Wein, Jiří

rozhovor překlad

S Nanaem přijel do Prahy Jiří Wein (1943), český exulant a výtvarník, poutník v podvědomí indiánských šamanů Nového Mexika a velvyslanec velkého ekologa Satishe Kumara a jeho časopisu Resurgence, tehdy již několik let usazený v japonských horách...

Jiří Wein: Naslouchejte včelám

Na jaře roku 1990 zařídil postkomunistický a tehdy již nezávislý týdeník Tvorba spolu s antikomunistickými a royalistickými Českými dětmi neopakovatelné setkání japonského básníka Nanaa Sakakiho (1923) a krále Majáles a americké poezie Allena Ginsberga (1926) v čerstvě svobodné Praze.
S Nanaem přijel do Prahy Jiří Wein (1943), český exulant a výtvarník, poutník v podvědomí indiánských šamanů Nového Mexika a velvyslanec velkého ekologa Satishe Kumara a jeho časopisu Resurgence, tehdy již několik let usazený v japonských horách. Spřátelili jsme se - nutil mě, abych přestal pít a kouřit, abych zmizel z civilizace do lesního ticha. Vzpomínám na naši misi na Pražský hrad, kde jsme chtěli (on, jeho japonská žena, jejich maličká dcera a já) přesvědčit prezidentskou kancelář, že pro lepší zakotvení tehdejšího Československa ve vesmíru je nezbytné setkání Václava Havla s Gaiou. Hnali nás tehdy kultivovaným svinským krokem, jediný, kdo zaujal somnambulního Karla Schwarzenberka, který kráčel v rudých kšandách a s hlavou na stranu pustými chodbami Hradu, byla malá Akebi, která kancléře přinutila srovnat hlavu, zastavit se, usmát, sednout na bobek a zeptat: "Čí jsi?" Nevím, co mu japonsky řekla, vím jen, že ji vzal za ruku a ukázal jí z okna chrám svatého Víta. Nás nevnímal.
Wein tehdy procházel v těžkých pohorkách Prahou křížem krážem, do hromadných prostředků nevstupoval, seznámil se s každým, koho potřeboval přesvědčit o nutnosti třetí cesty, okouzlil všechny svými překlady veršů Nanaa Sakakiho a svou laskavostí:

Magický přelom tisíciletí.
Mrtví vylézají z hrobů
a dějí se zázraky
Letím s Nanaem deset tisíc metrů
nad zmrzlým Bajkalským jezerem
Na moskevském letišti
se na svačící dlouhovlasé mechaniky
dívají ze zdi Gorbačova
a indický bůh Šiva
se zářícím srpkem měsíce
ve vlasech
Šlapeme dláždění Nerudovy ulice
k Egonovi Bondymu,
kde pijeme šálek kávy
společně s duchy
Karla Marxe a Lao-c'
V kavárně Občanského fóra na Můstku
sedí spolu u jednoho stolu
známý homosexuál,
notorický tulák
a z vězení propuštěný provokatér
- Allen Ginsberg,
Nanao Sakaki
a pan prezident Havel
V Zelené laboratoři se poprvé setkávám
s Bohumilem Hrabalem
a s Václavem Kadlecem,
tvůrcem Pražské imaginace
O týden později už držím v rukou
překrásně vytištěné korektury
první Nanaovy knížky v češtině!
Praha si vydechla, líže si rány,
a veliký šaman Nanao
jí otevírá dveře do XXI. století,

napsal Wein do Tvorby v červnu 1990. Na téže stránce vyšla tenkrát tzv. Československá báseň Nanaa Sakakiho, která vznikla krátce předtím, 16. května, tak, že mi ji Nanao nadiktoval, a stala se velmi populární mezi těmi z nás, co byli přesvědčeni, že vstupujeme do jedinečné doby, kdy již nikdo nebude krást a lhát.
Nanao kázal v té básni-nebásni:

