Kenzaburó Óe: Ureigao no dódži

Kenzaburó Óe
Ureigao no dódži

recenze beletrie zahraniční

Na začátku října se na pultech japonských knihkupectví objevilo čerstvé dílo Óe Kenzaburóa, Ureigao no dódži ("Dítě se smutnou tváří", nakl. Kódanša), navazující bezprostředně na děj dřívějšího románu Torikaeko ("Podvržené dítě", Kódanša, 2000).

Návrat do lesa parodie
Óe Kenzaburó
: Ureigao no dódži (Dítě se smutnou tváří), Kódanša, 2002

"Kroky jsou lehké, břemeno těžké."

"Stromy se stávají prostředkem vedoucím do mystického světa. Strom kacura, který v díle vystupuje, jsem viděl v dětství a on teď znovu přichází", říká Óe Kenzaburó o své nové knize.

Na začátku října se na pultech japonských knihkupectví objevilo čerstvé dílo Óe Kenzaburóa, Ureigao no dódži ("Dítě se smutnou tváří", nakl. Kódanša), navazující bezprostředně na děj dřívějšího románu Torikaeko ("Podvržené dítě", Kódanša, 2000), který se odehrává v prostředí Óeho rodné vesnice uprostřed lesu na ostrově Šikoku. Na podkladu příběhu Dona Quijota je nový román v porovnání s předchozím o stupeň optimističtější a odvíjí se v rytmických sekvencích. "Kroky jsou lehké, břemeno těžké, takový román jsem zamýšlel", vyjádřil se Óe v interview pro Asahi šimbun.

"Podvržené dítě"
Torikaeko je dílem inspirovaným skutečnou událostí, sebevraždou filmového režiséra Itami Džúzóa, ke které došlo v prosinci 1997. Óe měl k Itamimu velmi blízko. Poznali se jako spolužáci na střední škole v Macujamě v rodné prefektuře Ehime, byli dlouholetí přátelé a Óe se později oženil s Itamiho sestrou. V románu má Itami - Goro - silný vliv na mládí hlavni postavy, spisovatele Nagae Kogita, v němž Óe zosobňuje sám sebe. Režisérova sestra a Óeho manželka vystupuje v knize pod jménem Čikaši.
Román začíná zprávou o Goroově sebevraždě, jejímž motivem mělo být očištění jeho jména poté, co bulvární plátky vytrousily údajnou milostnou aféru s jistou ženou, což ovšem Kogita nepřesvědčuje. Aby odhalil pravý důvod Goroovi smrti, poslouchá Kogito stále dokola magnetofonovou pásku, kterou od něj kdysi dostal.
Děj se odvíjí ve stopách Kogitových vzpomínek na dny, kdy se s Goroem potkali jako středoškoláci a na chvíle jejich profesního života jako spisovatele a režiséra. Postupně je odhaleno, že oba byli terčem gangsterských útoků. Skutečný Itami byl gangstery přepaden nedlouho po premiéře svého filmu The Anti-Extortion Woman (1992). Stejně tak i v Óeho románu je Goro přepaden po natočení filmu, ve kterém kritizuje gangsterské organizace. I Kogito čelí v knize třem útokům, vždy poté, co vydá román na citlivé politické téma. Přesto nezažádá o ochranu policie či o pomoc z jiných zdrojů. Kogito si je jist, ze Goro nebyl typem člověka, který by byl psychicky poznamenán setkáním s gangstery natolik, aby spáchal sebevraždu. Jaká událost tedy vedla k ukončení jeho života?
V příběhu vzpomíná Čikaši na noc, kdy se její bratr a Kogito vrací poté, co na dva dny zmizeli neznámo kam. Objeví se před Čikaši zcela otřesení. Od té doby je její bratr jak vyměněný. Vyjde najevo, ze byli zesměšněni skupinou mladíků z ultranacionalistické organizace. Čikaši si je vědoma, že prodělané pokoření zanechalo na bratrově duši hlubokou ránu.

Óeho kniha ukazuje, jak série incidentů násilnického chování mladých lidí v menších městech, ke kterým docházelo před několika desítkami let, a aktivity gangsterských skupin v Tokiu a dalších velkých městech Japonska, souvisí s ultranacionalistickými postoji. Stoupenci šovinismu tohoto druhu jsou násilní, své přesvědčení dávají najevo fyzickým i slovním zneužíváním progresivněji laděných lidi. Óe jakoby říkal, že ti, kdo takto trpěli, mají schopnost změnit svět.

Titul knihy vychází z obrázkové knížky Maurice Sendaka, Outside Over There, v níž dívka Ida pečuje o svou krásnou malou sestřičku. Ve chvíli, kdy je zaneprázdněná hrou na lesní roh, objeví se skřeti, holčičku odnesou a na její místo položí dítě z ledu. Idy se zmocní hněv a vzlétne k obloze, aby dítě zachránila. Podobně i Čikaši ví, že její bratr, který se od incidentu zcela změnil, není ve skutečnosti jejím bratrem, ale "podvrženým dítětem", stejně jako to, které v Sendakově příběhu zanechali v kolébce skřetové.
Kniha končí scénou, v níž se mladá žena, jež s Gorem otěhotněla, rozhodne jeho dítě přivést na svět. V jejím činu doznívá odhodlání Idy vykročit a přinést svou skutečnou sestřičku zpět. Oproti temnému, těžkému tématu, které se celým románem odvíjí, představuje toto rozhodnuti zřejmý prvek naděje.

Óeho vlastní metoda psaní - rozvíjení pravdy postupným odhalováním skutečností, které se zdají mezi sebou mírně rozporuplné, je s úspěchem použita i v tomto díle.

"Dítě se smutnou tváří"
"Origučiho výraz činkon, "pokoj duši", odpovídá světlu, které z dalekých temnot vyvolává duše k věčnému odpočinku. V Torikaeko povolává hrdina "já", neobyčejnou, krásnou duši s povahou výjimečného člověka a chce ji zahrnout světlem. Kogito je někým, kdo se podobá duši "já" a stojí ve stejném světle jako ona", usmívá se Óe. "Ale i po vydání knihy spolu dvojice protagonistů žije v symbióze dál; Goroova duše zůstává ve stavu, v jakém byla povolána - navždy bez odpočinku. Za takových podmínek je zde těžké žít i pro mně. Cítil jsem, že se chci znovu s dušemi obou postav střetnout, aby mohly být poslány na místo, kde mají spočinout", vysvětluje Óe.
Když v novém díle získá Kogito v rodné vsi uprostřed lesu dům, základna čtení i psaní se posouvá. Je to věc, o které Óe sám několikrát uvažoval, ale Kogitův dům se stane křižovatkou nejrůznějších myšlenek a on je navštěvován jedním neštěstím za druhým. Kogitovův pohled na les se zcela změní.
"V dětství byl pro mně les mýtický, bylo to něco, v čem jsem objímal strach i intimní blízkost. I dnes to tak ve svém nitru cítím, ale pohledem na skutečný les se nasytíte po třiceti minutách jízdy autem po lesní cestě. Poezie se vytratila. Člověk Kogito se svým návratem do rodné vsi pokouší ještě jednou obnovit mýtus. Tento marný pokus je však stejný jako snaha Dona Quijota o navrácení krajiny španělského venkova na scénu dávné doby rytířských příběhů. Obnovovat mýtický svět není nic než parodie."

Dalším prvkem tohoto románu se znaky donquijotské parodie je Kogitova diskuse o zlozvyku ostatních na scénu uvedených postav odkazovat sám na sebe. Kogito vsak zároveň komentuje komentář k Torikaeko, čímž tak sám nepřestává v jednom kuse sám na sebe odkazovat.
"Komika postavená na odkazování na sebe sama. Když se v románu chystám učinit nový pokus, všichni říkají, že se vracím k dávným dílům Don Quijote a Tristram Shandy. Já jsem to tentokrát udělal jako v kresleném seriálu.
Na konci románu přichází velké usmíření, zahrnující v sobě i uzavření "událostí" z období americké okupace, ale o tom, stejně jako o významu titulu knihy teď pomlčím, abych předem čtenáře nepřipravil o potěšení z četby. Kniha začíná citátem: " 'Já dobře vím, kdo jsem', odpověděl Don Quijote." Spisovatel sám sebe ale nezná. Co je to za člověka, kdo může na něčem takovém trvat?
" ptá se Óe a jeho slova mají hluboký význam.
"Když jsem knihu dokončil, odešla bezpečně i dvojice postav. Konečně. Teď seberu síly a napíšu román pro děti. Potom, ve svém posledním románu - teď už to pravděpodobně poslední bude," říká s úsměvem Óe, "bych chtěl napsat o Japoncích, o jejich skutečně tvrdém a pilném životě během posledních sto padesáti let a přesto stále izolovaném postavení ve světě. Proto teď zřejmě přichází dny, v nichž budu znovu číst Célina, Dostojevského a další."

Michael Weber 26/1/2003. Zpracováno na základě článku z Asahi šimbun (18.9.2002) a Japanese Book News No.33, Spring 2001.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 79 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 2065x

štítky k článku

Inzerce