Sebald, W. G.: Austerlitz 1

Sebald, W. G.
Austerlitz 1

ukázka beletrie zahraniční

Majitelka antikvariátu Penelope Peacefullová, velmi krásná žena, už léta jsem ji obdivoval, seděla, jak už to bylo v ranních hodinách jejím ustáleným zvykem, lehce odkloněna u svého psacího stolu s nákladem papírů a knih a levou rukou luštila křížovku na poslední stránce Telegraphu.

 

W. G. Sebald: Austerlitz
úryvek z románu

Majitelka antikvariátu Penelope Peacefullová, velmi krásná žena, už léta jsem ji obdivoval, seděla, jak už to bylo v ranních hodinách jejím ustáleným zvykem, lehce odkloněna u svého psacího stolu s nákladem papírů a knih a levou rukou luštila křížovku na poslední stránce Telegraphu. Občas se na mne usmála, pak znovu, ponořena v myšlenkách, pohlédla ven do ulice. V antikvariátu bylo ticho, jen z malého rádia, které měla Penelope jako vždycky při ruce, doléhaly tiché hlasy, nejdřív sotva vnímatelné, mně však brzy až příliš srozumitelné, vtáhly mě do svých čar, takže jsem docela zapomněl na listy před sebou a strnul, aby nemohla uniknout jediná slabika přicházející mi v ústrety z poněkud poškrábaného přístroje. Slyšel jsem hlasy dvou žen, které spolu hovořily o tom, jak byly jako malé děti v létě 1939 vyslány zvláštním transportem do Anglie. Zmiňovaly se o celé řadě měst - Vídeň, Mnichov, Gdaňsk, Bratislava, Berlín -, ale teprve když jedna z nich začala vyprávět, jak jejich transport po dvoudenní cestě napříč německou říší a přes Holandsko, kde z vlaku uviděli veliká křídla větrných mlýnů, konečně připlul trajektem PRAGUE z Hoeku do Harwichu, věděl jsem, že tyto útržky vzpomínek patří i do mého života. Vyděšený náhlým poznáním nebyl jsem v stavu zapsat si adresy a telefonní čísla uvedené na konci pořadu. Najednou jako bych se spatřil, jak čekám na nábřeží ve dlouhém dvojstupu dětí, většina z nich měla batohy a tlumoky. Znovu jsem viděl mohutné kvádry u svých nohou, slídu v kamenech, šedomodrou vodu v přístavním kotvišti, šikmo se zvedající lana a kotevní řetězy, lodní příď vyšší než dům, racky, kteří s pokřikem poletují nad našimi hlavami, sluneční paprsky prodírající se mraky a zrzavou dívku ve skotské peleríně a sametovém baretu, která se během cesty temnou krajinou starala o malé děti v našem kupé, dívku, o níž se mi ještě léta, jak si teď vzpomínám, opakovaně zdávalo, že pro mne v komůrce osvětlené modravým nočním světlem hraje na jakýsi druh bandonia veselou písničku. Are you allright? - uslyšel jsem najednou jakoby z dálky a potřeboval hodnou chvíli k tomu, abych pochopil, kde zrovna jsem, a že pro Penelope zřejmě bylo mé náhlé strnutí důvodem k znepokojení. Ale teď zpátky v myšlenkách, vzpomněl jsem si, že jsem jí odpověděl, v Hoeku van Holland, as a matter of fact, nato Penelope ke mně lehce přivrátila svou krásnou tvář a s porozuměním se pousmála, jako by se také ona nezřídka zdržovala na onom bezútěšném místě v přístavu. One way to live cheaply and without tears, zeptala se znenadání, zatímco špičkou propisovací tužky ťukala na crossword v poskládaných novinách, ale když jsem se jí chtěl přiznat, že jsem nikdy nedokázal vyřešit ani tu nejjednodušší ze zamotaných anglických hádanek, už to měla: Oh, it's rent free! a načmárala osm písmen do posledních prázdných čtverečků. Poté, co jsme se rozloučili, proseděl jsem hodinu na lavičce na Russel Square pod vysokými, dosud ještě holými platany. Byl slunečný den. Zástupy špačků pochodovaly čiperně po trávníku svým svérázným způsobem sem a tam a zlehka klovaly do krokusů. Díval jsem se na ně a viděl, jak se jim ve tmavých křídlech třpytily zelenozlaté barvy, podle toho, jak se otáčeli proti světlu, a to mne přivedlo k závěru, že sice nevím, zda jsem se také já tenkrát na palubě PRAHY nebo jinou lodí dostal do Anglie, ale pouhá zmínka o jménu toho města v dané souvislosti mě stačila přesvědčit o tom, že teď se tam budu muset vrátit. Myslel jsem na těžkosti, jaké potkaly Hilaryho, když se během posledních měsíců v Stower Grange pustil do vyřizování mého občanství a nikde nemohl nic zjistit, na různých sociálních úřadech ve Walesu, ani u Foreign Office nebo u výboru pomoci, který byl v Anglii organizováním transportů dětských uprchlíků pověřen, při bombardování Londýna se poztrácela spousta akt, několikrát se za těžkých podmínek stěhovali a hledali bezpečnější uskladnění, téměř vždy s nezaučenými pomocníky. Zeptal jsem se u českého velvyslanectví na adresy míst, která by v mém případě přicházela v úvahu, a hned po přistání na letišti v Ruzyni, jednoho jasného, snad až přesvíceného dne, ve kterém lidé, řekl Austerlitz, vypadali nemocní a šedí, jako by byli všichni chronickými kuřáky, kteří nejsou příliš vzdáleni svému konci, jsem odjel taxíkem do Karmelitské na Malé Straně, kde je ve velice zvláštní, zpátky do hlubin času sahající, ne-li dokonce, jako mnohé v tomto městě, mimo čas stojící budově umístěn státní archiv. Vstupuje se úzkými dveřmi zapuštěnými do hlavního portálu, a jsme pod pošmournou, šedivou valenou klenbou, kdysi tudy vjížděly kočáry a kolesky do vnitřního dvora o rozměrech přinejmenším dvacetkrát padesát metrů, překlenutého zasklenou kupolí, ve třech podlažích je obehnán galerií, jíž se prochází ke kancelářím, z jejích oken je výhled dolů do ulice, takže celou budovu, zvenku má nejspíš podobu městského paláce, tvoří čtyři, ne víc než tři metry hluboká křídla, vystavěná kolem plochy dvora v takřka iluzionistické manýře, nejsou tu koridory ani chodby, podobně jako u vězeňské architektury měšťanské epochy, v níž se prosadil vzor centrálního traktu na vnitřní straně vybaveného můstky, postavený kolem čtvercového nebo okrouhlého dvora, jako nejvýhodnější pro výkon trestu. Ovšem vnitřní dvůr archivu v Karmelitské mi připomínal nejen věznici, řekl Austerlitz, nýbrž také klášter, jízdárnu, budovu opery, ale i blázinec, a všechny tyto představy se ve mně mísily, zatímco jsem se díval do přísvitu padajícího z výšky, a přes něj jako bych viděl spousty lidí tísnících se na galeriích, někteří mávali klobouky nebo kapesníky, jako kdysi pasažéři na palubě vyplouvajícího parníku. Určitě trvalo nějakou chvíli, než jsem byl zas při smyslech a vrátil se k přepážce vedle vchodu, sledoval mě odtud vrátný už od chvíle, kdy jsem překročil práh a přitahován světlem z vnitřního dvora nevšímavě kolem něj prošel. K příliš nízké přepážce se musíte hluboce sklonit, pokud chcete promluvit se strážcem dveří, který, jak se zdá, musí za svou přepážkou klečet na podlaze. Ačkoli jsem hned na své straně zaujal podobnou polohu, vůbec se mi nepodařilo dorozumět se s ním, řekl Austerlitz, proto také dveřník nakonec dlouhou suadou, z níž jsem porozuměl jen několikrát se zvláštním důrazem opakovaným slovům anglický a Angličan, vytelefonoval v útrobách budovy jednu ze zaměstnankyň archivu, která skutečně hned nato, zatímco jsem u pultu vedle lóže vyplňoval jeden z návštěvnických formulářů, jako by ze země vyrostla, jak se říká, řekl Austerlitz, stála tu vedle mne. Tereza Ambrosová, tak se mi představila a zároveň se svou poněkud neohebnou, ale jinak korektní angličtinou zeptala na mou žádost, Tereza Ambrosová byla bledá, téměř transparentní žena, snad čtyřicetiletá. Když jsme stoupali velice úzkým, na jedné straně o šachtu drhnoucím výtahem do třetího patra, mlčící a rozpačití vzhledem k nepřirozené blízkosti našich těl, k níž je v takové skříňce člověk přinucen, postřehl jsem v ohybu modravé žilky pod kůží jejího levého spánku lehounký tepot, téměř tak chvatný jako na krku ještěrky strnulé bez pohybu na kameni ve slunečních paprscích. Do kanceláře paní Ambrosové jsme přišli galerií kolem dvora. Odvážil jsem se jen krátce nakouknout přes zábradlí do hlubiny, parkovaly tam dva tři automobily, shora působily podivně nataženým dojmem, rozhodně se odtud zdály mnohem delší než z ulice. V kanceláři, do níž jsme vešli rovnou z galerie, všude, v registračních skříních, na prohnutých policích, na vozíčku, patrně sloužícím pouze k přepravě akt, na starobylém, ke zdi obráceném ušáku a na dvou proti sobě stojících psacích stolech, byly stohy fasciklů převázaných motouzem, mnohé po stranách působením světla zčernalé a popraskané. Mezi horami papíru našel místo dobrý tucet pokojových rostlin jak v obyčejných hliněných kořenáčích, tak v pestrých majolikových hrncích, mimózy a myrty, aloe s tlustými listy, gardénie, velká voskovka propletená mřížkou. Paní Ambrosová mi s vybranou zdvořilostí přistavila židli vedle svého psacího stolu, naslouchala co nejpozorněji s hlavou poněkud nachýlenou ke straně, když jsem, vůbec poprvé, někomu začal vyprávět o tom, že na základě rozmanitých okolností mi zůstal utajen můj původ, že jsem zase z jiných důvodů stále zanedbával pátrání po své osobě, teď ale, na základě řady významných událostí, jsem dospěl k přesvědčení nebo přinejmenším se domnívám, že jsem ve věku čtyř a půl roku v měsících bezprostředně před vypuknutím války opustil město Prahu v jednom z tenkrát odtud vypravených takzvaných dětských transportů, a do archivu jsem teď přišel v naději, že zde budu moci vyhledat v rejstříku osoby mého jména, které v době mezi roky 1934 a 1939 bydlely v Praze, i s adresami, jistě jich nebude mnoho. Po tomto nejen příliš spěšném, ale, jak se mi najednou zdálo, zcela absurdním vysvětlení se mne zmocnila panika, až jsem začal koktat a sotva ze sebe vypravil slovo. Najednou jsem pocítil horko z tlustého radiátoru, natřeného několika vrstvami špatné olejové barvy, pod oknem otevřeným dokořán, jenom jsem ještě uslyšel hluk z Karmelitské, těžké rachocení tramvaje, jekot policejní sirény a houkání hasičů kdesi v dálce, uklidnil jsem se teprve, když mi Tereza Ambrosová, která mě ustaraně sledovala nezvykle hluboko uloženýma fialkovýma očima, podala sklenici vody, a zatímco jsem tu sklenici, musel jsem ji držet oběma rukama, pomalu vypil, řekla, že rejstřík obyvatel z té doby se zachoval úplný, jméno Austerlitz skutečně nepatřilo k obvyklým jménům, a