Heslo zní: ne komunismus, ale komunita: tedy: kruh přátel, kruh sousedů, OBEC… Prosím vás: jezte méně masa a zužte si břicho (u nás máme moc dobré věci, jako je tofu - sojový tvaroh - miso - pasta ze solené a zkvašené soji - mořské řasy - něco jako váš špenát, ale řasy jsou bohatší na stopové prvky a vápník)… Lidé dobří: učte se z chyb, které Amerika a Japonsko už udělaly. Když zabíjíte řeky a lesy, zabíjíte sebe. Příroda a lidé nejsou dvě věci. Přírodu od člověka beztrestně oddělit nelze… V Československu nikdo nezná tajfun ani zemětřesení, a vy tajfun potřebujete jako sůl, protože jen živá sopka vynese na povrch novou půdu, protože sopečný popel je strašný, jen když padá… Vy blázni, Čechoslováci šílení, cítím, že máte nesmírně starou a nesmírně čerstvou energii, vybudujte si nezávislou společnost bez jakéhokoli vlivu zvenčí. Jako básník vod a lesů vám navrhuji: Vraťte původní lesy NAŠÍ třicet tisíc let staré babičce Věstonické Venuši!

Československou báseň, o které ani Nanao netuší, že ji napsal, recitují ekologičtí aktivisté dodnes.

Po dvanácti letech
Jiřího Weina jsem od té doby neviděl a neslyšel. Kouřit jsem nepřestal, do lesního ticha se chystám. Naučil jsem se zacházet s internetem a nebýt této "pavoučí sítě globalizace", Weina bych nenašel. Začali jsme si povídat po síti na podzim loňského roku, a já se dozvěděl, že malé nové české nakladatelství Jitro pokračuje v tom, co načal Václav Kadlec v roce 1990 v Pražské imaginaci, tedy ve vydávání básní Nanaa Sakakiho ve Weinových překladech, že knížka vyjde letos s obsáhlou Jiřího předmluvou. Abych si nenechal znovunalezeného Weina pro sebe, uchystali jsme spolu e-mailové interview, já ve středních Čechách v Úvalech, on ve středním Japonsku ve vsi Nakagawamura, a protože oba nesnášíme familiérnost, uctivě si před Vámi vykáme.

Prý jste byl po roce 1990 v Praze ještě dvakrát. Kdy? A jak na vás zapůsobil lunapark, který se tak lišil od Čech, které se Nanaovi líbily?
V květnu 1990 jsem v Praze představil Allena, Nanaa a několik japonských kamarádů muzikantů svým rodičům. Moje matka, překladatelka a milovnice poezie, si na první pohled Nanaa oblíbila. "Jirko, ten Nanao má šmrnc," řekla mi. Na vzdor své Parkinsonově nemoci uvařila pro nás nedělní oběd. To byla její báseň. Když jsem přijel do Prahy v roce 1993, oba moji rodiče už nebyli naživu. Přišel jsem si tehdy, potichu a soukromě, popovídat se svým dětstvím. Při třetí návštěvě jsem Prahu představoval své dvanáctileté dcerce - poprvé jsem ji viděl pohupovat boky v rytmu rokenrolu na koncertě Ivana Krále a skupiny Garáž, na který nás pozval Ivo Pospíšil. Po deštivých Velikonocích u kamarádů na chalupě v Orlických horách jsme pokračovali do Olomouce pomoci kamarádovi ve sklepě přebrat hromadu brambor, zatímco jeho žena pro nás připravila nezapomenutelné hanácké hody. Noc jsme celou prozpívali - je pro mne záhadou, odkud se ve mně vynořilo po těch třiceti letech v cizině tolik českých a moravských písniček. Pak jsme putovali na jižní Moravu, na místo pro mne svatější než jeskyně lourdská nebo věštírna delfská - sklípky Plže v Petrově… Moje dcera mne tam poprvé v životě viděla opravdu opilého. Dodnes mi to nechce prominout.
Když jsem v roce 1990 poprvé po dvaadvaceti letech přijel zpět do Čech, nejvíce mne udeřilo do očí, jak u nás zmizela příroda, nejen ta divoká, ale i ta člověkem obydlená a opatrovaná. Pamatuji si pohled na sladkou krajinu u Mělníka, soutok Vltavy s Labem jako ženský klín, s Řípem v dálce, znásilněnou obrovskou rourou, která se po kilometry plazí vedle silnice. Při mé poslední návštěvě Čech mne zazábnul u srdce pocit, že teď je to ta poslední panenská půda - divočina v srdci člověka, která pomalu mizí, vytěsňovaná globalizací a coca-colou.

Jak žijete a co dělá malá Akebi?
Před dvaceti lety jsem se svou japonskou dívkou přišel sem do hor ve středním Japonsku, pronajal dům, překopal zahradu. Na podzim se nám narodila dcerka. Po letech cestování jsem se zastavil - a kolem mne se začaly točit roční doby, dcerka rostla, měnila se každých pár dní, staří sousedé nás zasvěcovali do tajů horského života - obdělávání políček na strmých svazích, sbírání horských pochoutek, vzájemné svépomoci ve vesničce, která je občas sněhem odříznuta od světa, pěstování včel, pálení dřevěného uhlí, výroby domácího saké…
Sestavil jsem dva tkalcovské stavy a dali jsme se s ženou do tkaní koberců. Jsem výtvarník a ona je výtečný řemeslník, což je dobrá kombinace. Patříme teď k malé hrstce textilních výtvarníků v Japonsku, kteří se tkaním mohou uživit. Posledních pár let jsem se zbláznil do hrnčířiny. Postavil jsem pec, několikrát ročně se ženou a dcerkou tři dny a noci přikládáme dřevo do pece a těšíme se na nové vlastní talíře, kafáče a mísy.
Z pražského intelektuála jsem se pomalu proměnil v řemeslníka a horala. Objevil jsem sladkost toho denně se zapotit a od rána do večera zápolit s věcmi, jako je oprava střechy, roubování stromů, stavba pece na chleba, pomáhání ženě při porodu, ochrana zahrady před divou zvěří. Tento objev ze mne udělal člověka už naprosto nepoužitelného v kanceláři nebo továrně. Naše dcerka teď chodí na gymnázium, každý den ji vezu autem do údolí na vlak. To je náš čas spolu, kdy si povídáme o všem možném. Má smysl pro jazyky, miluje vaření, zajímá se o evropskou půlku v sobě. Sní o tom, že po skončení gymnázia půjde do učení do malé restaurace někde v Evropě, kde se dobře vaří a jejíž kuchař a kuchařka jsou dobří a moudří lidé.

Jak se s odstupem dvanácti let díváte na naivitu, s níž jsme se v roce 1990 domnívali, že hloupost "reálného socialismu" a "reálného kapitalismu" je tak očividná, že stačí chtít a že tzv. třetí cesta je nejen možná a nutná, ale i reálná?
Jedna z iluzí, kterých jsem se musel během těch posledních dvanácti let vzdát, byl můj sen, že české země, díky své velikosti a zeměpisné poloze, a hlavně díky svému zemitému, lenivému, mírumilovnému, chytrému, veselému a vynalézavému obyvatelstvu, mají v tomto novém století zvláštní poslání - stát se takovou oázou, útočištěm uměřenosti, rozšafnosti, Mekkou míru a ekologie, královstvím Hloupého Honzy. Přesto soudím, že najít novou cestu, maturovat, vyprostit se z toho nešťastného prokletí lidské nátury, je naprosto nutné. Je to ale "možné a reálné"? Posaďme se pod lípu a naslouchejme včelám, co si o přežití lidstva bzučí ony.
Jan Kašpar, Salón, 28/2/2002

© Jan Kašpar

Diskuse

Vložil: redakce, 07.11.2010 16:52
Wein, Jiří
Bohužel, kontakt nemáme. Jak je pod textem uvedeno, je převzatý ze Salonu, navíc z roku 2002.
Vložil: Helena Pěničková, 05.11.2010 10:26
Wein, Jiří
Dobrý den, taky prosím o e-mail adresu Jiřího Weina :-)Znám se s ním osobně, na těch "hanáckých hodech" v Olomouci jsem s ním tu celou noc zpívala a celou návštěvu zprostředkovala - ti lidé jsou rodiče mé kamarádky ze školky, mají bio-farmu,ve svém domě obchůdek se svou bio-zeleninou, a Jirka tehdy... hledal nějakého bio-farmáře, tak jsem je šťastně seznámila :-)) . Byl to opravdu úúúžasný a nezapomenutelný večer a noc !!! Společně jsme pak sbírali i s Jirkou na jejich farmě česnek - vyšly nám z toho taky úúúžasné fotky - v poli česneku pod modrým nebem lemované táhlým podhůřím Jeseníků . S Nanaem a jejich kamarády muzikanty-farmáři jsem strávila v r1990 spoustu času, nazpívala jsem s nimi jejich písně, "pozvala" je do chrámu sv.Václava v Olomouci, kde nahráli celou kazetu za pomoci ještě další "zpěvačky", mé kamarádky . O setkání s nimi všemi bych mohla napsat knihu - jak jsme je doprovázeli na letiště, jak jim nechtěli vzít do letadla obří kufr plný knih , které tu nakoupili / 30kg....to je hned :-) /, jak jsme to nakonec "ukecali " -dnes by to vůbec nešlo ..., jak jsme v Olomouci na ulici společně hráli v japonštině hru "zajíček v své jamce sedí sám ", jak jsem se během týdne s nimi naučila psát i mluvit japonsky, takže jsme už mohli primitivně komunikovat :-) , jak Nanao chodil brzy spát a brzy vstával / - na rozdíl ode mě..,jak jednomu z nich moc chutnalo české pivo a pak chodil zpívat na střechu..jak Nanao zvučně zpíval své básně...jak jsem o nich napsala dost legrační článek do "postsametových" studentských novin ...jak....atd.... S Jirkou i ostatními jsme si dlouho psali papírové dopisy,posílali si balíčky,muziku, opakovaně mě zvali do Japonska, dokonce jsem si jela vydělat na letenku na brigádu do Anglie, ale to se mi nepodařilo - s kamarádkou jsme měly smůlu na farmy a taktak si uhradily 2 měsíční pobyt v Anglii, kde jsme beztak z fin.důvodů stopovaly a spaly pod širákem ...což nám přineslo úúúžasná dobrodružství !!!např. když nám pes Mick Jagger při stopu sežral jediné jídlo - darované sendviče s párkem :-)), nebo jsme spaly ve Skotském lese na "modrém koberci"=spousta modrých zvonků - v noci začalo pršet, a protože se nám nechtělo vstávat, byly jsme za rozbřesku mokré až na kůži... ze všeho crčela voda, ze spacáků.. bágly se nedaly unést....vlekly jsme se nedělním deštěm po silnici a nikdo..:-D nám nechtěl zastavit- nakonec jsme jako vodníci dorazily do Lochnesského opatství, kde jsme strávily několik přenádherných dní a skamarádily se s benediktinem f.Gregorym, který viděl v r.1972 hlavu a krk Lochnessky.. nebo jsme objížděly na půjčených kolech Skotskou pahorkatinu úúúžasně vonící po kokosu spoustou žlutě rozkvetlých trnitých keřů "gors" a nakonec netrefily zpět do "mateřského domu" , bo jsme se vracely z druhé strany .... adadad...a tyhle úžasné chvíle a setkání jsem zažívala namísto cesty do Japonska :-) Pak jsme si s Jirkou psali maily , ale protože jsem neměla vlastní PC a často se stěhovala sem a tam, jeho mail.adresa se mi nakonec "utopila" v cizím PC, který už je t.č.sešrotovaný..Tak moc prosím taky o email.Jirkovu adresu :-) Srdečně zdravím Helena
Vložil: Ivan Lamper, týdeník Respekt, 15.10.2004 19:24
Wein, Jiří
já mám stejnou prosbu: nemohl byste mi prosim vás poslat kontaktní mail na pana Weina? díky il
Vložil: P.Foral, 11.10.2004 12:44
Wein, Jiří
Vážený pane Kašpare, že jsem tak smělý, mohl byste mně poslat kontaktní e-mail na p. J.Weina? lOOO děkuju a srdečně zdravím.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3504x

Inzerce
Inzerce