Bylo časně zrána. Svět vypadal tak mladý. Prošel jsem Siónskou branou a vešel do Starého Města.

Byl jsem v Jeruzalémě.

Jako druhý z naší rodiny.

Po tolik století jsme opakovali: „Příští rok v Jeruzalémě!“ Ostatní ho nikdy nespatřili. A já jsem do něj vešel. Chtělo se mi skákat štěstím. Ale kolem byli lidé. Šel jsem na poštu a rozeslal všem, koho jsem znal, telegramy stejného znění: „I am in Jerusalem!“

S odpovědí si dala práci jen teta Dora. Její telegram přišel až za několik dní: „Peníze ti teď poslat nemůžu. Neseď na sluníčku bez čepice. Líbá tě teta Dora.“

Abych se přesvědčil, že to není jen sen, nechal jsem si udělat fotografii, kde jsem já a za mnou Zeď nářků. Potom jsem prošel po dřevěném mostku a začal sestupovat ke Zdi. Dole stáli vojáci. Měli silné ruce a opálené tváře. Zastavil jsem se. Chtěl jsem, aby mě prošacovali. Usiloval jsem o kontakt. Oni však jen přátelsky kývli a já je minul. Asi sto metrů ode mě se tyčila Zeď. Vydal jsem se k ní. Myšlenkami jsem byl na nebesích. Měl jsem pocit, že se vznáším. Proti mně šel židovský krasavec v kabátě s dlouhými šosy, bílé košili a obrovském černém klobouku.

– Geld, geld, – opakoval a natahoval ruce. Bylo mu asi sto. Mohl znát mého dědečka.
– Žil jste tu počátkem století? – zeptal jsem se.
– Dvacet šekelů, – odpověděl.
Dal jsem mu je.
– Jakpak by ne? – řekl.
– A neznal jste Veselého Moška? – vytáhl jsem dědečkovu fotku.
– Dvacet šekelů, – řekl. Znovu jsem mu dal peníze.

– Jakpak by ne? – řekl, aniž se podíval na fotku.
Všechno jsem pochopil. Vydal jsem se dál.

Ke mně už směřovali další prosebníci s vlajícími fousy.
– Geld, geld…

Míjel jsem zástupy turistů.

Němci byli vážní. Uvědomovali si jedinečnost okamžiku. Každý Němec jim dával marku.

(...)

U Zdi jsem se ocitl za soumraku. Osvětlovala ji žlutá světla. Nebyli tu ani žebráci, ani veteráni, náměstí bylo prázdné.

Přitiskl jsem se k ní.

Byla teplá jako otcova dlaň. Kolik čel se k ní tisklo od dob našeho vyhnanství? Byl jsem starý dva tisíce let…

Z očí mi vytryskly slzy. Na duši se snesla úleva.

V tom pláči byly všechny mé dětské i dospělé křivdy.

Všechno, co jsem nosil v sobě v tamté zemi, se náhle uvolnilo a mizelo pryč.

Ozářilo mě světlo.

Už jsem nemusel o nic prosit. Bůh se ke mně sklonil, když jsem přišel ke Zdi, a poslal mi svou útěchu.

Na Zdi se jako na obrazovce promítl můj život, jako film, ve kterém hráli hlavní role otec, matka, lidé z naší chaty na stanici Avoty. To byly hlavní hvězdy mého kina.

Noc byla mladá. Nebe známé a teple. A má duše na svém místě.

Vrátil jsem se z vyhnanství…
Chtěl jsem najít dědečkův vzkaz, ale nechal jsem to na ráno.
Potom jsem rozstrkal mezi kameny lístečky s prosbami mých sousedů z  leningradského dvorku.

Jeden z nich pořád vypadával. Rozbalil jsem ho.

Stálo tam: „Exkluzivní zastoupení, nákup a prodej medu, bílé mouky, mandlí. Generální ředitel Benjamin Agafonoff.“

Bůh zcela rozhodně odmítal jeho nabídku společného podnikání.

Kráčel jsem Jeruzalémem. Obklopovala mě noc plná tajemství. Ulice Starého Města byly prázdné. Kdesi ve tmě jsem tušil Římany, spěchající zbořit Chrám, a zéloty, připravené ho bránit…

První noc jsem chtěl strávit pod širým nízkým nebem. Připomínalo mi nebe v Mjastkovce to léto, když jsme tam prvně přijeli.

Říkali mi, že se nemám v noci toulat po starém Jeruzalému, ale já jsem se cítil bezpečně a útulně.

Žluté světlo dopadalo na jeruzalémské kameny.

