Legenda o Cukrové holce
Boyden, Joseph: The Legend of the Sugar Girl

Legenda o Cukrové holce

Běloši toho indiánům hodně vzali a na oplátku je nechali, aby prázdné místo zaplnili různými danajskými dary. O jednom takovém daru pojednává Legenda o Cukrové holce, jejíž český překlad teď na iLiteratuře poprvé uveřejňujeme. Jde o jednu ze třinácti povídek o životě kanadských původních obyvatel ze sbírky Born With a Tooth z pera kanadského autora Josepha Boydena.

Běloši darovali indiánům spoustu věcí. Pušky a motory na čluny. Televizi. Kafe. Káefcéčka. Hokej, co se dá hrát na silnici. Plandavé džíny a kšiltovky. Rock and roll a kokain. Ale o jednom takovém daru se vlastně nikdy nemluví.

Jedna dívka žila v divočině až daleko za Kanadským štítem, tak daleko na severu, že už tam v drsných podmínkách nedokázali přežít ani jeleni. Její táta byl lovec a trapper. Máma všem šila oblečení a škubala a vyvrhovala to, co táta ulovil, natahovala a vydělávala kůže. Ty pak vyměňovali na stanici Společnosti Hudsonova zálivu za zboží wemestikušu, bělochů, za zboží, které, jak si Anišinábové, indiáni, uvědomili, jim v tom chladu dokáže zpříjemnit život. Takže rysa a bobra, losa a kunu a zajíce měnivého a norka měnili za mouku a barevné látky, náboje, jednoduché nářadí a nitě.

Dívka měla spoustu bratrů a sester; všechny děti rodičům pomáhaly při vaření, šití, lovu a chytání do pastí. V zimě bydleli v domku v divočině poblíž tátových pastí a na léto si postavili tábor u jezera, v němž byla hojnost ryb. Ta dívka se nijak nelišila od svých vrstevnic. Hrála si s panenkou a sourozenci. Někdy se děti hádaly, ale většinou spolu vycházely výborně. Měla moc pěkné dětství; nejlépe bylo v létě, kdy se nesetmělo dlouho do noci a nikdo nešel spát, hrály se hry a vyprávěly příběhy.

Ale tak jako všechno dobré, i tento život měl už brzy skončit. Jednou se otec vrátil z obchodní stanice Společnosti Hudsonova zálivu a byl v obličeji úplně popelavý. Sedl si se ženou a líčil, co mu tam bílí obchodníci vykládali. Nedaleko od stanice postavili internátní školu a vláda přijala zákon, podle kterého musejí všechny děti Anišinábů odejít z rodinných táborů a bydlet v té škole. „Nebude to zase tak hrozné,“ tvrdili tátovi ti bílí obchodníci. „Vždycky na léto se ti děti můžou vrátit a být s váma dva měsíce v táboře. Ber to takhle,“ říkali. „Budou žít v našem světě a naučí se našim způsobům.“

„A co když je do toho internátu nepošlu?“ namítl otec.

„To už bysme pak s tebou nesměli obchodovat, vláda by poslala policajty a stejně by ti děti odvedli,“ odpověděli obchodníci.

Tohle všechno otec své ženě vylíčil. Rozplakala se. Bylo jim jasné, že musejí vládní nařízení poslechnout.

„Odejdeme hodně hluboko do divočiny, kde nás nenajdou,“ navrhl otec. „Budeme žít jako naši dědové a na bělochy se vykašleme.“

„Dokonce ani tahle země není tak veliká, abysme před nimi utekli,“ namítla jeho žena. „Mají letadla, ze kterých uvidí kouř z našeho ohně. Nebudeš mít náboje do pušky. Lukem už moc střílet neumíš, takže nás všechny neuživíš. Co by to pro děti bylo za život? Až do smrti na útěku, kličkovali bysme jak králíci.“

Takže rodiče té dívky neměli na vybranou – vládu prostě poslechnout museli. Když na podzim odletěly husy, zavedli své děti do internátu, kde už na ně čekaly jeptišky s přísnými kulatými obličeji, oblečené do černých hábitů.

Hned zkraje jeptišky děti ostříhaly: kluky na ježka a i holkám vlasy ufikly opravdu pořádně, takže je měly nad ramena a už si nemohly plést copy jako jejich mámy a babičky.

A potom děti navlékly do tuhých svědivých šatů. A řekly jim, že už nesmějí mluvit kríjsky. Pokud by snad někdo něco kríjsky řekl, tak mu pusu vypláchnou saponátem a ještě dostane rákoskou. Některé děti se tomu zasmály, dívka taky, jako by to byl dobrý vtip. Protože kdo by mlátil děti, navíc rákoskou? Copak jsou psi? Potom ji ale dost zaskočilo, když ji jednou jeptiška odvlekla do pokoje a přehnula si ji přes koleno. Vyhrnula jí školní uniformu a seřezala ji na holou. Dívka plakala.

Tu noc a několik následujících měsíců ji uspával vlastní pláč a taky pláč ostatních dětí – spaly ve velké ložnici plné lůžek. Všem se stýskalo po rodičích, vaření na ohni a vůni vydělaných kůží.

Kromě ostříhaných vlasů, hrozného oblečení a dnů, které odtikávaly v rytmu školního vyučování, podrobného rozvrhu a výprasků, dívku nejvíc udivovalo jídlo, které jí jeptišky nutily třikrát denně. Každé ráno stála ve frontě na misku šedé kaše. Pak dostala trochu mléka, aby si ho na tu kaši nalila. Nejzajímavější ale bylo, že si na kaši a mléko ještě měla dát lžíci cukru, bílého jako sníh na jezeře. Chuť kaši dodal teprve cukr. Díky cukru jí snídaně zachutnaly. Šedá rána se vždycky na chvíli rozjasnila. Velmi záhy si zvykla sypat cukr do kapsy školních šatů. A během dne, když se nudila nebo se chtěla nějak odměnit, si naslinila prst a strčila ho do cukrové kapsy. Pak si ten prst dala do pusy a žádná jeptiška si ničeho nevšimla. Dělala to moc opatrně, protože kdyby to jeptišky uviděly, jistě by ji seřezaly modřínovou rákoskou.

Ze dnů byly týdny a pak měsíce. Dětem se zlepšila angličtina, ale některé pořád mluvily i svým jazykem, někdy omylem, a někdy schválně. A když je jeptišky nachytaly, vždycky jim pusu vypláchly saponátem a vyplatily je rákoskou na holou. Dívce neušlo, že i nejkurážnější kluci – kteří vzpurně hleděli jeptišce do očí a ještě jí vpálili nějakou krískou nadávku – při usínání tiše pláčou. Noc byla vždycky nejhorší: jeptišky se mezi postelemi plížily jak duchové a kostnatými prsty před rty dětem ukazovaly, že musejí být zticha. Dívka se vždycky moc těšila na ráno.

Za vzorné chování dostávaly děti cucavý bonbon, sladký a krásně barevný. Ten cucaly, až už z něj zůstala jen taková šupinka, která nakonec zmizela docela. Ty bonbony dívce chutnaly ještě víc než bílý cukr. Jejich chuť byla jaksi hlubší a intenzivnější. Připomínala jí slunce hřející na kůži, pocit, jako když se člověk ráno vzbudí a má celý den jen pro sebe. S cucavými bonbony ubíhaly šedé internátní dny rychleji.

Přišlo jaro a děti mluvily o tom, že se už brzy vydají do svých letních domovů u jezer a řek. Ta představa je rozveselila a v takové náladě vždycky byly hodné. Jeptišky jim za to rozdaly další bonbony. Dívku napadlo, že by bylo pěkné nějaké bonbony přinést domů. Začala dětem poskytovat různé službičky – stlala za ně, škrábala je na zádech, a někdy dokonce za bonbony vyměnila část večeře.

Celkem brzy ji pak ovládla touha si bonbony schovávat. Kdyby si jich nasalašila opravdu hodně, mohla by je pak cucat úplně pořád a internát by se spíš dal přežít. Tak dlouho škemrala, šidila a snažila se bonbony nějak vyhandlovat, až jí děti daly přezdívku. Začaly jí říkat Cukrová holka. Někdo ji chtěl jen poškádlit, ale Cukrová holka byla na svou přezdívku pyšná. Děti rozhodně obdivovaly její tah na branku a zaměření na sladkosti. Netrvalo dlouho, a začaly tu přezdívku používat s úctou.

Léto pro Cukrovou holku a její bratry a sestry představovalo divné období. Celý rok totiž svým jazykem mluvili jen potají a šeptem a zkraje léta se jim dost dlouho stávalo, že když krísky promluvili nahlas, něco uvnitř je varovalo, takže sebou trhli a čekali výprask.

Léto ovšem uteklo jako voda, což se s léty stává. Utekly i roky, protože i s těmi se to stává. Děti rostly a každé léto si při návratu domů ze svého jazyka pamatovaly o něco méně. A pak už se Cukrová holka a její sourozenci s rodiči skoro ani nedomluvili.

Během let, kdy byla Cukrová holka v internátě, se její rodiče snažili žít jako vždycky. Táta kladl pasti a vydával se ulovit losa a máma se starala o domácnost. Jenže oba stárli a s věkem ubývají síly. Naporcovat a očistit uloveného losa je práce pro mladého chlapa a odtahat těžký úlovek domů pro několik mladých chlapů. Bez dětí, které by jim pomohly, nakonec rodiče uznali, že musejí udělat to, co už dělají ostatní rodiče. Odstěhovali se do rezervace, kde byl ten internát, a za trochu peněz od vlády si od Společnosti Hudsonova zálivu kupovali předražené jídlo a různé nezbytnosti. Táta Cukrové holky se musel smát, když si uvědomil, jak skvěle vláda a společnost spolupracují – jako dvě ruce téhož těla. Jedna ruka mu něco dala a druhá mu to právě tak rychle vytrhla.

Roky plynuly, Cukrová holka vyrostla a nakonec už internát považovala za svůj domov. Právě o to jeptiškám a vládě celou dobu šlo. Cukrová holka rostla a zároveň tloustla. U jeptišek měla úplně jiné jídlo než doma. Objevila pro sebe omáčky, moučníky, oslazený čaj a bublinkové limonády. V tom všem byla spousta cukru. Je to zvláštní, ale jídlo, které jí tak zachutnalo, byla pouhá náhražka toho, oč přišla, a když na ni padl smutek, který vychází někde z oblasti žaludku, vždycky ho konejšila sladkostmi.

Konečně nastal den, kdy měla Cukrová holka z internátu odejít. Ze začátku by si něco takového vůbec nedokázala představit, ale teď se odchodu bála. Jeptišky sice nešetřily výprasky, jenže jí taky poskytovaly důležité věci – oblečení a jídlo. Ale jaksi ji nenaučily, jak si to opatřit.

Vláda jí dala trochu peněz, právě tak jako rodičům. Bylo zvláštní si uvědomit, že za nimi skoro nechodí – i když teď už jí v tom nikdo nebránil. Mluvila jiným jazykem, měla ráda jiné věci. Někdy z toho byla smutná, měla pocit, že přišla o něco hodně důležitého, a když jí ten smutek zaplavil nitro, zaháněla ho cukrem v mnoha podobách.

Sladkosti sice byly Cukrové holce příjemné, ale začala si uvědomovat ošklivé následky. Hnědly jí zuby a ukrutně bolely. Zhoršila se jí pleť, protože i tu špatná strava poznamenala. Všimla si, že je bez cukru unavená a hrozně ji bolí hlava. A tak ho jedla dál.

O dvacátých narozeninách jí kamarádi dali ochutnat alkohol. Toho večera si po dlouhé době zase připadala jako malá holka, když poprvé ochutnala cukr. Všechno bylo rázem jiskřivější a teplejší. Byla moc spokojená a hodně se smála. Díky alkoholu zapomněla. Netušila, že alkohol je vlastně zkvašený cukr v nejčistší podobě. „Říkej si, že je to cukroví pro dospělé,“ poradil jí jeden kamarád toho večera a ona se smála, až jí tekly slzy.

A tak se pro ni alkohol stal novou sladkostí. Jenže tohle cukroví prostě mělo větší moc. Účinky pocítila hned po napití a pak ještě i druhý den ráno. Ještě horší bylo, že po napití dělala věci, které by normálně nedělala. Asi tak hodinu s kamarády mluvila a smála se víc než jindy, což bylo fajn. Když ale pili dál, ze smíchu byl najednou smutek nebo zlost. Nikdy si nebyla jistá, kterým směrem se to vydá. Přála si, aby jí to prvotní příjemno vydrželo, ale alkohol to nepřipustil. Když toho Cukrová holka vypila nad míru a dostavil se smutek nebo zlost, snažila se zjistit, odkud se ty pocity vzaly. Měla vztek na jeptišky. Ty jí vyhrožovaly a bily, až ji dostaly tam, kam potřebovaly. Jenže teď netušila, co je vlastně za člověka.

Někdy se ráno probudila a bylo jí zle a alkoholu už se v životě nechtěla dotknout. Někdy vedle ní ležel chlap, kterého znala nebo ani neznala. Tehdy zatoužila po ztraceném dětství. Večer hoří oheň. Maminka zpívá starou kríjskou písničku. Tatínkovy příběhy, hry se sourozenci. Jenže rodiče už byli moc staří, aby se vrátili k životu v divočině a naučili její sourozence lovit, klást pasti, zhotovovat indiánské oblečení a zpracovávat zvěřinu. Takový život už byl nenávratně pryč.

V rezervaci, kde Cukrová holka žila, se ta hrozná rána nakonec vždycky přehoupla přes poledne a jejímu tělu se ulevilo; v tu chvíli zapochybovala, jestli by se k původnímu životu ještě vůbec chtěla vrátit. Zvykla si na to – a dokonce to začala mít ráda –, co jí jeptišky a vláda dávaly: na měkkou postel, hudbu v rádiu a jídlo stejné jako v obchodě Společnosti Hudsonova zálivu. Na snadný život. Když dobře hospodařila s penězi, které jí každý měsíc od vlády přišly za dávná loviště a způsob života jejího kmene, dokázala vyjít. I tak ji neopouštěl divný pocit – připomínalo to noční bzučení komára –, že jí v životě něco schází.

Jednoho dne zjistila, že je těhotná, a napadlo ji, že právě to jí možná scházelo. Doktor, běloch, jí sdělil, že bude mít miminko, ale kromě toho že je i nemocná – jde o problém s jejím tělem a tím, jak se potýká se spoustou cukru, který konzumuje už od dětství. „Měla byste o sebe víc pečovat,“ poradil jí. „Tenhle problém má hodně vašich lidí. Vás organismus se prostě nedokáže vyrovnat s těmi příšernostmi, které jíte. Když si nedáte pozor a nezměníte stravovací návyky, můžete na to i umřít.“

A tak Cukrová holka přivedla na svět cukrové miminko. Dala mu biblické jméno, protože doufala, že mu to ve světě bílých pomůže. Snažila se chlapečka vychovávat co nejlépe. Vzpomínala na vlastní dětství – na to, co její maminka dělala, když byla ona nemocná, zlobila nebo něco potřebovala. Jenže jí to všechno připadalo hrozně dávno. Na tu dobu už jí moc vzpomínek nezbývalo. Někdy bylo nejjednodušší to řešit jako jeptišky: zlobivému klukovi prostě naplácat, utišit ho bonbonem a dávat mu to samé, co jedla i ona.

Během těhotenství a kojení si Cukrová holka na čas připadala zdravá a spokojená – asi jako když byla malá. Jenže pak zase zapadla do starých kolejí. Projevilo se to v obchodě, restauraci i doma. Stalo se to její součástí. Nedokázala oddělit svoje dvě části. A tak Cukrová holka sice dítě vychovávala, jak nejlépe dokázala, a žila právě tak, ale ta její nemoc se dál zhoršovala. Tentýž cukr, se kterým se v dětství tak skamarádila, nacházela v něm útěchu a dokázala díky němu žít podle představ jeptišek, byl teď – nebo vlastně už od samého začátku – jejím úhlavním nepřítelem. Požíral ji zevnitř. A když se měl syn na oplátku postarat o svou matku, musel do internátu zase on. Cukrová holka se dožila týchž bolestivých pocitů, jaké prožívali i její rodiče. I její chlapec nesl osud internátního dítěte a byl vystaven hrozným věcem ze strany nemocných mužů. To Cukrovou holku naštěstí minulo.

Legendy by ale neměly být jen smutné. Protože mají vyjadřovat to, co je v lidech magického, a ze slabých nakonec dělají vítěze. Cukrová holka zemřela, ale něco z ní přešlo do syna: to dobré, co se jeptiškám nepodařilo zničit. Bylo to v ní od samého začátku, i když to netušila.

Syn Cukrové holky byl silný. Přece jen měl v žilách krískou krev. Odešel z internátu a viděl, jak se rozpadá pod rukama těch, kteří ho postavili, jak se tam všechno hroutí, protože v něm děti týrali tělesně i duševně a taky je sexuálně zneužívali. Syn Cukrové holky pochopil všechno to, co mu zabilo maminku, a některým svým lidem vysvětloval, jak je cukrová nemoc nebezpečná.

Běloši Indiánům mnohé dali. Hokej, elektřinu, montované domky, sněžné skútry, boty na běhání, pick-upy, asfaltky a rezervace.

Indiáni zase leccos dali bělochům. Lakros a dlouhé vlasy. Kukuřici a dýmku míru. Názvy profesionálních baseballových družstev. Powwow, Vinnetoua, Custerovu poslední bitvu u Little Big Hornu. Ohromné území. Nekonečné. Den díkůvzdání.

O těchto darech se ale nikdy nemluví, a přece pro nás jsou vůbec nejdůležitější.

 

Na podobné téma:
Joanna Gierak-Onoszko
: 27 śmierci Toby’ego Obeda

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Hamish Hamilton, Toronto, 2013, 256 s. Ukázku přeložil © Jiří Hrubý

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse