Jovanka Šotolová

Zatímco se hladina českého rybníčku knižní branže spokojeně rozvlnila po zavedení nulové sazby DPH na knihy, francouzský tisk loví sólokapry ze samého dna. Kauzy jsou to závažné, ačkoli působí, jako by je inicioval sám Arsène Lupin.

Kreativní Evropa, Culture Moves Europe – co tyto výzvy nabízejí pro české spisovatele a překladatele? Je možné žádat i o dva miliony eur, ale vždy za přesně stanovených podmínek. Viktor Debnár z Kanceláře Kreativní Evropy představuje hlavní rysy různých dotačních programů; administrativa složitá není, větším oříškem pro žadatele bývá správně definovat obsah a koncepci projektu.

Evropou se přehnala válka, vše se tedy v dobré obrátí? Nikoliv. Po starých utrpeních zůstala traumata, křivdy nelze jen tak zapomenout, násilí a zlo nezmizelo. Manu Larcenet vytáhl z románu Philippa Claudela všechnu temnotu a předestírá nám ji ve vizuálně exkluzivní komiksové podobě.

Ovdovělá Nives nechce za dcerou do Francie, protože doma je doma, ačkoli jí tu společnost dělá jenom jedna slepice. Stačí ale zvednout telefon a svět kolem ožije až moc. S Lorianem začnou oprašovat veselé vzpomínky a pak i bolestnější věci, které si měli říct už hodně dávno.

V letos vydaném románu L’Échiquier (Šachovnice) Jean-Philippe Toussaint ohledává hranice autobiografické fikce: vyprávění o sobě prolíná vzpomínáním na osudy jiných. Náš rozhovor se tak přirozeně stáčel k tomu, jak literatura nakládá s příběhy a jak si je může přivlastňovat.

Román s atraktivním názvem má prvky romance, módního „feel good“ příběhu i příručky osobnostního rozvoje. Je to nenáročná, oddechová četba a mohla by se hodit pro ukrácení delší cesty vlakem nebo jiné nudné chvíle. Bohužel však ani tuhle roli nejspíš nesplní. Tam, kde by původní text ještě prošel, vše shodí odbytý překlad.

Příliš nenápadná, příliš obyčejná a příliš jiná – Annie Duchesne si v osmnácti na letním táboře uvědomuje, že mezi své vrstevníky vůbec nezapadá. Pochází ze skromných poměrů, vyrostla na maloměstě, chodila do dívčí katolické školy. Svět mimo domov je surový a nepřátelský.

Syrové a v určitém smyslu surové: takové jsou texty francouzské spisovatelky Annie Ernaux. Když otevřeně popisuje velmi důvěrné okamžiky, empaticky se vžívá do pocitů svého mladšího já. Svůj život ale zároveň dokumentuje s chladným odstupem nezúčastněného sociologa.

Ty holky nikoho neposlouchají, kradou, jsou drzé a zlé – a přesto v románu vystupují jako kladné postavy. Obraz Itálie třicátých let oslavuje přátelství a také vzdor proti společenským tabu a konvencím. Zůstává však silně černobílý.

Cesta za slávou a trápení s překlady: Milan Kundera a jeho francouzské trable.

Ve Francii pozorují pokles čtenářských aktivit u dětí už od začátku devadesátých let: počet přečtených knih výrazně klesá ve věku kolem 11 let. Tento fenomén rozhodně není francouzským specifikem, i proto mohou být závěry tamějších výzkumů poučné také pro nás. Podobně jako pátrání po tom, kam malí čtenáři mizí.

Beznaděj a naděje, smutek a radost, smrt a život – jako se mořské vlny bez ustání valí ke břehu, hnány zdánlivě klidnou, ale mocnou silou, i lidské osudy houpavě směřují k jistému konci. Konec však může být i začátek: jeden život odejde a druhý dostane novou šanci. Román francouzské autorky Maylis de Kerangal pluje v rozbouřeném moři hraničních momentů několika životů.

Literatura může pomáhat a chránit, ale také ubližovat. Tematika různě pokřivených nebo nerovných mezilidských a zejména partnerských vztahů má v literatuře i dalších sférách umění své pevné místo, a to od antiky po dnešek.

Rozumbrada a vášnivý zahradník – poznáváte vlastní dítě? Pak vás potěší příběh o Křístkovi. Francouzský spisovatel Maurice Druon ho sepsal před sedmdesáti lety, ale aktuální je i dnes. Možná právě dnes.

Laureátkou Nobelovy ceny za literaturu se letos stala francouzská spisovatelka Annie Ernaux. Porota vyzdvihla její práci s „pamětí“. Myslí se tím způsob, jak ve své literární tvorbě dokáže spojit osobní vzpomínky s podchycením historického a společenského kontextu, v němž se její životní peripetie odehrávaly.

V rámci letošního Světa knihy nám poskytla rozhovor Vanessa Springora, autorka románu Svolení, v němž se po mnoha letech vrátila k příběhu z doby svého dospívání. Ve čtrnácti letech se stala milenkou staršího muže, slavného spisovatele. V knize se s odstupem zamýšlí nad tím, jaké společenské mechanismy se podílely na tom, že Gabriel Matzneff mohl beztrestně udržovat vztahy s nezletilými, a dokonce se těšil uznání uměleckých kruhů, když své pedofilní záliby popisoval v knižně vydávaných denících.

V oblasti sexu očividně panuje a panovalo obrovské množství mylných předpokladů, mýtů i bizarních projevů lidské pověrčivosti. V systematicky pojaté knize o historii sexu se dostane nejen na ně – autorce se totiž v poutavém vyprávění podařilo skloubit odlehčený tón se zaujetím a poučeností.

O slepicích vesele i vážně, sepsáno s lehkostí, ale v kulisách nesnesitelné tíže bytí – a odcházení. Xavier Galmiche pozoruje nenápadný půvab kurníku a medituje o červené a černé, o bosé horákyni či o paní krůtě. Jeho zápisky z neobyčejně živého dvorku jsou však hlavně výzva k přemýšlení o světě, o Bohu, o reálné variantě samozásobení, o tom, že chovat slepice znamená mít občas i krev na rukou.

V rámci účtování s loňskem jsme se probrali diskusními příspěvky. Prostor, kam mají vstup všichni naši čtenáři, nám slouží jako zpětná vazba. Většinou se projeví jako zcela nečekaný zásah bumerangu. Přesto je pro nás cenným zdrojem poučení a někdy i zábavy. Máme své věrné hlídače, redakcí oceňované kritiky i obávané remcaly.

Nový Houellebecq? Sedm set stran o nadvládě médií a sociálních sítí v globalizovaném světě, o efemérnosti informací, byť jsou sebetragičtější, o síle deep fake a virálů, o atraktivních i negativních stránkách života vysoce postavených státních úředníků, o smutném individualismu, o důležitosti rodiny a přátelství, o bídě i radostech sexuality. A o kousku jednoho života, který se v nejlepším začne hroutit a destruovat.

Milé a milí, čtenářky a čtenáři. Vy velké a velcí, dospělákyně a dospěláci, i vy malí a malé, mrňousci a mrňouskyně. Také mám ráda spravedlnost a nelíbí se mi, když někdo zůstává stranou. Jen mě teď občas přepadá pocit, že pro všechnu tu ohleduplnost nedohlédneme k podstatě.

Podzim je ve Francii zlatým obdobím pro knižní trh. Od srpna do září zaplaví knihkupecké pulty stovky nových titulů, které až do začátku listopadu běží dlouhý, tříkolový dostih o literární ceny. Jak to bylo letos?

Proč je osmdesátiletá Hildegard analfabetka? Proč jí vadí, že nepoznala otce ani matku? Švýcarský spisovatel ve svém románu Rasa sirotků vyprávěl o tom, jak nacisté „vyráběli“ děti zaručeně čisté rasy, a zajímalo ho hlavně to, co se s nimi stalo po válce. V našem rozhovoru jsme se chtěli dozvědet více o tom, jak se kniha zrodila a jak na ní autor pracoval.

Hildegard ve svých osmdesáti neví, čí je. Ani jak se vlastně jmenuje a kde se narodila. Trápí se tím, že má cejch kolaborantky. To všechno „jen“ proto, že na svět přišla v jedné z porodnic nacistického projektu Lebensborn. Švýcarský autor se vrací k tématu, které již bylo v literatuře i filmu zpracováno vícekrát – inspirovalo například Bohumila Hrabala. Oscar Lalo se však touto historickou skutečností zabývá velice detailně a s překvapivou empatií. Není patetický, a přitom jde opravdu na dřeň.

Román o celém jednom životě, o osudových láskách a o tom, že na vztah musí být dva. Jenže ti dva nikdy nevidí svět stejně. Mnohem spolehlivější bytostí, alespoň v roli vypravěče, se tak může zdát papoušek Žako nebo golem Josille. Ale kdo ví, jak to vlastně všechno bylo?

Mělo by se o literatuře psát zábavně? Jak popularizovat literární vědu nebo lingvistiku? S Jakubem Říhou z ÚČL AV ČR jsme debatovali také o tom, že literární časopis může být živý a vtipný.

Nejspíš o něm víte, ale moc o něm nepřemýšlíte: co je mozek, proč ho máme, jak vzniká, jak roste, co dělá? Proč jsme šťastní, proč pláčeme, proč milujeme? Jak vypadá myšlenka? Chodí za mě nohy, nebo neurony? Až když vám vlastní dítě začne klást banální otázky, najednou zjistíte, jak jsou záludné a že se na ně odpovídá těžko. Už jste si takhle povídali o mozku? Knihu Uvnitř si pořiďte dřív, než bude pozdě!

Ve čtrnácti letech měla první vztah a dodnes se nemůže vypořádat s tím, že partnerovi bylo přes padesát. Za všechno prý může matka, protože to dceři nezakázala. A hlavně také okolí a doba: v 70. a 80. letech se všichni tvářili, že nejde o nic zvláštního, natož nepřípustného. Nikdo neřešil hranice mezi pedofilií a láskou, přední intelektuálové dokonce podepisovali petice za změnu zákonů ohledně liberalizace styků mezi dospělými a nezletilými. Jenže časy se mění.

Květiny, stromy, kameny, písek, mech, mlha, ledová voda, déšť… Buddhistické chrámy a zenové zahrady. Kjóto… A silný příběh, který má dvě linky: dlouhou spletitou minulost a krátkou současnost jednoho týdne, kdy se Rose během několika dní od základů změní život.

Číst, nebo koukat? Zatímco na naší Boženě všichni jen hledají mouchy, netflixový seriál na motivy detektivky o Arsènu Lupinovi vzbudil nebývalý zájem o Leblancovy knihy – a zvedl prodeje tak, že si nakladatel mne ruce.

Vyhlížení vlka v knize švýcarské autorky Gianny Molinari trochu připomíná Beckettovo Čekání na Godota. V dnešním světě má ale vlk asi mnohem jasnější kontury, i když je jeho existence stejně absurdní a nepodložená jako ta Godotova.

Zvířata nejsou jen mazlíčci, i jejich život je bohatý a často není snadný. V knize J.-C. Mourlevata se stávají lidmi a řeší lidské problémy. Obyčejná vražda tak dostává nový rozměr a obyčejná detektivka humorné ladění. Se zvířecími postavami se dětští čtenáři snadno ztotožní, příběh je pobaví, celý je zároveň dobře rozehraný k lekci o důležitosti přátelství. Rámec příběhu ovšem začne praskat, když do něj autor napasuje ještě třecí plochy lidského a zvířecího světa – a vyrazí na jatka.

Vylezli jsme z nory, chceme se vyjadřovat k věcem, které se kolem nás dějí, občas napsat i to, co si nemyslí celá redakce. Rozhodli jsme se dát jednou za týden možnost někomu z našeho okruhu k tomu, aby vyšel ven bez roušky, aby vyhodil rukavici. A čekat, co to udělá. Proto přicházíme s iLiGlosou.

Lehce unavený partnerský vztah a rodící se touha po zakázaném ovoci… Mezinárodně úspěšný román italského autora vypráví konvenční příběh manželů středního věku: jejich snaha nezabřednout do krize se odráží v jakémsi tichém brainstormingu na téma věrnost a nevěra, důvěra ve vztahu, pravda a realita. Marco Missiroli se svými postavami hledá návod, jak vydržet s partnerem a přitom zůstat sám sebou.

Jiří Weil zaznamenal v posledních desetiletích v zahraničí důstojný ohlas. V Nizozemsku roku 2012 vyšel v reedici jeho Život s hvězdou (poprvé vydaný 1989 pod názvem De ster van Josef Roubíček) a nově byly přeloženy romány Na střeše je Mendelssohn a Moskva-hranice, přičemž v souhrnu tyto knihy vzbudily nebývalý ohlas v médiích. V angličtině vyšel Mendelssohn on the roof s doslovem Philipa Rotha. Ve Francii se tento román letos dočkal třetího vydání (poprvé vyšel už v roce 1993).

Ocenění Zlatá stuha letos putovalo do rukou překladatele Jiřího Pelána za nejnovější verzi slavné knížky Malý princ, kterou francouzský autor Antoine de Saint-Exupéry poprvé vydal už roku 1943. V češtině si dnes u tohoto titulu můžeme vybrat z mnoha variant jazykového převodu, pestré škály ilustrací a nejrůznějších způsobů grafického ztvárnění. Nejnovější publikace mezi nimi suverénně vítězí.

Krátký, úsporný, koncizní – takový je román židovského autora litevského původu, který od dospívání žil ve Francii a své oceňované prózy psal pod několika pseudonymy. Světlo ženy se odehraje během jediné noci a s minimálním počtem aktérů. Přesto se jeho příběh hluboko zadře pod kůži.

Serotonin je román a esej v jednom: Michel Houellebecq se stejně jako ve svých předchozích dílech snaží vystihnout situaci člověka v rámci našeho (v textu upřesňuje, že západoevropského) prostoru a naší doby. Vrací se k hlubokým a těžkým tématům jako stárnutí, smrt, touha, láska, o nichž psal už dříve, tentokrát tak ale činí s osvěžujícím humorem – dokud nezvítězí poraženectví a deziluze. Vnímavější čtenář se tak snadno depresí nakazí a nejraději by i on sáhl po zázračném antidepresivu.

Rodinné soužití s dětmi ve věku, kdy se bouří proti všemu, není žádný med, připomíná Jérôme Colin. Zároveň kritizuje školu jako instituci, která těžko může děti připravit na život, když se zajímá jen o kázeň a není připravena zohlednit jejich individuální předpoklady. Ještě jiný motiv se ale postupně vyjevuje mezi řádky: otec nemusí být ten nejlepší, nejsilnější a neomylný, stejně jako není samozřejmé, že obstojí jako opora rodiny.

U Ženevského jezera se v létě ztratila devatenáctiletá Summer a ani po pětadvaceti letech není jasné, co se tehdy stalo. Summer možná žije? To by si rozhodně přál její mladší bratr Benjamin, který se s velkým časovým odstupem pokouší tragickou událost vysvětlit.

Kapitoly z dějin typografie a zároveň přehledná příručka k rozlišení písem a fontů, k tomu základy typografických pravidel. A spousta, spousta historek spojených s písmenky, jejich návrháři, aktivními uživateli i pouhými konzumenty. Kniha Ten můj font od britského novináře Simona Garfielda je doslova nevyčerpatelná studnice informací.

Vykrmit prase, zajistit si tak obživu, přežít válku, jaksi mimochodem zplodit děti, zachránit statek, rozšířit chlívek: během života čtyř generací se rodinný majetek rozrůstá na pořádný vepřín a později i moderní velkochov. Jean-Baptiste Del Amo v pozoruhodném románu popisuje proměnu venkova v průběhu jednoho století. Na samotě v podhůří Pyrenejí se pozornost upíná především k prasatům, příběh však obnažuje hluboké a zanedbané rány lidské. V téhle rodině totiž trpí bez výjimky každý.

Někdo se červená, někdo pořád kýchá – i takové drobnosti nám znepříjemňují život, pokud je nedokážeme ovládat. Francouzský kreslíř Sempé rozehrává příběh dvou malých samotářů, z nichž se stanou nerozluční přátelé. Co se ale stane, když život jejich cesty rozdělí?

Komisařka Teresa Battagliová nedoběhne vraha, protože na to nemá – fyzicky. Naštěstí má ale jiné schopnosti: intuici, empatii, svérázné způsoby a výdrž. Prvotina italské autorky přivádí na scénu postarší popudlivou dámu při těle, jež trpí cukrovkou, a jak právě zjistila, také Alzheimerovou chorobou. Přesto vede vyšetřování série vražd.

V divoké přírodě na severu Kanady lze najít svobodu a klid. Ušetřit se ponižujícího dožívání v ústavu, bolestného umírání, případně i utéct před zákonem. Tak je rozehraný příběh o třech starcích, kteří odešli dožít „mimo systém“. Poklid jejich pečlivě chráněného soukromí však naruší dvě dámské návštěvy. A také připomínka požárů, jež před mnoha lety zpustošily nejen kraj, ale i mnoho lidských osudů. Jocelyne Saucierová se v tichém, intimním vyprávění dotýká důležitých momentů lidství.

Laureátem Prix Goncourt se letos stal Nicolas Mathieu a jeho román Leurs enfants après eux.

O tom, jak může dopadnout privatizace celé městské čtvrti, prý francouzský spisovatel a muzikolog Benoît Duteurtre začal přemýšlet při pobytu v Praze. Jeho vizi nechybí humor, něco cynismu a ironie, je kritická až jízlivá. Postrádá snad jen větší nadhled: kde udělal vypravěč chybu? A mohl si vůbec vybrat správnou cestu? Může být město šťastné?

Hrdinové devíti povídek se rozhodně jen tak nevzdávají, všechna jejich tajemství se ale nedozvíme. Přesto kniha belgického spisovatele Michela Lamberta příběhy zdánlivých ztroskotanců zprostředkovává přitažlivě a navíc ve strhujícím tempu.

Zajímá vás, co je třeba podniknout, než vydáte knihu? Zkuste se inspirovat u francouzského spisovatele Davida Foenkinose: v románu Záhada Henriho Picka představuje zákulisí knižního trhu. Slibný námět však zůstal na půl cesty mezi příručkou pro neúspěšné spisovatele, detektivkou a humoristickým románem.

Neuvěřitelný příběh z New Yorku se zcela nečekaným koncem má sice thrillerové pozadí, ale na všechny případy sériového vraha se tu už jen vzpomíná. Detektivka Schäferová a agent FBI Keyne potřebují především zjistit, jak a proč se ocitli na lavičce v Central Parku oni dva. A jistě… vrah (a smrt) se skrývá všude.

Ne náhodou se román Amose Oze točí kolem tří osudů: Ilany, jejího bývalého manžela Aleka a nového manžela Michela. Obdobně jako judaismus, křesťanství a islám v Jeruzalémě se i tito tři lidé snaží najít způsob, jak žít vedle sebe. Situace je napjatá, proto spolu komunikují prostřednictvím dopisů. Epistolární román zprvu plný nenávisti pomalu spěje ke smíření, vášně však neutichnou nikdy.

Lže malý Malone, anebo jeho rodiče? Zajímají komisařku Augressovou psychologovy postřehy, nebo mu naslouchá a schází se s ním, protože se jí líbí? Proč se problém s tímhle chlapcem objevil, právě když vyšetřují loupež v klenotnictví? Pasáže o tom, jak se utváří paměť malých dětí, čtěte pozorně: v Bussiho detektivce vám autor na padoucha sice nakonec ukáže, zato v životě se vám ty informace mohou hodit i jinak.

Francouzský novinář a spisovatel Sorj Chalandon (nar. 1952) o své tvorbě mluví rád. Neúnavně vysvětluje pozadí vzniku jednotlivých románů. Tentokrát jsme debatovali o dvou prvních titulech, které českým čtenářům nabídlo nakladatelství Argo: Návrat do Killybegs a Můj zrádce. Zradu jsme skloňovali ve všech pádech.

Spokojení občané, mizivá nezaměstnanost, téměř nulová kriminalita, žádná bída: hezký sen kdekoho z nás a základ programu leckteré politické strany. V takovém světě bychom rádi žili a jistě jsme ochotni pro to i něco udělat. Michel Houellebecq pro nás v románu Podvolení – ve francouzské verzi Soumission – přesně takový projekt má.

Román o světě, v němž nechceme žít: francouzský spisovatel Philippe Claudel tentokrát čtenářům nabízí značně odpornou vizi toho, kam směřuje společnost podřizující se nutnosti produkovat stále větší zisk. Z pracně vydobytého místa v korporátu po této četbě možná i odejdete...

Francouzská literární scéna má podzimní napětí za sebou, čtenáři se mohou vrhnout na vánoční nákupy. Prestižní literární ceny si překvapivě odnesly dvě ženy, mezi literární smetánku letos patří dva mladí spisovatelé začátečníci a v popředí stojí autoři multikulturního původu. Zlé jazyky si všímají toho, že ceny nápadně imitují žebříčky bestsellerů. Nejsledovanější Prix Goncourt putovala do rukou Leily Slimani.

Nejen ve vlaku, ale také u stroje na recyklaci knižního papíru se odehrává čtivý příběh s lehce detektivním nádechem. Autorovi nejde jen o napětí, nabízí víc: zamyšlení o hodnotách, jako jsou knihy a čtení, a také o tom, jakým pomocníkem může být četba pro různé druhy lidské samoty a bezvýchodných situací. Francouzský spisovatel J.-P. Didierlaurent dlouho psal jenom povídky. Jeho prvotina se záhy dočkala překladu do třiceti jazyků a brzy bude mít i filmovou verzi.

Jean-Philippe Toussaint patří k předním francouzským spisovatelům střední generace.

Pohled do afrického baru s doprovodem hospodské samomluvy, kdy bývalý učitel, dnes beznadějný alkoholik Prasklej Sklenička komentuje politiku i kulturu, celebrity, sousedy i své blízké, ztroskotalé vztahy, bídu a utrpení a také radosti života, zkrátka malý i velký svět, tak jak ho vidí ten, kdo měl pořádnou smůlu, ovšem naději neztrácí, a tak neohroženě chrlí tu zpěvnou, tu uškytanou zpověď, kterou autor nabízí v jakémsi surovém stavu, v jediné dlouhé, nekončící větě.

Alain Mabanckou (1966), romanopisec a čerstvě také hvězda kalifornského a pařížského univerzitního nebe, se v Praze představil jako výstřední elegán a pohotový bavič, který ovšem bojuje za velké věci. Literární tvorbu svých afrických krajanů chce zbavit šablonovitého vydělení z evropského kontextu, na druhé straně uznává její specifičnost.