Walser, Martin
Johann

ukázka beletrie zahraniční

Mezitím se u Gebharda Loserů zastavil pan Brugger. Přišel od kulatého stolu, jako vždycky v zeleném obleku. Z úst vyndal párátko - Johann věděl od Adolfa, že jeho otec má párátko ze slonoviny -, položil Gebhardovi Loserů ruku na rameno a řekl: Gebharde, zítra večer je v Bodolzi u Köberleho shromáždění, přijdeš taky a budeš mluvit.

Martin Walser: Johann
z něm. originálu Ein springender Brunnen přeložil Radovan Charvát, vydalo nakl. Volvox Globator, 2000

(...)
Mezitím se u Gebharda Loserů zastavil pan Brugger. Přišel od kulatého stolu, jako vždycky v zeleném obleku. Z úst vyndal párátko - Johann věděl od Adolfa, že jeho otec má párátko ze slonoviny -, položil Gebhardovi Loserů ruku na rameno a řekl: Gebharde, zítra večer je v Bodolzi u Köberleho shromáždění, přijdeš taky a budeš mluvit. Hitler nás z toho všechny vytáhne. Příští měsíc padne v Bavorsku zákaz nošení uniforem. A pak vyrazíme, lidi, aby všichni ti lumpové bezcharakterní, hejskové a budižkničemové poznali, zač je toho loket. Řádně to tady pročistíme. Konec lží o válečný vině! Za válku nemůže ten, kdo dá první ránu. Konec s tou hanebnou Versailleskou smlouvou! Sto třicet dva miliard! Za čtrnáct let jsme splatili dvacet a jsme na huntě. Bankrot, jak ještě žádnej národ nebyl! A takhle máme makat dalších sedmdesát nebo osmdesát let?! Sedmdesát, osmdesát let jim sypat? Platit za válku, s kterou si začali všichni! My jsme ji jenom prohráli. Gebharde, tak zítra večer v Bodolzi u Köberleho. Vůdce nás z toho všechny dostane! Heil Hitler! Natáhl pravici před sebe a srazil podpatky. Předtím ještě vyjmul z koutku úst párátko ze slonoviny a strčil je do náprsní kapsy. Potom vzal z věšáku klobouk, který hrál všemi odstíny zelené a po straně se pyšnil kamzičí štětkou, a řekl: Však vy ještě uvidíte. A šel.
Adolf říkal, že klobouk jeho otce je z Velours. Je to jediný velurový klobouk ve Wasserburgu, tvrdil. Všichni se po panu Bruggerovi ohlédli. Dědeček řekl tiše, aby to slyšel jen Johann: Já měl přeci jen jít do tý Ameriky. Když pan Brugger zvolal Heil Hitler, vyskočil pan Seehahn, který sedával v hostinci u druhého stolu blíž k terase, a vystrčil taky pravou ruku k pozdravu. Protože však nestihl včas vyndat z úst cigaretu, kterou jinak vyjímal jen při jídle, nedopadlo to s jeho dobře míněným pozdravem valně. Pan Seehahn měl v domě, ve druhém patře, pokojík, ve kterém by Johann spal daleko radši než v devítce, už kvůli tomu šikmému stropu, co tvořil celou jednu stranu, protože v jeho pokoji byly vysoké rovné stěny a čtyři velká okna. V pokoji pana Seehahna to vonělo mnohem líp a přitažlivěji než v ostatních pokojích v domě. Pan Seehahn kouřil ve dne v noci, pil každý večer do uzavírací hodiny pivo, kořalku i víno a všechny pachy si odnášel do svého pokoje; vzniklá směsice pak doslova ovládla horní chodbu. Johann běhával rád do patra, aby do té dobrodružné vůně pohroužil nos. O panu Seehahnovi, ať byl při tom nebo ne, se vždycky mluvilo s rozechvělým obdivem. To proto, že přes své slabosti nezameškal v práci jako účetní ovocnářského spolku jedinou minutu a jedinkrát se nespletl ve výpočtech. Pan Seehahn jedl třikrát denně v jídelně, seděl vždycky u stejného stolu, u kterého jinak nikdo nesedával, a bez ustání sám se sebou tiše rozmlouval. Johann se k němu často pokoušel nenápadně dostat, záměrně měnil pivní tácky, vyprazdňoval popelníky, přinesl dokonce pivo nebo štamprli nebo skleničku vína, jen aby alespoň něco z toho nepřetržitého proudu slov zachytil. Musel to ale dělat tak, aby si ani Elsa, ani matka nevšimly, oč mu jde. Především matka ho nesměla vidět. Seehahnův příval slov sestával z nadávek nejhrubšího zrna a z nejnižších sprostot. Vypadalo to, jako by z pana Seehahna nadávky vrchem přetékaly a on si musel bez ustání ulevovat, jinak by ho to nejspíš roztrhlo nebo to z něho jiným smrtícím způsobem nezadržitelně vyhřezlo. Johann ty nadávky, zabývající se z valné části popisem mužského a ženského pohlaví, přirozeně znal, sem tam byl schopen něco z nich dokonce i pochytit, ale nikdo ta slova nevyslovoval a neklel s takovým důrazem a přitom tak tiše a o překot jako pan Seehahn. A protože pan Seehahn mluvil bez ustání a jako o život a protože tolik slov, kolik by jich pan Seehahn potřeboval, na světě ani není, musel některé opakovat. I tak se mu jich místy nedostávalo a proto přecházel ve chvílích velikého vnitřního přetlaku do neartikulovaného soptění. Pan Seehahn měl nahoře i dole falešné zuby a šlo mu především o to, aby při těch svých přisprostlých kanonádách, které ze sebe chrlil pod velkým tlakem, nechtěně nevyplivl dolní nebo horní chrup. Držel tedy při klení a nadávání rty co nejvíc u sebe, jen špička jazyka mu při slovech jako býčí vaksle sakramentský nebo lotr hanebná proklouzla na kratičký okamžik ven, hned však zase zmizela. Při všem tom klení a soptění musel pan Seehahn ještě kouřit. Cigaretu bral do svých tenkých bílých sklovitých prstů zřídka, většinou mu klimbala v koutku úst a doprovázela komíhavým pohybem všechno, co říkal. Nažloutlá kazajka s nazelenalým stojatým límečkem a knoflíky z rohoviny prozrazovaly o jeho zřejmém bavorském původu mnohem víc než dialekt. Mluvil spisovnou bavorštinou vzdělaných lidí. Johanna by tiše klející a spílající pan Seehahn ani nepřitahoval, kdyby při svých nepřístojných tirádách nepůsobil vždycky tak mile. Jeho oči se smály, jeho ústa klela, kouřila a usmívala se. Někdy, když už nemohl ani klít ani jízlivě soptit, kousal se pan Seehahn do rtů rychlými pohyby, které trvaly vždycky jen několik vteřin. Při tom se tvářil mile. Johann měl pocit, že panu Seehahnovi není na obtíž, když k němu přijde tak blízko, aby něco z těch jeho slov a útržků vět zachytil. Pan Seehahn dokonce někdy Johanna zahlédl, oči i koutky úst se pak mile zašklebily a rty vypouštěly dál šeptavě a s neuvěřitelnou rychlostí samé sprostoty: falešná madrace, býčí vaksle sakramentský, vychcandíra ničemná, vostrou čepelí do střev, tři chlapi sem a míchat krev, kundapták, sodoma, fištrák, bagoun, kurvímošna, posrandíra, vochlovačka, zbouchnout, vykastrovat a basta, řiťomil, cahejl kundí, picas plemenná, rajcka pyskatá, falešná madrace, tam to duní, jak se tluče štepsl, gatě dolu, pracky nahoru, ven s tím, šup tam s ním, kdo si nevrzne, tomu zmrzne, šunt na kvadrát, kdo ještě nedostal, kdo chce zas, nemáš nárok, dvakrát za rok, kazimrdka, šemdála nevěrná, panna uzená, falešná madrace, zamrzlý konto, křivá válka, nevděk vládne světem, majchl, fligna, dneska ještě růže tobě, zejtra ležíš mrtvej v hrobě, kdo má, ten má, jen mu nalej, mrskni, mrskni, mrskni sebou, podělanej svět, Bůh udělal bankrot, pochcat se smíchy, sviňská rachna, falešná madrace, tam to duní, jak se tluče štepsl, šveholí se, futruje, ratatabum... Johann paběrkoval Seehahnovy útržky slov a vět a potichu si je pro sebe přeříkával, aby to nebylo slyšet, ale přitom pohyboval rty. Samozřejmě, když u něj nikdo nebyl. A nejradši v posteli. Před usnutím. To byla jeho nejmilejší modlitba. Nejčastěji říkal pan Seehahn falešná madrace, a tak Johann taky. Měl v úmyslu cvičit tak dlouho, dokud nedokáže všechna ta slova přeříkat stejně bláznivě rychle a potichu a mile jako pan Seehahn. Pan Brugger už byl dávno pryč, ale pan Seehahn stál pořád ještě s napřaženou rukou a z jeho úst se bez ustání řinuly tirády slov. Elsa na něho zavolala: Pane Seehahne, sednout! A pan Seehahn si sedl a dál si to své drmolil vsedě.
