S rozkladem komunistického režimu na sklonku osmdesátých let začíná v Rusku, na Ukrajině, v Bělorusku a na celém území bývalého impéria současnost. Krusta starého řádu postupně pukala a v puklinách se ukazovalo, jak je naplněn novým obsahem – až by se znovu chtělo použít Spenglerova obrazu „pseudomorfózy“ (Obraz IV). Krusta pukla; oficiálně se tak stalo roku 1991 zánikem Sovětského svazu. Ústřední otázkou duchovních dějin této éry však jest, jak se v tomto novém obsahu, který se objevil pod krustou, projevují obsahy staré – ony všechny staré Rusi, které se střídaly v dějinách a v této knize.

Samo to „nové“ bylo totiž z velké části návratem „ještě staršího“, tedy předkomunistického, a tedy i křesťanského. Roku 1987 se v oficiální sovětské literatuře diskutovalo nad Ajtmatovovým Popravištěm o Ježíšovi. Roku 1988 se konal za vlídné patronace režimu v Trojicko-sergijevské lavře sobor Ruské pravoslavné církve k miléniu pokřtění Rusi, přičemž byly kanonizovány historicko-kulturní osobnosti nejen napříč staletími, ale hlavně napříč duchovními formacemi: z mongolsko-moskevské Rusi Andrej Rubljov a Dmitrij Donský (Obraz V), z moskevské duchovní kontrakultury Maxim Grek (Obraz VII), z petrohradské éry Xenia Petěrburská (Obraz XI), z pravoslavné restaurace (Obraz XV) Ignatij Brjančaninov, Feofan Zatvornik a optinský Amvrozij Grenkov, duchovní otec několika spisovatelů – čímž byla aspoň zástupně přítomna i pravoslavná romantika (Obraz XVI). Roku 1989 začalo být v časopise Novyj mir otiskováno nejprotirežimnější dílo nejprotirežimnějšího spisovatele – Solženicynovo Souostroví Gulag (Obraz XIX). Tím se dovršil několikaletý nenápadný proces, v němž byly postupně rušeny cenzurní zákazy děl náboženských myslitelů, exulantů a disidentů.

Celý text ukázky ve formátu pdf