Jan Lukavec

Jan Lukavec

Vystudoval český jazyk – literaturu a kulturologii na FF UK v Praze, absolvoval půlroční stáž na univerzitě v Kostnici. Je autorem knih Fanatik, prorok, či klaun? G. K. Chesterton a jeho interpreti (CDK), Zneklidňující svět zrcadel (Malvern), Od českého Tokia k exotické Praze (Malvern), Bytosti na pomezí. Texty o literární fantastice (Pulchra), Imaginární zoologie (Pulchra), Jižák, město panelů, snů a mýtů (Pulchra) a jedním ze čtyř spoluautorů Slovníku novější literární teorie (Academia). Ve svých recenzích, esejích a studiích se zaměřuje na témata ležící na pomezí přírodních a společenských věd. Pravidelně reportoval  z knižních veletrhů, přispívá do řady českých periodik, příležitostně přednáší na vybraných vysokých školách a pracuje v Národní knihovně ČR. Pro časopis iLiteratura.cz píše od roku 2008, redaktorem sekce non-fiction na iLiteratura.cz se stal o rok později. Má rád hory, ženy a zpěv; je otcem dvou dětí.

Kdo jiný kolem sebe skutečně účinně generoval zájem o Česko, když ne mimořádné kulturní osobnosti jako Václav Havel, Josef Koudelka, Milan Kundera či David Černý? Podnětná kniha o kulturní diplomacii pokrývá širokou škálu témat a vybízí k zodpovězení otázky, čím se chceme v zahraničí prezentovat – a nakolik to odpovídá naší realitě.

Kniha o ženě, jejíž tělo se stalo „bojištěm“ svérázné studené války mezi Francií a Ruskem. A ona sama díky jakési medvědí iniciaci pak nepravděpodobným spojovníkem mezi světem lidí a přírody.

Klostermannovo dílo i pověst autoři přibližují navýsost hravým a tvořivým způsobem, zajímá je spisovatelův každodenní život i to, jak přispěl rozvoji turistiky. Současně je ale problematizují: ač byl prohlašován za „spisovatele Šumavy“, žil v Plzni, na Šumavě pobýval jen během prázdnin a podstatu tamních kůrovcových kalamit nechápal.

Život disidentky, překladatelky a novinářky Petrušky Šustrové byl bohatý na nejrůznější paradoxy. Ke svému účinkování v ÚSTRu, z hlediska veřejného působení nejvíce kontroverznímu, se už nedostala, ale i tak její kniha představuje důležité shrnutí části života nevšední a důležité osobnosti.

Eva Žilková sleduje, jaké místo chameleon zaujímal v různých světových mytologiích, náboženstvích a kulturách napříč lidskými dějinami, a dobové, často fantastické smyšlenky konfrontuje s poznatky současné vědy. Ve fanouškovské knize o autorčině domácím mazlíčkovi bohužel místy až afektovaný styl občas vítězí nad věcnou argumentací.

Muž střední sportovní postavy, chytře a lascivně se usmívající. Propadl vášni psát knihy, přičemž tato literární plodnost se mu stala náhražkou té tělesné. I tak charakterizuje Stanislav Komárek jezuitu Balbína, s nímž sdílí nejen interdisciplinární badatelské zájmy. Postava, do níž se trochu projektuje, je pro něj i záminkou k tematizaci nesnadné existence intelektuála.

Kolektiv francouzských geografů a urbanistů se ve své publikaci zabývá vývojem a podobou současných měst. Přestože autoři používají příklady takřka z celého světa, především je ukázkou toho, jak problematiku vnímají Francouzi.

Historik Ohler představuje katedrálu komplexně a skutečně od podlahy: od koberců a lavic po varhany a zvony, od každodennosti kameníků až po její ideový obsah a jeho proměnu napříč staletími. Jeho kniha stojí za přečtení nejen v letošním roce, kdy si připomínáme kulaté výročí položení základního kamene nejvýznamnější katedrály v Česku, té pražské.

Vnitřní drama slepce, který se stal se propojujícím článkem a morální autoritou i pro lidí zdravé a vidící – vypráví s empatií Pavel Kosatík v dalším čtivém životopisu.

