Hakl, Emil: O rodičích a dětech

Hakl, Emil
O rodičích a dětech

ukázka beletrie česká

Vykročili jsme předimenzovaným, pustým bulvárem z padesátých let zpátky do města. Po chvíli jsme minuli pajzl, jehož jméno znělo Eufrat, ale kterému se v životě neřeklo jinak než Arafat. Za výlohou beznadějně bzučel a poblikával zelený nápis, oznamující, že v trubkách podniku koluje Staropramen.

Emil Hakl: O rodičích a dětech. Argo, 2002, 2. vydání 2003

O rodičích a dětech (1)
Vykročili jsme předimenzovaným, pustým bulvárem z padesátých let zpátky do města. Po chvíli jsme minuli pajzl, jehož jméno znělo Eufrat, ale kterému se v životě neřeklo jinak než Arafat. Za výlohou beznadějně bzučel a poblikával zelený nápis, oznamující, že v trubkách podniku koluje Staropramen. Vrátili jsme se a nakoukli dovnitř. U stolů seděli nahrbenci, hleděli před sebe, kousali do tlačenky a pili pivo.
"Potěš pámbu," řekl tiše otec, "nezkusíme najít něco jinýho?"
"Ledaže si dáme jedno na žízeň a pudem."
"Ledaže tak."
Sedli jsme si dozadu a pozorovali vodorovnými pásy kouře zahalený výčep. Po chvíli jsem vytáhl z tašky diář, nalistoval jakési telefonní číslo a odskočil si ven zavolat. Když jsem se vrátil, stála na stole dvě piva a otec mi vpisoval do diáře nějaký vzkaz.
Bikst: lambda/3x (Gik Gst-Gis Gkt), přečetl jsem si.
"Copak to je?" zeptal jsem se.
"To je Riemann-Christofelův tenzor pro poloměr vesmíru," řekl.
"A co já s tim?"
"No ty nic, ty si dej eště vodku."
"Už radši ne," povídám, protože jsem si všiml, že se lokál trochu houpe, "ale možná bych si dal pro chuť jalovcovou vod Jaroška, ta neni špatná."
"Ta vůbec neni špatná... A maj jí? Tak to si dám s tebou, ale pověz mi, když pořád kupuješ to Letectví, koupíme my ty gripeny, nebo nekoupíme?"
"Nejspíš jo, protože bych řek, že už má někdo dávno namaštěnou kapsu a už se jenom čeká, aby to tak neřvalo."
"A to já mám radost, mně se gripen ohromně líbí, už i viggen a draken se mi líbily a i lansen se mi líbil, všechny stíhačky vod SAABu s výjimkou tunnanu, ten by se zas určitě líbil tobě... Jestlipak víš, co švédsky znamená tunnan?"
"Sud... Mně to připadá jak ňáká ufňukaná hračka."
"Gripen?"
"Nojo."
"A co se ti na něm nelíbí?"
"Právě to, že je to takovej lehkej sporťáček, taková vopice na gumě, princezna na hrášku. Takovej mol."
"Já rozumim, ty bys chtěl jedině Su-35, nojo, pokrok holt nezastavíš... A technickej pokrok pak zpětně určuje obecnej náhled na to, co se líbí a nelíbí, ba dokonce i na to, co je a co neni možný... Eště v roce 1903, ačkoliv ty se budeš rozčilovat, že zas poučuju, publikoval slavnej a uznávanej americkej astronom Newcomb práci, ve který dokazoval, že žádný letadlo těžší vzduchu prostě nemůže letět, poněvadž je to proti fyzikálním zákonům, no, a v prosinci toho samýho roku pak poprvý vzlítli bratři Wrightové, žejo... A nejpozdějc v půlce tohohle století budou běžně fungovat bezpilotní letadla, a to budou jenom ňáký nudný kompozitový placky, nacpaný elektronikou, ty se ti už vůbec nebudou líbit, ačkoliv ty se toho naštěstí ani nedožiješ," řekl otec. "Poslyš, ale jinak doufám, že teď moc nechlastáš?"
"Moc ne," řekl jsem.
"Ze mě si příklad neber, však já taky začal až po študiích, před třicátým rokem života jsem nepil vůbec! Vona je sice pravda, že každá žízeň je následkem včerejší žízně, jak řiká Švejk, a že se z toho člověk nedostane tak brzo, jako ten truhlář, co se poprvé v životě vopil na Silvestra a prvního ledna ráno měl takovou žízeň a bylo mu tak zle, že si koupil herynka a pil znova, a tak to dělal denně čtyři roky a nikdo mu nemoh pomoct, poněvadž si vždycky v sobotu koupil herynky rovnou na celej tejden..."
Přiťukli jsme si jalovcovou od Jaroška.
"Áááá," udělal otec.
"Áááá," udělal jsem já.
"Ale co mi nejde do hlavy, jsou ty tvoje ženský...," začal jako obvykle.
A co ty tvoje ženský..., zařvalo to ve mně, jako když vybouchne plynojem: Co ta šílená Marcela...! Co ta unylá manekýna, co ta s těma ceckama, co rozdávala na potkání usliněný pusy, co ta vospalá myš s tim melírem...! Co ta z toho Vrchlabí...! Co ta Jonáková, vo kterou bych si ani...! Co koneckonců moje matka...! A necituj Švejka...! Prošustrovals barák...! Kde sou ty prachy...! řvalo to ve mně. Jako obvykle.
"Ale nojo, nech ženský," řekl jsem.
"Proč? Třeba ta Renáta se mi docela líbila, hlavně mě fascinovalo, že močila do umyvadla jako chlap, teda jestli sis to nevymyslel... Ale ty vostatní, no, eště ta malá kozatá, ta byla aspoň důkladná, ale ta Michala, to byl uplnej cvok, žejo, ale byla zas celkem pěkná, zato ta tvoje bejvalá, ta Rezeda, to je škoda mluvit. To teda jistej pokrok v těch vztazích zas děláš, akorát že ti za chvíli už bude padesát. A co ta Hanka?"
"To je ta nejlepší ženská, jakou jsem kdy potkal, když už vo tom začínáš, akorát mám někdy dojem, že si jí rozhodně nezasloužim."
"No, tos řek pravdu teď... tó ti chválim... A co, budeš se ženit?"
"Asi ne, ale Haně bude za rok třicet, tak ňáký dítě bude muset přijít."
"Aby nebylo pozdě!"
"Ňákou kapičku tam snad eště vyškrábnu."
"Vono taky čim pozdějc, tim se zvětšuje riziko, že to nemusí bejt v pořádku..."
"Stát se může leccos... V Londýně se kdysi narodily siamský dvojčata, jistej John a Lazar Batista Kolledero, a ty se narodili tak, že John vyrůstal z hrudi normálně vyvinutýho bratra, takže si celej život koukali do tváře; von ten John fungoval sám za sebe až vod pasu nahoru a byl na bratra jakoby naroubovanej. Problém byl v tom, že měli každej jinou povahu. Lazar byl veselej, měl rád společnost a rád se i napil, zatimco John nepil vůbec, dokonce ani nejed, a byl vod nátury spíš zaraženej. Takže Lazara furt někam zvali a měli ho rádi, kdežto vo Johnovi šla řeč, že je to cizopasník a že bratrovi překáží ve štěstí, což vedlo k tomu, že John začal na bráchu žárlit, začal mu dělat vyčítavý scény a přestal chtít chodit mezi lidi, chtěl sedět doma nebo se nanejvejš procházet po zahradě. Jenomže Lazar byl ten, kterýmu patřily nohy, a tak musel John proti svý vůli cestovat z jednoho večírku na druhej. Údajně se přitom pokaždý pohádali a John pak celej večer uraženě mlčel a koukal do stropu, zatimco Lazar žertoval, rozdával vtipy a mezitim bratrovi tichym hlasem vlídně domlouval..."
"No dobře, ale jak teda s tou Hankou? Dyť já to nemyslim zle, já jsem tvuj otec, no, tak chci, abys nedělal v životě takový blbosti, jako jsem dělal já, a s hrůzou vidim, že seš holt celej po mně... Dyť přece nejseš na světě jenom kuli sobě!"
"A kvůli čemu?"
"No kuli reprodukci!"
"Já netrpim ňákou přehnanou chutí reprodukovat ty svoje geny, i když jednou mi to teda už ujelo..."
"Jak, ujelo?"
"Aha, to ty vlastně nevíš, já se to taky dozvěděl teprve před rokem," řekl jsem, protože bylo pozdě brát zpátečku.
"No to jsem teda zvědav, co se dozvim..."
"Zkrátka a dobře, hned po vojně jsem chodil s jednou takovou Martinou..."
"Ty myslíš tu Zuzanu malinkou? S těma malejma ručičkama, jak se furt česala?"
"Ne, řikám s Martinou, hned po vojně! A ta Martina přišla, že čeká dítě, a že mi rovnou řiká, že s jinym, ale že mě má nicméně furt ráda. Tak jsme spolu eště ňákej čásek vydrželi a pak to skončilo, ne kvůli tomu dítěti, byly v tom eště ňáký jiný ženský, žejo, mně bylo dvacet, vona byla vo pár let starší, a taky do toho měla ňáký další chlapy..."
"Prokrista..."
"No. A tuhle Martinu jsem uplnou náhodou potkal loni v létě a šli jsme spolu na kafe, a když už jsme v sobě měli dva litry vína, tak se zničehonic rozbrečela: ‚Já ti musim něco říct, von ten kluk je tvuj, já ti to zatloukla, poněvadž jsem ti nechtěla dělat problémy a hlavně sobě, mně bylo jasný, že by ses při svý povaze musel hodně přemáhat a stejně by to nedopadlo...' ‚Tak jo,' povidám, ‚ale kdyžs mi to už řekla, tak tě prosim, jestli bych ho moh aspoň jednou jedinkrát vidět.' ‚No můžeš,' na to vona, ‚ale jsou tady dvě komplikace, jednak nežiju v Praze a jednak nechci, abys ses mu představoval jako jeho otec, von sice ví, že chlap, kterej s náma žije, neni jeho táta, ale já mu to nechci zbytečně dělat eště složitější...'"
"To jí docela chápu," podotkl otec.
"Tak jsem se sebral a jel do těch Poříčan, kde bydlej; vona totiž sedává každej pátek v kavárně na náměstí, a ten kluk si tam k ní pokaždý přijde pro dvě stovky, když jde ze zkoušky, poněvadž potřebuje dělat dojem na holky. Tak jsme to vymysleli tak, že tam budu jako náhodou sedět s ní."
"Aha... A z jaký zkoušky?"
"Von hraje v ňáký kapele. Tak jsem přijel, sedíme v kavárně a povidáme si. A v půl devátý večer Martina povidá: ‚Ty, nezlob se, von už teď asi nepřijde, to se dlouho nestalo, aby vynechal, prostě máš smůlu.' ‚Nevadí,' řikám, ‚aspoň jsme si poklábosili a já teda pomalu vyrazim.' A sotva jsem to dořek, tak se votevřely dveře a v nich stál nesympatickej, na první pohled přecitlivělej hubenej šušeň, v každym uchu pět náušnic, kozí bradku, a namířil si to k nám. A mně ti ztuhla krev v žilách a srdce mi začalo bušit, jako kdyby se chtělo utrhnout, protože jsem před sebou viděl sám sebe před dvaceti lety, viděl jsem zmatenýho, z podstaty odmítavýho, strašlivě přecitlivělýho smrada, pro kterýho je svět jedno nezbadatelný bludiště emocí, zkrátka viděl jsem přesnou kopii průseru, ve kterym jsem v jeho letech lítal..."
"Nojo," řekl otec, "nojo..."
"A von se přiklátil ke stolu, vzal si vod mámy peníze, přejel mě lhostejnym pohledem a zase šel. ‚Tak si k nám na chviličku sedni,' řekla mu Martina. ‚A vo čem bych si s váma asi tak povidal?' řek na to von, a měl teda recht, já se držel hrnku s kafem, nebyl jsem schopnej vypustit slovo a měl jsem dojem, že snad poprvý v životě s celou parádou vomdlim. A jak za sebou ten kluk zavíral, tak jsem si všim, že má na zádech na bundě napsáno: Killing Joke."
"A to je pravda?" zeptal se podezřívavě otec.
Byla. Změnil jsem jenom jméno dotyčné a název lokality, protože poskytování přesných místopisných údajů se mi v minulosti už vícekrát nevyplatilo.
"A potoms ho už neviděl?"
"Já se s ní dohod, že mu nic neřekne, ledaže by se někdy zeptal sám. Leželo mi to v hlavě, to ne že ne, ale co s tim, po dvaceti letech... A asi půl roku po týhle události, čili vlastně nedávno, takhle chodim doma v triku, poslouchám muziku, a najednou zvonek a za dveřma stojí von, žvejká a povidá: ‚Tóóó... Sem mluvil s matkou, ne, a vona mi to řekla... hele, nic, já dyžtak zas klidně pudu, vo nic nejde, viď, akorát že du náhodou kolem, víš co... sem zkusil zazvonit, ne...' ‚Poď dál,' povidám a zase se mi udělalo mdlo, protože jak jsem ho teď viděl v denním světle a k tomu slyšel ten jeho hlas, tak mě zavalil neodbytnej pocit, že jsem se octnul v ňáký časový pasti a že tam v tý předsíni mluvim sám se sebou. No, pak jsme se posadili a konverzovali, hlavně teda vo tom, že ho trápí ňáká holka, která ho jednou chce a potom zas ne. A von se mě mezi řečí zeptal, jestli bych neměl něco malýho k jídlu, že nejed, tak jsem mu ukázal lednici, ať si dá, co chce..."
"Nojo, tak to je mi jasný," zamňoukal otec.
"Co jako?"
"Chtěl peníze, nechtěl?"
"Ale vůbec ne! Proč to řikám, protože von se hrabal v lednici, já dával vodu na kafe, a přestože jsem v životě žádný dítě nevychovával, tak se najednou k svýmu vobrovskýmu překvapení slyšim, jak hodně nahlas řikám: ‚Nežer ten párek studenej, víš, z jakýho svinstva to dělaj? Támhle máš kastrol a vohřej si to! Dej si to sakra aspoň na talíř!'"
"Nojo, a co s tim teď budeš dělat dál?"
"Zatim jsme spolu byli dvakrát na pivu a vypadá to, že v tom budem pokračovat."
"A Hanka vo tom ví?"
"Samozřejmě, dyť vo nic nejde, von je dospělej klacek a já taky."
"A jak se menuje?" zeptal se otec.
"Robert."
"Aha... No nakonec je to tvuj život, ale vo děti by se člověk měl postarat, to snad víš."
"A jak asi, když to vim necelej rok?!"
"Já mluvim obecně, já jsem nakonec rád, že seš po mně, a ne po svojí matce, to byla naprostá puritánka, tu jsem musel vždycky přivopít, aby si na sebe nechala šáhnout, před svatbou jsme šoustali snad jenom třikrát, vostatně z toho třetího případu pocházíš ty... Já měl jinak tvojí mámu rád, vo to nic, jenže to nebylo lehký."
"Já jí měl taky rád; každopádně jsem se vo to aspoň snažil. Ale je zvláštní, že ten rok, co umřela, se mi pořád dokola vracel strašidelně živej sen, ve kterym se mi zdálo, že sedim u matky na návštěvě, vona mlčí, kouří bétéčko a dívá se z vokna, pod voknem se vlní třešňovka a v dálce jezděj po výpadovce kamiony. A já na ní koukám a zjišťuju, že vůbec, ale vůbec nic necejtim, ani soucit, ani lítost, ani vztek, prostě vůbec žádnej druh blízkosti. Nakonec si taky zapálim a hlavou mi běží: Proč já se musel narodit zrovna do takovýhle pouště!"
"Pouště?"
"Řikám si v tom snu. A když si pak chci vodklepnout popel, tak matka povidá: ‚Tam ne! Ten jsem před chvílí myla, vem si ten bulharskej popelník z kuchyně!' A já na ní koukám a snažim se cejtit cokoliv lidskýho, ale vidim před sebou jenom to, jak se léta a léta utíral prach a jak se luxovalo, jak se celej život uklízelo a čumělo na Janžurku a na Sanitku a na Chalupáře a na Hovory H, místo aby se aspoň trochu žilo. A chytnu ten popelník a praštim jí s nim do hlavy. A vona se uplně lehounce skácí, jako kdyby byla z molitanu. A já tam sedim a zapaluju si jednu vod druhý a matka leží na zemi a já klepu popel na koberec."
"To je teda moc hezký."
"No, a když už jsem tak blbej, že ti takovouhle věc vyprávim, tak to dopovim. Tenhle sen se mi pořád vopakoval, furt to stejný, vždycky jsem jí jakoby proti svý vůli praštil a pak v noci vodvez a zakopal v jednom takovym lesejku na Krejcárku. A aby toho nebylo dost, tak jsem se tam potom chodil dívat, ne že bych chtěl, ale nemoh jsem si pomoct. Vobcházel jsem tam kolem dokola a byl bez sebe hrůzou, až jsem nakonec pokaždý šel přímo na to místo, kleknul jsem si a hrabal a hrabal, dokud jsem se nepřesvědčil, že tam to tělo pořád je..."
"To slyšim pěkný věci. Já jenom doufám, že to neni způsobený ňákým traumatem ve tvým dětství, tobě přece snad nebylo ňák zle v tom Buštěhradě, nebo jo? To by mě upřimně mrzelo..."
"Já si na svý dětství stěžovat nemůžu, to bylo v pořádku," slyším říkat dvaačtyřicetiletého syna jednasedmdesátiletému otci, "von ten Pepča, co si ho matka vzala, byl celkem hodnej chlápek."
"Já ho neznal, já když jsem za tebou jezdil vo víkendech, tak se přede mnou pokaždý schoval, aspoň jsem z toho měl ten dojem."
"Je to možný, von byl svym způsobem nejistej, ale myslim, že to nebyl špatnej chlap. I když je teda fakt, že to byl v podstatě zamindrákovanej křupan a k tomu holt lampasák; zpětně mám taky podezření, že musel bejt i u fízlů, ale vyloženej křivák snad nebyl..."
"Ty mluvíš, jako bys ho neznal; dyť jste vedle sebe žili kolik, dvanáct let?"
"Jenže já ho nebyl schopnej brát. Von to měl všecko podle mustru, na všecko měl věčně stejný kasárenský průpovídky a neuměl bejt nad věcí. ‚Rozkoš číslo 1, když nosíš celej den malý boty a večer se zuješ! Rozkoš číslo 2, když se ti chce dlouho srát a nemůžeš a pak se vysereš! Jistota je kulomet! Zprava dobrý, zleva tanky! Mysleti znamená hovno věděti!', to byl von. Von byl jak z pokaženýho budovatelskýho románu, syn horníka a služky, jedináček, vesnická honorace, kariéra v armádě, dovolená v Burgasu, prostě malej zkurvenej bolševickej život, kterej se podvědomě snažil zkurvit i všem vokolo; půlka příbuznejch z jeho strany měla teplej flek ve vojenský správě, na ministerstvech, na Hradě... Ale když na to tak koukám zpátky, tak mě vobčas mrzí, že jsem se k němu nechoval aspoň trochu líp, von musel mít s matkou peklo, poněvadž mu celý ty léta denně předhazovala, že je primitiv, což sice byl, ale ani von neměl zapotřebí nechat se ponižovat. Dneska se mu nedivim, že vod ní nakonec utek, von se na ní myslim ani nezlobil, von to zkrátka jenom nemoh vydržet... A možná i byl svině, co já vim. Já ho neznal."
"Já se na tvojí mámu taky nezlobil, vona se akorát chtěla mít dobře, a když viděla, co to dělá kádrově, žít se synem fabrikanta, tak to holt přehodnotila a vzala si komunistu, vona mi tenkrát přímo řekla, že nepude proti proudu. No nic, je to dávno..."
"No právě," říkám.
A zaviksovaná automatická pokladna mysli mi servíruje vzpomínku. Ležel jsem po ránu v posteli a rozhodně mi nemohlo být víc než pět let, když se otevřely dveře a už nade mnou stáli, můj černooký otec Ivan s odstávajícíma ušima, povoláním vědecký pracovník, a moje modrooká, naondulovaná matka Zdena, povoláním úřednice; stáli nade mnou a odříkávali větu, na které bylo znát, že si ji připravili předem: "Honzí, poslouchej, kdybysme se vodstěhovali z Klánovic, s kym z nás bys chtěl radši zustat... s tátou nebo s mámou?" "S mámou," odpověděl jsem zarytě, protože od otce jsem den předtím dostal na prdel za to, že jsem ho kousl do prstu. Zhotovil mi totiž dost pěkný křižník z dřevěných špalků a špejlí, jenže ten křižník disponoval pouhými osmi děly, takže jsem byl nucen trvat na tom, aby byl počet kanónů zvýšen; požadoval jsem, aby se přímo ježil kanóny. Otec to odmítl. Osm se mu zdálo dost. Spolkl jsem křivdu a pár hodin nato jsem ho, předstíraje, že je to v zápalu hry, která s křižníkem vůbec nesouvisí, kousl. Byl jsem trucovitý ksindl dočasně na pozici jedináčka. "S mámou," odpověděl jsem zarytě. A bylo to.
"A co ten Pepča, žije von eště?" ozval se otec.

O rodičích a dětech (2)

"Umřel loni na Štědrej den," řekl jsem.
"Aha, jak von byl starej? Von byl myslim vo něco mladší než já... A na co umřel?"
"Von prej seděl na Štědrej den vodpoledne v Buštěhradě v obejváku se ženskou, kvůli který vopustil matku, seděj, pijou kafe, salát hotovej, stromek nastrojenej, dárky přichystaný, a Pepča najednou povidá: ‚Slyšíš? Mě někdo volá, já se du kouknout ven!' a ženská na to: ‚Kdo by tě volal, ráno tu zvonil Míťánek, zvonek funguje, tak by snad zazvonil, ne?' Jenže von za chvíli zase natáh ucho: ‚Já si nemůžu pomoct, mě někdo volá, já slyšim Pepiku!' a ženská na to: ‚Proč by tě kdo volal, to je nesmysl, seď!' A Pepča povidá: ‚Ty to neslyšíš? Pepiku! A zase: Pepiku! Já se tam du mrknout...' A vyšel ven a dlouho se nevracel. A když ho ta ženská šla po půl hodině hledat, tak ležel na zasněženym záhonu hned vedle dveří, koukal do nebe a bylo po něm."
"A na co teda umřel?"
"Srdce, raz dva a konec, rafla mu pumpa."
"A tak to je hezká smrt."
"To jo."
