Murakami, Haruki: Norské dřevo 1

Murakami, Haruki
Norské dřevo 1

ukázka beletrie zahraniční

Je mi sedmatřicet let a sedím na sedadle v Boeingu 747. Obří letadlo klesá vysokou vrstvou mraků níž a níž, brzy už přistaneme na hamburském letišti. Země pod námi je prosáklá studeným listopadovým deštěm...

Haruki Murakami: Norské dřevo, překlad Tomáš Jurkovič, Euromedia-Odeon, 2002

ukázka 1. / ukázka 2.

Je mi sedmatřicet let a sedím na sedadle v Boeingu 747. Obří letadlo klesá vysokou vrstvou mraků níž a níž, brzy už přistaneme na hamburském letišti. Země pod námi je prosáklá studeným listopadovým deštěm. Technický personál v pláštěnkách, fádní letištní budova s vlajkami i reklamní billboardy BMW, všechno je tmavé jako krajina ze starého vlámského obrazu.
Takže jsem zase v Německu, napadá mě.
Letadlo přistává a nápis Zákaz kouření zhasíná. Ze stropních reproduktorů se začíná linout tichá hudba. Poznávám tu melodii. Je to Norwegian Wood od Beatles, v nasládlé orchestrální úpravě, a já díky ní jako vždycky naráz ztrácím klid. Vlastně - ne jako vždycky. Tentokrát mě vyvádí z míry mnohem víc a silněji než kdy předtím. Předkláním se a schovávám obličej do dlaní. Mám strach že mi praskne hlava.
Za chvilku už je tu německá letuška. Ptá se mě anglicky, jestli mi není špatně. Ne, jsem v pořádku, jen se mi trochu zatočila hlava.
"Opravdu vám nic není?"
"Ne, děkuji."
Letuška se usmívá. Z reproduktorů teď začala hrát nějaká skladba od Billyho Joela. Zvedám hlavu, dívám se na zamračenou oblohu nad Severním mořem a vzpomínám na věci, které jsem v životě ztratil. Na promarněný čas, na lidi, co umřeli nebo jsem je opustil, na vzpomínky, co už se nikdy nevrátí. Letadlo mezitím úplně zastavilo. Cestující rozepínají bezpečnostní pásy a z úložných prostorů vytahují kabáty a tašky, já jsem ale v myšlenkách pořád na té pláni. Cítím vůni trávy a vítr na tvářích, slyším, jak zpívají ptáci. Je podzim 1969 a brzy mi bude dvacet…
Stejně jako před chvílí přichází letuška a sedá si vedle mne. Ptá se, jestli už je mi lépe.
"Jsem v pořádku, děkuji. Jen mi bylo trochu smutno," zkouším se pousmát.
"To znám. Sama se tak cítím každou chvíli," přikyvuje letuška. Vstává ze sedadla, usmívá se na mě.
"Přeji vám hezký výlet. Auf Wiedersehen!"
"Auf Wiedersehen!" odpovídám i já.

Na tu pláň si přesně vzpomínám i teď, po víc než osmnácti letech.
Hory, ze kterých několikadenní deštík smyl prach léta, svítily hlubokou, svěží zelení.
Říjnový vítr kýval sem a tam pampovou trávou, a na modré obloze visel přímo v zenitu jako přimrzlý dlouhý úzký mrak. Nebe bylo vysoké, až oči bolely. Vítr foukal přes pláň, zlehounka čechral Naočiny vlasy a ztrácel se v nedalekém smíšeném lese. Listí na vrcholcích stromů šumělo a odněkud z dálky se ozýval pes. Jeho lehce zastřený hlas jako by přicházel z jiného světa. Dál nebylo slyšet nic. Nezaslechli jsme už ani hlásek. A nepotkali ani živáčka. Jen dva červení ptáci vylétli, asi něčím poplašení, z pláně, a schovali se do lesa. A jak jsme tak šli, vyprávěla mi Naoko o studni.

