Sebaldův bezbřehý smutek nad propastmi zapomnění

Začátkem června vyšel v nakladatelství Paseka třetí prozaický text německého spisovatele W. G. Sebalda Saturnovy prstence. Po povídkovém souboru Vystěhovalci (česky 2006) a románu Austerlitz (2009) je to další ze zásadních autorových textů, v němž se zabývá myšlenkou prchavosti vzpomínek a pochmurným řetězcem katastrof v historii, jež zdá se neberou konce. Za literární scenerii si tentokrát zvolil řídce osídlené východní pobřeží hrabství Suffolk, po němž se v měsíci srpnu, který odnepaměti ovládá planeta Saturn, vydává pěšky jen s hůlkou a ruksakem přes rameno.

W. G. Sebald (1944–2001) odešel ve svých čtyřiadvaceti letech natrvalo do Anglie, kde později působil na univerzitě v Norfolku jako profesor germanistiky a evropských literatur. Po zveřejnění mnoha literárněvědných esejů, z nichž několik bylo povýtce kontroverzních, a znaven univerzitní rutinou, začal psát vlastní literární texty, jež se od počátku vyznačovaly zvláštním osobitým stylem (Sebald’s sound) a výraznou kritikou postoje člověka k přírodě. Později se věnoval studiu chování lidské paměti (zejména statí francouzského filozofa a sociologa Maurice Halbwachse) a úvahám o nepominutelné úloze vzpomínek v životě. Jeho knihy odkrývaly fascinující detaily mnohdy bezpříkladného ničivého lidského konání během staletí především evropských dějin a pozastavovaly se nad nepoučitelností lidstva, jež za sebou marnotratně zanechává vzpomínky jako vykřičníky před propastí zániku.

Elegický jazyk přelomu století
Ve svých prozaických textech provází Sebald čtenáře většinou v osobě vypravěče, k němuž si obvykle zachovává odstup, jindy se s ním do jisté míry ztotožňuje, ale nikdy se mu skutečně nepřiblíží. Jako by kladl důraz na naprostou diskrétnost a objektivitu. Jako průvodce je nesubjektivní, zdržuje se hodnocení a i při líčení soukromých věcí působí spíš neosobně. Důvod je třeba hledat ve stylizovaném jazyce, pohybujícím se vždy na rozhraní mezi reálnou vzpomínkou a imaginací: působí až bezčasově, jako by si Sebald vypůjčil jazyk z přelomu 19. a 20. století. Periody ubíhají zvolna, elegické líčení je především objektivní, zprostředkovává fakta, ale vyhýbá se emocím. Sebaldova řeč postrádá jakýkoli náznak vášně, nikdy se líčené věci nechápe přímo a předkládá ji čtenáři ve střízlivé podobě zastaralejších formulací, mnohdy s jakýmsi otcovským poklepáváním na rameno. Autorova striktní vůle po uměleckém vyjádření působí někdy až nepřirozeně a přechází v chladnou kontrolu, jako by větám nezáleželo na předmětu hovoru, jen když duktus je klasický. Složitá kompozice plná zákrutů a intertextuálních odkazů včetně řady doplňujících, ale i de facto nesouvisejících fotografií (kompoziční bricolage ve smyslu Clauda Lévi-Strausse) však prokazuje mistra, všechny příběhy, jež Sebald vypráví, jsou svým způsobem fascinující.

Jeho texty charakterizují v zásadě tři tematické okruhy: ztráta paměti, úloha nenadálé koincidence a stopy nekonečné (duševní) bolesti v dějinách. Problematika vzpomínek zaujala Sebalda už záhy, a to zejména tváří v tvář očividnému odhlížení od děsivé nacistické minulosti v poválečném Německu, jež mu bránilo se do země svého raného mládí vůbec vracet. Schopností paměti vyvolávat si děje z minulosti se detailně zabýval a přisuzoval velikou důležitost fotografiím a vůbec obrazům, zachycujícím události nebo osoby, jež zdánlivě už neexistují nebo nežijí a na něž už naše vědomí nepamatuje. Fotografie provázející většinu Sebaldových prozaických textů jsou záměrně rozostřené, mají být dokladem blednoucích vzpomínek, stejně neostrých a rozplývajících se nám před očima. Sebald pociťoval bezbřehý smutek nad tím, že dávno uplynulý čas a události neméně významné než přítomný svět zanechávají v našem vědomí už jen neurčitou stopu, jako bychom je od sebe odvrhovali a odsuzovali je tak k věčnému bloudění v  rovinách času, jež nám už nejsou přístupné.

Osudně náhodné souvislosti
Podobně byl Sebald až posedlý souvztažností zdánlivě spolu nesouvisejících věcí: k psaní ho údajně přivedla okolnost, že v Londýně narazil na knížku jistého obskurního autora Konrada Bayera o německém botanikovi Georgu Wilhlemu Stellerovi, který měl shodou okolností nejen stejné iniciály jako Sebald, ale narodil se v obci, kde se čirou náhodou ocitla jeho matka v roce 1943, když byla těhotná a musela se při návratu domů vyhnout rozbombardovanému Norimberku. V Sebaldově pozůstalosti se nacházejí desítky a stovky předmětů, o nichž byl přesvědčen, že v sobě skrývají dosud neodhalené souvislosti. Vedle starých zažloutlých fotografií, obrázků jakýchsi zchátralých domů či elegantních švýcarských hotelů, vedle motivů sesutých kostelů na pobřeží či dýmajícího Vesuvu, vedle fotografií zpěněných vln moře či nakupených, deštěm těhotných oblaků či přízračných horských útesů jsou mezi nimi stará vydání knih, deníky psané neznámou rukou, herbáře a zpodobeniny nesčetných nočních motýlů a můr, ale i předměty denní potřeby, které už dávno ztratily majitele, a přece vypovídají o osudech možná nějak překvapivě s námi spjatých.

Stopami bolesti v dějinách byl Sebald pronásledován už v době, kdy začal na 20. století pohlížet jako na století katastrof. V Saturnových prstencích je zjevný autorův skeptický pohled na to, čemu se říká pokrok, jenž je motivován přesvědčením o postupujícím všeobecném rozkladu, zániku a odumírání, jak je vidět na líčení úpadku východoanglického Lowestoftu, zchudnutí a rozpadu irského sídla Ashburyů, dlouhodobém vybíjení sleďů či na tragickém osudu irského vlastence Roberta Casementa, který po celý život marně upozorňoval britskou vládu na zvěrstva prováděná za vědomí belgického krále Leopolda II. na konžském obyvatelstvu, na podobné nepravosti v Jižní Americe a na nesmyslný útlak v Irsku, až za to zaplatil životem. Sebaldův melancholický pohled je výsledkem přesvědčení, že všechno na světě směřuje k postupnému zániku, smrti a zapomnění. V Saturnových prstencích o tom mluví slovy autora nejrůznějších děl zahrnujících středověké poznatky z lékařství, náboženství, vědy a esoteriky Thomase Browna: „Na každé nové formě už leží stín zániku, po dosažení meridiánu křivka klesá a směřuje do temnoty.“

V Sebaldově melancholickém uchopení světa, kdy ve všem novém je zakotven už i zánik, se nepochybně odráží pohled člověka pozdně osmdesátých a devadesátých let, v němž lze rozpoznat i nepopiratelný vliv Thomase Bernharda. Ze starého a překonaného vzniká ovšem i mnoho nového, dosud nevídaného, mnohobarevný horizont na troskách uplynulého, ideologiemi zadušeného světa 20. století, které bylo obzvlášť výrazně stoletím katastrof a nesmyslného násilí.