Klemperer, Victor: Deníky

Klemperer, Victor
Deníky

studie beletrie zahraniční

V oddělení rukopisů Saské zemské knihovny v Drážďanech jsou uloženy sešity kvartového formátu a v nich je drobným, téměř nečitelným písmem zachycen životní příběh romanisty a židovského profesora Victora Klemperera, který díky své árijské ženě Evě přežil v Drážďanech léta nacismu a válku.

 

Deníky Victora Klemperera
Deníky Victora Klemperera: Chci vydat svědectví I (1933-1941), Chci vydat svědectví II (1942-1945), vychází v nakladatelství Paseka v rámci Literárního klubu, 1. díl květen 2002, 2. díl jaro 2003

V oddělení rukopisů Saské zemské knihovny v Drážďanech jsou uloženy sešity kvartového formátu a v nich je drobným, téměř nečitelným písmem zachycen životní příběh romanisty a židovského profesora Victora Klemperera, který díky své árijské ženě Evě přežil v Drážďanech léta nacismu a válku.

Deníky začal psát jako šestnáctiletý v době, kdy přerušil studium na gymnáziu. Pokračoval v nich přes šedesát let a za války a zčásti i po válce z nich v rukopisné či strojopisné podobě vzniklo několik knih: paměti Curriculum vitae, zachycující dětství a události kolem první světové války (1881-1918), Deníky 1919-1932, popisující život ve výmarské republice, a především Deníky 1933-1945 z doby nacistické hrůzovlády v Německu (první díl pod názvem Chci vydat svědectví nyní vychází v nakladatelství Paseka). Po válce doplnil tuto řadu drobnou knížkou LTI (Lingua Tertii Imperii, 1947), v níž názorně a s velkou přesností analyzoval jazyk Třetí říše a vydobyl si uznání v obou poválečných částech Německa (v NDR byla LTI záhy považována za skrytou kritiku tehdejších poměrů). Díky vydavateli Walteru Nowojskému vyšly všechny tyto knihy včetně Deníků červen-prosinec 1945 a poslední, neméně zajímavé části, Deníky 1945-1959, v devadesátých letech v berlínském nakladatelství Aufbau. Celý soubor představuje zcela autentické a nanejvýš lidské svědectví čtyř období německých dějin: sklonku císařství a první světové války, výmarské republiky, Třetí říše a poválečného východního Německa.

Deníky 1933-1945 končí větou: "Pozdě odpoledne jsme vyšli nahoru do Dölzschenu." V té části Drážďan totiž měli Klempererovi svůj dům, pro nějž Eva Klempererová nejméně od roku 1917 žila, který však postavili příliš pozdě, totiž ve třicátých letech; hned nato z něj byli vyhnáni a hnáni pak potupně z jednoho "židovského domu" do druhého.

V létě 1935 zakázali nacisté Klempererovi učit. V listopadu 1935, když ho při kongresu romanistů v Drážďanech nevyhledal jediný z bývalých kolegů, si Klemperer povzdychl: "Jsem jako nakažený morem." Koncem roku 1937 mu zakázali vstup do studovny drážďanské knihovny, o rok později už do ní nesměl vstoupit vůbec. "Absolutní znehybnění," charakterizoval svůj stav Klemperer. Předtím publikoval knihy o Montesquieuovi, o francouzské literatuře od Napoleona k současnosti, o moderní francouzské lyrice, naposledy o Corneillovi. Od té doby pracoval na velkém projektu 18. století, svém Dix-huitieme. První díl byl připraven k tisku v roce 1936, koncem roku 1937 dokončil kapitolu o Rousseauovi, pak však následovalo "absolutní znehybnění". Brzy byl na světě plán: protože nemůže pracovat v knihovnách, bude pracovat s materiálem, který má doma: s deníkovými záznamy, vedenými od roku 1897 až do podzimu 1938. Titul Curriculum vitae se objevuje v denících stále častěji. Vlastně se měl Victor Klemperer učit anglicky; z obav před dalším vývojem v Německu se ucházel o místo v zahraničí; díky svému nejstaršímu bratrovi Georgovi a jeho synům, kteří již byli v USA, obdržel affidavit, měl přidělené číslo kvóty na americkém konzulátu v Berlíně, a nutil se do angličtiny. V dubnu 1941 píše: "Z USA mám hrůzu. Být závislý na Georgovi, bez znalosti jazyka... " A tak se raději držel svých pamětí. Ve čtvrtém svazku zamýšlel vylíčit události, jak si je poznamenával od roku 1933 až do... ano, až do konce nacistické diktatury. Pokud se toho dožije. Ale v každém případě bude zaznamenávat všechno, co život přinese. Roku 1942 došel k závěru, že Třetí říši vylíčí také v jejím jazyce. Svůj záměr nazval Lingua Tertii Imperii, Poznámky filologa.