Matka, která stála za pultem, dala Johannovi znamení a vyšla ven, Johann za ní. Uložila mu, aby přinesl ze sklepa bednu piva a všech šestnáct lahví naskládal do lednice u výčepu, potom si měl vzít kolo a uhánět k řezníkovi Giererovi, a protože krám už bude určitě zavřený, měl zazvonit vzadu u domovních dveří a zeptat se řeznice Giererové, jestli by nemohl ještě dostat za marku uzenky. Johann chtěl říct: A co Josef? Ale věděl, že Josef odjel na otcově kole do Hemigkofenu, protože varhaníku Jutzovi, který jinak přijížděl na hodiny klavíru až sem k nim, někdo ukradl kolo. Sjel tedy vesnicí dolů k řeznictví, dostal za svou marku osm uzenek, pověsil síťku s nákupem na řídítka a šlapal si to zpátky. Síťka se rozhoupala a zrovna když Johann míjel restauraci U lípy, vletěla mu do drátů. Několik uzenek se přitom muselo roztrhnout. Když přijel domů, donesl síťku do kuchyně a řekl: Asi se jim něco stalo. Mina uzenky vybalila. Matka spráskla ruce: A jsou k ničemu. Mina řekla: Do salátu ještě půjdou. Princezna: Takoví žijou, a Schiller musel umřít.
Johann šel do kanceláře a posadil se k otcovu psacímu stolu. To bylo jeho oblíbené místo. Protože už byl večer, vzal datumové razítko a posunul je o den. Tohle taky dělal rád. Chudák Mina, pomyslel si, a co teprve Gebhard Loserů! Protože Gebhard Loserů musel pohánět kolo jednou nohou, připadal mu ještě ubožejší než Mina. Mina byla alespoň zasnoubená s jedním z největších siláků ve Wasserburgu. Alfred hospodařil na dvoře U lípy. Byl vyšší než všichni ostatní a hlavu mu pokrývala rovnoměrná vrstva drobounkých světlých kučeravých kadeří. Ty rovné si nechal ostříhat. Johann si představoval, že jakmile Mina Alfredovi poví, co se stalo s jejími úsporami, Alfred, ten obr, co se ke každému choval přátelsky, ji sevře v rukou, zdvihne do vzduchu a roztočí se s ní, až Mina začne volat: Chytá mě závrať. To právě chci, řekne Alfred, aby tě chytla závrať a přestalas konečně mluvit o penězích.
Ale on, Johann - může teď snad nemyslet na peníze? Nejdřív se dá draze vyfotografovat, potom rozcupe v drátech kola za marku uzenky. Ale jemu je to fuk. Braň se přece, člověče! Bylo mu horko. Po celém těle nic než horko. Cítil to až v kolenních jamkách. Horko jím prostupovalo, pronikalo až do chodidel. Tak zřetelně své tělo ještě nikdy nevnímal. V ústech se mu hromadily sliny, nestačil je polykat. Chutnaly sladce. Ohnul pravou ruku, stiskl pěst a nechal na ní narůst sval a ztvrdnout. Proti Adolfově svalu to nebylo nic. Vždycky když si porovnávali svaly, když je nechali vedle sebe narůst a ztvrdnout, byl dosud ten Adolfův vždycky větší a tvrdší. Když byl Johann v pokoji sám, dělal kliky. Brzy zas Adolfa vyzve, aby se poměřili. Měl pocit, že si může troufnout na cokoli. Připadal si nezranitelný. Co peníze! Zdálo se mu, že snese všechno. Když si v poledne natočil z kohoutku sklenici vody, zatímco princezna oplachovala nádobí, uslyšel, jak říká: Kapku do mé dížky, a budu mít dítě! Matka princeznu od plotny okřikla: Adelheido! Mina se zasmála. Johann dělal, že nerozumí, ale připadal si jak v bouřce, co se rozpoutala kvůli němu. (...)

© překlad Radovan Charvát, kniha vyšla v nakl. Volvox Globátor, 2000

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3019x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce