Andonovski, Venko
Komnata pro duši

ukázka beletrie zahraniční

Povídka z knihy Tajemná komnata, Brno 2002.

Venko Andonovski: Komnata pro duši
povídka z knihy Tajemná komnata, Brno 2002

Řecký učitel se nemohl vynadivit důvtipu mladého císaře. S pomocí zákona o ekliptice vypočítal třináctiletý chlapec za pouhých deset dní, že jeden sluneční rok má padesát devět malých let po třistapětašedesáti dnech, s odchylkou půl hodiny ročně. Učitele zamrazilo v zádech, když porovnal výsledek s Oinopidovým kalendářem. Shoda čísel naznačovala, že má před sebou génia!
Další měsíc už se mladík zabýval trisekcí úhlu a výborně mu šla také algebra a aritmetika. Žíznivě hltal Eukleidovy Základy a snil o tom, že jednoho dne se mu podaří vyřešit problém kvadratury kruhu. Na začátku třetího měsíce, právě když se učitel chystal začít přednášet mladému císaři etiku, došlo ke skandálu. Sluhové si vzrušeně povídali o tom, že Alexandr dal svému učiteli facku, protože ho opravil při řešení nějakého geometrického příkladu. O té zlé události si šeptali vojáci i strážci, takže se nakonec dostala až k uším císaře. Ten přikázal, aby mu učitele ihned přivedli.
* * *
- Chci, abys mi řekl pravdu! hřímal císař.
- Nepřeji si, abys ho šetřil, já vím nejlíp, jaký je. Má v žilách mou krev! Vím, že je rychlý jako blesk, že je zaslepený sám sebou a že by mohl z ješitnosti i zabít. Teď však chci vědět, proč uhodil svého učitele.
Učitel mlčel s pohledem přikovaným k zemi. Hladil si krátkou bradku a tiše vybíral vhodná slova. Nakonec promluvil:
- Veličenstvo, je to génius. Pro něho není spásy. Jednoho dne, dříve nebo později, zatouží jeho neskromnost po celém světě, a také ho pokoří. Jeho duše bude ale trpět, protože je křehká jako egyptské sklo a nebude moci stát vedle chtivosti tvrdé jako žula.
Císař Filip beze slova pozoroval slavného filozofa, v té době v nejlepších letech. V překrásném rouchu a s blyštivými prsteny na rukou seděl zamyšlen na trůně, prstem si podepíral spánek. Nakonec mávl rukou a zeptal se už mírněji :
- Ale proč tě uhodil?
Učitel váhal. Zvedl oči a císařův soucitný pohled mu otevřel srdce, jako když se mraky protrhnou při bouřce.
- Dnes dopoledne jsme seděli v knihovně a já jsem zkoušel jeho genialitu, pane. Zadal jsem mu příklad z látky, kterou jsem mu ještě nepřednášel. Vyřešil ho, ale při posledním kroku, kdy měl klidnou rukou narýsovat tečnu a dosáhnout tak cíle, jako by se zaradoval nad svým úspěchem, ruka se mu zachvěla a on minul bod, v němž měla přímka skončit. Věděl jsem, že zná výsledek a vím to také teď. Jenže jeho chtivost a překotnost dorazit k cíli, jeho palčivá touha po pochvale ho oddálila od úspěchu. Zbledl a klidně se mě zeptal, jestli je výsledek správný, přestože sám věděl, že tomu tak není. Odpověděl jsem mu, že se zmýlil. On mě uhodil a se slzami v očích vyběhl z knihovny. Tak se to tedy stalo.
Císař posmutněl. Zamračil se a chvíli se tvářil naprosto sklesle. Potom pravil zlomeně :
- Věděl jsem, že je tak chytrý, že své moci zneužije, aby zakryl své slabosti.
- Milostivý vladaři, vykřikl učitel, zapřísahám tě, neměj mu to neměl za zlé! To já jsem vinen, protože jsem včas nezačal s etikou. On ještě neví, že ušlechtilost leží uprostřed úsečky, kde na jednom konci je příliš mnoho a na druhém příliš málo. Je moudrý, vzdělaný, ale je chtivý a neskromný. A je to moje vina, pane!
Císař Filip vypadal strašlivě. Byl odhodlaný jako tasený meč. Potom vyslovil rozhodnutí :
- S učením je konec. Je pozdě, abys ho naučil skromnosti. Teď už je z něj dobyvatel.
Potom se s filozofem rozloučil a nařídil, aby přichystali jeho zavazadla, aby dostal doprovod a připravilo se vše na cestu.
* * *
Nazítří, když naložení koně pomalu vycházeli městskými branami, přiběhl odněkud malý císař, běžel podél filozofova koně a podal svému učiteli ruku. Jejich dlaně se spojily v horké křeči a učitel koně zastavil. Pohladil malého chlapce po kučeravé hlavě. Alexandr k němu vzhlížel s pokorou a tichou prosbou, po červených tvářích předčasně dospělého dítěte se mu kutálely slzy jako hrachy.
- Nechci, abys odešel, učiteli! Vzlykal maličký císař.
- Ublížil jsem ti, ale nechci, abys odešel.
- Nezlobím se na tebe, pravil filozof. Musím odejít. Jsi mladý a smysly tě někdy klamou, ale máš dost času před sebou.
Z věžního okénka je propaloval císařův pohled. V jednom okamžiku dal učiteli úsečným pohybem hlavy znamení, aby už jel. Filozof tedy popohnal koně, ale uslyšel za sebou :
- Chci, abys mi dal úkol, který nebudu moci splnit, učiteli.
Učitel se otočil. Zděšeně se díval na ten malý zázrak. Potom se vrátil, naklonil se v sedle, vzal chlapcovu rozcuchanou hlavu do dlaní, políbil ho na čelo a zašeptal :
- Tvá duše je chtivá, chlapče. Neznáš míru ve svých přáních, v síle, ani ve vědění. Nechtěj to po mně.
- Ale já tě zapřísahám, nejmoudřejší učiteli! Zadej mi úkol, který nebudu moci splnit!
Učitel svraštil čelo a pravil:
- Dobrá. Poznej tedy svou duši. Musíš vystavět komnatu ze všech stran zavřenou, ale při stavbě použij jen jediné zdi. Tato zeď nesmí mít nikde konec ani počátek. Komnata musí mít tolik oken, kolik má zdí. Až ji postavíš, poznáš, že ta komnata jsi ty. Tehdy se můžeš pochlubit, že jsi poznal sebe sama.
Potom Aristoteles pobídl koně a vyrazil za družinou. Tmavá silueta malého císaře stála u městské brány dokud ji stráž nezavřela. V jeho očích už nebyly slzy.
* * *
Jedné teplé noci třicet let poté prosili váleční rádci už nemocného Alexandra, aby se zřekl pochodu na Kavkaz, do Arábie a Středozemí. Vysvětlovali mu, že dosáhl všeho, čeho může smrtelný císař dosáhnout, že vyrazí-li někdo jako osmnáctiletý mladík pěšky z jednoho konce jeho císařství, dorazí na druhý konec jako šedesátiletý stařec. Císař najednou ztratil vědomí a zhroutil se na zem. Když přišel k sobě, rozkázal jednomu z válečných rádců, aby připravil vojsko na pochod, a udělil mu pravomoc řídit válečné operace. Potom nařídil, aby mu přivedli nejlepšího zeměměřiče, nejzručnějšího stavitele a nejrychlejšího posla v císařství. Zeměměřiči a staviteli předal nákres podivné stavby a nařídil jim, aby se ihned pustili do práce. Poslovi potom předal dopis.
O tři měsíce později zaklepal za hluboké noci na bránu lycea v Aténách noční poutník. Předal dopis bělovlasému starci a zmizel ve tmě, odcválal na vyčerpaném koni.
Ve starcových očích se podivně zablýsklo. Vzkaz zněl takto : Přines duši mé chtivosti.
Dalšího dne se stařec vypravil do Říma, do uličky zručných sklářů.
* * *
Alexandr ležel na smrtelné posteli v okrouhlé komnatě, již zednický mistr a zeměměřič vystavěli za pouhé tři měsíce. Rozkázal, aby k němu nikdo nechodil a aby mu nosili jídlo pouze jednou denně. Těžce dýchal, jen veliké oči dosvědčovaly, že býval kdysi člověkem silným a houževnatým jako šelma.
Poddaní se shromáždili venku a tichounce plakali. Báli se, aby je císař neuslyšel. Nemohli se vynadivit té vysoké nevzhledné kulaté věži s jedním jediným nezaskleným okénkem, jež vyrostla na základě nepochopitelného vladařova přání. Nikdo nevěděl, že se vlastně jedná o řešení staré hádanky.
Včera se proslechlo, že nějaký cizinec přinesl zdaleka vzácné zboží a že chce ihned vidět císaře. Byl starý, měl dlouhé bílé vousy, ale po dlouhé cestě byl špinavý a propadlý. V ruce nesl malou těžkou skříňku zabalenou v hedvábí. Vešel do věže a skříňku tam položil.
Uprostřed komnaty ležel na smrtelné posteli jeho žák. Dlouho se na starce díval a v jeho očích planul nevídaný žár.
- Vidíš, promluvil nakonec.
- Všechno je tak, jak jsi řekl: komnata má skutečně jen jednu zeď, a přesto je ze všech stran uzavřená. Zeď nikde nekončí, neboť kruh nemá začátek ani konec, stejně jako neskromnost. Jenže okno se do této zdi zasadit nedá. To okno, to sklo, to je má duše. Při prvním pokusu ohnout ji se rozbije pod tlakem chtivého žulového oblouku. A já zemřu, až se pokusíš zasadit okno a dokončit tak stavbu.
- Je to tak, můj pane, pravil stařec.
- Je to přesně tak. Rozřešil jsi hádanku, o níž jsem se domníval, že jí nikdy nepřijdeš na kloub. Jenže jsi vůbec nepochopil poselství této hádanky. Přemýšlel jsi nad řešením, ale nezamyslel ses nad tím, co ti říká otázka.
Alexandr nasucho polkl. Potom řekl zlomeně:
- Já vím. Poselství hádanky zní: Neřeš hádanky, přeješ-li si, aby byly neřešitelné. A pak dodal:
- Dokonči stavbu, prosím tě. Zasaď okno. Komnata bez okna je jako tělo bez duše.
Stařec se pomalu sklonil a otevřel skříňku.
- Přinesl jsem sklo právě pro tuto komnatu, pane. Je to nové oblé lité sklo, to je nejnovější vynález zručných římských sklářů. Je zhotovené na míru podle tvé duše. Oslavuje začátek nové epochy, epochy chtivých. Podívej se, jak je ohnuté. Je jako šíp v napjaté tětivě luku.
Stařec mluvil a najednou, jak už se to tak se sklem a s dušemi stává, bez jediného doteku, sama od sebe se skleněná polokoule roztříštila na tisíce drobných střípků. Vybuchla silou všeho trápení, které do ní vdechli foukači skla. S chvějící se bradou, údy i duší se Aristoteles podíval ke smrtelnému loži.
Leželo tam mrtvé tělo jeho žáka.
Hned poté vtrhli do komnaty neskromnosti zoufalí poddaní oplakávající císařovu smrt. Udiveně si prohlíželi střepy u cizincových nohou.
Někdo se zeptal:
- Co je to ?
- To je jeho duše, pravil cizinec.
A potom, sledován zmatenými pohledy poddaných, sebral střípky, ty poslední zbytky duše Žulového vladaře, nasypal je do skříňky a odešel.

(Tajemná komnata, Brno 2002. Přeložila Oldřiška Čtvrtníčková)

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3027x

Inzerce
Inzerce