Anna Tkáčová

Láska ke katalánštině udělá z neduživého, neprůbojného chlapce odvážného bojovníka a hrdinu: román Zabil jsem generála Franca, vycházející z postupů alternativní historie, přibližuje složitosti „katalánského problému“. Je možné v osudech jeho vypravěče Agustího Vilamata vidět paralelu katalánského boje za nezávislost?

Novinářka ve středním věku po matčině smrti náhle řeší dilema, zda je přípustné, aby překročila morální pravidla platící v civilizovaném světě, nebo zda může, donucena okolnostmi, tato pravidla překročit, když jde o otázku holého přežití. Karina Sainz Borgo na pozadí komorního příběhu několika postav představuje současnou Venezuelu.

Dne 9. března 2020 zemřel José Jiménez Lozano, jeden z největších, a přitom nejskromnějších španělských spisovatelů druhé poloviny 20. století.

Pozornost čtenářů a kritiků však upoutal španělský spisovatel Cercas až románem Soldados de Salamina (2001), který ostatně vyšel i česky (Vojáci od Salaminy).

Anatomie jednoho okamžiku je dobře napsaná kniha – už proto, že Javier Cercas je výborný spisovatel. Jako učebnice historie ale neobstojí: události i jejich kontext jsou podány z příliš osobního pohledu, bez potřebného nadhledu. Autor to ostatně nepopírá, naopak zdůrazňuje, že jde o román.

České nakladatele by mohlo zajímat, že jejich malým argentinským kolegům se nevyplácí vydávat masovou četbu, která by vydělala na kvalitní literaturu, raději vydávají tisky pro lékárny, vedou knihkupectví a festivaly a využívají crowdfunding. Historici by si zase mohli se zájmem přečíst část o literatuře paměti. Kniha o dnešní argentinské literatuře nabízí mnohé další inspirativní poznatky nejen hispanistům, a to jak v esejích, tak v rozhovorech.

O románové turistice, o poutech k rodnému místu i o rozporu mezi autorským přáním a čtenářským očekáváním se v rozhovoru s Annou Tkáčovou rozpovídal španělský prozaik Jesús Carrasco. Ve svých románech řeší vztah k zemi – ve všech významech tohoto slova. Do Prahy zavítal na pozvání Institutu Cervantes v rámci Týdne španělsky psané literatury.

Obec překladatelů jako nejlepší domácí překladatelský výkon loňského roku ocenila práci hispanisty Josefa Forbelského na překladu spletitého a ambiciózního posledního Cervantesova románu.

„Chuť vyprávět, co člověk prožívá, když na něj dopadají velké dějiny, je podle mě ta nejlepší pohnutka k napsání románu. Zviditelnit neviditelné,“ říká kolumbijský spisovatel Juan Gabriel Vásquez. Rozmlouvali jsme s ním o současné kolumbijské literatuře, o magickém realismu, o strachu a o tom, jak mu čelit, o poslání románu a odpovědnosti romanopisce, o jeho oblíbených autorech.

Mexická spisovatelka a novinářka Elena Poniatowska po celý život literárně zpracovává biografie významných mexických kulturních osobností, zejména žen. Její nejnovější kniha Dos veces única (Dvakrát jedinečná) je věnovaná Lupe Marínové, osudové ženě dvou protichůdných představitelů porevoluční mexické kultury – malíře Diega Rivery a básníka Jorgeho Cuesty. Je to však především kniha o Mexiku.

Rosa Montero je nositelkou mnoha novinářských a literárních ocenění, její knihy byly přeloženy do dvaceti jazyků. Český čtenář si mohl přečíst vtipnou esejistickou knížku s autobiografickými prvky o psaní, literatuře, imaginaci a posedlosti vyprávět s názvem Tichý blázen (La loca de la casa, 2003), kterou v roce 2007 vydalo nakladatelství Dauphin.

Spisovatel má jednu velkou odpovědnost, a to odpovědnost ke svému psaní. Zamýšlet se nad tím, jaký smysl má psát literaturu. Nepíše proto, aby vychovával, píše, aby se naučil. Píše proto, aby trochu poodhalil tajemství, kým jsme. Píše, aby trochu pochopil temnotu, která v nás přebývá. Nemůže nastoupit tuto cestu vědění, aniž by předtím uvedl do chodu odpovědi. Romány se píší proto, abychom se snažili sami sebe víc pochopit. Abychom se trochu víc naučili sami o sobě... říká španělská spisovatelka

Andrés Neuman se tímto románem zařadil mezi nejvýznamnější současné spisovatele hispánské Ameriky. Ani český zájemce o čtivou a inteligentní literaturu nebude jistě zklamán. Kniha nepostrádá ani vášnivý milostný příběh, ani napětí a zločin, ani humor, ani úvahy nad nejrůznějšími společenskými jevy. To vše je sepsáno velmi neotřelým způsobem, z něhož čiší autorova radost ze psaní.

Andrés Neuman byl britskými novinami Granta v roce 2010 zařazen mezi 22 nejlepších mladých prozaiků španělského jazyka – ve Velké Británii si vydobyl úspěch, když vyšel překlad jeho románu El viajero del siglo z r. 2009, který mu dopomohl ke slávě i v kontextu hispánské literatury. Česky knihu pod názvem Cestovatel stoletím vydalo nakladatelství Argo v letošním roce.

Román o násilí a moci, o bolesti a životní ztrátě, o paměti, o potřebě pokusit se přehodnotit pohled na svět rozbitý na kousky. Román o schopnosti sebereflexe a také o empatii, o setkání s tím druhým. A především také román o mnohoznačném, často ambivalentním vztahu člověka k půdě a k zemi, ve které žije. Jesús Carrasco vydal druhou knihu a potvrdil svou pevnou pozici v současné španělské literatuře.

Začal publikovat po čtyřicítce, z mnoha již napsaných textů vydal zatím jen dva romány, a přesto patří španělský spisovatel Jesús Carrasco k velkým objevům současné španělské literatury. Jistý švýcarský kritik prohlásil, že s Carrascem španělská literatura našla nový hlas, důstojný a pevný, ale také jasný, průzračný, poetický a veselý.

Mexický spisovatel, esejista a literární kritik Álvaro Enrigue (*1969), jeden z kmenových autorů prestižního španělského nakladatelství Anagrama, dnes žije a tvoří v New Yorku.

Mexický spisovatel Álvaro Enrigue se v obsáhlém rozhovoru, který nám poskytl, když přijel do Prahy prezentovat český překlad své knihy Podchlazení, vyjadřuje k minulosti i současnosti španělské a hispanoamerické literatury, hájí chicanské autory, srovnává způsob života Hispanoameričanů a Američanů a popisuje některá úskalí spisovatelského života.

Osobnost významného českého hispanisty představuje knížka mexického diplomata a badatele Gabriela Rosenzweiga, shrnující a komentující korespondenci mexického spisovatele Alfonsa Reyese a jeho o generaci mladšího českého překladatele Zdeňka Šmída. Zviditelňuje tak dílo a význam skromného a neúnavného propagátora španělsky psané literatury v českém kulturním prostředí.

Chilská spisovatelka Marcela Serrano Pérez se narodila v roce 1951 v Santiagu de Chile. Vyrůstala v dobře zajištěné rodině, což jí umožnilo rok studovat v Paříži. Po celý život byla levicově zaměřená, a proto se po Pinochetově puči v 1973 musela uchýlit do exilu v Římě. Do Chile se vrátila v roce 1977.

Tématem letošního ročníku kolokvia CIELO byla Literatura a politika: výzvy při zobrazování. Diskutovalo se o otázkách, jak uchopit skutečnost a jak se vyjádřit k politické situaci, a přitom stále psát dobrou literaturu, nebo jaké prostředky literatura nabízí k zobrazení skutečnosti, včetně politické situace, a také má-li vůbec literatura být angažovaná.

Elena Poniatowska dokázala spojením literatury a novinářství vytvořit vlastní charakteristický styl. V roce 2013 obdržela nejvýznamnější literární ocenění udělované na poli hispánského písemnictví, Cervantesovu cenu.

Španělský novinář a spisovatel Antonio G. Iturbe (1967), který působí i jako šéfredaktor literárního časopisu Qué Leer, nedávno upoutal pozornost románem La Bibliotecaria de Auschwitz (2012, Osvětimská knihovnice), vycházejícím ze skutečných událostí, v němž vystupují skutečně existující lidé.

Poté, co se román La Bibliotecaria de Auschwitz (2012, Osvětimská knihovnice) španělského novináře a spisovatele Antonia G. Iturbeho setkal s příznivým ohlasem u španělských čtenářů, má všechny předpoklady zaujmout i české publikum.

