„Dnes se tady bude pít,“ prohlásil Motýl, „z toho se nikdo nevytočí. Budeme hrát jako obvykle na pitominu. Kdo prohraje, pije.“

„Já zírám!“ zvolala malá Liou.

„A na co?“ chtěla vědět Wan-er.

„No, já dřív měla o intelektuálech, řekněme, jiné představy. Teď vidím, že mluvíte, jak vám zobák narost, jako našinec prostě, sotva ale usednete k tabuli, tak se to změní. Viděla jsem hrát u stolu móru nebo požíranou, o pitomině jsem ale nikdy neslyšela, jak se to hraje?“

„Jednoduché,“ jal se vysvětlovat Motýl, „začíná se tím, že někdo přijde s průpovídkou na čtyři slova, další naváže na poslední slovo, s kterým vytvoří další, je k tomu možno využít homofonie. Kdo v limitu nevymyslí novou pitominu, pije stakan kořalky.“

„V tom případě,“ povídá malá Liou, „si to jdu vyměnit s profesorem Obláčkem do kuchyně!“

Byčka ji zastavila:

„Neříkej mi, že s maturitou v kapse tohle nezvládneš? Největší kopyto jsem vždycky byla já!“

Obláček ji zaslechl až v kuchyni a zavolal zpátky:

„Neříká se snad: ,kdo spí s mistrem, naučí se lecčemus‘?“

Byčka ho odbyla nadávkou, kdežto Motýl již spustil:

„Vzácní hosté naplnili sál.“

Pěťas pokračoval:

„Sál do sebe šál.“

„Šál, jenž nepatřil vévodovi,“ navázal Koumal.

Malá Liou se nenechala zahanbit:

„Vévoda Je miloval draky.“

„Draci na nebi, déšť na spadnutí,“ odvětila Mazanka.

Následovala Chrapounova žena:

„Dmutí smyslů, bolest duše.“

„To neplatí!“ protestovala Mazanka. „Jinak se to píše i vyslovuje.“

„Já bych to ještě nechal,“ prohlásil diplomaticky Motýl.

Wan-er vypadala zaraženě, lámala si hlavu, oči upřené na Motýla, najednou vyhrkla:

„Duše zvadlá, oko tklivé.“

„Tklivé, tklivé…,“ Byčka se viditelně zasekla, nakonec ze sebe vysoukala:

„Tkví…me v předsudcích?“

Všichni se rozesmáli:

„To nic neznamená! Dáváš fant.“

Byčka do sebe kopla prvního panáka a pokračovala:

„Tak co třeba tuhle: vášeň již rozumu nepobere.“

„Nepobere rozumu, kdo drží oči zavřené,“ navázal plynule Motýl.

„Zavřete oči a nechte se unášet sněním…,“ vymyslel Pěťas.

„Sny musí zůstat sny, aby nezmizely,“ nezaváhal Koumal.

Malá Liou si vzpomněla:

„Zmizelý čas již nikdy nedostaneš.“

„Dost má ten, kdo spokojen je s málem,“ řekla Mazanka.

Chrapounova žena využila přihrávky:

„Málo znamená člověk zahálčivý.“

„Zahálčivá žena amanty vyhlíží…,“ pravila Wan-er. Motýl nadskočil, ona se usmála, ale to už se řehtali všichni kolem, raději se tedy opravila:

„Zahálka i krále i kdysi šťastná zahubila města.“

„Skvostné,“ pochválil ji Motýl, který viditelně pookřál.

Byčka se opět rozkoktala:

„Když já na ‚město‘ prostě nic nemám, jsem vám říkala, že jsem tupá, rovnou mi tu láhev nechte! A pak, Wan-er, po které hraju, je moc silná, nemohla bych si přesednout?“

Sotva to dořekla, hodila do sebe další fant.

„Tak si sedněte za mě,“ navrhla malá Liou, „za mnou vám nic nehrozí. Nechme pana profesora, ať se s Wan-er hezky popasuje!“

Byčka si přesedla za služku a povídá:

„No, stejně musím začít, že. Takže: štěstí má šíři oceánu.“

„Oceán si nechte, mně stačí jezero,“ Mazanka na to.

„Na jezeře, jež vysychá, jeřáb nehnízdí,“ pokračovala žena od Chrapouna.

„Do hnízda bez vůně špatně se vrací,“ vyzvala Wan-er Motýla.

Ten se však nedal:

„Odkud není návratu, tam je třeba začít!“

Koumal přidal svou:

„Začátky všech věcí jsou malé.“

Malá Liou přišla s:

„Málo slov, ale všechna na svém místě.“

Přiopilá Byčka se škrábala na hlavě, nic ji ale nenapadalo, a tak si opět přihnula.

Kdosi zapochyboval o férovosti paní domu: Co když vypije i kořalku určenou pro hosty? Ta se rozchechtala na celé kolo, a jak se tak smála, ztrácela na síle, ještě se chytila za kraj stolu, nohy ji však přestávaly poslouchat.

„Už je namol,“ stačil ještě říct Motýl, než se svezla na zem úplně.