Lidská paměť je záhadná. Když jsem na té pláni opravdu byl, skoro vůbec jsem si jí nevšímal. Neudělala na mě žádný zvláštní dojem. Vůbec by mě nenapadlo, že si ji budu ještě po osmnácti letech pamatovat do všech podrobností. Abych řekl pravdu, na krajinách mi tehdy naprosto nezáleželo. Myslel jsem na sebe, na krásnou Naoko, co jde vedle mě, na sebe a na ni, a pak zas na sebe. Byl jsem ve věku, kdy se - ať jsem viděl a pociťoval, co jsem chtěl, ať jsem přemýšlel, o čem jsem chtěl - všechny moje myšlenky nakonec vracely zpátky ke mně jako bumerang. A navíc jsem tehdy byl zamilovaný, a díky tomu jsem padal po hlavě do pěkně zamotané situace. Na to, abych se rozhlížel po okolí, jsem prostě neměl kdy.
Teď po létech mi ale vždycky ze všeho nejdřív přijde na mysl právě ta pláň. Vůně trávy, skoro neznatelný studený vánek, panoráma hor a štěkot psa, to jsou věci, které mi vyplují z paměti jako první; a tak živě, že mám pocit, že by stačilo natáhnout ruku a sáhnu si na to všechno prstem. Jen lidi v té krajině není vidět. Žádní tam nejsou. Ani Naoko, ani já.
V duchu se ptám, kam jsme se poděli a proč. Co se mi tenkrát zdálo být tak důležité, ona a já a můj svět, to všechno se někam vytratilo. Ani si už nedovedu rychle vybavit Naočin obličej. Jediné, co mi zbylo, je krajina bez lidí.
Jistěže když se rozpomínám dost dlouho, nakonec si na její tvář přece jen vzpomenu. Malé studené ruce, krásné rovné a na dotek tak jemné vlasy, měkké a kulaté ušní lalůčky a malá piha pod jedním z nich, v zimě kabát z velbloudí srsti, zvyk dívat se druhým do očí, když se na něco ptala, hlas, který se občas roztřásl (úplně jako by mluvila na vrcholku kopce, kde fouká silný vítr) - když jeden po druhém lovím z paměti takové dojmy, vybaví se mi najednou úplně přirozeně i její obličej. Nejdřív si vzpomenu na její profil, snad proto, že jsme vždycky chodívali vedle sebe. Pak se ke mně otočí, usměje se, trochu skloní hlavu, něco mi vypráví a zadívá se mi do očí, jako by se snažila zahlédnout nějakou rybku, která se míhá po dně průzračné studánky.
Než se ale rozpomenu, chvíli to trvá. A jak jdou léta, je ta chvíle čím dál tím delší.
Smutné, ale je to tak. Co kdysi trvalo jen pět vteřin, prodloužil čas na deset, pak na třicet vteřin a nakonec na minutu. Ta doba se prodlužuje jako večerní stíny. A už brzy nejspíš všechno nadobro propadne noci. Moje paměť a Naoko se od sebe neúprosně vzdalují. A zrovna tak i já se nenávratně vzdaluji od sebe samého, jaký jsem byl tehdy. Jen ta krajina, jenom ta říjnová pláň se mi zas a zas promítá v hlavě jako nějaká symbolická filmová scéna. Pořád a pořád mi s vlezlou umíněností vrtá v hlavě. Hej, probuď se, dosud jsem tady! Nespi, vstávej a pochop proč!

 

Překlad © Tomáš Jurkovič
ukázka z románu Haruki Murakami: Norské dřevo (Euromedia-Odeon, 2002)
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství Euromedia-Odeon

Diskuse

Vložil: AlenaPávková, 03.04.2008 15:16
Murakami, Haruki: Norské dřevo 1
Všechny knížky tohoto autora, které vyšly česky jsem četla a marně čekám na další překlady. V Německu vyšla dlouhá řada, některé jsem četla také. Např česky bych to přeložila Ptáček na kličku- vynikající dílo, které bych ráda četla i česky.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5470x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce