Bernhard, Thomas (3)

Bernhard, Thomas (3)

studie beletrie zahraniční

Herta Bernhardová raději s hanbou odešla na podzim roku 1930 z Henndorfu u Salcburku až do holandského Heerlenu, do klášterního domova "Vroedvrouwenschool" pro svobodné matky, aby uchránila rodinu před ostudou - v únoru porodila nemanželské dítě...

 

Dětství milované a prokleté
Pokus o uvedení některých představ na pravou míru

 

Dítě se nedělá hlavou, říká Oehler, a co se dělá bez hlavy a především bezhlavě, je trestuhodné… Přivést na svět člověka, o němž vím, že život, který jsem mu připravil, nebude chtít, říká Oehler, neboť u každého člověka se ještě než odejde ze světa s jistotou dříve či později ukáže, že nechce život, který mu připravil někdo jiný, přivést na svět takového člověka je opravdový zločin.
Thomas Bernhard, Chůze

Thomas Bernhard mohl jistě takto uvažovat o okolnostech svého příchodu na svět. Jeho matka Herta Bernhardová raději s hanbou odešla na podzim roku 1930 z Henndorfu u Salcburku až do holandského Heerlenu, do klášterního domova "Vroedvrouwenschool" pro svobodné matky, aby uchránila rodinu před ostudou - v únoru porodila nemanželské dítě, v němž téměř až do smrti spatřovala jen nechtěného, nevydařeného syna ("jsi stejné budižkničemu jako tvůj otec!"), ztělesnění zla, které ji potkalo v podobě Aloise Zuckerstättera. Truhlářský učeň ve snaze vyhnout se závazkům - dítě nikdy neuznal za své - utekl nedlouho poté do Frankfurtu nad Odrou, a aniž se staral o hřích mládí, znovu se nešťastně oženil a zemřel později v Berlíně za nejasných okolností otravou plynem, zanechav po sobě další dítě a rozvedenou ženu.
V Heerlenu v sousedním klášterním traktu "Doorgangshuis", kde žily pod přísným dohledem jeptišek padlé dívky, zůstala Herta Bernhardová až do května 1931, než se jí podařilo vymanit se z bezútěšného prostředí a najít práci v Rotterdamu. Sotva tříměsíční dítě nechávala přes den v péči cizích lidí - několik týdnů žil malý Thomas Nicolaas dokonce u pečovatelské rodiny na obytné lodi -, protože musela od osmi ráno do deseti do večera sloužit v domácnostech. Neúnosnou situaci nakonec vyřešila tím, že dítě odvezla na podzim 1931 k rodičům do Vídně a teprve v květnu příštího roku za ním sama přijela z Holandska.
K neutěšeným prvním měsícům života se Bernhard později mnohokrát vracel. Palčivý, bolestný pocit opuštěnosti se mu vryl do paměti již v raném dětství a odrazil se jak v pochmurné atmosféře krajin a domů jeho příběhů a v temnotě a chladu, jež je obklopovala, tak v bezútěšné, osamělé existenci jeho postav. Sám spatřoval první, nejpalčivější školu svého psaní v této "rané osamělosti, odříznutí ode všeho a nemožnosti být tam, kde měl být, v narůstající nedůvěře ke všemu, co jej obklopovalo -…a to už jako dítě!" Později se připojily mezní zkušenosti jako onemocnění, izolace a dotek smrti, které překonával vůlí k životu a komikou. A přesto nelze jeho dílo interpretovat pouze pod tímto zorným úhlem. V Bernhardovi byla hluboko skryta touha po čistotě. Nepřízní osudu přiveden několikrát na samou mez zoufalství, vždy se s hněvem vzepřel pocitu trpitele.

*
Říkal, že mám uklidňující ruce. Když ho popadl hněv, musela jsem mu položit ruku na rameno, na jeho ruku. A on řekl: "Ach, to je dobře, jak mě to uklidňuje."… Co opravdu uměl - být zábavný, humor ho někdy neopouštěl na celé dny. Hodiny jsme nevycházeli ze smíchu. Bylo v tom trochu hereckého umění, a především obdivuhodná znalost bavorštiny. Ale dokázal být také agresivní, zejména k přátelům. To bych mohla vyprávět. O Silvestra 1988, to jsme byli spolu naposledy, ležel nahoře a už byl velmi, velmi nemocný. O půlnoci byl všude kravál, to ho probudilo. Uvařila jsem mu mléko s medem a připili jsme si. Druhého dne jsem mu slíbila, že přinesu šodó na posilněnou. Souhrou nešťastných okolností jsem přišla později. Tu ženskou už nechci nikdy vidět, vzkázal mi. Strašně se ho to dotklo.
Gerda Maleta
*

*
Když žil později s matkou a poručníkem v bavorském Traunsteinu, vylévala si matka zlost za zkažené mládí na Thomasovi: "Posílala mě často samotného na úřad pro pět marek sociálního příspěvku měsíčně, nestyděla se vyslat mě přímo do tohoto pekla se slovy: Abys viděl, zač stojíš! Nemanželské dítě muselo opakovaně snášet její nářky a spílání. Nenávist k otci stála v cestě matčině lásce k synovi, "když mě viděla, viděla mého otce, svého milence, který ji nechal." Škody, kterou tím způsobila, si ani nebyla vědomá, ale Bernhard později přiznal: "Ještě dnes mě to pronásleduje ve snech."
Když Zuckerstättera nalezli v roce 1940 v Berlíně-Friedrichsheinu mrtvého - zanechal za sebou další dítě, "určitě stejnou příšeru jako ty" -, uzavřela se historie otce, kterého Bernhard nikdy nespatřil, který mu tak ztížil dětství a jehož sám při pátrání po svém původu, jež označil za "hledání příčin", vždy nazýval temnou skvrnou svého života.
*

*
První pohled na něj mnou úplně otřásl. Vypadal jako hladový vlk. Hubený jako lunt, v obličeji samá vyrážka, zkažené zuby. Vlasy ho příliš neposlouchaly, na hlavě měl vzpurnou čupřinu, jak to dneska nosí pankáči, jen ne tak dlouhé… Potom se můj úděs zvolna změnil v soucit. Viděla jsem, že je v křeči, celý zaražený, když se měl těm cizím lidem v kavárně Raimund představit.
Jeannie Ebnerová o prvním setkání s mladým Thomasem ve Vídni, 1957
*

Také historie rodiny z matčiny strany není tak docela obvyklá. Babička Anna rozená Schönbergová obdržela roku 1887 po sňatku rodičů jméno po otci Pichlerová. Vdala se proti své vůli za krejčího Karla Bernharda, toho však roku 1904 opustila a odešla od rodiny za mladým studentem techniky a ambiciózním spisovatelem Johannesem Freumbichlerem. Nemanželská dcera Herta, která se jí narodila ve stejném roce, dostala ještě jméno po matce - Bernhardová. Teprve roku 1938, když měli rodiče dost finančních prostředků a mohli se vzít, přijala Bernhardova babička po téměř 35 letech společného života jméno Freumbichlerová.
Hmotná situace prarodičů byla tíživá, rodina nezřídka hladověla. "Babička byla velmi statečná žena a jako jediná z nás v sobě měla takovou radost a nezlomnou životní sílu." Protože literární úspěch se přes dědovo houževnaté úsilí nedostavoval, držela babička rodinu nad vodou jako švadlena, služka, kuchařka a chůva. Její dcera Herta musela už v mládí podobně vypomáhat jako kuchařka a servírka. Freumbichler byl přes striktní, asketický ideál umělce opakovaně nucen přijímat místa pomocného kontoristy, písaře a dokonce odklízet sníh, aby zmírnil rodinnou bídu. Hmotná nejistota byla doprovázena častými změnami bydliště, rodina žila v Basileji, Meranu, Bozenu, Henndorfu a Mnichově, než našla konečně v letech 1913-35 domovský azyl ve Vídni.
Johannes Freumbichler se záhy rozhodl pro dráhu spisovatele a jeho inspirace neochabla ani po dlouhých letech literární produkce, když za sebou zanechal úctyhodné dílo. Byl posedlý myšlenkou, že jedním velkým románem dobude svět. "Dej mi dva roky života bez starostí a já ti věnuji království," napsal Anně roku 1922. Příčiny Freumbichlerova neúspěchu je třeba spatřovat v nedostatečné literární úrovni jeho děl a v nepříznivé souhře okolností. Patřil k představitelům typického regionálního heimatromanu, příliš však idealizoval a nedosáhl výraznosti pozdějšího opačného kritického literárního proudu šedesátých let (zemřel roku 1949), k němuž lze kromě jiných řadit i Bernharda. Největšího úspěchu dosáhl díky přímluvě Carla Zuckermayera románem Philomena Ellenbub, který vyšel v renomovaném nakladatelství Zsolnay a ze nějž Freumbichler obdržel Velkou rakouskou státní cenu. Po připojení Rakouska roku 1938 k Říši však pohasla i tato naděje na další úspěšnou tvorbu. Největší pomník mu nakonec postavil vnuk Thomas, přestože sám vnímal dědovo dílo kriticky: "Všechno to líčí moc hezky, co se mně zdá hrozné, je u dědy krásné. Kolik jen slabých míst jsem našel,…" řekl později.

*
Úžasné bylo, že on svůj život inscenoval, ale zároveň trpěl velkým strachem, velkými obavami finanční, ale také existenční povahy, říkal, že ho jednoho dne třeba už nic nenapadne nebo že už nebude schopen psát. Psaní dal beze zbytku všechno.
Annemarie Hammersteinová-Sillerová
*

Mnoho z vlastních zážitků z dětství a mládí vylíčil Thomas Bernhard v autobiografických textech, které u nás vyšly pod názvem Obrys jednoho života (Příčina, Sklep, Dech, Chlad a Dítě). Mísí se v nich však pravda a fabulace, neboť "není objektivního pohledu na svět a každý takový pokus zůstává jen subjektivním přiblížením - pravdu tudíž nelze nikdy sdělit a vždy se skrývá za lží. Nakonec záleží jen na tom, kolik pravdy lež obsahuje." A tak je i Obrys jednoho života umělým konstruktem, který zdařile osciluje mezi fikcí a skutečností.
Stylizovaná dědova minulost měla i jiný důvod. Existenční nejistota, naprostá osamělost, umělecká radikálnost a patriarchální přístup se odrážejí v Bernhardově díle jako vzor absolutního umělce. Ztroskotavší lidé ducha (Geistesmenschen) s šílenými tirádami proti světu nejsou autorovými projekcemi, spíše portréty dědečka: malíř Strauch (Frost, Mráz 1963), kníže Saurau (Verstörung, Rozrušení 1967). Tyto postavy ovládají ve svém úsilí po absolutním totalitním myšlení své okolí a utlačují je.
Záhy Bernhard poznal u dědečka i stinnou stránku umělecké tvorby. Ovšem dědeček mu především otevřel oči: "Zachránil mě před tupostí a hnilobným zápachem tragédie rozkladu, v němž se již miliardy a stovky miliard zalkly."
Když Herta Bernhardová na podzim roku 1931 zanechala osmiměsíčního synka na čas u rodičů, netušila ještě, že tak poskytuje chlapci spásné útočiště na dlouhých sedm let. Od té chvíle neměl jen matku, ale i prarodiče. Protože hmotná situace rodiny se stále zhoršovala, odešli všichni roku 1935 do Seekirchenu u Wallersee nedaleko dědečkova rodiště Henndorfu. Freumbichler byl velkoměstem přesycen, nesnášel už hluk, prašné ovzduší a lidi.

*
Thomas se nikdy jen nezamiloval, on se dovedl do člověka úplně zbláznit. Později do těch svých domů, do určitých předmětů, dováděl to až za jakoukoli představitelnou mez…a pak se náhle odvrátil. Byl to intenzivní proces, který musel rázem ukončit, aby se uvolnil. A ze stavu naprostého vyčerpání se citlivá, umělecky založená povaha může vzpamatovat a zachránit zase jen obrovským vypětím. A jiným tématem, jiným poblázněním, problémem.To ovšem od ostatních vyžaduje velkorysost.
Annemarie Hammersteinová-Sillerová
*

Léta v Seekirchenu se stala pro malého Bernharda skutečným rájem. Bydleli v malém "Mirtelbauernhäusl" s nádherným výhledem na jezero a hory. "Nic jsme nepotřebovali, měli pár bot na zimu, v létě jsme až do listopadu nenosili žádné, a taky to šlo." S kamarádem Hansi Hippingerů prožíval vesnickou idylu, pomáhali spolu u koní a krav, na poli a u vepřů; s jednospřežníkem dokonce v pěti letech vozili do mlékárny mléko.
V roce 1936 zapsali Thomase spolu s Hansim předčasně do školy. Na rozdíl od pozdějších traumatických zážitků proběhl první rok šťastně. Thomas se stal učitelčiným oblíbencem a přinesl si výborné vysvědčení.
Dědeček si tehdy poznamenal: "Thomase nelze večer odtrhnout od čtení a psaní, dokud se mu únavou nezačnou klížit oči." Ale skutečným učitelem zůstával dědeček. Společné vycházky patřily k nezapomenutelným zážitkům, Freumbichlerův výchovný program byl však přísný a nesmlouvavý, vnuk si nedovolil po cestě ani špitnout. Procházky s dědou, to byla přírodověda, filosofie, matematika, geometrie, a dědovo poučování jej činilo šťastným. "Jaké neštěstí, že při tom, co víme, nemůžeme pokročit dál. Život je tragédie, v nejlepším případě z ní lze učinit komedii." Za hodinových procházek se v Thomasovi nejen rozvíjel vynikající pozorovací talent, dědeček také uskutečňoval projekt antivýchovy, jejž Bernhard později oceňoval jako největší dědečkovu zásluhu vůbec.

*
Učiteli, skutečnými filosofy každého člověka jsou dědečkové, kteří dokáží roztáhnout závěs, ostatními neustále zatahovaný. Jsme-li s nimi, vidíme jeviště a všechno, co je za ním. Již po tisíciletí utvářejí dědečkové ďábla tam, kde by bez nich byl jen milý Pánbůh. Skrze ně se tak dozvídáme všechno o té dokonalé divadelní hře světa, nikoli jen útržky frašky.
Ein Kind, Dítě 1982
*

Seekirchenská idyla trvala pouhé tři roky. V srpnu 1936 si Herta vzala holičského učně Emila Fabjana a Thomas měl od té chvíle poručníka, který ho však nikdy neuznal za syna. Herta a Emil Fabjanovi odešli roku 1937 do bavorského Traunsteinu a Thomas musel k rodičům. "Žít dál bez dědečka pod dohledem cizího muže, kterého on střídavě nazýval mým otcem a poručníkem, mi připadalo nemožné. Byla to katastrofa, muset se náhle rozloučit se vším, co mi bylo do té chvíle svaté." Šťastné školní období v Seekirchenu skončilo v druhé třídě s novým učitelem. Známky se zhoršily, namísto pochval nastoupila rákoska, a tak dědečkova slova "učitelé nejsou než kazisvěti, kteří boří dětský svět a ničí jejich duši" jen posílila Thomasův nezájem o školu. Politická situace v Německu a Rakousku vytvářela nepříznivou atmosféru "dozoru a trestů" v katolicko-nacionalistickém školském systému - a to nezůstalo u Thomase bez následků.
V malém bytě v Traunsteinu nedaleko Fabjanova holičství, v cizím prostředí a v soužití s matkou a jejím mužem začala pro sedmiletého chlapce podruhé v zatím tak krátkém životě těžká doba. Spolužáci mu dali hanlivou přezdívku "Esterreicher", ale pohrdání nesklidil jen jako přivandrovalec "odnikud", nýbrž i jako dítě z nuzných poměrů. Cestu do školy vnímal jako výstup na popraviště: "Byl jsem bezmocný jako ještě nikdy v životě. Roztřesený jsem se ubíral do školy, s pláčem se vracel." Třída včetně učitelů ho ponižovala a tělesně trýznila. Záhy byl nejhorším žákem "uprostřed té smečky tupohlavců". Odmítání z nacionálních a hmotných důvodů, zhoršení prospěchu a strach před učiteli tvořily ďábelský kruh. Doma ho zavírali k učení, matka ho plísnila a bila, chodil za školu, obelhával rodiče a prohluboval tak jen svou bídu. Poprvé - "ze zbabělosti" - ještě myšlenku na sebevraždu neuskutečnil, podruhé se slabý provaz přetrhl.
Teprve když se prarodiče v létě 1938 přestěhovali do nedalekého Ettendorfu, našel Thomas útěchu. Denně za nimi běhal do kopců, dědeček mu tehdy připadal jako zjevení z bible: "Každý den sestupuji do pekla školy, vracím se do předpeklí rodičovského bytu a odpoledne vystupuji k dědečkovi na Svatý vrch." Navíc měl v Ettendorfu zastánce, jehož autoritě se museli v rodině všichni podřídit. Freumbichlerova spílání nepřátelskému světu však jen posilovala hochův odpor vůči okolí, hubování a trestům doma stejně neušel.

