Rozespalá noc odložila svůj rukáv
a bláznivý leknín se houpal na vodě.
Zatkl vystouplé zoubky
do letní výhně rozpáraných švů.
Slunce žíznivě hltalo svůj sen
a vzduch se nadechl a zhoustl v nepohnutí.

Když zacházím do podlesí
němých zoufalství, němých nadějí,
zapomínám, kde světlo spí,
kde oddychuje růže, kterou mám raději,
kde úder věčnosti bez rozpaků znít může,
kde zní si s radostí.
Zapomínám,
kde naproti jdem cestám
svítivým, skvělým, láskou prosyceným,
jako pták z hnízda vypuštěným,
vroucným a halasným bytím provoněným,
cestám, které zrychlují náš tep,
cestám, které slibují nám znět,
cestám, které dávají lesk očím,
stesk tmám –
zapomínám

Nekonečný břeh lásky
požehnaná řeka
nás obklopuje
a roste
sní
kape
pečetí
náš osud.

Jsem tu
Jsem slunce v zatemnění.
Jsem tu.
Jsem noc, jež zažehla svá křídla.
Odtékám jako dým.
Ach, vím...

I když jsem teď Američankou
stále jsou ještě hřbitovy
ve Strašnicích
a v Mladé Boleslavi
kde ti k nimž patřím
jsou pochováni
a můj dech
se zatajuje nad tou vzdáleností
světů
Okna jsou otevřena
jinak v pražských domech
obchody chodí v jiném rytmu
ulice se modlí k zázrakům
ve svých tajemných koutech
mezitím co tady jsou ulice rovné
a otevřené a tiché
Dnes
piju čistou vodu a usmívám se
a pamatuju stále si pamatuju
vzdálený šepot mého ztraceného
Království Golemova

Nepatřím nikomu
Nikdo mne nerozptyluje,
nikdo si mne nežádá.
Vznáším se v nedohlednu,
Nemám záchytných bodů v tomto světě.
Jen nečekané plamínky lásky vyskakující odevšad
mě udržují při životě.
Má cesta je plná překvapení,
a vede do míst naplněných tichem.
Mé zastávky jsou jen zdánlivé
a někdy se zdá, že trvají příliš dlouho,
až se v nich ticho, směr a naděje mohou ztratit
ve víru dění, myšlenek a citů.
O to krásnější je pak návrat domů,
do sídla jistoty a míru.

Miluji ticho
Málokdo umí
lépe než ticho znít
radost mít
jizvy sešívat
rány hojit
láskou se skvít.