Když David Miřejovský v říjnu v Českém rozhlasu prezentoval svoji knihu o amerických masových střelcích, vyjádřil přání, aby byla kniha i pro nás varováním a pobídkou k úvahám o podobných hrozbách. Asi sám netušil, jak aktuální se jeho slova stanou už za dva měsíce.

Arthur Conan Doyle jako člověk, v němž rozpory viktoriánské doby přežívaly hluboko do 20. století. A také jako vyšetřovatel, který s využitím metod Sherlocka Holmese pomáhal očistit nespravedlivě odsouzené.

Kartousovy obecné úvahy většinou vyjadřují současný liberální pohled na svět a zhruba odpovídají tomu, co by se dalo čekat od mluvčího Českých elfů. Svěží je autorův text hlavně tam, kde se od teoretických úvah dostává ke konkrétnějším příkladům a jeví se jako vynalézavý a odpovědný otec.

I když už má polská literatura pět nositelů Nobelovy ceny, v současnosti se u nás nejvíce vydávají – kromě knih Olgy Tokarczukové – (literární) reportáže. Jejich u nás nejznámější žijící představitel podává v knize zanícenou obhajobu žánru, rozbor a částečně i návod.

Ta hezká od husitů – toto si prý poprvé pomyslel herec Tomáš Novotný, když se chystal na krátký rozhovor s farářkou Martinou V. Kopeckou. Zaujala ho však natolik, že s ní připravil celou knihu. Stejně jako on si i čtenáři můžou upřesnit či rozbít představu, kterou si o této nevšední ženě dříve vytvořili.

Stalinova smrt přinesla do ruské společnosti duševní zmatek, očekávání i liberalizaci. Při čtení poutavé publikace o diktátorových posledních dnech se vtírá otázka, co asi nastane po odchodu diktátora současného. A (ne)bude se historie v něčem opakovat?

Může kniha vznikat kolektivně v rámci uzavřené facebookové skupiny? Který redaktor si s vámi v jedenáct večer mile pohovoří o vašem rukopisu? A které autorské skupiny mají takříkajíc specifické potřeby? Několik neotřelých pohledů do krás a hrůz každodenního života nakladatelského redaktora.

Komunikace s vědci má mnohá úskalí: někteří odborníci popularizační knihy nevydávají vůbec a s novináři nekomunikují, jiní zase publikují až přehnaně často a vyjadřují se ke všemu, nač jsou tázáni. První soustavná česká kniha o komunikaci vědy hledá mezi těmito extrémy zlatou střední cestu. V některých oblastech je velmi podrobná, jiné problémy opatrně obchází.

O době svobody, ale i hodnotového zmatení, rasistických útoků a vzrůstu kriminality. Multidisciplinární a mezigenerační kniha zevrubně zkoumá, co přinesla devadesátá léta. Ta jsou přitom zásadní i pro naši současnost.

Neokázalá, ale působivá sonda do prostředí, do kterého se většinový Čech zdráhá vkročit. O to důležitější je číst o něm autentické zprávy. Autorka nepředstírá, že by po jejím měsíčním pobytu v roli sociální pracovnice mohlo dojít k rychlému zlepšení situace tamních obyvatel, nebo u ní k náhlému prohlédnutí. Naopak s pronikáním do tamního světa stále více chápe, jak je problematika nejednoznačná.

Na pozadí prolínajících se ideových, politických, ekonomických, genderových i ryze osobních faktorů autor plasticky líčí střetávání i sporadické pokusy o spolupráci dvou významných exilových nakladatelství. Ta se dopouštěla profesionálních prohřešků, ale pro české nezávislé myšlení (a podvracení zdejšího totalitního režimu) celkově udělala neskutečně mnoho.

Autorka čtenáře provází světy zaplněnými vesmírnými bytostmi s chapadly či nestvůrnými psy pohlcujícími svět, ale i jogíny a šamany. Představuje časoprostory, v nichž je možné komunikovat s „duší bambusu“ nebo být svědkem scény, při níž Ježíš káže dinosaurům. Přitom je kniha především zprávou o tom, jak Rónovu tvorbu vnímá sečtělá a vzdělaná česká antropoložka.

Nová příručka o nejvlivnějších knihách světa vybírala titul podle problematického klíče. Zato se v ní ale čtenář dozví, proč musel slavný americký malíř ztvárňovat plameňáky s nepřirozeně ohnutým krkem nebo jak vypadá publikace, která může současně sloužit jako filtr na vodu.

O tématu smrti a společenském pohledu na ni už v češtině vyšla celé řada knih. V té poslední se třeba dočtete, že skotská horolezecká rada požádala pozůstalé, aby se při pietních aktech vyhýbali nejoblíbenějším místům na skotských vrcholech, protože se obávají, že množství rozptýleného popela způsobuje půdní změny.

První česká kniha o zdejších vládcích hor zevrubně zkoumá vznik a vývoj pověstí o těchto fascinujících bytostech, které procházejí napříč různými kontexty i jazykovými oblastmi – často totiž nesou výraznou německou stopu. A předpovídá, že budou přibývat další pokusy znovuoživit různé pozapomenuté lokální postavy nebo také vytvářet zbrusu nové.

Dawkins se jako obvykle (a někdy nepříliš poučeně) vysmívá těm, kteří podle něj propadli nevědecké iracionalitě, a následně už více informovaně vysvětluje, jak se nezávisle na sobě vyvinulo létání u dosti rozdílných druhů živočichů. A jak se o ně, omezeni týmiž fyzikálními zákony, pokoušíme i my lidé.

Snobství může být užitečné a pokrytectví posiluje liberální demokracii. Americká filozofka a politoložka popisuje, jak se proměňovala evropská mentalita, a některé tradiční neřesti přitom poněkud relativizuje.

Poutavá kniha pojednává o tom, jak bylo dědictví starého Egypta zapomenuto a poté pozvolna znovuobjevováno. Slavný egyptolog v ní představuje hlavní milníky svého oboru. Svoje předchůdce egyptology, hlavně ty z 19. století, líčí často kriticky. Současně ale připouští, že práce egyptologů nikdy nebyla snadná.

Z reprodukcí dobových plakátů, které lákaly na vystoupení sester Blažkových, je zřejmé, jak byla znázornění nejslavnějších českých siamských dvojčat přehnaně idealizovaná. Stejně tak se jejich osobní životy ztrácely pod vrstvami ideologie, které na ně navršila dobová publicistika.

Kněz a entomolog uvažuje o povaze vědy či o světu současných digitálních technologií a někdy přitom poněkud zachází do krajností. Hlavně ale hledá cesty, jak i v současném křesťanském myšlení najít důstojnější místo pro (ne)lidské živočichy, a snaží se čtenáře vyburcovat kvůli probíhající ekologické krizi.

Chovat se při nákupu potravin eticky uvědoměle a zároveň racionálně je obtížnější, než si umíte představit. Kniha je určena těm, kteří se nebojí paradoxů současného konzumu a chtějí si dát pozor na nezřídka zavádějící informace od potravinářských firem.

Vícevrstevnatá výpověď, založená na autentických a někdy i dosti syrových rozhovorech, přibližuje období, kdy ženy ztrácejí to, co je podle mnoha lidí činí ženami. Musí proto nově definovat svoji identitu i životní roli.

Srozumitelný a názorově umírněný přehled o tom, jak se žije ženám v Čechách. A proč je feminismus užitečný, i když si to autorka vždycky nemyslela.

Může dekolonizace souviset se zemí, která žádné kolonie neměla? Provokativní kniha přináší užitečné podněty k přemýšlení o pozicích utlačovatele a utlačovaného a vyniká tím, že v zahraničí známé koncepty aplikuje na zdejší prostředí.

Autoři vyvrací (už dávno vyvrácené) pomluvy o satanismu zednářů. Argumentují mimo jiné tím, že ani v oficiálních církevních dokumentech nikdy nepadlo výslovné obvinění ze satanismu. Otázkou je, jestli je mezi současnými spikleneckými teoriemi právě tato ta nejnebezpečnější.

Autor se od drobných detailů typu indické kuchyně dostává k obecným úvahám o tamní kultuře a civilizaci. V některých ohledech ji kritizuje, ale jaksi vlídně, protože coby Mexičan cítí s Indy určitou spřízněnost.

Elementární slušnost, nebo smrtelné ohrožení svobodné společnosti? Spisovatelé si mohou dovolit i politicky silně nekorektní výroky, které by v nefiktivním textu porušovaly právní řád, tvrdí literární vědec. A někdy údajný útlak politické korektnosti jen předstírají či inscenují coby reklamní trik.

Česko-britská historička popisuje terezínské ghetto jako výrazně segmentovanou společnost, kde mohly elity českých mladých mužů rozhodovat o spoustě záležitostí. Ačkoliv si kniha v lecčems odporuje, vhled do vnitřních mechanismů fungování uzavřené komunity ghetta je velmi cenný. Už jen proto, že to terezínské zdaleka nebylo poslední.

Totem, kolem něhož se rokuje a tančí. Tuto funkci v některých subkulturách podle Miloše Hrocha plní ziny. Ve své nejnovější knize dává nahlédnout do mechanismu jejich vzniku i toho, co při něm tvůrci prožívají. Může jít o překvapivý pohled, a to i pro čtenáře, kteří nepotřebují za každou cenu obsesivně podrývat mainstream.

Poloorientální zakomplexovaný národ, který si svoje mindráky řeší zdůrazňováním své přináležitosti k Západu i koloniálním vztahem k východním sousedům. Tak charakterizuje polská vědkyně vlastní národ. Přitom přehání a provokuje, ale podnětně. Češi možná neprojevují tak silný mesianismus, ale kolonialismus se nás týká také.

Komunistický režim využíval a zneužíval dílo spisovatele, se kterým si do jisté míry nevěděl rady: pro dělníky nebyl styl jeho knih srozumitelný a sám Vančura byl z KSČ vyloučen a zpátky už se oficiálně nikdy nevrátil.

Post-mileniálové, plurálové, digitální generace, nadějná generace, úzkostná generace, generace sněhových vloček. Tato přízviska dostávají lidé narození zhruba v letech 1995 až 2014. Kolik toho o nich ale opravdu víme?

Evropa je i není „naše“. Jsme součástí Evropy a cítíme se jako Evropané, ale práce bruselských úředníků se nám často zdá podezřelá, protivná nebo zkrátka na hony vzdálená. Jak se to zrcadlí v románech? A je takový pocit společný celé Evropě? Podívali jsme se do několika okolních zemí.

„Rostlina rozumná“ zkoumá podoby a hranice inteligence rostlin. V lecčems připomíná svět magie a bájí, zvláště Ovidiovy Metamorfózy, v nichž se velká část transformací týkala proměny člověka v rostlinu. I proto může mít skeptický čtenář problémy autorovi věřit, že jde o skutečnou vědu…

Názorné příklady a vtipné ilustrace z nové knihy o kritickém myšlení čtenáře potěší zejména proto, že pocházejí z českého a slovenského prostředí. Mohou tak být užitečné třeba ve chvíli, kdy se budou politici znovu ucházet o jejich voličské hlasy.

Nizozemský kulturní historik Huizinga je u nás slavný hlavně jako autor vlivné knihy Homo ludens, pojednávající obecně o lidské kultuře, jež se rozvíjí ve hře a „jako hra“. Jeho nově přeložená kniha ho ale představuje jako badatele zaníceně a také silně zaujatě a selektivně opěvujícího národ, z něhož vzešel.

Jakousi bajku naruby představuje slavná kniha reportéra Szabłowského. Návrat medvědů držených, cvičených a mrzačených medvědáři do volné přírody se vlastně neuskutečnil, nebo jen zpola. Ale jak se daří osvobozovat lidi od touhy žít existenci zajištěnou a nerizikovou a učit je přijímat život ve svobodné a v něčem i divoké společnosti?

Oskar Kokoschka je v novém životopisu pojímán jako umělec se širokým intelektuálním zázemím. Autor se často vrací k jeho silným vazbám na J. A. Komenského, ale stranou nenechává ani základní roli, kterou v jeho životě hrály ženy. Živé i umělé.

Kolektiv autorů ve své knize vzdává hold filmu Cesta do pravěku. Přestože vznikal v politicky obtížné době, jeho tvůrci se dokázali vyhnout přílišné ideologizaci. I za cenu toho, že film obsahuje četná vnitřní napětí, která mohou dodnes vyvolávat odlišné interpretace.

Okouzlená ornitoložka při popisu svých objektů místy neváhá používat takřka básnické metafory. Historický vývoj toho, jak se o ptácích bádá a mluví, je ostatně jedním z témat publikace, v níž se autorka nebojí ani stinných stránek a opeřence představuje v jejich nezměrné celoplanetární rozmanitosti.

Autorčiny teze, že Marie Terezie byla první panovnicí, která se upřímně starala o své děti, nebo dokonce první vlaštovkou všech moderních matek, jsou poněkud sporné. Což ale neznamená, že by její kniha nebyla podnětná a hodná dalších diskuzí. V hledání podob ženského asertivního sebeuplatnění snad může být i aktuální.

I když jistá církevní autorita tvrdila, že se „rodíme se mezi výkaly a močí“, publikace přesvědčivě dokládá, že porod je důležité a důstojné téma, které stojí za zkoumání. Kulturní antropologové, etnologové a porodní asistentky pojednávají o porodu jako o překvapivě proměnlivém a pestrém transkulturním fenoménu.

Jen málokdo má o vydávání nejen soudobé české literatury takové zásluhy jako Jan Šulc. Jeho první zcela samostatná kniha dává nahlédnout do pestrého vějíře jeho činností editorských a publicistických, přičemž hlavním motivem u všech byla oddaná služba literatuře.

Knižní rozhovor představuje Petra Pavla jako zkušeného člověka s rozhledem, který ve svých vrcholných funkcích už dříve působil spíše jako diplomat než voják.

Hranice mezi tím, kdy nás chytré přístroje podněcují k zdravějšímu životnímu stylu a kdy otravně kontrolují, jestli podáváme dostatečný výkon, je velice nezřetelná. Problém je to stále palčivější, jakkoliv definitivní odpovědi zatím neexistují.

Střety a setkávání Čechů a Němců, Němců a arabských uprchlíků. Bojové heslo „Věrni zůstaneme“ a věrnost vdov po padlých revolucionářích. Význam prostoru, který obýváme… Reprezentativní průřez tvorbou Aleny Wagnerové dokazuje, že literární reportáže umějí psát nejen Poláci.

Skotský aristokrat s vtipem a noblesou vzpomíná na své pobyty v Asii a válkou zmítané východní Evropě. Výsledkem je výborná kniha na pomezí napínavých válečných pamětí a poutavého cestopisu.

„Náš dům stojí hned u přehrady a u lesa, takže budeme mít blízko na koupání i na houby… Miminko čekáme asi v polovině února… Vše nasvědčuje tomu, že to bude kluk.“ Hold rodnému Jablonci má podobu koláže příběhů a citací, která je vzhledem k nedlouhé historii města překvapivě pestrá a živá.

Úlohu chutí v lidských dějinách možná autoři mírně přeceňují, přesto je ale jejich transdisciplinárně pojatá kniha přínosná už jen proto, že takto komplexní dílo na toto téma u nás ještě nevyšlo. A minimálně stojí za ochutnání.

Výborná kniha precizně shrnuje soudobé vědecké poznatky o věcech, které se týkají doslova každého. Vzhledem k jejím doporučením by ale měla nejspíše být čtena ve stoje na chodícím pásu. Nebo na rotopedu.

Díky proměnám, jimiž Praha procházela v uplynulých dvou staletích, ji kunsthistorik Biegel popisuje jako dynamicky se proměňující palimpsest. Působivě tak evokuje nostalgickou krásu bouraných čtvrtí, ale nezavírá oči ani před smělými stavbami, které díky tomu mohly nově vzniknout.