Na Curriculu však už od roku 1942 pracovat nemohl, deníkové záznamy musely z domu. Začaly se množit přepady gestapa. 11. června 1942: "Situace se zhoršuje každým dnem. Včera kolem půl druhé - právě jsem vařil brambory - k nám opět vrazilo gestapo, počtvrté za posledních čtrnáct dnů." Deportacím ušel jen díky smíšenému manželství a skutečnosti, že bojoval jako dobrovolník na frontě a obdržel bavorský Záslužný kříž. Od roku 1942 odváží Eva Klempererová všechny nově pořizované zápisky, schované mezi notami nebo ve svazku francouzské lyriky, ke společné přítelkyni Annemarii Köhlerové do Pirny. Pokaždé, když Eva s papíry odjede, čeká Victor Klemperer netrpělivě na její návrat. Narazí-li Eva cestou na kontrolu, která u ní objeví listy popsané drobným písmem, nebo dojde-li v Pirně k domovní prohlídce (vždyť Annemarie nebyla u režimu nijak dobře zapsána), půjde on, Eva i Annemarie na smrt. Pokaždé si klade otázku: proč do toho zatahuji Evu? Jednou nazve své tvrdošíjné psaní "odvahou z povolání". Když musí paní Hirschelová s mužem do transportu (a to znamená blízkou smrt), píše: "Nechal jsem jí vzkázat - protože vím, co jí udělá dobře -, že jí dlužím poděkování za všechny podněty, a pokud dojde někdy ke zveřejnění mých pamětí, bude v nich hrát také svou roli" (12. června 1943).

V Denících 1933-1945 postavil Victor Klemperer Hirschelovým a dalším obětem nacismu pomník. V poznámce o Hirschelové se však dotýká i vlastního motivu: bláhové naděje, že se psaním záznamů dokáže postavit běhu dějin, jež svou brutalitou už žádnou smysluplnou otázku nepřipouštějí: nazve zločin, který se triumfálně prezentuje jako věčný, provždy pravým jménem. Sám dobře věděl, že poznámka o paní Hirschelové, která jde na jistou smrt, pro ni hodně znamená. Věděl, že žádné příkoří nemůže zničit důvěru v kulturní dědictví, věděl, že zločin nemůže zastavit dějiny. Chtěl být svědkem, chtěl zachytit to, co nazval "neskutečnou hrůzou naší existence". Cítil, že záleží na každé maličkosti, že za těchto okolností nic není bezvýznamné, nic příliš hrozné.

Deníkové záznamy vznikaly zprvu z nevinné touhy shromáždit materiál k pozdějšímu románu. V té době opustil Klemperer gymnázium a začal pracovat u galanterní firmy Löwenstein & Hecht. Starší bratři Georg, Felix a Berthold, první dva již známí lékaři, třetí proslulý právník, mu namluvili, že otec chce mít pouze úspěšné syny. Vrátil se tedy do školy, do Landsbergu na Vartě, kde se narodil. Brzy byl ve třídě první a cítil, že ho to táhne k literatuře. Když později zjistil, že z něj žádný spisovatel nebude, navykl si na psaní deníků již do té míry, že je nemohl opustit. A tak si vede i na studiích v Mnichově - nejprve germanistiky, potom romanistiky - deník; stále píše, nejprve student, později docent na univerzitě a voják, nakonec profesor: v Berlíně, Mnichově, Ženevě, Paříži, Bordeaux, Neapoli, ve Flandrech, Lipsku, na Litvě a v Drážďanech.

S antisemitismem se Victor Klemperer setkal již v roce 1902 na Královském gymnáziu v Landsbergu na Vartě. Ale cítil se jako Němec, co mu do něj bylo? V seznamu členů "Čtenářského kroužku" byl jeho otec uveden mezi úředníky, důstojníky, lékaři, právníky a duchovními jako "kazatel dr. Klemperer". Že byl ve skutečnosti rabín, nehodnotili křesťané jako utajování, ani Židé jako zradu, byl to "výraz jeho vůle být Němcem". Později se stal rabínem velmi liberální židovské reformní obce v Berlíně. Victorovi bratři Georg, Felix a Berthold se dali přirozeně v Berlíně ihned pokřtít, přirozeně si vyhlédli bohaté křesťanské nevěsty a nutili sestru Rechu, aby si říkala Grete. Když měl Victor nastoupit k bavorskému pluku, uspořádal bratr Berthold za téměř dobrodružných okolností rychlý křest, aby měl Victor dráhu k důstojnické hodnosti otevřenou. Když si však Victor o tři roky později bere křesťanskou a měšťanskou dcerku Evu, udává vyznání "mojžíšské". Bertholdova manipulace neměla dlouhého trvání. Přesto sáhne Victor v roce 1912 znovu po svém křestním listu z roku 1903 - po přerušeném studiu a sedmi letech žurnalistické práce -, a opět na naléhání úspěšných bratrů, kteří zkrátka potřebují mít v rodinném znaku profesora; je z něj protestant a tento krok označí později jako "konfesní bigamii". Svůj stav však snáší dobře, jak tvrdí po roce 1938, neboť "ke všem tradičním formám víry se staví bez rozdílu stejně chladně a nezúčastněně". V roce 1906 svůj křest při sňatku zrušil, protože se nechtěl na rozdíl od svých bratrů "nikam šplhat". Ale v roce 1912 už přesně věděl, že v samotném jádru této snaživosti je cosi, co není ani jemu cizí: chtěl být Němcem. A po zkušenostech z Vídně a Prahy věděl, že židovství a němectví se ne vždy dobře snášejí. Kdykoli však mělo padnout rozhodnutí, znamenalo pro něj němectví všechno a židovství nic. Nejen jako lektor na univerzitě v Neapoli, ale i později se projevoval jako německý profesor, často v Ženevě, Paříži, Bordeaux či v Itálii říkával: "Něco takového by u nás nebylo možné!" Byl Němec, byl Prus. I Heinrich Heine píše roku 1828: "V Bavorsku se ze mne stal Prus." A Klemperer rád zjišťuje, že mezi Židy a Němci není takových rozdílů jako mezi Němci ze severu a z jihu, mezi protestanty a katolíky, zaměstnavateli a zaměstnanci. A když bratr Georg, v té době již ředitel Pruského ústavu pro výzkum rakoviny a o všem rozhodující hlava rodiny, mlčky pomine na úmrtním oznámení otcovo zaměstnání a uvede pouze, že zemřel dr. phil. Wilhelm Klemperer, poznamenává Victor, že vůle po asimilaci s německým prostředím je v něm stejně silná jako u jeho bratrů.

To, co zprvu nazval jen zvykem, totiž reagovat písemně na všechno, co prožívá, se postupně proměnilo v životní styl. Tím, že na všechno odpovídal písemně, zjišťoval, co pro něj to či ono znamená.

Když byl s rodiči v Mariánských Lázních, spatřil poprvé haličské Židy: "Kdyby mi někdo řekl, že patřím spíš k nim než k mým německým spoluobčanům, považoval bych ho za šílence. A ještě dnes (tím míní léta 1938-1942, kdy psal Curriculum vitae) mám za šílence každého, kdo něco takového tvrdí." Ale například Gershom Scholem se na věc díval jinak: "V každém Židovi z Ruska, Polska a Haliče jsme viděli inkarnaci nezaměnitelné a fascinující židovské bytosti." Ale Klemperer opakuje: "Patřím do Evropy, do Německa, nejsem nic jiného než Němec, a děkuji svým předkům za to, že jsem takový." Když probírá za války s přáteli podobného smýšlení věčnou otázku, zda je Němec nebo Žid, říká: "Východní Židé si mnohá příkoří způsobili sami... já osobně bych u přistěhovalců zjišťoval v první řadě stupeň vzdělání, než bych je vpustil do země." Ne náhodou označil v Neapoli Benedetto Croce mladého lektora Klemperera za "Němce v tom nejsmělejším slova smyslu". Klemperer ovšem tuto ironickou výtku neopomněl uvést ve svých pamětech.

První světovou válku přivítal Victor Klemperer podobně jako Thomas Mann a mnozí další slovy: "Válka dnes znamená pro vzdělaného člověka jedinou možnou katarzi." Později ho však její realita donutila uvažovat: "Proč vlastně my Židé bojujeme? Jednoduše za vlast? Nebo abychom nějakou vlast získali? Či abychom z toho měli později výhody? A co já?... Jsem opravdu takový kosmopolita?" A čím je situace pro Německo svízelnější, tím víc za ním Klemperer stojí. Přesto si dovolí pochybovat: "Jak musím jednat, abych měl čisté svědomí?" Scholem i Bloch se snažili odvodu vyhnout. Ale jak můžeme vyčíst z válečných deníků Schmuela Hugo Bergmanna, existovali i Židé, kteří s nadšením pochodovali proti carskému Rusku a volali: "Pomstíme se za pogromy!" Jenže ti zpívali německé i české národní písně. "A kam patřím já?" ptal se Bergmann. Když stál Kafka uprostřed davu, který provolával slávu mocnáři, poznamenal: "Jsem u toho a mračím se." Bergmann se zachoval prakticky, roku 1920 odešel do Palestiny a překládal mimo jiné Martina Bubera do hebrejštiny. Ani Einstein nehoroval pro asimilaci a již v roce 1920 se stranil Židů, kteří se chtěli stát Němci: "Jsme jiní a vždycky budeme jiní," říkal. Velmi odrazoval Rathenaua od jeho úmyslu stát se ministrem, tušil, k čemu to povede.

Ještě před první světovou válkou, než obnovil svá studia na univerzitě v Mnichově, setkal se Victor Klemperer ve východní Evropě se sionisty. Jeden z nich mu vyprávěl, že v Praze na gymnáziu s ním a jeho dvěma židovskými kamarády poslední roky už žádný z německých spolužáků nepromluvil víc než deset slov. Tamní sionisté po něm žádali, aby při svých přednáškách zastupoval "židovsky nacionální, nikoli německé stanovisko". Odpovídal: "Naše duchovnost je německá, nikoli palestinská." Doslova se polekal, když v pražském ghettu několikrát narazil na své jméno. "V Berlíně jsme německá rodina s německým jménem. Zde však Klempererové patří k houfu bědných handlířů." Ne že by chtěl zamlčovat svůj pražský původ jako jeho bratři, ale každou svou myšlenkou a celým srdcem se hlásil k němectví.

I ve Vídni narazil na propastně jiné vnímání židovství. Arthur Schnitzler i básník Beer-Hofmann se přikláněli k sionistům. V předpokoji Beera-Hofmanna stála socha Mojžíše: "Zděděná krev je mi nadevše, jsem hrdý na svůj původ... vždyť kdo se může pochlubit takovými předky jako my? Jsem Žid a nic jiného," tvrdil.
Klemperer přiznává: "Odcházel jsem od něho a nebyl schopen slova."

Tak reagoval romanista, vyznavatel Montesquieua a Voltaira. Osvícenství na něm zanechalo výraznou stopu. "Krev" nemohla už přece ve 20. století rozhodovat. Rok 1933 prožije pak tento milovník a znalec osmnáctého století jako pád do středověku. Pronásledování Židů, pálení knih - kdy k něčemu takovému ve střední Evropě naposledy došlo? A začíná vidět Německo jinýma očima: "Všechno, co jsem považoval za neněmecké, brutalitu, nespravedlnost, pokrytectví, masovou sugesci vedoucí až k úplnému poblouznění, to všechno tu teď kvete." Když mu jeden z přátel připomíná, jak asimilovaný Klemperer dřív byl, odpoví: "Byl? Já jsem Němec, a navždycky!" - "Ale to vám teď nacisti nepovolí." - "Nacisti nejsou němečtí." A nastává období rozhodování. Odejít z Německa? Zůstat? Emigrovat? Být Němcem? Být Židem...? Po "křišťálové noci" si poznamenává: "Musíme odtud pryč." V dubnu 1941 píše: "Dříve bych řekl, že neposuzuji věci jako Žid. Dnes: přece jen je posuzuji jako Žid." To Hitler mu postavil židovství do středu dění. Ale "nezáleží na tom, co si o mně jiní myslí, o svém němectví rozhoduje jen mé svědomí."

Potom přijde den, jejž Klemperer ještě i po válce označuje za "nejhorší den pro Židy za celých dvanáct let pekla" - 19. září 1941. "Od toho dne jsme museli nosit židovskou hvězdu." V následujících letech si poznamenává, kolik zažil příkoří, ale kolikrát mu i lidé otevřeně vyjadřovali sympatie. Přesto pro něho nošení hvězdy znamenalo "muka". Takhle ho vypudit z jeho němectví! V květnu 1942 píše, že prožívá právě nejtěžší boj o své němectví, a věří: "Jsem Němec, ti druzí jsou neněmečtí; rozhoduje duch, nikoli krev. Kdybych vyznával sionismus, byla by to z mé strany komedie. Můj křest nebyla komedie." I když se uprostřed strádání a nouze hlásí ke svému křtu - spolu s Evou po válce z evangelické církve vystoupili -, křest byl a je duchovním počinem, jímž má být překonán krevní svazek, a jako takový představuje nezávisle na náboženském obsahu akt emancipace. A projev humanismu. Gershom Scholem, který se narodil a vyrostl v Berlíně v rodině, stojící reformnímu židovství Klempererovu mnohem blíž než ortodoxii, reagoval už od počátku jinak, hledal cestu zpět. A zatímco Klemperer v přednáškách pro "Ústřední spolek německých občanů židovské víry" v letech 1905 až 1912 horuje pro asimilaci, Scholem mluví o "sebeklamu". Zatímco Klemperer kvalifikuje každý antisemitský výpad jako návrat do středověku a má zato, že osvícenství takové tendence dávno překonalo a nemají tudíž žádnou historickou naději, tvrdí Scholem, že "před zjevně narůstajícím antisemitismem již nelze zavírat oči - všechno ostatní je jen přání, které je otcem myšlenky". To je informace, pocházející z doby před Osvětimí. Ale ani po Osvětimi se nelze k takovému názoru přiklánět. Myslet si, že vše, co se stalo, nevyhnutelně vedlo k Osvětimi, je sice lidsky pochopitelné, nicméně nesprávné. Sám Hitler kdysi prohlásil, že bez roku 1918 by nikdy nedospěl k roku 1933. Golo Mann nazval první světovou válkou "lůnem, z nějž vyšly pozdější katastrofy". Muselo by německo-židovské spolužití za civilizovanějších podmínek zákonitě skončit katastrofou? Zcela jistě ne. Čteme-li Klempererovy deníky, v nichž je zachyceno osmdesát let společného osudu, ta myšlenka se přímo nabízí. Ten, kdo vidí ve všem jedinou cestu, končící v Osvětimi, spatřuje v německo-židovském vztahu pouze osudovou katastrofu, k níž muselo dojít za každých okolností. A tomu odporuje současný status Německa jako imigrantské země, i pro Židy.

Po roce 1942 spatřoval Klemperer v rozvoji a podpoře židovského nacionalismu jiný druh rasismu a v sionismu objevil společné prvky s nacionálním socialismem. Ale čím přibývalo krutosti gestapáckého teroru, tím víc přiznával sionismu polehčující okolnosti.
Klemperer v té době trpí, jako sto let před ním Heinrich Heine, mučivou rozkolísaností mezi německým a židovským sebevědomím. Tato rozkolísanost hrozí zánikem všeho vědomí, pádem do prázdnoty. Klemperer říká jednou, že nejistota je faculté maitresse Židů. Heinrich Heine se židovství dlouho bránil. Němectví mu bylo "co rybě voda", nedokázal bez tohoto živlu existovat. Klemperer poznamenává v únoru 1943: "Jaké šílenství nacionálních socialistů, zapudit v Židech německý patriotismus!" Ne všechno, oč se obě strany v době mezi Hardenbergovým ediktem a norimberskými rasovými zákony pokusily, co si myslely a v co doufaly, je sebeklam. Možná všichni, kdo se tohoto německo-židovského pokusu zúčastnili, přecenili civilní, společenský a emancipační účinek křtu. Možná že ti, kteří se nechali pokřtít, ztratili víc, než získali. Jak říká Jakob Wassermann: "...nezískají Ježíše, ztratí jen sebe."

Dřívější pravdu, že bez židovského náboženství se musí rozpadnout i identita národa, by snad mohli potvrdit jen Židé sami. Ale ve střední Evropě se šíří názor, že "národ" a "náboženství", ať už spolu byly dříve propojeny a vzájemně na sebe odkázány jakkoli, by dnes měly vyjít i odděleně.
V jednom článku Uri Avneryho po Rabinově zavraždění se dočteme, že otázka, zda Žid je bez židovského náboženství ještě Židem, je v současné Izraeli opět velmi akutní. "Jaké zákony u nás mají platit?" ptá se Avnery, "zákony demokraticky zvoleného Knesetu, o němž rozhodla většina, nebo zákony Boží, jež nám byly před 3 200 lety na Sinaji zvěstovány provždy?"

Právě z takových pout se chtěli němečtí Židé v letech 1812 až 1933 osvobodit. Klemperer neupadl jen do "sebeklamu", on prožíval kulturní vědomí dané tradicí, již měl za neotřesitelnou. Jak tenký byl led, na němž se němečtí Židé v posledních sto letech pohybovali, zjistil až v roce 1942. On sám prožil katastrofu asimilovaných Židů v Německu až do nejzazšího konce. "Má se generace asimilovaných Židů obrátit?" píše v roce 1942. "Ale kam? Nemůže se vydat zpátky, nemůže na Sión. Možná jí ani nepřísluší, aby se někam vydávala. Možná by měla vyčkat. Já jsem Němec a čekám, až se vrátí Němci; někam se mi ztratili."

Poválečné měsíce přinesly Klempererovi další těžké rozhodnutí: připojit se k levému křídlu, vstoupit do strany a "zbavit Německo neřádu", jak se sám vyjádřil? Pro prozaickou existenci Klempererovu je právě typické, že si připouští veškeré pochyby a snaží se zůstat přesný, i když to znamená: nesmiřitelný vůči vlastní osobě. To je jeho faculté maitresse: neochvějná přesnost. Upřímný a pravdivý by snad chtěl být každý, kdo píše. To je ctnost. Ale přesnost je schopnost se vyjádřit. A tato schopnost určuje míru věrohodnosti. V tom je největší a skutečná hodnota Klempererových spisů.

Jeho víra v poválečnou nápravu poměrů (v lepší život s nálepkou socialismu) ve východním Německu (k západnímu záhy ztratil důvěru, když viděl, jak se k moci opět dostávají bývalí nacisté) vydržela nejdéle do počátku 50. let. "Marxismus je otázka víry, stejně jako katolicismus," uzavřel tento problém. "A já jsem bez víry." Brzy dospěl k poznání, že "komunismus je stejně tak schopen vytáhnout primitivní národy z odvěkého bahna, jako do něj civilizované národy opět uvrhnout". Když psal po válce LTI, ihned pochopil, že by měl začít s LQI, Lingua Quartii Imperii, jazykem čtvrté říše. "Jak se sobě ty nacistické a sovětské písně podobají! Jak nepokrytě se tváří imperialismus Rusů!" Postavení Židů v komunistickém světě se ovšem velmi rychle zhoršovalo. K prvním procesům došlo již počátkem 50. let, první výpady v tisku se datují do roku 1953. Tehdy šlo ještě o "sionismus ve spojení s USA".

V Klempererově životě i díle (jen jeho deníky obsahují na 8000 stran textu!) by bylo možné nalézt řadu míst, jež by nesnesly přísnější kritiku. Ale nač kritizovat životopisné dílo, nač radit dávno skončenému životu, jak měl cítit a jak se měl zachovat? Leckterý takový kritik má hotový recept na postoje k minulosti. Ale u humanisty Victora Klemperera, člověka prostoupeného ideály osvícenství, je především možné učit se zacházet s vlastním svědomím. Kdo projde Klempererovou školou přesnosti, polituje ty, kteří si předsevzali postavit v Berlíně obětem nacistického teroru monumentální pomník. Může být většího kontrastu než ten mezi vírou, že obrovskému rozměru hrůzy musí odpovídat podobné gigantické dimenze v kameni, a mezi neústupnou přesností líčení okamžiků hrůzy, jak je zachytil jazyk? Nikde se nesetkáme s tak hodnověrným vylíčením zločinů tehdejších funkcionářů a vykonavatelů moci, jak je vylíčil Victor Klemperer. Nikde nespatříme jasněji, že existoval na jedné straně lid a na druhé banda zločinců u moci. Nikde nejsme tak přímými svědky toho, jak se kriminalita uhnízdila v legálním světě, jak se státem produkovaná a jím posvěcená nenávist u jedněch proměnila v čiré zlo, u jiných vyústila v lidskost. A u dalších ve lhostejnost a slepotu.

Již za první světové války Klemperer poznamenal, že se z ní vrátí s pochybami o jakékoli víře. Tyto pochyby ho provázely po celý život: každá pozice, do níž se svým psaním dokázal vpravit, byla již tím, že jí dosáhl, hodna opuštění. On sám prožil jen neklid, nejistotu, nedůvěru v sebe sama; ale právě tímto způsobem vystupuje z jeho textů absolutně hodnověrná osoba. V níž poznenáhlu najdeme zalíbení. O němž on sám neví. To má i určitý morální půvab.

 

© Radovan Charvát, s použitím pramenů k vydání Deníků v Německu,
upraveno, Praha, 18/11/2002

Diskuse

Vložil: Jakub Ehrenberger, 31.12.2016 20:19
Klemperer, Victor: Deníky
Dobrý večer, nemohu to tvrdit s absolutní jistotou, ale zmiňované tituly podle všeho v češtině skutečně ještě nevyšly. Neuvádí je ani databáze Národní knihovny, která - jak známo - požívá práva povinného výtisku. S pozdravem JE
Vložil: Čermáková, 30.12.2016 19:30
Klemperer, Victor: Deníky
Dobrý den zajímalo by mně, jestli byly přeloženy Deníky červen - prosinec 1945 a Deníky 1946 - 1959. Na netu jsem nenašla.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3795x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce