Ale přesto, neměly by se věci posuzovat případ od případu? V mém posledním překladu (vzpomínky nizozemské židovské odbojářky, která skončila na podzim 1944 jako politická vězeňkyně v Ravensbrücku) je věta o příjezdu velké skupiny vězeňkyň z Osvětimi počátkem roku 1945: „Vypadaly východoevropsky, vyhladovělé,
... nemocné, nemyté, vyčerpané.“ Nemáte chuť se přinejmenším autorky zeptat, co tím přesně myslí? Není něco na tom, že určité stereotypy opakujeme bezmyšlenkovitě, někdy i tváří v tvář lidem, kterých se týkají, a vůbec nás nenapadne, že by se jich něco mohlo dotknout? Nejsem advokát „sensitivity readers“ (jak koneckonců vyplývá i z mých glos na to téma), ale nemůže tahle přehnaná vlna přinést i něco pozitivního – že v běžném styku (nemluvím teď o literatuře!) začneme víc myslet na to, co říkáme a proč to vůbec říkáme? (Jen pro ilustraci: zmíněná autorka ve stejné knize popisuje své blízké přátelství v Ravensbrücku s Češkou Valy – na ni by tu svou definici východoevropského vzhledu určitě nevztáhla, týkala se jen anonymního davu žen, které nereagovaly na její volání, jestli jsou mezi nimi Holanďanky.) Příznačné ostatně je, že velká záchranná akce švédského Červeného kříže na konci války se týkala přednostně západoevropských vězeňkyň.