V Traunsteinu prožil Thomas také válku, neustále pod vlivem dědečkova odmítavého postoje k tehdejšímu světu. Již v raných textech se zabýval rolí "oběti a pachatele" Rakouska, upozorňoval na zločiny země za nacistické diktatury a jejich pozdější záměrné zamlčování. Kritický obraz Rakouska čerpal ze zážitků z dětství, z dědečkovy antivýchovy a restaurace poměrů po válce.
Osudný tlak katolicismu a nacionálního socialismu prožil na vlastní kůži. Musel vstoupit do Jungvolku, se souhlasem rodičů i dědy odjel na podzim 1941 do chlapeckého domova v duryňském Saalfeldu, který si dědeček spletl se Saalfeldenem u Salcburku, aby uprostřed lesů ozdravěl. Ze Steigerwaldu se vyklubal domov pro obtížně zvládnutelné děti, pod hitlerovskou vlajkou a za zpěvu nacionálně-socialistických písní se tam za neustálého pohlavkování učilo přesnosti, čistotě, poslušnosti a pochodování v zákrytu. Thomas se v noci počůrával.

*
V Duryňském lese, ve Steigerwaldu mě nechali tři měsíce samotného, nestarali se o mě, a to mi ještě nebylo jedenáct let. Takové věci neodpouštíme, nemáme k tomu schopnosti, rodičům v tomhle nelze odpustit."
Einfach kompliziert, Jednoduše složitě 1986
*

Děti byly vychovateli bity, pomočené prostěradlo se vyvěšovalo všem na očích a Thomasovi ráno za trest odpírali milovanou krupičnou kaši.
V Traunsteinu se narodili nevlastní bratr Peter (1938) a sestra Susanne (1940). Problém osamělého dítěte, panovačné matky, bezvýznamného otce a sourozenců, jimž dávali všichni přednost, se v pozdějším díle objevuje v mnoha variacích jako časné narušení dětské psychiky.

V roce 1943 poslal dědeček Thomase do salcburské internátní školy Johanneum, kde chlapec na vlastní kůži prožíval omezenou katolickou výchovu a nacionálně-socialistické ohlupování ("drcen mezi Hitlerem a Ježíšem Kristem") a odkud utekl za těžkých spojeneckých náletů na Salcburk v říjnu 1944 zpět do Traunsteinu. Na Salcburk pak vzpomínal jako na město "smrtelně choré, jehož obyvatelé přímo nebo nepřímo uboze hynou na architektonicko-arcibiskupsko-tupě nacionálně-socialisticko-katolické smrtící půdě, obklopeni skutečnou krásou, která však pohrdá lidmi a slouží jen pokrytectví a zakrývání maloměšťáctví". Často se zmiňoval o "skále sebevrahů", čnící vysoko nad Müllner Hauptstraße uprostřed města, z níž se vrhali dolů na asfalt i někteří z jeho zoufalých spolužáků. Školu později nazýval "výchovným žalářem", "mučícím strojem", "ústavem ničícím ducha" a "katastrofálně znetvořující mašinérií". Jeho zážitky byly tak úděsné, že v dědečkově deníku z té doby nacházíme zápis o druhém vnukově pokusu o sebevraždu v srpnu 1945.
Před těžkým bombardováním Spojenců od poloviny října do listopadu 1944 utíkali Salcburčané do hlubokých štol ve skále, v nichž se řada z nich udusila z nedostatku kyslíku. Pohled na mrtvoly a křik těch, kteří přežili, se nesmazatelně vtiskly do paměti třináctiletého Thomase. Chlapec žil měsíce ve stavu nejvyšší úzkosti a zoufalství, vzdálen od rodiny, vydán všanc poměrům v internátu a tváří v tvář válečné hrůze. Konec války prožil v Traunsteinu, kde vypomáhal v zahradnictví. Čtrnáctiletý hoch poznával jiný svět, tak odlišný od internátu a školy.
V létě 1945 nastoupil do druhé třídy humanitního gymnázia, Johanneu už nevládl nacista Grünkranz, ale katolík strýc Franz, "metody byly stejné, jen se vyměnily rekvizity". V polovině roku 1946 se celá rodina přestěhovala do Salcburku. Prarodiče, Fabjanovi, strýc Farald, dohromady osm lidí bydlelo v jednom třípokojovém bytě. Freumbichler si nárokoval místnost sám pro sebe, aby měl klid k psaní, Thomas musel spávat na rohoži v předsíni. Bída nabyla dramatických rozměrů, Emil Fabjan živil z jediného platu rodinu i příbuzenstvo. Na jeho naléhání si Thomas našel místo učně v obchodě s potravinami v chudinské čtvrti a gymnázium rád opustil.
Vydal se tedy opačným směrem, k dědečkově zklamání, který v umělecky nadaném vnukovi spatřoval jednou budoucího herce, jindy houslistu. Již pětiletému koupil přes veškerou bídu housle, později ho zapsal do malířského kurzu a zaplatil mu výuku angličtiny. Ale housle přišly za války vniveč, malířský stojan se rozpadl a učitelka zahynula při náletu. Thomas se rozhodl pro nejchudší z chudých salcburských čtvrtí Scherzhauserfeldsiedlung, pro ghetto kriminálníků, asociálů a outsiderů, a v obchodě Karla Podlahy se cítil dobře. Ztroskotaný muzikant a nepodařený student spolu záhy vytvořili přízračné duo, mezi bednami a krabicemi, v této díře izolované od normálního světa, se nezřídka ozýval zpěv. U dědečka Thomas zažil "filosofickou školu", u Podlahy "absolutní školu reality". Dědeček ho vyškolil v samotě a egoismu, Podlaha v pospolitosti s mnohými lidmi nejrůznějších povah.

Dědeček se ještě jednou pokusil postrčit Thomase na uměleckou dráhu. Chlapec začal chodit se zápalem na hodiny zpěvu. U Podlahy se ozývaly árie z Mozartovy Kouzelné flétny, z Gluckova Orfea a Eurydiky. V říjnu 1948 se však Bernhard nachladil za hustého sněžení při skládání velkého nákladního vozu brambor, chřipku přechodil, ale onemocnění se vrátilo v podobě "exsudativní pleuritidy", zánětu poplicnice s výpotkem. Ležel doma v posteli, ale nikdo si ho příliš nevšímal, protože v té době onemocněl také dědeček, kterého odvezli s nejasnou diagnózou do Zemské nemocnice v Salcburku. O dva dny později, dne 17. ledna 1949, ho následoval vnuk v bezvědomí a ve stavu absolutního ohrožení života.
Uložili ho v pokoji, kde leželi nemocní, s nimiž již téměř nebylo možné navázat kontakt, řada z nich mu odešla před očima. Přes noc ho strčili do koupelny, kam dávali na smrt nemocné. Jen tu a tam ještě sestra přišla zkontrolovat mu puls. Dostalo se mu posledního pomazání. V těžké životní situaci se Bernhard rozhodl přežít. "Chtěl jsem žít, všechno ostatní ztratilo význam. Žít svůj život, po svém a jak dlouho budu chtít." Tento projev nezdolné vůle, který ho vyvedl z předpokoje smrti, se stal Bernhardovi základem další existence.

Bernhardův nevlastní bratr a lékař Peter Fabjan potvrdil, že "Thomasova neuvěřitelně silná vůle k životu mu umožnila vydržet ještě posledních deset let před smrtí…". V koupelně Zemské nemocnice se v jednom okamžiku rozhodl dál dýchat, a se stejným obrovským vnitřním úsilím bojoval o desetiletí později s nedostatkem dechu, způsobeným onemocněním v mládí. Fotografie z konce osmdesátých let zachycují totálně vyčerpaného člověka, který bojuje z posledních sil, ale nevzdává se a píše ještě divadelní hru Heldenplatz (Náměstí hrdinů, 1988), poslední velký útok proti pokrytectví politické moci.

Ale krize zdaleka nebyla zažehnána. Bernhard ležel dál na pokoji umírajících. V lékařích, těch poslech smrti, v sestrách a v duchovním - sprostém vyděrači církve a jejích obětí -, viděl "neúnavně, intenzivně a bezohledně pracující výrobnu smrti". Zkušenost s nemocí a konfrontace se smrtí se stanou základním tématem v Bernhardově díle.

Krátce po Thomasových narozeninách skonal vinou chybné diagnózy v Zemské nemocnici dědeček na otravu krve. Freumbichler zemřel jako neúspěšný spisovatel a zahořklý stařec. Míval ve zvyku obtočit si kolem těla koňskou houni a Thomas jej slýchával "již kolem třetí hodiny ráno pokašlávat, když se pouštěl do marného boje s naprostou bezvýchodností spisovatelského řemesla." Dědečkův neúspěch a jeho zarputilost měl pak Bernhard celý život před očima. Doprovodil jej až do nemocnice, ale dál nešel. "Dědečkova škola, do níž jsem chodil od narození, jak mohu klidně říci, s jeho smrtí skončila." Dva dny před dědečkovou smrtí dosáhl Thomas 18 let, jeho život byl opět na začátku, zatímco mentorův pohasl. Cítil smutek i osvobození, dál byl odkázán sám na sebe.
Po dočasném zlepšení se mu však opět přitížilo. Přeložili ho do Großgmainu, bývalého hotelu Vötterl s vyhlídkou na hřbitov, nyní ozdravovny pro nemocné s nakažlivou tuberkulózou, podle Bernharda "hotelu smrti". Obávaná temná skvrna na plicích na sebe nedala dlouho čekat. Převezli ho do plicního sanatoria Grafenhof v St. Veitu v Pongau. Předtím ho ještě na tři měsíce pustili domů, kde mu nikdo nevěnoval velkou pozornost. Po dědečkově smrti onemocněla i matka rakovinou dělohy, po operaci jí lékaři nedávali naději. Matka se synem nalezli tváří v tvář nevyhnutelné smrti jeden pro druhého konečně slova pochopení. Herta Fabjanová předtím strávila hodiny u postele nemocného syna, teď vysedával on u jejího smrtelného lože. V nekonečných rozhovorech spolu nakonec uzavřeli smír zpečetěný láskou i nenávistí. Thomasův odchod do Grafenhofu, odchod od smrtelně nemocné matky, byl pro něho nejtěžší, útrpnou stezkou života.

*
Řekl jsem Musulinovi, že ohledně té knihy ať se mnou nepočítá, neboť je to urážka mých prarodičů, když Zuckmayer píše, že mi mé smutné dětství osladil čokoládou. Já neměl žádné smutné dětství, naopak, prarodiče mě přímo rozmazlovali a vyrůstal jsem u nich jako každý jiný kluk… Řekl jsem jen Schafflerovi, že to, co je v té Zuckmayerově knize Henndorfské pastorále o mně, musí pryč… nebo alespoň namísto slova "smutné" nebo "nešťastné" ať napíše "šťastné" dětství. Protože já měl šťastné dětství.
Karl Ignaz Hennetmair: Rok s Thomasem Bernhardem
*

Dne 27. července 1949 nastoupil do plicního sanatoria v St. Veitu. Jeho deprese dosáhla vrcholu. Po "válce a jejích následcích, dědečkově onemocnění a smrti, vlastní nemoci, onemocnění matky, zoufalství rodiny a jejich tíživých poměrech" se nebylo čemu divit. Sanatorium prožíval jako čiré předpeklí. Grafenhof sice ležel na sluncem prozářené horské terase nad zalesněným údolím Salzachu, Thomas byl však přijat do společenství osmdesáti tuberáků zasvěcených smrti. Naštěstí tu potkal zkušeného "kapelníka" Brändla, k němuž nalezl hluboký vnitřní vztah. Sledoval tohoto absolventa salcburského Mozartea po sanatoriu jako stín, našel v něm vzor "člověka posedlého bytím, usilovného hledače, umělce, který stále hledal cestu". Brändle přes Bernhardovu zamlklost záhy poznal, že mladík je po všech stránkách v katastrofálním stavu. Začal ho vyučovat základům hudby a italštině, nezbytné pro zamýšlenou dráhu operního zpěváka. Thomas se pustil do studia dědečkovy knihovny: Shakespeare, Goethe, Novalis, Kleist, Stifter a Dostojevskij, filosofové Montaigne, Pascal a Schopenhauer, básníci Baudelaire, Verlaine, Péguy a Trakl.

*
Za jednoho z těch krásných letních dní jsem šel idylickým Maxglanským hřbitovem. Připadalo mi, že kráčím jednou z těch věčně rozkvetlých květinových zahrad, neboť tisíce a tisíce květů tu zářilo téměř nadzemskými barvami. Náhle jsem se zastavil. Na zjevně zapomenutém náhrobku jsem četl jméno tichého myslitele a jedinečného básníka, který tu byl pohřben, jak jsem si uvědomil, před půldruhým rokem. Okamžitě jsem si vzpomněl na lidi v henndorfských krojích, sedláky a zemědělce se ženami, hlavy skloněné, kráčející zvolna za prostou rakví. Opět mě zabolela ztráta tohoto velkého muže z nedalekého Henndorfu a jakoby z dáli mi v uších zazněl zpěv jeho básní opěvujících zemi a spatřil jsem postavy z nezapomenutelné "Philomeny Ellenbub". Cožpak se na tenhle hrob zapomnělo?
Salzburger Volksblatt, 12. července 1950 Thomas Bernhard alias Niklas van Heerlen
*

Literárně se podruhé probudil k životu. A utekl se k psaní. "Psal jsem a psal, už nevím kolik, stovky, tisíce básní, existoval jsem jen psaním, můj dědeček spisovatel byl mrtev, teď jsem mohl psát já." Převzal jeho duchovní dědictví.

Dne 11. ledna 1951 byl Thomas Bernhard z Grafenhofu propuštěn jako "zdravý". Odcházel z dvouleté izolace s pocitem jistoty, že má život ve svých rukou. Lze se dohadovat, jak na něho zapůsobilo všechno co prožil v prvních dvou desetiletích života, jak to ovlivnilo jeho psaní a názory. Thomas Bernhard psal vždy nesmiřitelně, mnohokrát napadal to, co bylo jiným svaté, byl ve svých soudech neústupný. Nemůžeme si ho však představovat jako člověka natolik zraněného, že by ve svých textech dával průchod zlobě a mstě vůči nepřátelskému světu. Jsou lidé i v jeho okolí, kteří ho dodnes považují za blázna, nerealistického nespokojence se vším a v podstatě člověka nevyrovnaného, rebela bez příčiny a poskvrnu státu a národa. Jejich omezenou hloupost popsal Bernhard tisíckrát ve svých textech, jen oni mu nejsou s to porozumět. Bernhard nebyl přecitlivělý v tom smyslu, že by dával najevo nespokojenost a zášť proti něčemu, na co jeho síly nestačily. Naopak, byl velmi silný člověk, poznamenaný osudem a nemocí, ale psal z nejvnitřnější touhy očistit cosi, čemu se bránil říkat vlast nebo domov, protože měl před takovými slovy úctu, přátelství nebo láska, protože ve svém okolí zahlédl jen jejich odlesk, mravní čistota a zásady, protože věděl, že v krystalické podobě neexistují. Jeho dětství a mládí jej pravděpodobně poznamenalo, ale i posílilo. Psal, jak by zřejmě psal i bez svého dětství milovaného a prokletého; později jeho texty prostupoval humor. Jeho osamění v posledních letech života vyplývalo více než z čeho jiného z pochopení, že stavět se proti světu, který cítil jako pokřivený a znetvořený, už víc nemohl. Vyhlazením stvořil bolestiplnou parabolu svého přesvědčení o nápravě. Umíral s pocitem, že dokonalé změny nelze brzy dosáhnout. Jeho závěť byla posledním zvoláním světu, který by rád miloval, ale spíše miloval to, co se v něm v jeho vidění již vytratilo, zaniklo, okoralo a proměnilo v škleb.

 

 

©  Radovan Charvát, publikováno v Literárních novinách r. 2001, pro www.iliteratura.cz upraveno 18/11/2002
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5709x

Inzerce
Inzerce
Inzerce