, kdyby nebylo mě, šlo by to s hospodářstvím z kopce! Hyjé! Hyjé!! Jasně, i já mám hlad! A ty se trhneš a upaluješ jak pominutej! Děláš vofuky, ty koníku jeden, máš mě dost, co?! Už jednou jsi mě vypek! Co se tomu lidi nasmáli! Vystřelil sis ze mě, co?! Neee, nevěřím, že sis dělal srandu! Takovýho koně, jako jsi ty, aby pohledal! Střízlivýho nebo opilýho, vždycky mě dovezeš rovnou domů! No ale tenkrát ses ještě nenaučil znát cestu! Nový dům, nová cesta! To se stává, když se člověk přestěhuje do jiný vesnice. Jinej kraj, jinej mrav! No co, já si to snad přál? Zas ta moje ženská, chtěla bejt blíž příbuznejm! Mně se víc líbilo ve starý vsi. Jedna dvě, a člověk byl v lese a šup! Doma… Kolik dříví jsme odtamtud navezli! Teď taky, ale jde to hůř! Zestárli jsme. Já i ty! Ale když jsme se přestěhovali, pěkněs mi to zavařil! Hyjé, hyjé! Novej dům, nová cesta! Já se opil jako hovado, nased jsem na povoz a usnul, spoléhal jsem, že mě odvezeš domů. A ty – cos mi proved! Tys mě odvez ke starýmu hospodářství do vedlejší vsi, nezvyk sis ještě na novej domov! Byla to hrozná ostuda, když jsem se probral před vratama, který už nám nepatřily! Celá vesnice nás poznala, vždyť jsme tam žili! Znemožnil jsem se, všichni si dali dvě a dvě dohromady. Ale na tebe se nezlobím, fakt ne. Jen jsem žertoval. Ty sis hleděl svýho! Odvez jsi mě domů, jen ten náš novej dům byl jinde, v jiný vsi! Nebyla to tvoje vina, ale vina mojí starý a celýho jejího příbuzenstva! Odkud jsi to moh vědět?! Proč by tě to mělo zajímat! Myslím si, že se ti stýskalo po tvý maštali, jak bych se na tebe moh zlobit?! Než si člověk zvykne na jiný místo, domy, jiný zvyky, chvíli to trvá! Hyjé! Hyjé! Co myslíš, já se půl roku pořádně nevyspal, než jsem si na ten novej dům zvykl! V noci, nevím proč, jsem míval strach, zdálo se mi o drůbeži, čert ví, co to bylo zač!… Hele, co ty tady pohledáváš? – ptali se mě a já vyskakoval z postele a  odhrnoval záclonu, aby se dovnitř dostalo světlo… Ženě jsem neřek, co jsem si vytrpěl, ještě by si myslela, že se chci vrátit, ale zvykl jsem si! A ty sis taky zvykl! A kdybych někdy koupil jiný hospodářství, ha ha, určitě bys mě dovez k našemu současnýmu stavení! Hyjé, je to už jen kousek! To se stává, když si na něco zvykneš! Mám pocit, že my dva známe cestu i  se zavřenejma očima! Dívej, zavřu oči, a vidím cestu. Teď jsme u Budajový zatáčky… teď u  rybníka s topoly, teď jedem kolem rákosí. Ha ha! I slepí bysme trefili domů! Kolikrát jsme nejeli na trh! A zabloudili jsme někdy? Občas jsme se zasekli v hospodě! Já se ztřískal, ale tys mě odvezl domů…! Díky ti! Takovýho koně aby člověk pohledal! Tobě rovnýho už neseženu ani za tisíc let! Copak tě nechtěl koupit ten prevít můj zeťák, co? Říkal, že jsem starej, ať zůstanu v klidu doma, na co prý potřebuju koně? Ať tě dám jemu! Myslel si, že jsem tak blbej a zbavím se tě. On nemá potuchy, co je to kůň! Chce koně? Vždyť ho neumí ani zapřáhnout! Ha ha, asi by tě zapřáhl ocasem dopředu, aby měl za co tahat. No, copak jsem starej? Viděl mě na tobě někdy jezdit, vzpřímeně, jako bych se zrovna vrátil z vojny!? Dokázal by tě vůbec projet, drban jeden? Ha ha! Jen ať to zkusí! Ty bys mu dal co proto! Šup, a drban by byl na zemi! Správnej koník! Jenom já na tobě smím jezdit! Ať si někdo troufne říct, že patřím do starýho železa! Hyjé,! Hyjé! Viděl jsi mě plavat v rybníce!? Vzpomínáš si? Po žních jsem tě osedlal a uháněli jsme k jezeru! To bylo koupáníčko! Líbilo se ti to, ne? Ze všeho nejvíc jsi měl rád mytí zad! Bylo to žůžo, ne?! Hyjé! Hyjé! Počkej, otevřu vrata! Prr, prr! No a už jsme doma! Běž na zahradu, na trávu, poraď si, jak nejlíp umíš! Jeho žena asi odešla k sousedům vyřizovat nějaké věci. Hledal ji po celém domě, a když ji nenašel, padl i v botách do postele a v momentě usnul.

