Kollárova Slávy dcera je mrtva. Je snad nejmrtvější ze všech děl, která byla v češtině napsána. Leží jako obludný kadávr, jako bludný balvan v dějinách české kultury. Sice se stále stává, že ji někdo znovu vydá, jako by si mrtvolného puchu nevšiml. Najde se však někdo, kdo ji také doopravdy čte?

Příčiny smrti jsou tři.

První příčinou je IDEOLOGIE. Panslavismus se v 19. století zdál mnohým v Čechách i na Slovensku východiskem z drtícího obklopení německého, respektive maďarského. Leč „čas vše mění, i časy“. Na prahu československého vazalství vůči SSSR napsal komparatista Václav Černý práci Vývoj a zločiny panslavismu (Černý 2011): Při svém zrodu, v Kollárově generaci, se panslavismus objevil v naivní a benigní formě, zrozené z inspirace německou romantikou. Poté se dostal do rukou ruských slavjanofilů, v nichž začal sloužit jako zdůvodnění ruské velmocenské ambice. Odtud přešel do rukou ideologů sovětských. Když Černý psal do šuplíku svůj rozhořčený (a v detailech nepřesný) rukopis, byl Kollár oficiální propagandou veleben co prorok historického vývoje, jenž dospěl k touženému cíli. Ke Kollárovým spisům psal úvody a o něm oslavné články hlavní ideolog kontinuity mezi obrozenskou a komunistickou kulturou Zdeněk Nejedlý, v souzvuku s režimními autory ruskými (Nejedlý – Fadějev 1952; Křesťan 2012). Poté, co sovětská nadvláda přivedla Československo do barbarizace, z níž se dodnes nesnadno zvedá – kdo by chtěl číst Kollára, jejího údajného zvěstovatele, zvoucího „k velikému přichyl tomu tam se dubisku“? Leda krajní rusofilové.

Druhou příčinou je UČENOST. Kollárova dráha vedla od poezie k vědě, na vídeňskou katedru slovanských starožitností. Jaká to byla věda, jaké starožitnosti? Etymologie a archeologie, dokazující dávnou přítomnost Slovanů v rozsáhlých oblastech Evropy, od Nizozemí po Itálii – většinou s pomocí fantastických spekulací a padělků. Touto vědou je nasycena i Slávy dcera. Formálně jde o cyklus sonetů, fakticky často o chaotickou encyklopedii zrýmovaných názvů slovanských lokalit a hrdinů. Nad touto stránkou Slávy dcery váhali již někteří Kollárovi současníci. I on si uvědomoval riziko své metody, pročež sepsal ke druhému vydání Výklad čili přímětky a vysvětlivky ku Slávy dceře (1832) – čili další chaotickou encyklopedii. Kdo by tu i onu četl? Leda krajní milovníci obrozenských slovanských snů – titíž, kteří dodnes hájí pravost Rukopisů.

Třetí příčinou je JAZYK. Kollár je prvním básníkem, který se česky pokouší o takto náročné a rozsáhlé dílo; a navíc čeština není jeho jazykem mateřským. Jediným jazykovým vzorem, o nějž se může opřít, jsou raně obrozenské překlady antické literatury, samy o sobě dosti experimentální (Levý 1996). I Slávy dcera je dobově významným jazykovým experimentem. Avšak dnes – kdo by četl Slávy dceru jakožto báseň, když je téměř nesrozumitelná?

Tři příčiny smrti je však možno uchopit i jako tři důvody k naději na vzkříšení. Bude to ale vzkříšení „v novém těle“.

Za prvé, Slávy dceru je užitečno studovat jako historický DOKUMENT, jako svědectví o panslavismu i celé historické mentalitě, již zrcadlí. To je již způsob Černého čtení. Méně hořce, ale stejně „neideologicky“ a „antimýticky“, čtou Kollára i jiní. Sémiotik Vladimír Macura upozornil na „konceptuálnost“ Slávy dcery, v níž klíčový fakt, že vzorem Míny-Slávy dcery byla Němka, není důvodem k výsměchu, ale naopak k pochopení konceptu „národní konverze“ (Macura 1995). Další upozorňují na ukotvení Slávy dcery nejen v abstraktním slovanském mýtu, ale hlavně v konkrétní situaci autorovy komunity, tedy Slováků v Uhrách (Pynsent 1996; Ivantyšynová 2006). Další zkoumají, nakolik je Kollárův kulturní svět otiskem světa německé klasiky a romantiky, již zažil v Jeně (Jakubec 1893; Murko 1897) či jakou roli v něm hrají dobové náboženské proudy (Chudoba 1932; Čapek 1933; Lochman 1964). Z tohoto pohledu je Slávy dcera sice ideologicky i literárně mrtvá, ale kulturněhistoricky živoucí a přitažlivá.

Za druhé, Slávy dceru i celé Kollárovo dílo lze ocenit jako příklad fenoménu „alternativní vědy“, která balancuje na hranici vážnosti a blouznivosti a která je někdy oceněna univerzitní katedrou a jindy svěrací kazajkou; té, pro kterou kulturolog Vladimír Borecký vynašel termín MAŠÍBL (Borecký 1999). Kollár se tak ocitá v nové společnosti: Ne už mezi „seriózními“ lingvisty a archeology – nýbrž mezi geniálními pošetilci a veleučenými patafyziky, šílenými vynálezci jazyků, národů a přístrojů: mimo jiné po boku reálného Jakuba Hrona Metánovského a jeho slavnějšího fiktivního protějšku, Járy da Cimrmana (přičemž Borecký řadí do téže společnosti i Nejedlého). Z toho pohledu je Slávy dcera sice jako zdroj poznání reálné slovanské minulosti mrtvá – ale jako zdroj zábavy, plynoucí z čtení „mašíblovských“ děl, naopak nejslibnější, neboť „nejcimrmanovštější“ ze všech klasických děl české literatury.

Za třetí, Slávy dceru je třeba odvážit se číst znovu i jako literární dílo esteticky působivé – ale připustit, že jde o půvab nechtěného, o SLAST Z JAZYKOVÉ BIZARNOSTI. Kollárův básnický jazyk se dnes jeví nepřirozený, nesrozumitelný, bizarní, křečovitý, „barokní“ (Jirát 1946) a jako takový se již i stal předmětem parodií (Hemelíková 2006). Avšak, nejevil se v 19. století takovým jazyk české barokní literatury? A nedošlo poté, krok za krokem od počátku 20. století, k jeho znovudocenění, ba (u Váchala či Durycha) k novému uměleckému přetvoření? A nezačala být barokní literatura po tomto vzkříšení vnímána jinak, často mimo původní ideologický kontext a společenské i stylistické ukotvení? A je tudíž vyloučeno, že ve 21. století čeká podobné vzkříšení i na Kollára a vůbec na jazykové experimentování raného obrození? Jeho „slabosti“ – potopa neologismů, „řecká“ složená adjektiva, etymologické hříčky a krkolomné slovosledy, časomíra v Předzpěvu – může být objeveno jako zdroj estetického požitku (post)moderního čtenáře, cenícího vše neobvyklé, nestandardní, a tudíž vzrušující.

Navíc – jak naznačuje Macura, jak při přednáškách nadhazoval Alexandr Stich a jak ukázal již Otokar Fischer při rozboru Kollárových groteskních rýmů (Fischer 1929): Je možné, že leccos, co vypadá jako půvab nechtěného, je vlastně chtěné. Že říká-li si novodobý čtenář u některých Kollárových nápadů „toto přece nemohl myslet vážně“ – Kollár to občas také mohl nemyslet vážně. Ona rozkoš z vymýšlení nových slov a souvislostí; ona hravost, podle Macury klíčový znak obrození; onen „ludismus“, podle Boreckého klíčový znak „mašíblů“, mohou být někdy vědomé a záměrné. Kollár myslel svou báseň a svou věc zcela vážně – ale současně se i on možná trochu bavil.

Jde tedy „jen“ o to, jak Kollára pro trojjedině nové čtení, pro doufané vzkříšení připravit.

Jednou možností by byl radikálně nový překlad do současné češtiny. Vzorem by posloužil moderní, čtivý a vtipný slovenský překlad Dcéra Slávy, jehož autor Ľubomír Feldek otevřeně praví „naozaj som Slávy dceru prekladal preto, aby som si ju prečítal“ (Feldek 1979: 192). Leč tento model použít nelze: Jednak Feldek zkusil udělat z mrtvé matérie živou báseň tím, že vzal za základ první verzi díla, s pouhými 150 sonety, kde je více lásky a méně učenosti (a zcela schází Lethe a Acheron). Jednak by se překladem ztratila bizarnost, která má být vyzdvižena.

Jinou možností by bylo nevydávat celý obšírný text Slávy dcery, ale prozaické převyprávění, proložené výběrem nejzajímavějších sonetů. Vzorem by posloužil způsob, jakým se Italo Calvino vyrovnal s podobně „mrtvým“ dílem klasické italské literatury, s renesančním eposem Zuřivý Roland (Ariosto 1974): Spletitý děj převedl do prózy lehké, mírně ironické a přitom vůči původnímu autorovi chápavě láskyplné, prokládaje ji vybranými oktávami originálu. Leč ani tento model použít nelze. Jednak je Zuřivý Roland (a další staré texty takto vydávané) silně dějový – zatímco Slávy dcera převážně lyrická, s jen občasnými náznaky dějových epizod. Jednak by editorův výběr sonetů bránil čtenáři, aby si sám našel místa, která bude pokládat za nejzábavnější.

V tomto vydání je tudíž Slávy dcera tištěna vcelku, ale jako „bilingva“. Vlevo je původní Kollárův text, podle nejširšího vydání poslední ruky (1852), s jen lehce modernizovaným pravopisem (viz ediční poznámka). Vpravo je vedle každého sonetu „překlad a výklad“: „Překlad“ stručně shrnuje a/nebo vysvětluje obsah sonetu, neboť z textu bývá mnohdy nejasno, „o co vlastně jde“. „Výklad“ pak zahrnuje, vždy podle obsahu toho kterého sonetu:

1/ rozšifrování osobních i místních jmen a literárních narážek, zvláště antických a biblických;

2/ vysvětlení kontextů biografických, geografických, kulturněhistorických či teologických;

3/ opravení Kollárových faktických omylů či výmyslů;

4/ naznačení „druhého života“ Kollárových nápadů, jež se někdy jeví jako „nechtěná proroctví“;

5/ vytknutí jazykově nejbizarnějších míst textu pod značkou „NB“, „Nota bene“.

To vše dohromady by mohlo zaujmout plochu, mnohokrát přesahující rozměry Slávy dcery. Ježto však cílem vydání není vytvořit akademicky vyčerpávající, „úplný“ poznámkový aparát, ale nabídnout starý text k novému čtení pro co nejširší kulturní veřejnost, bylo zvoleno dobrovolné sebeomezení. Forma s aspektem HRY: Naproti každé znělce smí stát jen takový komentář, který v zásadě nepřesáhne její délku. Každý komentář je jakýmsi „fragmentem“ – i v „jenském“, romantickém, Novalisově duchu. Každý nabízí možnost dialogu s původním textem – a každý čtenář si může dialog rozvíjet dále sám.

K samostatnému rozvíjení dialogu slouží odkazy k použité literatuře, uvedené v komentáři chicagským stylem „author-date“ – místo poznámek pod čarou jen zkrácené odkazy v závorce přímo v textu, na konci knihy pak seznam literatury. Kromě odborné literatury slouží (u vědomí jejich nejednoznačnosti!) i Kollárovy výkladové a egodokumentární texty, zejména dopisy (Pastrnek 1904; Ambruš 1991), Výklad čili přímětky a vysvětlivky ku Slávy dceře (Kollár 1862) a Paměti z mladších let života (Kollár 1956).

Komentář však má ještě jeden, nepsaný zdroj: komentátorovy vlastní reflexe z dlouholetých „cest za Kollárem“. Tyto cesty byly jednak duchovní, když se v různých periodách zabýval rusistikou i slavistikou, klasickou filologií i teologií, druhým životem antiky v evropské kultuře (zvláště té „výmarské“) i rolí náboženství v moderní literatuře, českým národním mýtem i kulturou Uher ve středoevropském kontextu. Byly to však i cesty fyzické: Zprvu shodou náhod, později stále záměrněji, se totiž komentátor pohyboval po místech, spojených s Kollárovým životem a/nebo tématy: po (post)slovanských vsích v Lužici; podél Sály, zvláště ve Výmaru, Jeně a Lobedě; na pobřeží Baltu, zvláště na Rujaně; po Dunaji pak od Řezna po Pešť a dál Uhrami do chorvatské Slavonie; pod Tatrami od Prešporku přes Kollárovo rodiště Mošovce v Turčianské župě až po Spiš.  

A co tento Předslov k Předzpěvu: Předzpěv zhuštěně vypočítává motivy, jež budou dále rozvíjeny v průběhu díla, v jednotlivých sonetech. Proto budou šířeji komentovány až tam: žánr elegie (130–137); Tatry (120), dubisko (5), poněmčená „Germania Slavica“ od Sály a Labe k Baltu (1), slovanská soukmení na Baltu (Srbové, Vilcové čili Lutici, Obodrité a Ukrové; 17 a 141–214), strom-chrám čili lípa (5 a 396), vysoká úroveň zaniklé slovanské civilizace (41–44), pohanská božiště (Arcona 186–188 a Retra 194–195), nadvláda Turků (302–303), paralela s Indií (231), polabská knížata (141–214) v čele s Miliduchem (1) a Krukem (631) i závěrečná herderovská naděje na návrat dávné slávy (184–185).

Básnická forma Předzpěvu se však již nevrátí: časoměrné elegické distichon. To se skládá z libovolněkrát opakovaného sledu dvou veršů. První je hexametr (= šest stop po dvou až třech slabikách), druhý je pentametr (= šest stop, z nichž třetí a šestá je vždy tvořena jednou slabikou, ostatní jsou opět po dvou až po třech). Jako všechna antická metra, i elegické distichon může být do moderních jazyků převáděno buď přízvučně (= rozhoduje střídání přízvučných a nepřízvučných slabik, bez ohledu na délku), nebo časoměrně (= rozhoduje střídání dlouhých a krátkých slabik, bez ohledu na přízvuk; za dlouhou slabiku se však pokládá i slabika krátká, ale zavřená souhláskou; Turčány 2003b).

Výsledkem aplikace časomíry na český jazyk (o dobovém sporu viz 426) je však poezie, v níž se zásadně rozchází hranice stopy a hranice slova. Podle metrických pravidel, v nichž je napsán, by Předzpěv měl být čten takto:  

Ajzdele žízem tapředo kemmým slzyro nícím, / někdyko lébkany ní národu méhora kev. / Stůjnoho posvát námís tajsou kamkoli kráčíš, / kobloze Tatrysy nu vznessevy výšepo hled. / Nebradě jikveli kémupři chyltomu tamsedu bisku, / jenžvzdoru jezhoub ným aždosa vádeča sům.  

To je ovšem jazykový mašíbl. A jako takový může být zdrojem slasti z absurdity. Naznačili to bratři Ebenové, když na albu Tichá domácnost (1995) zhudebnili části Předpěvu jakožto „rap“, tedy rytmickou recitaci na hudební doprovod, střídanou refrénem „Úu, Kolláre, úu“.