proto není obtížné připravit pro mne příslušné výpisy do zítřejšího odpoledne. Sama se mé věci ujme. Už nedokážu říci, řekl Austerlitz, jakými slovy jsem se s paní Ambrosovou rozloučil, jak jsem se dostal z archivu nebo kudy jsem pak chodil; vím jenom ještě, že jsem si nedaleko Karmelitské na ostrově Kampa najal pokoj v malém hotýlku, že jsem tam až do soumraku seděl u okna a díval se do šedohnědých, lenivě odtékajících vod Vltavy a na, jak jsem se tenkrát obával, zcela neznámé a se mnou nijak nespjaté město na druhé straně řeky. S mučivou pomalostí mi hlavou táhly myšlenky, jedna neurčitější a neuchopitelnější než druhá. Celou noc jsem dílem probděl, dílem mne trýznily nedobré sny, v nichž jsem byl nucen běhat po schodech nahoru a dolů, marně zvonit u stovky dveří, až konečně v jednom z nejvzdálenějších předměstí, snad už ani nepatřilo k městu, jakýsi domovník jménem Bartoloměj Smečka, oblečený do starého pomačkaného kajzrroku, v květované vestě překřížené zlatým řetězem od hodinek, vyšel z podivné hladomorny v suterénu, a poté, co prostudoval papírek, který jsem mu podal, s politováním pokrčil rameny a řekl, že kmen Aztéků vymřel bohužel už před mnoha lety, nanejvýš tu a tam přežívá nějaký starý papoušek, který ještě rozumí několika slovům jejich jazyka. Následujícího dne, pokračoval Austerlitz, jsem šel zase do státního archivu v Karmelitské, nejdřív, abych se trochu usebral, udělal jsem pár snímků velkého vnitřního dvora a schodiště ke galeriím, svým asymetrickým utvářením mi připomínalo věžovité stavby bez účelu, jaké si spousta anglických šlechticů nechávala zřizovat ve svých zahradách a parcích. Nakonec jsem vystoupal po tom schodišti až nahoru, při každém zastavení jsem se na chvíli podíval nepravidelnými otvory ve zdi dolů do prázdného dvora, jednou tudy prošel zaměstnanec archivu v bílém plášti, jaký nosí laboranti, pravá noha se mu při chůzi trochu podlamovala. Když jsem vstoupil do kanceláře Terezy Ambrosové, byla zrovna zaměstnaná zaléváním sazenic čapího nůsku na prkně mezi vnitřním a vnějším oknem. Tahle přetopená atmosféra jim prospívá lépe než jarní chladno doma, řekla paní Ambrosová. Ústřední topení se už dávno nedá regulovat, a proto je tady často, obzvlášť v tomto ročním období, jak ve skleníku. Snad právě proto se vám udělalo včera nevolno. Zrovna jsem vypsala z rejstříku adresy všech Austerlitzů. Jak jsem si myslela, není jich víc než půl tuctu. Paní Ambrosová postavila zelenou konvičku stranou a podala mi přes psací stůl list papíru. Austerlitz Leopold, Austerlitz Viktor, Austerlitz Tomáš, Austerlitz Jeroným, Austerlitz Edvard a Austerlitz František byli uvedeni za sebou a na konci, docela sama, Austerlitzová Agáta. Za jmény bylo vždy uvedeno povolání - obchodník s látkami en gros, rabín, výrobce bandáží, představený úřadu, zlatník, majitel tiskárny, zpěvačka - spolu s místem bydliště a adresou: VII U vozovky, II Betlémská, a tak dále. Paní Ambrosová mínila, že bych, než překročím řeku, měl při svém pátrání začít na Malé Straně, necelých deset minut odtud, řekla, ve Šporkově, v malé uličce kousek nahoru od Schönbornského paláce, kde měla svůj byt podle rejstříku obyvatel pro rok 1938 v domě číslo 12 Agáta Austerlitzová. A tak, řekl Austerlitz, ledva jsem dorazil do Prahy, objevil jsem znovu místa svého