AK

Anežka Kuzmičová

Sara Stridsberg se mezi posledními dvěma knihami změnila i nezměnila. Zůstala jí mimořádná schopnost vymámit z břitkého, často přidrzlého dialogu realistickou krajinomalbu vyprahlé duše. Zůstal jí zájem o ženu jako živel a iracionalitu člověka nad propastí. Zůstala jí naturalisticky smyslová, ale nikterak prvoplánová záliba v rychlé jízdě, morbiditách, a jak by možná řekli starosvětští, v nechutnostech neboli anatomii, především té ženské.

Obdivovali jsme jezero a okolní krajinu. Vzduch byl čistý, voda a kopce a hory se před námi třpytily v temně modrých tónech, jako opatrně nanesené vrstvy lazury./ Píšete často o přírodě a krajině? zajímal se můj český kolega./ Ne, odpověděl jsem zcela podle pravdy. Ve švédské literatuře už je příroda definitivně popsaná. Je tam uložená a je kompletní.

Kdo pohrdá slovem, přivádí se do záhuby. A někdo mluví bez rozmyslu, jako by bodal mečem, kdežto jazyk moudrých hojí. Stojí též psáno: Seslal slovo své a uzdravil je. Ve Storholmträsku žil jeden Samuel Burvall, umřel před pár lety v sanatoriu, na chrlení krve.

Nepřihází se ve Švédsku příliš často, aby se románový debut balancující na pomezí lyriky a pastiše na náboženskou knihu zákonů dočkal recenze ve všech hlavních, jakož i několika nehlavních, periodicích. Tak se přihodilo Sáře Mannheimerové (1967), umělecké sklářce vyučené mimo jiné na VŠUPu a v Železném Brodě. Je však s podivem, na co švédští recenzenti v její knize hleděli, či spíše co v ní hledali.

Jak je trojsvazková antologie současného skandinávského dramatu, již pod názvem 3x3 Norén Fosse Saalbachová vydal Elg, zvláštní coby nakladatelský počin a knihkupecký artikl, tak je z hlediska čtenářského zážitku skvělá: dynamická, různorodá, dobře přeložená.

Švédský prozaik, šansoniér a světoobčan Carl-Johan Vallgren (1964) debutoval v roce 1987, všeobecnou pozornost na sebe však strhl teprve svým dosud posledním románem Den vidunderliga kärlekens historia (Příběh podivuhodné lásky, 2002; oceněn Augustovou cenou).

Gabriella Håkansson napsala navýsost pozoruhodné vyprávění, jehož ryze stylistické kvality by vydaly na samostatnou chvalořeč. Jeho originalita pak, hrubě načrtnuto, netkví v pouhém nápadu zhmotnit a umenšit civilizovaný intelekt do podoby šotka rejdícího v lidské hlavě, Mozkoman není dospěláckou variantou Křečka v noční košili, nýbrž v celkově nebývalé symbióze fantazie a filozofie...

Nad románem Fakulta snů, který se stal ve Švédsku v dobrém slova smyslu literární senzací, se běžné vyjadřovací problémy recenzenta násobí. Fakulta snů totiž vybízí k politickému onálepkování. Mnozí si tak práci usnadňují tím, že o ní hovoří prostě jako o „vynikajícím feministickém románu“, čímž jí z uměleckého (a mimo Švédsko mnohdy i tržního) hlediska neprokazují zrovna vděčnou službu.

Svou druhou ženu, malou hubenou Malin, drobounkou ženštinu v zelených šatech a s namalovanými pihami na čele, zato Morgan pořád ještě miluje. Hned po rozvodu sedla zhrzená a ubrečená do prvního letadla a odletěla do Nepálu. Předpokládá se, tedy Morgan to předpokládá, že je mrtvá:

August Strindberg (1849-1912) byl mužem mnoha nadání, ovšem od každého z nich mu Pánbůh nenadělil stejně. Výjimečný dramatik a inspirativní kulturní publicista namaloval jen pár skutečně kvalitních pláten a kdoví, jestli napsal aspoň jednu nadprůměrnou báseň. Jeho prózy vykazují úroveň značně nestálou.

Na závěrečný díl Lindgrenovy volné románové trilogie se čekalo s velkým napětím. Romány Hummelhonung (1995, česky 1999 jako Čmeláčí med) a Pölsan (2002, česky 2005 jako Přerušený příběh) však nasadily laťku do závratných výšek...

Torgny Lindgren, jeden z nejvýše ceněných současných švédských prozaiků, se narodil roku 1938 v severní provincii Västerbotten a zemřel roku 2017 ve Stockholmu. Přestože debutoval již v roce 1965, proslavil se až svým prvním „västerbottenským“ románem Cesty hada na skále (1982, česky 1988).

Styl, jímž píše prozaik, dramatik a dramaturg Magnus Florin (1955), je bez nadsázky zcela nezaměnitelný. Jeho těžiště se nachází přesně v bodě, kde se minimalismus výrazu protíná s liniemi absurdního humoru (pro nějž si už Florin nejednou vysloužil přirovnání k samotnému Beckettovi) a perspektivy „nullpunkt“.

Na náš knižní trh upadly další dva drobky ze švédského literárního stolu. Překladatel Zbyněk Černík tentokrát českému čtenáři zprostředkoval texty Bergmanových televizních povídek Co chvilku křičí na jevišti světa (1994) a Sarabanda (2003). Oba přímo klasické, a přitom každý tak jiný.

Nevěru, „partituru pro obrazové médium“, jež v knižní podobě vyšla ve Stockholmu v roce 2000, věnuje autor „Leně a Liv“. Již hodnou řádku let vysloužilý režisér, avšak i nadále neobyčejně vitální literární mág Ingmar Bergman tak vzdává hold svým dvěma kolegyním, herečce Leně Endreové a režisérce Liv Ullmannové, které téhož roku v Cannes poprvé uvedly svou filmovou interpretaci jeho na míru ušité kompozice.