Významný španělský spisovatel Antonio Muñoz Molina se počátkem června stal držitelem nejprestižnějšího ocenění, které je ve Španělsku udělováno: Ceny prince asturského, Premio Príncipe de Asturias. Antonio Muñoz Molina ji obdržel za celoživotní literární dílo.

Julio Llamazares dnes patří k nejvýznamnějším spisovatelům španělského jazyka, je držitelem mnoha literárních a novinářských ocenění.

Julio Llamazares v krátké próze Žlutý déšť vypráví prostý, ale silný příběh vylidněné vesnice a jejího posledního obyvatele. Je to literární text par excellence.

Juan Goytisolo (* 1931, Barcelona), prozaik, esejista a autor novinových sloupků a úvah patří k nejvýznamnějším španělským autorům. Byl účastníkem letošního Festivalu spisovatelů, kde mu byla předána cena Vargase Spirose za svobodu projevu.

Když si Španělé na začátku 18. století uvědomili, jak jsou zaostalí v porovnání s Francií, Anglií nebo Německem, když si uvědomili, že Afrika začíná u nich, hned za Pyrenejemi, utvořila se intelektuální elita, která se snažila europeizovat Španělsko. To znamenalo odvrhnout všechno, co nebylo evropské. Nevzala v potaz, že jde jen o jiný odstín západního rázu kultury, o „západnost s jiným odstínem“, jak říkával Américo Castro. Neuvědomila si, že jde o bohatství, o které je zbytek Evropy ochuzen.

Kniha pojednává o surrealistické malířce anglického původu Leonoře Carringtonové (1917–2011), která podstatnou část svého díla vytvořila v Mexiku a s autorku ji pojilo letité osobní přátelství. Elena Poniatowska prohlásila, že nejde o biografii, ale o „prostý projev lásky k výjimečné bytosti“. Román patří k vrcholům její literární tvorby.

Téměř všechny světové a české deníky přinesly 16. 5. nečekanou zprávu o úmrtí Carlose Fuentese, jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších spisovatelů tohoto století. Zemřel 15. 5. 2012 ve věku 83 let. Kdo byl přítomen vystoupení tohoto mexického autora v roce 2007 v pražském Institutu Cervantes, jehož knihovna nese Fuentesovo jméno, uvěří této zprávě jen těžko.

Jsme žoviální, veselí, mnohomluvní, ale jak říkává moje matka, mluvíme hodně, aniž cokoli řekneme. I to jsme se naučili za trujillátu. Dominikánci se stali mistry v zakrývání podstaty...

Knížka krátkých povídek, v níž autor téměř neopouští prostředí své rodné Galicie, je charakteristická svým úsporným, ale poetickým jazykem, lyrikou, pomalým plynutím času, něhou a pochopením pro ty nejobyčejnější lidi galicijského venkova a drsného galicijského pobřeží. Jako by byla napsána v jiné době.

Neděje se často, aby česká nakladatelství přišla s překladem některého ze současných mexických autorů, o autorkách ani nemluvě. A není to tím, že by v Mexiku žádné dobré spisovatelky neexistovaly. Našla by se jich celá řada. Fakt, že nakladatelství Volvox Globator sáhlo po zástupkyni nejmladší generace mexických autorek, lze považovat za téměř průkopnický čin.

Čekám na Monsiváise v kavárně Kikos na Juárezově třídě, hned proti náměstí Caballito. Dohodli jsme se, že se sejdeme ve dvě, společně poobědváme a projdeme poslední stránky materiálu, který mi otisknou v časopise Cuadernos del Unicornio. Nevím, kolikrát už jsem četl korektury, ale cítím se jistější, když se na ně Carlos alespoň zběžně podívá.

Minulý týden přinesla španělská média zprávu, že ve svém rodném Valladolidu zemřel ve věku 89 let jeden z nejvýznamnějších prozaiků španělského písemnictví minulého století, esejista a novinář Miguel Delibes.

Mohlo by se zdát, že psát dnes o Federiku Garcíovi Lorkovi (1898–1936) je nadbytečné. V minulosti dávné i nedávné o něm bylo řečeno a napsáno mnohé, a proto leckoho může napadnout, že každé další pojednání o tomto významném představiteli meziválečné avantgardy může být jen dalším shrnutím obecně známých faktů. Existuje tedy ještě nějaký důvod, proč o tomto španělském básníkovi a dramatikovi psát?

Její knihy, povětšinou velmi subjektivní, vypovídají leccos o jejím životě a traumatech, s nimiž se prostřednictvím literatury snaží vyrovnat.

Mexický spisovatel Carlos Fuentes patří k těm hispanoamerickým autorům, u nichž význam esejistického díla začíná zastiňovat jejich tvorbu beletristickou.

Juan Gelman hovoří o poezii, tangu a komplikované argentinské minulosti.

Soubor hispanoamerických fantastických povídek Had, který se kouše do ocasu představuje komentovaný průřez bohatou historií tohoto žánru.

Román španělského spisovatele Luise Leanteho Mira si yo te querré (Podívej, zda tě miluji), obdržel v roce 2007 cenu nakladatelství Alfaguara.

A tak se v průběhu čtení Obřadů chaosu začne do mysli vkrádat neodbytná otázka: Pojednávají tyto eseje opravdu jen o mexické identitě? Je tato kniha jen o současné mexické společnosti, jak nás informuje obálka knihy?

Mexická spisovatelka Elena Poniatowska oceněna za román El tren pasa primero (Vlak má přednost).

Aínsa je autorem románů, povídek i sbírky poezie. Podstatnou část jeho díla tvoří esejistická tvorba. Ústředním tématem Aínsových esejů je téma utopie a kulturní identity Iberoameriky.

Esej Vzkříšení utopie představuje první setkání českých čtenářů s dílem uruguayského spisovatele a esejisty Fernanda Aínsy.

José Agustín je autorem mnoha románů, souborů povídek a divadelních her, filmových scénářů a esejistických knih včetně publikací věnovaných rockové hudbě. Je rovněž držitelem několika literárních ocenění, jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků, čeština ovšem mezi nimi dosud chybí.

José Augustín (1944) zapáleně rozebírá problémy, jimiž dnes prochází nejen Mexiko. Mnohé vyplývají ze sousedského napětí mezi kulturně odlišnými útvary, jakými jsou Hispánská Amerika a Spojené státy americké.

Román kolumbijské spisovatelky Laury Restrepo (*1950) Delirium získal první cenu nakladatelství Alfaguara za nejlepší román roku 2004. Próza vzbudila pozornost nejen mezi členy poroty, jíž předsedal portugalský spisovatel José Saramago, ale i mezi čtenáři.

Laura Restrepo patří v současnosti – vedle Gabriela Garcíi Márqueze – k nejpřekládanějším kolumbijským autorům.

„Brzy přijde doba, že už nebudou žádní přímí svědci koncentračních táborů. Brzy už nebude nikdo, kdo by mohl napsat: Já jsem tam byl. Já vím, co je to krematorium. Já jsem to viděl... Pach věží-dvojčat po 11. září, to je pach krematoria v koncentráku. To je pach totalitarismu, který dorazil do New Yorku.“

Nikdy jsem nechtěla provokovat. Vždycky jsem vyprávěla jen o věcech, které jsem viděla, ale nikdy jsem takhle nepřemýšlela...

Španělský, převážně francouzsky píšící prozaik a filmový scenárista Jorge Semprún.

Juan Villoro (nar. 1956) je mexický novinář, spisovatel a překladatel z němčiny do španělštiny.

Život v Mexiku je složitý. Není utvářen společností, ale spíše společenstvím. Je to život až, řekl bych, kmenový, velkou roli hraje rodina, takže v Mexiku je moc těžké věnovat se jen své práci, především intelektuální. Ze společenských důvodů se musíte neustále někde prezentovat...,

Rok 2005 probíhal, mimo jiné, ve znamení oslav a připomínek prvního vydání Cervantesova románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Na FFUK se konalo dvoudenní sympozium pod názvem Don Quijote v proměnách času a prostoru.

Román Drahý Diego, objímá Tě Quiela seznamuje čtenáře s osudem ruské malířky Angeliny Bielove (1879-1969), veskrze spjatým s Mexikem.

Počítačový hacker, který pronikne do sítě Vatikánu, a barokní kostel v Seville, odsouzený k zániku, protože stojí na lukrativním pozemku...

Kniha, kterou lze žánrově jen velmi těžko charakterizovat, není historickým románem o bitvě mezi Řeky a Peršany u ostrova Salamina. Vrací se k bolavému místu španělské historie, jímž byla a dodnes zůstává španělská občanská válka v letech 1936–1939.

Španělská spisovatelka Lucía Etxebarría obdržela letos cenu prestižního španělského nakladatelství Planeta, Premio Planeta de Novela.