Půlkruh synagogy Churva, kterou zbořili Arabové, dělil svět na nebeskou a pozemskou sféru. Žluté sloupy, jako borovice v mém dětství, mizely v modři klenby.

Telefonní budky se leskly jako brnění legionářů. Náhle jsem pocítil, že jsem tu už žil. Nevím kdy, nevím kde. Že jsem mluvil tímhle hrdelním jazykem, který jsem mezitím zapomněl. Cítil jsem, že jsem celý zdejší, svými myšlenkami, kůží, láskou k rahat-lukumu. Že jsem součástí této země a těchto kamenů. Jak jsem se jen ocitl v těch severských bažinách, v borovicových lesích, v neklidné bílé noci?

Kabalista Slaneczek má pravdu, existují různá vtělení. Mé leningradské bytí není mé první bytí. Pokusil jsem si připomenout, kdy před tím jsem žil a náhle jsem si uvědomil, že to bylo za Bar Kochby.

Žil jsem v Jeruzalémě a viděl jsem, jak ho císař Hadrián přeoral svým pluhem a jak jsem s povstalci utíkal do Galileje.

„Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene,“ opakoval jsem.

Bloumal jsem městem, někdejší žák rabiho Akiby, válečník Syna Hvězdy; nikdy jsem nežil v Leningradu, nikdy jsem nepsal knihy, myslel jsem na to, jak porazit Římany a dobýt zpět Jeruzalém.

Nakonec jsem narazil na starce ve vestičce s kšandami a s legrační čapkou. Seděl na starobylé jeruzalémské zdi u Lví brány a klátil tenkýma nožičkama.

– Erev tov, – řekl stařík. – Každý večer, když měsíc stoupá vzhůru do nebe, stoupám já na tuto stěnu.
– A k čemu to? – zeptal jsem se.
– K čemu měsíc stoupá vzhůru? – zeptal se stařík. – Vy snad umíte odpovědět na podobné otázky?
– Kdo jste?
– Kdo ví. – odpověděl stařík. – Chcete-li, jsem osvoboditel. Osvobozuji lidi od času. Čas je to nejtěžší břemeno. Přestaňte se dívat na hodinky. Vaše hodinky ukazují nudný čas, všechny hodinky ukazují dospělý čas, neslaný a nemastný, jako maloměšťákův oběd.

Náhle jsem uslyšel šum vln z rižské zátoky a hodinky značky „Poběda“, hodinky mého čtrnáctého jara, tiše zatikaly uprostřed jeruzalémské noci.

– Přestaňte civět na hodinky, – zopakoval stařík, – podívejte se raději na měsíc.

Posadil jsem se po jeho boku a zaklonil hlavu.

– Každý večer měsíc stoupá vzhůru, – pokračoval stařík, – každý večer stoupá Aba-Zvi na zeď starého města. Před stoletím jsem byl ve starém arabském městě. Už si nepamatuju jeho název… Pamatuju si horko, velbloudy, křik muezínů. Na zdi tamější medresy byly sluneční hodiny, staré jako medínské minarety. Stín ocelové ručičky ukazoval plynoucí čas. Dole bylo napsáno něco v neznámém jazyce. Aba-Zvi znal sedm jazyků, ale tento jazyk neznal. „To je zapomenutý jazyk,“ řekl mi arabský žebrák na oslu. „A co je tam dole napsáno?“ zeptal jsem se ho. „Kdo se často dívá, ztrácí svůj čas.“
– Přestaňte se dívat na hodinky, – zopakoval Aba-Zvi, – pojďme se dívat na hvězdy. Už vzešla třetí.

Posadil jsem se po jeho boku a pocítil, že se čas zastavil. Cítil jsem, že jsem, že jsem byl a že vždycky budu.

– Člověk zaměnil plameny, – pronesl stařec. – Dříve se díval na plamen, nyní se dívá na televizi. Plamen ho učil myšlení, televize ho učí opaku. Plamen říkal, že ve světě vezdejším existují zázraky, televize učí, že žádné zázraky nejsou. Plamen požíral vše, co mu stojí v cestě a pozvedal nás k B-hu, televize požírá vše, co jí stojí v cestě a vrhá nás do nicoty. Oheň říkal, že existuje jiný svět, nádherný a světlý, televize říká, že žádný jiný svět není. Člověk zaměnil plameny.
– Dříve se člověk díval na hvězdy, nyní se dívá na hodinky. Hvězdy říkaly, že je svět věčný, hodinky říkají, že není času nazbyt…

Hvězdy šeptaly: „ Nikam nespěchej“, hodinky šeptají: „Rychle, rychle!“

Hvězdy nám říkaly, že jsme věční, hodinky říkají, kolik času nám zbylo… Hvězdy zpívaly o nekonečnosti, hodinky o konečnosti všeho, co je kolem.

Hvězdy nás kolébaly, hodinky nás vyvádějí z míry. Člověk zaměnil ohně, – stařec vzdychl, – tak to je.

Nejednou se ke mně obrátil: – Chcete být svobodný? Za chvíli vzejde pátá hvězda. Jakmile se objeví, sundejte si z ruky hodinky a hoďte je dolů ze stěny starého Jeruzaléma. Čím lepší značka, tím silněji hoďte.

Stařec utichl. Nad Jeruzalémem visela noc. Vzešla pátá hvězda. Sundal jsem si hodinky, napřáhl se a mrštil s nimi dolů.

– Soudě podle toho, s jakou silou jste je zahodil, – řekl stařec, – měl jste drahé hodinky.
– „Longin“, – řekl jsem, – zlatý rámeček, řemínek z krokodýlí kůže, tři ciferníky.
– K čemu tolik?
– Myslel jsem, že aspoň jeden z nich ukáže šťastný čas…
– Lidé jsou hloupí, – řekl stařec, – kupují si drahé hodinky a myslí si, že si kupují lepší časy. Veselé časy jsou, když si nemůžete dovolit žádné hodinky a vaším ciferníkem je samo nebe.
– Promiňte, kolik je hodin?
Zaklonil jsem hlavu.
– Věčnost, – řekl jsem a vzpomněl si na Baťuškova.
– Tak kam bychom spěchali? Usaďte se pohodlně, povolte si kravatu, odložte si sako a vypravujte. Cítím, že jste pln příběhů a noc je ještě mladá…
A tak jsem mu za teplé jeruzalémské noci vyprávěl příběh svých prvních hodinek…
– Měl jste skvělou tetu, – vzdychl stařec, – stejně jako já. Taky mi darovala hodinky, ale ne „Pobědu“ nýbrž „Moser“, kapesní. Nosil jsem je na řetízku, už mi bylo dvacet, ale ukazovaly zhruba stejný čas jako ty vaše. Dokud se jednou nezastavily. A už jsem nikdy takové nesehnal. Podíval jsem se do nebe. Navrátil jsem se k původním plamenům…  – Nepřivádíte hodináře k bankrotu? – zajímal jsem se.
– Moc ne, – zasmál se stařec, – protože člověk, který si kupuje drahé hodinky si myslí, že si kupuje veselé časy…
– Osvobodil jste už od času hodně lidí? – zeptal jsem se.
– Víc než je dnes hvězd na nebi, – odpověděl.

Ukázal jsem mu fotografii.
– Nesetkal jste se s tímhle člověkem?

Aba-Zvi si v měsíčním světle dlouho prohlížel mého dědečka.
– Jakpak by ne, – řekl nakonec, – Moško Veselý z Mjastkovky. Měl stejné hodinky jako já, firma „Moser“, kapesní, na stříbrném řetízku.

Pochopil jsem, proč vychází měsíc.
– Byl to velmi šťastný člověk, nebyl svázaný časem, nedíval se na hodinky tak jako vy. Čas mu nebránil radovat se. Byl věrný původním plamenům.
– Jaký byl? – zeptal jsem se.
– Šťastný, – zopakoval stařec, – proto bylo tak těžké přesvědčit ho, aby hodinky zahodil. Nepřekážely mu.
– A zahodil je nakonec?
– Samozřejmě, byl totiž laskavý. Všichni, koho jsem osvobozoval, je zahazovali. Viděl jsem všechny značky světa. Osvobodil jsem jednoho Žida z Kryžopole, měl hodinky na prstenu; osvobodil jsem Žida z Vypňarky, měl hodinky na vycházkové holi; osvobodil jsem mnohé. Nevím proč, ale přicházela ke mně celá Ukrajina. A všichni odhazovali hodinky, kromě jednoho, z Brodů. Měl hodinky ve tvaru vajíčka, byly celé ze zlata. Nakonec si je nechal a za nějaký čas ho čas snědl. Takový lakomec to byl. Čím lepší je značka kterou zahazujete, tím blíže k Bohu se dostáváte. Ten chlapík mohl být velmi blízko, ale nechtěl. Byl to přízemní tvor…
– Vyprávějte mi o dědečkovi, – poprosil jsem ho. – Zahodil hodinky. A co dál? – Co dál? – stařec pokrčil rameny. – O lidech nevím nic víc, než jaké hodinky zahodili. Váš dědeček zahodil „Moser“, vy jste zahodil „Longin“ – to je všechno, co o vás budu moct vyprávět vašemu vnukovi….

Začínalo svítat. Už první sluneční paprsky byly horké…
– Jeruzalém, – řekl na vysvětlenou Aba-Zvi.

Zvedl jsem se a vyrazil ke Zdi nářků.

Jakmile jsem se vzdálil kousek od zdi, na které jsme seděli, vylezl za Abou-Zvi nějaký trhan s „Longiny“ v ruce.
– Parádní úlovek, – zašvitořil vesele, – dnes si můžeme dát do nosu tak tři deci a k tomu šašlik!

Aba-Zvi mlčky schoval hodinky do náprsní kapsy.
– Jen ať s nimi neházejí tak silně, – řekl trhan, – protože pak je těžké je chytit. – Já lidem nelžu, – řekl přísně Aba-Zvi. Vše, co jim říkám, je pravda. Člověk je hloupý tvor, kupuje si drahé hodinky a myslí si, že si tím kupuje lepší časy…

Jednou, když jsem byl ještě na vysoké, jsem jel devítkou po Vladimirské třídě.

Nejednou kdosi za mnou vzdychl. Byl to židovský vzdech.

Po určité době se člověk naučí rozlišovat vzdechy. Italové vzdychají jinak než Němci a Židé jinak než všichni ostatní.

Když se smutek dědí, vzdech se stává uměním.

Toto byl židovský vzdech.

Otočil jsem se. Za mnou seděla maminka.

Jak jsme se radovali z tohoto náhodného setkání!

Spěchal jsem na přednášku.
– Co ti mám uvařit k večeři, synku? – zeptala se maminka. – Máš chuť na pohankovou kaši? Nebo na palačinky s tvarohem?

Tak prostý rozhovor, tak prostá slova…

Miloval jsem náhodná setkání. Jdeš a najednou vidíš milovanou tvář: tátu na Něvské, maminku u Pěti rohů, strýčka v pekárně…

Město milovaných tváří. Zastavíš se a prohodíš s nimi pár slov…
– Vypil jsi to mléko? Dávej na přechodu pozor… Schovej si ten krk, dnes je zima…

Náhodná setkání… bylo jich tolik. Dubnová obleva, tání rampouchů, bubnování kapiček… A je jich pořád méně a méně. Je pořád méně lidí, kteří tě milují a pořád víc těch, kteří spěchají a nezpívají si.

Já také vzdychám. A bývá to židovský vzdech. Když se smutek dědí, vzdech se stává uměním…

Sešel jsem ke Zdi. Ráno nevypadala tak smutně.

Bylo tu hodně lidí. Chasidé v černých kloboucích, kabátech a botách. Zaníceně se modlili a pohupovali se do rytmu.

Co jsem chtěl? Na co jsem čekal?

„Obsah čtverce sestrojeného nad přeponou je roven součtu obsahů čtverců nad jeho odvěsnami,“ proletělo mi hlavou.

Zaklonil jsem hlavu a spatřil, že celá Zeď je napěchovaná vzkazy. Díval jsem se na ně a myslel na dědečka. Tisíce papírků se třepetalo v horkém větru.

Věděl jsem, že dědečkův vzkaz musí být někde nahoře, pod rašící trávou.

Uviděl jsem keřík. Něco mi napovídalo, že dědečkův vzkaz musí být právě pod ním. Poprosil jsem o pomoc Japonce, který se motal poblíž, a vylezl mu na záda.

Japonec byl nestabilní. Házelo to se mnou. Kdo by to byl řekl, že i takhle vysoko budou kameny napěchovány vzkazy. Něco popostrčilo mou ruku k jednomu z nich. Vytáhl jsem zmuchlaný papírek a začal jej rozbalovat.

Japonec pode mnou náhle zavzdychal, unavil se.

Seskočil jsem dolů a dlouho ho fotil před Zdí.

Když konečně odešel, rozbalil jsem papírek. Ucítil jsem vanutí času.

Vzkaz byl v jidiš.

Začal jsem horečně hledat někoho, kdo by mi jej přeložil.

Všichni okolo se modlili, jen jeden žebrák šel přímo směrem ke mně. – Geld, geld, – opakoval.

Natáhl jsem k němu ruku se vzkazem.
– Přeložte to.
– Dvacet šekelů, – řekl mi na to.
– Dobře, dobře.
Dal si jej k slzícím očím.
– Všechno už je smazané, – řekl, – nejde z toho nic poznat.
– Zkuste přečíst aspoň něco, – řekl jsem, – aspoň jedno slovo.
Žebrák se opět dal do studování vzkazu.
Moje srdce se zastavilo. Pocítil jsem, že se něco stane.
– „Adonaj“, – řekl stařec, – to je všechno, co dokážu přečíst.
Strčil jsem mu do rukou sto šekelů.