raného dětství, po němž mi v paměti, jak jsem se domníval, nezbyla jediná stopa. Už při obcházení změtí uliček, při procházení domy a dvory mezi Vlašskou a Nerudovou, a když jsem pak stoupal krok za krokem vzhůru a ucítil nerovné dláždění Šporkovy ulice pod nohama, bylo mi, jako bych po těchto cestách už kdysi chodil, jako by se mi vrátila, ale ne po namáhavém přemýšlení, nýbrž prostřednictvím dávno otupených a teď znovu probuzených smyslů, vzpomínka. Ačkoli jsem nic nepoznával s jistotou, přesto jsem se tu a tam musel zastavit, protože se mi pohled zachytil na krásně kované okenní mříži, na železném táhle zvonku a nebo ve větvích mandloně přerůstajících zahradní zeď. Celou dobu jsem prostál před vjezdem do jednoho domu, řekl Austerlitz, a vzhlížel k basreliéfu, který byl zapracován do hladké omítky přes klenák uzavírající oblouk vrat, neměřil víc než půl čtvereční stopy, na mořsky zeleném hvězdicovém podkladu modrý pes, v hubě má větvičku, kterou, jak jsem, vyděšený až po kořínky vlasů, vytušil, přináší sem z mé minulosti. A pak ten chlad při vstupu do chodby ve Šporkově 12, hned vedle vchodu je do zdi vsazená plechová skříň na elektřinu se symbolem sjíždějícího blesku, na chodbě mozaika květiny s osmi okvětními lístky, holubí šeď a sněhobílá v popraskané podlaze z umělého kamene, vlhký pach vápna, mírně stoupající schodiště, železné knoflíky tvaru lískového ořechu v odstupech na držadle zábradlí - všechno jsou to písmena a znamení ze sazečské kasy zapomenutých věcí, pomyslel jsem si, a přitom dospěl ke šťastnému a zároveň vystrašenému zmatení pocitů, až jsem se nejednou musel na stupních tichého schodiště posadit a opřít si hlavu o zeď. Uplynula snad celá hodina, než jsem konečně v nejvyšším patře zazvonil u bytu vpravo, a potom půl věčnosti, jak mi to připadalo, než jsem zevnitř zaslechl pohyb, dveře se otevřely a proti mně stála Věra Ryšavá, ve třicátých letech, když studovala romanistiku na pražské univerzitě - vzápětí mi o tom vyprávěla -, byla sousedkou mé matky Agáty a zároveň také mou chůvou. Příčinou toho, že jsem ji nepoznal hned, ačkoli se i přes svou churavost v podstatě nezměnila, řekl Austerlitz, byl myslím můj stav vzrušení, do nějž jsem upadl, a nemohl uvěřit vlastním očím. Vykoktal jsem tedy jenom českou větu, kterou jsem den předtím s námahou nastudoval: Promiňte, prosím, že vás obtěžuji. Hledám paní Agátu Austerlitzovou, která zde možná v roce devatenáct set třicet osm bydlela. Věra si ve vystrašeném gestu přikryla oběma, jak mnou náhle projelo, nekonečně důvěrnýma rukama obličej, zírala na mne přes napjaté špičky prstů a řekla jen velice tiše, ale pro mne s upřímně nádherným důrazem, tato francouzská slova: Jacquot, řekla, est-ce que c'est vraiment toi? Objali jsme se, drželi se za ruce, znovu se objali, nevím, jak často, než mne Věra zavedla přes tmavý vestibul do pokoje, v němž bylo všechno stejné jako před bezmála šedesáti lety.

 

Překlad © Ivan Binar
Ukázka vyšla v Literárních novinách 12/2003
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele i redakce LtN


Diskuse

Vložil: Martin Vlček, 15.09.2006 01:05
Sebald, W. G.: Austerlitz 1
Překládá pan Binar onu knihu? Rád bych ji četl česky.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2648x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce