Když se plicím uvyklým svobodě nedostává kyslíku
Kříhová, Zuzana: Vítr nás odnese

Když se plicím uvyklým svobodě nedostává kyslíku

Antologie dvanácti íránských a afghánských povídek a ukázky děl čtveřice nejvýznamnější íránských básníků dvacátého století představuje pro českého čtenáře ojedinělou možnost seznámit se s tvorbou autorek a autorů v poslední době tolik diskutovaného regionu.

„Režim ve velmi stručných procesech odsoudil k smrti přes sto protestujících za všeobjímající zločin ‚korupce na tomto světě‘. Čtyři už byli oběšeni. Za mřížemi skončilo na dvacet tisíc lidí včetně elitních fotbalistů, filmových hvězd, novinářů a studentů.“ 

„Řekl, vstávej přece, jak to, že chrápeš, smetl ze mě deku a řekl, pojď se podívat k oknu, podívej se, co se děje, zase dělají revoluci, lidi znova proudí ulicemi, ale tentokrát ne pěšky, ale v autech a neprovolávají hesla, ale troubí klaksony.“

První citace pochází z předposledního čísla časopisu The Economist, posledního článku, ve kterém se jeho reportéři věnovali aktuální situaci v Íránu. Masové protesty, jež v něm vypukly po absurdní vraždě Mahsy íránské Kurdky Amíní, zatčené mravnostní policií kvůli špatně nasazenému hidžábu, plnily nějaký čas titulní stránky médií po celém světě. Druhá citace je z povídky Háfeze Chijávího Dívka zbitá obuškem, která se objevila ve sbírce íránských a afghánských povídek Vítr nás odnese, jež vyšla v roce 2009 v nakladatelství Gutenberg a která, jak je z ukázky zcela zjevné, nám pořád může napovědět mnohé o zemi, která je pro spoustu z nás na první pohled příliš jiná, příliš odlišná a příliš těžká na pochopení.

Sbírku Vítr nás odnese sestavila trojice íránistek Zuzana Kříhová (v současnosti vede íránistiku na FF UK), Věra Vojtíšková a Adriana Stříbrná. Rozsahem nevelký, leč literárně o to cennější výbor obsahuje dvanáct povídek, které vznikly v rozpětí dvaceti let od počátku devadesátých let dvacátého století. Devět z nich je íránských a tři jsou afghánské, všechny jsou nicméně překládány z perštiny a odrážejí kulturní a historkou blízkost obou zemí. Knihu doplňují ukázky básnické tvorby největších perských básníků dvacátého století, čelných představitelů jednotlivých moderních směrů, jež se v perské literatuře objevily a následně i zabydlely po rozbití okovů tradičních básnických forem.

Plastické čtení

Průvodní slovo čtenáře stručně seznámí s perskou literaturou, kterou máme v českém překladu k dispozici. Ve skrovném výčtu zeje poměrně velká časová mezera, kterou Vítr nás odnese alespoň trochu zaceluje a zároveň poskytuje čtenáři vodítka, kam při případném dalším studiu íránské literatury pokračovat. Překladatelky jasně postulují, že neaspirují na ucelený přehled vývoje perské povídkové tvorby. Ačkoli se nevyhýbají ani renomovaným autorům, dávají prostor především těm, kdo do kánonu perské literatury vnášejí něco nového. Výsledkem je plastické a nesmírně fascinující čtení.

Najdeme tu řadu motivů, otázek a jevů, jež hýbají současnou íránskou a afghánskou společností. Úvodní povídka Domov v oblacích jedné z nevýznačnějších současných spisovatelek Golí Taraqqí zpracovává téma života v emigraci, rozbíjení tradičních rodinných struktur i posun v chování rodin vůči jednotlivým členům. Ústřední postavu, stařenku Mahín Bánú, si jako horký brambor přehazují děti, které odešly za lepším životem do emigrace, ale žádný velký ekonomický zázrak neprožily – naopak. Nepřímé kritice je tu vystavena vyhlášená íránská pohostinnost, na niž nezbývá v kruté každodenní realitě západního dravého kapitalismu místo. A Mahín Bánú, žena z generace poslušných a pokorných, zvyklých snášet vše a hlavně nepřekážet, tiše trpí. O životě v emigraci pojednává i povídka Mahastí Šáhrochí.

Na téma rozkladu rodinných hodnot a tradice navazuje Jeho excelence Dža’fara Modarrese Sádeqího. Dříve vysoce uznávaný svatební obřad je tu zbaven původního obsahu a absurdním opakováním i jakéhokoliv smyslu. Bortí se tu kdysi tak pevná struktura patriarchální rodiny, kdy rodiče zůstávají na druhé koleji a proti rozhodnutí dětí zcela bezmocní.

Povídky Osud je zavedl sem, aby tu zemřeliNavzdory demokracii Qásema Kaškúlího a Farchonde Hadžízáde experimentují s jazykovými a symbolickými rovinami. „Necenzurovaný“, hovorový jazyk, nejednoznačnost výpovědi, kdy není zřejmé, co je a co není skutečné a zda vůbec nějaká realita existuje, představují další z prostředků, jak bojovat proti cenzuře a tabu, svazujícím íránskou společnost.

Střelba do vlastních řad

Ve stínu událostí posledních týdnů a měsíců vyznívá nesmírně silně povídka Tyfus Šívá Arastújí. Hlavní hrdinka už nedokáže dál snášet dusivou atmosféru, v níž ženy v Íránu žijí, a našetří si na cestu po Evropě. Po letech absolutní svobody se vrací domů, chybí jí rodná země a jazyk. Ukáže se však, že vzpomínky jsou obalené cukrem času. Doma je to stále stejné, nic se nezměnilo, jen plicím přivyklým na svobodný vzduch se najednou nedostává kyslíku. Hrdinka se stává terčem obtěžování, jen co vystoupí na ulici. Může za to její dlouhá bujná hříva, která se najednou nevejde pod šátek? Symbolikou obtěžkaná povídka na pár stránkách trefně a úderně vykresluje realitu života v zemi, kde ať uděláte, co uděláte, už jen to, že jste žena, znamená, že jste udělaly něco špatně.

Do vlastních řad se trefuje i Růžový mrak Alírezy Mahmúdího, jenž si na paškál bere kult mučedníků padlých v irácko-íránské válce. Poetické obrazy se mísí s drsnou realitou válečných masakrů v zemi, po níž kráčeli nositelé prvních velkých kultur. „Vzduch byl prosycen vůní divokých bylin a poletujícího hmyzu. Kdyby tam se mnou byla Parváne, určitě bychom neusnuli až do rána. Rozvalili bychom se na posteli s čistým povlečením a koukali na světlušky, co by přilétaly oknem do pokoje a potichu svítily. O chvíli později se obloha zatáhla a začalo pršet. Ležel jsem na hromadě ostatních, takže moje kosti mokly… Bylo zřejmé, že tyhle hroby se kopaly ve velkém spěchu. Můj hrob měl dost křivé stěny a dno bylo celé hrbolaté. Kdyby kopáči zabrali lopatou o dvě tři délky hlouběji, určitě by narazili na starodávné hrobky ležící jen pár pídí pode mnou. Přesně tam totiž odpočíval asyrský král s dlouhým bronzovým mečem na prsou, který kdyby trochu nadzvedl, zapíchl by mi ho mezi kosti nohou.“ (s. 72–73)

Trojice afghánských povídek reflektuje neutěšenou sociální a politickou situaci v zemi zmítané nepokoji, válkami a politickými převraty. Jsou obžalobou nesmyslných násilností i absurdních pravidel a nařízení, která nutí lidi dělat věci, jež se jim příčí.

Poslední část antologie je věnována výše zmiňovaným básníkům. Přebásnění jejich děl, stejně jako překladu většiny textů v knize, se ujala Zuzana Kříhová.

Vítr nás odnese představuje pro českého čtenáře ojedinělou možnost seznámit se s persky psanými texty íránských a afghánských autorek a autorů. Otevírá okna a dveře do domu, jenž je pro nás nesmírně cizí, a ukazuje, že jeho obyvatelé se na fundamentální úrovni potýkají se stejnými strastmi jako my. Na té vyšší však jsou jejich životy poznamenané diktaturami, jež v jejich zemích vládnou a proti nimž se nepřestávají bouřit.

„… V té chladné, křivé, slepé ulici,
přikládáním básniček a písní,
udržují oheň v žáru.
Myšlením nedávej se v sázku.
Divná doba, milý můj.
Na dveře buší vprostřed noci,
zahubit lampu přicházejí.
Musíme ukrýt světlo do komory…“ 
(V té slepé uličce, Ahmad Šamlú, s. 175)

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Zuzana Kříhová (ed.): Vítr nás odnese. Antologie současné perské literatury z Íránu a Afghánistánu. Přel. Zuzana Kříhová, Adriana Stříbrná a Věra Vojtíšková, Gutenberg, Praha, 2009, 184 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

90%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Ivan Derviš,

Přesně tak, vše je o vůli.

No vidíte, Ivane,,

jak jste celý problém snadno vyřešil. Očividně stačí chtít! Jen tak dál!

Ivan Derviš,

Tak už to je tedy zjevně jen na překladatelích, aby za zmíněným nakladatelstvím s něčím ryze perským přišli.

Jitka J.,

Jen připomínám, že o grant u MK ČR můžete žádat pro max. dvě knihy ročně. Prosazovat knihy u nakladatelů je obecně velmi náročné, většina z nich má své oblíbené autory či literární oblasti, rozhodně to nebývá tak, že sedí na zadku a čekají na překladatele, kdo je na co upozorní :) Plus do výběru zejména u větších nakladatelství značně promlouvají zahraniční agenti a ti tlačí úplně jiné tipy knih.

Jitka Jeníková,

Nakladatelství Akropolis o grant úspěšně žádalo - nejen proto také Chalífu i Saadáwího v češtině máme.

Ivan Derviš,

Děkuji za odpověď i za Vaše překladatelské počiny. No vidíte, kdyby třeba nakl. Akropolis požádalo o grant MK ČR, tak by to třeba někdy něco mohlo vyjít. Těším se.

Jitka Jeníková,

To Ivan Derviš: Zatím nenašel. Věřím, že perštináři by klidně obětovali jednorožce za druhého úplňku po sedmém jarním novoluní, kdyby ta možnost byla, ale je to skutečně nesmírně těžké. Ze strany nakladatelství panuje (nejspíš oprávněná) obava, že na sebe kniha nevydělá. Navíc nelze očekávat z íránské strany žádnou finanční podporu. Na sousedním překladatelském poli z arabštiny se v posledních třech letech zazelenala pšenka tak jako za třicet let ne (máme dva romány a knihu rozhovorů se syrskými novinářkami - recenze na ni bude brzy) a vzhledem k tomu, že oba romány jsou překladově moje práce, můžete mi věřit, že jejich zrodu předcházely roky marného obcházení a obepisování různých nakladatelství. Neseděla jsem s rukama v klíně a nečekala, až se mi někdo ozve (byť jsem nakonec dopadla trochu jako Newton a to jablko mi spadlo na hlavu samo, ale to už je jiný příběh). A to je skutečně nesmírně, nesmírně frustrující.
Nicméně jsem přesvědčená, že minimálně arabských románů budeme mít v češtině čím dál víc a pevně doufám, že se ta hráz prolomí i u perštiny. Zasloužila by si to. My čtenáři bychom si to zasloužili.

Ivan Derviš,

Prosím vás, sebevraždy takovéhoto typu jsou zcela běžné a na denním pořádku, neboť jakoukoli kvalitní menšinovou literaturu skoro nikdo nečte, a stejně se vydává, proč nezariskovat i v této oblasti, tím spíš, když např. v kinematografii (viz skvělé íránské filmy) to jde. Věřím, že se nějaký "šahíd" najde.

Marie V.,

Věřte, že by třeba i přeložil, ale málokdo by takovou knihu vydal. Protože by si málokdo takovou knihu koupil. Zatím aspoň můžeme běžet do obchodu třeba pro tenhle irácký román, abychom dali odvážným nakladatelům najevo, že vydat u nás román z tohoto regionu není sebevražda: Frankenstein z Bagdádu.

Ivan Derviš,

Proč je toho u nás z perské literatury tak zoufale málo, neřkuli téměř nic? Proč pro Alláha, jehož jméno nechci brát nadarmo, někdo nepřeloží třeba zrovna nějaký román výše zmíněných autorek?