BG

Bára Gregorová

(1980) absolventka FF UK v Praze (polonistika/rusistika). Překladatelka (Dorota Masłowska, Mirek Nahacz, Wojciech Kuczok, Irina Děněžkina aj.) a publicistka na volné noze, za svůj prozaický debut kámen-hora-papír (Labyrint, edice Fresh) byla v roce 2008 nominována na Ortenovu cenu. V kapele Jenisej zpívá a hraje na saxofon, pobývá v Polsku, Rusku či v zemích bývalého SSSR, stejně jako v českých skalách a v horách.

Kdo by se necítil příšerně? Nic není, jak má! Vše je ztraceno! popotahovala a přemisťovala předměty na kuchyňské lince. Čajová konvička, granulovaná vláknina, ostropestřec, turboforma, u níž Joanne lhala, že to Ingeborg ji koupila u toho doktora od parazitů… Zatímco si ji koupila sama! Ano, sama! Kocovinové utrpení, jako pevně zavinutá konfeta, pouze čekalo na objekt, na který by mohlo vystřelit veškeré barvy, ornamenty a efekty. Ano, tehdy Joanne lhala, když jí vyprávěla o doktorovi, který léčí

Jedeme s Janem k moři. Chceme, aby mu pohled na něj udělal radost, aby se nohou dotkl rozehřátého písku na pláži, poslouchal vlny, okusil vodu. Na moře se nedá zapomenout a na to skrytě spoléháme; moře si zapamatuje každý. Míjíme předměstí Varšavy, poté Mławu, Olsztynek. Janek neodlepí nos od okýnka, natolik ho zaujaly mazurské lesy, jezera, domy, lidé, krajina. Něco málo mu vyprávíme z historie: první světová, druhá, Hitler, Stalin, komunismus, Janek však slyší ta slova poprvé. Bavíme se o aute

Prcek je pomenší hubený blonďák. Občas ho potkávám, když jdu na nákup do sousední vesnice. Obvykle se pozdravíme, prohodíme několik neutrálních frází, a poté, abychom neztráceli čas, se ho na rovinu zeptám: „Tak kolik?“ Trochu se vykrucuje, že mu stačí cokoli, ale nejlepší že by bylo asi tak pět zlotých, což je obnos, při kterém už můžete začít uvažovat o nejlevnějším víně.

A tejka se vobjevilo něco novýho a jako na potvoru to nový v mej hlavě hnedle převzalo hlavní roli v akčnim filmu produkovanym v USA, hnedle první scéna, kamera, klapka, prosíme netleskat a ticho na place. A všecko, vo čem sem dřív přemejšlel, tejka zmizelo, jo, ty vole, jakože cvak a vypnutý světlo.

Nevěděla jsem toho příliš o světě. Jen jsem měla pocit, žes myslel vážně to, že dovolíš zůstat nezletilým chlapcům ve stodole, blížila se přeci bouřka, malá drátěná kola se bořila do písku a nenechala je vyjet z koryta písčité cesty, na sobě měli tenká, bavlněná tílka a široké kalhoty nejspíš byli vyrušeni ze žní. Chtěla jsem být jejich malá sestřička, která jim bude nosit oplatky smaženého masa a ukáže jim k čemu slouží papírové ubrousky.

Jmenuji se čínský koláček. Skládám se z mouky, cukru, vajec, oleje, vanilkového aroma, špetky soli, oloupaných mandlí a věštby. Nejprve mě uhněteme na tvrdé těsto a uválíme. Potom vykrojíme čtverce a doprostřed vložíme mandli a lísteček s přáním.

Když můj děda upadl na ulici a s klíčkem v ruce umřel vedle své červené lady samary, babička ho zahlédla z okna. Poté se přemístila ke kuchyňskému oknu, spatřila to samé a vrátila se do pokoje. Sedla si na nízkou stoličku, nasadila si druhé brýle a vytočila telefonní číslo. „Drahoušku,“ tak oslovila mého staršího bratra, „jak se máš? Máš doma teplo? Prosímtě, asi není něco v pořádku s tvým dědou. Už deset minut leží před domem a nehýbe se. Nemohl bys přijet?“

Je těžké, a možná trochu zvláštní ptát se básníka, který se už v tak raném věku stal klasikem současné polské poezie, „jenž tvoří moderní romantismus, přičemž plní prekurzivní kolumbovskou misi“. Přesto se zeptám – jak se cítíš ve srovnání s takovými osobnostmi jako Wisława Szymborska, Zbygniew Herbert či Tadeusz Różewicz, o kterých v souvislosti s tebou kritici hovoří?

Nový román Olgy Tokarczukové, jenž přebírá pěkný apokalyptický titul z Wiliama Blakea, je detektivka. V Kladské kotlině, na hranici s Českem, bydlí tři lidé – jeden z nich, pytlák, umírá hned na začátku; dva zbylí sousedé, kteří zůstanou naživu, se ještě před příjezdem policie rozhodnou mrtvolu umýt a obléknout, aby získala civilizovanou podobu, u které lze vykonávat modlitby a již lze pohřbít, aniž by vzbuzovala hrůzu, jak vypadá.

Ten o Maďarech, druhý zas o Češích. U Guláše z turula se nabízí srovnání s populární knihou Gottland Vargova slavnějšího krajana Mariusze Szczygła, který mimochodem před měsícem vydal svou již druhou knihu o Češích s názvem Zrób sobie raj (Udělej si ráj). Není však pravda, že by se Varga, Szczygłův kolega z polského deníku Gazeta Wyborcza, nechal zlákat boomem soudobého reportážního stylu v polské literatuře a snažil se z něj vytěžit co nejvíce.

- Knihu jsi, pokud vím, napsala velmi rychle, během jednoho měsíce. To musela být silná touha a tlak psát. - Rychle jsem ji napsala především díky nastalé paradoxní situaci. Dunin požádal Institut knihy o grant na neexistující text, aniž by čekal pozitivní výsledek...

Tadeusz Słobodzianek (1955) si odnesl sošku Gustawa Zemły a šek na 100 tisíc zlotých za divadelní hru Nasza klasa (2008, Naše třída), jejíž děj se odehrává kolem pogromu na Židy v Jedwabném v roce 1941, což je pro mnohé Poláky dodnes velmi citlivé, choulostivé téma.

Jistá recenzentka v reakci na debut Małgorzaty Rejmer napsala, že Toximie „stahuje až ke dnu”. Což je velmi výstižná definice – stahuje, vtahuje, upoutává a potápí čtenáře do totálního pekla estetiky ošklivosti či turpismu v té nejčistší podobě.

„V tu chvíli už určitě spala – Lola, a definice se rozpouští v pojmech určujících hustotu a rozptyl. Netýká se to hmoty, ale spíše je to spojeno s její změnou vůči mně. Pohyb, hýbání. Tvar určuje veškerý zbytek, vnitřní, milimetrová vrstva kůže je hranicí osoby...

Bambino štětínské rodačky a feministické literární kritičky Ingy Iwasiów (1963) je v podstatě klasicky strukturovaný román se čtveřicí hrdinů, jejichž osudy začínají válkou a končí předzvěstí výjimečného stavu a velkého převratu.

Přál jsem si, aby vypukla válka. Čekal jsem, až vypukne nějaká válka, i kdyby jen na několik dní, v tu chvíli bych vstoupil do nepřátelského vojska, proti kterému by bojoval starý K., ...

Zbystřil jsem zrak. Načež jsem prozřel, měl jsem jeden z nepojdivnějších fyziologických pocitů – a pravděpodobně i ontologických, ontologie bez fyziologie prý totiž nejspíš neexistuje – v celém mém dosavadním, nudném a afektovaném živoření...

Asociací, které se vám při četbě knihy vybaví, může být relativně mnoho. Začněme hned obálkou připomínající nejedno komunistické vydání povinné četby na prvním stupni ZŠ (např. Gajdarova Čuka a Geka), či samotným názvem: Stanice Tajga – Stanice bouřná. S nedávno zesnuvším Čingizem Ajtmatovem Hůlová nemá společný pouze název, ale i ideu vycházející především z víry v dobro člověka, v jeho vnitřní krásu a humanismus.

Dorota Masłowska patří mezi nejznámější a nejosobitější současné polské spisovatelky. Oceňovaný debut napsala v pouhých devatenácti letech. Její originální tvorba má dodnes v Polsku mnoho fanoušků, ale i zapřisáhlých odpůrců.

Prosinec, rok čtvrtý dva tisíce, město Varšava, stát polský Polsko, co se tu děje? – ptá se Kateřina Lapková sama sebe víc a víc, upravujíc hbitě polohu svých zřítelnic, copak tu chtějí ti dva blížící se od policie pánové? Ať už je to cokoli, tak nevím nic, nic, a i kdyby, nic jim nepovím, já nemám nic s ničím společného, respektive o nic mi nejde...

Jel výtahem a z čiré zvědavosti měl zavřené oči. Vyjel tři patra, aniž by je otevřel. To bylo maximum, co vydržel. Ve čtvrtém patře, při výstupu, klopýtl. O nohu, o vlastní nohu, o které věděl. Ne, nebyli domluveni. Ano, samozřejmě počká. Postojí...

„Mám svůj vlastní styl, jenž [sic!] si někteří slaboduší hlupci zaměňují s tím, že se neustále opakuji,” píše v poznámce o sobě 29letý Petr Měrka a na obranu značné vulgarity ve svých povídkách dodává, že užití vulgarismů nemá nic společného s vulgaritou jako takovou.

Každá z bývalých zemí SSSR si programově zakládala na alespoň jednom národním umělci v oblasti hudby, kinematografie, výtvarného umění či literatury. Bez nadsázky lze říci, že jedinou výraznou osobností z pětice „ –stánů!“ Střední Asie, jediným tamním žijícím literárním klasikem, kterého dodnes čtou čtenáři po celém světě, je kyrgyzský rodák, a nynější diplomat v Belgii, Čingiz Ajtmatov (1928). Jeho knihy byly přeloženy do 165 jazyků a objevily se v 67, 5 milionech exemplářů.

Čingiz Ajtmatov (1928) – kyrgyzský spisovatel, od roku 1994 velvyslanec Kyrgyzské republiky ve státech Beneluxu. Podle údajů UNESCO z roku 1998 je Ajtmatov jedním z nejvydávanějších klasiků současné iteratury nejvydávanějších klasiků současné literatury.

Existuje jedna jediná odvěká pravda, která platí pro všechny živé bytosti za všech okolností – nikomu není umožněno dopředu znát svůj osud, čili to, co mu bylo dáno do vínku. Pouze život sám ukáže, co je komu souzeno, jinak by totiž osud jako takový postrádal smysl...

Tornádo Aša byla pěkná, chytrá a vysoká. Samá pozitiva. A navíc, což má v mém případě prvotřídní význam, prvotřídně se oblékala a používala prvotřídní kosmetiku. Tornádo Aša však vešla do bytu a prásk s kabátem, prásk s botami, prásk s kabelkou. Po čtvrthodině Ašiny existence na mém území...

Stanisław Czycz (1929–1996), krzeszowický rodák, básník a prozaik, po celý život do velké míry solitér, postava ojedinělá a nezařaditelná k žádnému literárnímu směru – v současné době ho však mnozí publicisté a kritici považují za jednoho z nejoriginálnějších autorů polské literatury 20. století.

Proměnlivé nebe nad krakovským Rynkem přináší úlevu, je skutečné, hmatatelné a prohání se po něm vítr s oblaky. A dokonce ani průvan, který zvedá ubrusy na stolech před Sukenicemi, není otravný...

Nevycházel jsem téměř z domu, a to z důvodu, že by mě mohli zabít. Bydlel jsem na ulici Krzywe Koło, v prázdném bytě v prvním patře. Člověk, jemuž byt patřil, se odstěhoval s rodinou z města, když nastalo jaro 1944...