2.

Už týden ležím v nemocnici a nevím, co mi je. Doktoři mi jen řekli, že můj imunitní systém je v troskách, a že jsem zvláštní případ. Denně mi píchají vitamínové injekce a to je asi tak všechno. Ačkoli spím někdy i šestnáct hodin, stejně si připadám zdrchaný, jako bych makal v dolech. Mám pocit, že kromě ušních lalůčků mě bolí celé tělo.
Bolest přišla zčistajasna, a jelikož mám teď čas nad svým stavem přemýšlet, uvědomuji si některé příčiny.
Už jednou se mi to stalo, hned po ukončení fakulty, kdy jsem si jako blázen hledal práci. Tenkrát jsem ale marodil doma.
Asi před dvěma měsíci jsem se rozhodl, že nadobro skoncuju s učitelským povoláním. Najednou jsem pochopil, že už nemám chuť seznamovat se s novou sborovnou, s novým kolektivem pedantských a pokryteckých profesorů, ochotných vést mě na správnou pedagogickou cestu. A hlavně jsem neměl odvahu čelit čtyři pět hodin denně pohledům stovek očí studentů, monstra číhajícího na sebemenší slabost, na sebemenší příležitost, aby si na mě vyjelo.
Teď pociťuji následky tehdejšího rozhodnutí. Nemoc přišla v nejnevhodnější dobu (jako by existovala nějaká vhodná doba!). Stačilo málo, a dokončil jsem knihu. Mám dokonce slíbeno, že by ji vydali. To, co mělo být poslední povídkou ve sbírce, se ale kvůli mému momentálnímu stavu v polovině zadrhlo. Čím víc se snažím, abych se dobral konce, o to víc se do toho zamotávám. Bohužel. Tahle povídka by měla spojovat všechny ostatní. Snažil jsem se zaměstnat hlavu něčím jiným. Mám u sebe Odyssea, román od Joyce, abych si ho znovu přečetl. Vyloučeno, myšlenky mi pořád sklouzávají k mé nedokončené knize. Dnes mi doktoři zakázali jakoukoliv „intelektuální činnost“, jež by mi poškozovala nervové buňky. Pro jistotu mi vzali všechny knížky, které mám u sebe. Jak jim má člověk vysvětlit, že nejnebezpečnější „intelektuální činností“ je – řečeno po joyceovsku – volný proud vědomí. Soused na vedlejší posteli, pán v letech, stále mluví ze spaní. Velmi často se zmiňuje o  nějakém koni. Někdy i v bdělém stavu schoulený s blouznivýma očima pobízí pomyslného koně: „Hyjé! Hyjé!“ Začali jsme si povídat a on mi vyprávěl o své nedávné cestě na trh. Zrovna když přejížděl přes trať na zakázaném místě, se mu zasekl povoz do kolejí. Než stačil vypřáhnout, koně přejel nákladní vlak v plné rychlosti. Byla to pro něj taková rána, že už se od té doby necítí být člověkem. Nemůže se zbavit představy koně, co se usilovně snaží utéct před vlakem.
Po té nehodě se zpil do němoty. Potom, řekl – a přísahal, že není blázen –, na zpáteční cestě se před ním objevil jeho kůň, aby ho dovedl domů.
Výše uvedené řádky jsem napsal při světle lampičky. Ale proč to vlastně všechno povídám? Je mi jasné, že mě budete srovnávat s mým spolupacientem v nemocnici. Jen se obávám, můj milý čtenáři, jestli se z tebe nedopatřením nestal pomyslný kůň, jehož jsem potřeboval, abych svou knížku dokončil.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Florin Lăzărescu: Šest způsobů, jak si připomenout koně aneb šest povídek (Şase moduri de a-ţi aminti un cal sau şase povestiri). Publikováno elektronicky na www.liternet.ro, 2003

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse