Petr Vaněk

Viola Fischerová básnicky debutovala sbírkou Zádušní básně za Pavla Buksu (1993). Dále vydala například sbírky Babí hodina (1993, Cena Českého literárního fondu), Odrostlá blízkost (1996), Mateční samota (2002) či Písečné dítě (2007). Za sbírku Nyní (2004) obdržela mezinárodní Drážďanskou cenu lyriky. Její poslední sbírka Domek na vinici (2009) získala cenu Magnesia Litera 2010 za poezii.

Co se vám vybaví, když se řekne Máchovy deníky? Intimní zpověď rozervaného romantika? Srandokaps plný sprosťačinek?

Je to „jenom“ autobiografie, nebo spíš, jak říká autor, „svého druhu memoáry“. Běžecký zápisník, takřka všední román nebo esej, ve kterém se můžeme dozvědět něco o spisovatelském povolání, ale zároveň, ač jenom jakoby na okraj, také o životě jako takovém. Je to příliš banální, nebo naopak důmyslné?

Pravidla směšného chování volně navazují na rozhovor otce se synem O rodičích a dětech, ale stejně tak je patrné, že kniha čerpá z celé Haklovy prozaické tvorby, kterou v mnoha úrovních, nejzřetelněji v té tematické, završuje a nezřídka i v osvobozujícím gestu překračuje.

Bondyho texty jsem vždy četl rád, ale čím déle se pohybuji v literatuře, tím víc si uvědomuji, jaký je Bondy z literárního hlediska outsider. Viděno perspektivou nezúčastněného pozorovatele, Bondyho opřádá aura mytické persóny, je na českém nebi jedním z mála bouřících se titánů.

Rozpravy s básníky devadesátých let se konaly v rámci výběrového semináře české literatury při FF UK a posléze se jim dostalo knižní podoby s emblematickým názvem Pod cizím nebem bloudili jsme spolu.

V Petře Soukupové našla česká literatura talent, který tu v linii mladé prozaické generace chyběl. Autorčina novinka Zmizet je samorostlá próza, která podstatnou měrou předčí debut K moři, za nějž Soukupová získala Cenu Jiřího Ortena.

Wojciech Kuczok (1972) napsal moderní rodinnou kroniku, která se v českých zemích jako typ vyprávění těší nemalé oblibě – a to jak u čtenářů, tak i autorů (např. Paměť mojí babičce, Patriarchátu dávno zašlá sláva).

Ivan Wernisch se po povedených básních z Hlavy na stole opět přiklonil k prozaickým útvarům: miniaturní romány v Kominických lodích upomínají na proslulé bedřichiády z Doupětě latinářů nebo na pozdější texty, jako jsou např. na animované plátno převedení Tři Fuové.

Prvotina Jany Šrámkové se obrazně řečeno odráží jako úplněk na hladině zčeřeného jezera. Máme co dočinění s melancholií? naivitou? životním dramatem?

Tomáš Zmeškal rodinnou historii, o níž vypráví, představuje téměř demonstrativně, s vědomím, že příběhů o rodinách rozvrácených režimní svévolí známe bezpočet, že jsou zkrátka součástí našeho kolektivního či dějinného vědomí.

Povídková kniha generačně nezařaditelného polského autora.

Snímek Sestra je představován jako experimentální, což by mohlo vést k dojmu, že musí nutně přijít s novými filmovými postupy.

Cenu Josefa Škvoreckého získala Petra Hůlová za svůj román Stanice Tajga. V pořadí pátá kniha mladé autorky je podle poroty nejzralejší z nominovaných titulů.

Přechod k próze nebývá pro člověka s poetickým viděním lehký a skýtá četná úskalí. U Chyby lze však s konstatovat, že se z nadějného básníka stal prozaik nejmladší generace, který je opravdu hodný toho jména.

Zatímco v předchozím románu Aaronův skok Platzová představila tři výrazné ženské hrdinky žijící ve 20. století, útlá sbírka povídek Recyklovaný muž se odráží od mužského vypravěče a jeho pohledu na svět.

Haruki Murakami, ikona japonské literatury, otevřeně přiznává, že pop kulturu zbožňuje. Tato obliba také proniká do jeho psaní, a ačkoli aspiruje na seriózní beletristickou tvorbu, lze v něm také najít ozvuky žánrové literatury – nejčastěji se jedná o fantaskní prvky. Proces spojování Murakamiho bytostně charakterizuje.

Ve Šternově pokusu milovat to skoro vypadá, že je dovoleno říkat beztrestně cokoli, hlavně když řečené vypadá sofistikovaně.

Syžet Cesty staví na jednoduchém základě. Otec a syn putují zdevastovanou krajinou, a aby unikli přicházející zimě, snaží se dobrat k moři.

Nedávno byl uveden do kin film O rodičích a dětech, který režisér Vladimír Michálek natočil podle vaší knihy. Vy jste se podílel na scénáři. Probíhala pak z vaší strany spolupráce i na natáčení? Účastnil jste se ho?

Let čarodějnice je v prvé řadě románem jazyka, a to víc než jakákoli jiná Haklova próza.

Polský autor mladší generace Mikołaj Łoziński (1980) svou prvotinu Reisefieber vydal v šestadvaceti letech – a text je to vskutku brilantní.

Mariusz Szczygieł, respektovaný polský reportér, napsal knihu o Češích ve dvacátém století. Z domova si k nám přivezl víc než dobrou vizitku.

Jiří Hájíček (*1967) se narodil v Českých Budějovicích, vystudoval tamní Vysokou školu zemědělskou. Knižně debutoval v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži (Hynek), dále mu vyšly romány Zloději zelených koní (Host, 2001), Dobrodruzi hlavního proudu (Host, 2002) a soubor dvanácti kratších próz Dřevěný nůž (Host, 2004).

„Pracovat s vulgarismy dovede málokdo a Petr Měrka je jediný, kdo si mohl dovolit jejich macdonaldizaci,“ sumarizuje anotace na zadní straně knihy. Sbírka povídek Telekristus a Mentál staví na fascinaci potřeštěnou fabulací, která je plná bizarních představ, automatismů a černého humoru spáleného na uhel.

Spisovatel Michał Witkowski (*1975) za posledních pár let posbíral už mnohá uznání a k tomu dvě nominace na hlavní polskou literární cenu NIKE. Poprvé se tak stalo díky próze Chlípnice (Lubiewo, 2005), která je v současné době překládána do několika světových jazyků a v těchto dnech se dostala i na pulty českých knihkupců.

Anna Zonová (*1962) se narodila v Nižném Komárniku, vystudovala stavební fakultu v Brně. Působila jako kurátorka výstav a výtvarná kritička. Vydala tři knihy: sbírku povídek Červené botičky (Petrov 2001), román Za trest a za odměnu (Torst 2004) a novelu Boty a značky (Torst 2007).

Jedním z příspěvků do mozaiky jménem Egon Bondy, jinak poměrně homogenní, jakkoli bohaté, je i počin hudebního vydavatelství Guerilla Records, které nedávno vydalo dvojnosič CD + DVD My žijeme v Praze.... Na discích nenalezneme samotný básníkův portrét, ale básně a prózy předčítané samotným autorem, jakož i několik filmů, které představují básníkovu Prahu s jeho vlastním komentářem.

Cenu pro mladé autory do třiceti let letos výjimečně převezmou dva laureáti: Petra Hůlová a Jonáš Hájek.

První ročník Ceny Josefa Škvoreckého zná svého vítěze. Je jím román Děda Jana Nováka, který v loňském školním roce vydalo nakladatelství Bookman.

Jonáš Hájek (*1984) absolvoval gymnázium s hudebním zaměřením (violoncello), po ročním pobytu v zahraničí se vrátil ke studiu hudební vědy na FF UK.

Očekávaný nosič, který má duchovního otce českého undergroundu připomenout, se jmenuje My žijeme v Praze… a obsahuje tři unikátní filmové dokumenty: záznam Jana Ságla ze čtení Invalidních sourozenců v hospodě v Klukovicích(1974), Židovský hřbitov Tomáše Mazala (1984) a nejdelší, více jak hodinový záznam o „básníkově Praze“ My žijeme v Praze… od Pabla de Sax a Tomáše Mazala (natočený v letech 1984/85).

Cena Jaroslava Seiferta pro Františka Listopada.

Balabán v novince potvrzuje především dvě věci. Jednak, že v předchozích knihách našel silné téma, které může dál rozvíjet, a jednak v ní opět proklamuje bytostné rozpoložení povídkáře. Toto tvrzení je ovšem nutné brát s rezervou, protože v knize Jsme tady se ryzí povídky spojují v načrtnutý, nikoli striktně koherentní příběh.

Když vyšel povídkový soubor Želary, mělo se za to, že příběhy zavádějící čtenáře do beskydského prostředí byly autorčinou prvotinou. Hovořil tak i přebal knihy, jehož rukopisu se po několika peripetiích nakonec ujalo nakladatelství Paseka. Po Želarech, za něž Květa Legátová získala Státní cenu za literaturu (2002), následovala nádavkem novela Jozova Hanule, která byla původně napsána jako scénář pro dostatečně známý a oceněný film Ondřeje Trojana.

Na pražské Staroměstské radnici byla 14. 11. udělena Cena Jiřího Ortena mladému básníku Marku Šindelkovi (1984). Ačkoli bylo slavnostní předávání veřejnosti přístupné, odehrávala se celá akce v poněkud komornější atmosféře. Vypovídá o tom i fakt, že nemalou část z přítomného publika tvořili novináři a fotografové.

Málokterého básníka doprovází tak silný životní příběh, s kterým je jeho dílo nerozlučně spjato. Ivana Martina Jirouse, řečeného Magora, veřejnost zná také jako ideologa a organizátora českého undergroundu nebo uměleckého vedoucího skupiny The Plastic People of the Universe.

Není pochyb o tom, že Cena Jaroslava Seiferta představuje jednu z nejprestižnějších cen, které mohou čeští básníci a prozaici získat. V předvečer Seifertových narozenin 22. 9. bylo oznámeno, že laureátem ceny se letos stal Ivan Martin Jirous.

Surrealista Zbyněk Havlíček (1922–1969) zůstal se svým skupinovým současníkem Karlem Hynkem (1925–1953) prakticky neznám až do revolučních časů, kdy sice žil v povědomí surrealistického okruhu, avšak dílo obou básníků širší veřejnosti unikalo.

Zhruba před dvěma lety jsme si mohli v Hospodářských novinách přečíst krátkou zprávu, která referovala o úspěchu Ouředníkovy prózy Europeana ve Francii. Od doby, kdy Stručné dějiny dvacátého věku vyšly, byla tato esejistická knížka přeložena do jednadvaceti jazyků, což ji samo o sobě činí na české poměry výjimečnou.

Marek Epstein vystudoval na FAMU, přednáší na Filmové akademii v Písku, pracuje pro televizi, ale také se honosí několika nezanedbatelnými cenami. Nyní Epstein rozšířil svůj záběr i na prózu, Ohybač křížů je jeho knižním debutem.

Na úspěch Balabánovy knihy Možná že odcházíme zareagovalo nakladatelství Host vydáním autorova předchozího románu Kudy šel anděl, který v roce 2003 vyšel v omezeném nákladu u Vetus Via. Tato próza, i když v některých ohledech skutečně „jenom“ předchází oceněné sbírce povídek, je důležitým mezistupněm v kontextu Balabánovy tvorby.

Sbírka povídek Konec světa byla před několika lety kritikou přijata coby čtivá prozaická prvotina. Emil Hakl se v ní představil jako autor, kterému je inspirací obyčejný život plný ne zcela obyčejných příběhů.

Autor se opět dává do tahanic s kritiky, obouvá se do bulváru a reflektuje svou autorskou ublíženost. Všechno to dohromady připomíná spory o pravdu, ke které však nikdy nebude možné říct poslední slovo.

Balabánovy postavy jsou alkoholici, intelektuálové, rodiče a jejich děti, lidé milující a rozcházející se. Každý z nich si nese nějaký svůj kříž, smutek či bol.