"Takhle podobně skončil strejc Fredy, žejo, brácha tvojí matky, to byl fajn člověk, toho jsem měl ze všech příbuznejch nejradši... Pokaždý, když jsme k nim přijeli, tak voznámil ženskejm, že dem spolu na ryby, a celou noc jsme pak chodili po Kopřivnici, zvonili na různý jeho známý a pili s nima, a nad ránem jsme vždycky šli pěšky do kopců, to třeba pršelo, ale šli jsme. A Fredy mi cestou dopodrobna vykládal, kterou zas kde a jak přefiknul. Von pokaždý řikal: ‚Nenudím tě, Ivane? Však kdybych tě nudil, tak ti to stejně musím povykládat, protože jsi jediný, komu to tady můžu říct!' Jednou jsme byli v ňákým bytě, kde bylo plno vožralejch lidí a byla tam taky jedna moc krásná ženská, která měla tejden po svatbě, a byl tam i její muž a spousta příbuznejch. A když byla zábava v nejlepším, tak mi Fredy pošeptal: ‚Ivane, ty je teď musíš aspoň půl hodiny bavit!'. Tak jsem si dal na hlavu stínidlo vod lampy, ksicht jsem si natřel na žluto, na sebe červenej župan, a voznámil jim, že pro ně uvařim pravou čínu, jestli to budou jíst? Voni volali: ‚Jasné, vař! My všecko sníme! My aj tuňáka sníme!', tak jsem nakrájel všecko, na co jsem přišel, začal jsem to smažit na pánvi a vobčas jsem to jen tak pro fórek polil kořalkou a zapálil, aby se nenudili, žejo, legrace veliká...," napil se otec piva.
"A kde byl strejc?"
"To já taky nevěděl, já trnul hrůzou, aby si nevšimli, že je pryč i s nevěstou, jenže ty se jenom smáli a křičeli: ‚To není možné! Dívej naňho! Toto fakt není možné!' A Fredy? Ten mi pak ráno v kopcích celej dojatej děkoval, že to byl nejlepší pich jeho života, poněvadž s ní byl celou dobu vedle v parádním pokoji a nevěsta, jak byla bez sebe hrůzou, aby tam někdo nevlez, tak prej vyváděla věci, na který by se slušná ženská styděla pomyslet... Já nikdy nepřišel na to, jak to dělal, vod mládí plešatej, s přeraženým nosem, ale ženský na něj letěly tak strašně, že za ty léta stihnul postupně přeříznout snad celou Kopřivnici. Von měl kolem toho takovejch historek, že mi je nestih říct ani za celej tejden. My jsme se totiž párkrát v létě sebrali a šli sami dva jen tak po řece, spali jsme, kde nás napadlo, a každej den jsme se tak přežrali pstruhů, že to dál nešlo... Krucinál, škoda ho! Dáme si eště jednu vod Jaroška!" řekl otec a mně se zazdálo, že mu nějak zvlhlo oko.
"Von ňák na rybách i umřel, ne?" povídám.
"Nojo, šel na ryby a už se nevrátil, taky srdce. Von měl správně ležet ve špitále, jenže šel místo toho na úhoře, tvrdohlavej Valach, co bys chtěl... No vidíš, tak já si byl vždycky jistej, že po smrti už nic neni, že se ta energie, která je příčinou, že všechno vokolo sebe vnímáme jako hmotu, prostě vodporoučí a slouží dál někde jinde. Ale poslední dobou vo tom začínám silně pochybovat a mám dojem, že něco eště bude, ačkoliv nevidim jedinej rozumnej důvod, proč by to tak mělo bejt. Jenže někdy mě až poleje pot hrůzou, když si představim, že by nebylo už nikdy nic... Holt blbnu."
"No, já mám čtyři nebo pět zážitků," říkám opatrně, "který si neumim vysvětlit jinak, než že tam na tý druhý straně něco je, možná jenom ňákej přestupní turniket, ze kterýho to eště chvíli vysílá, než to uplně zmizí nebo než se to uplně vodstěhuje."
"Povidej, to mě zajímá."
"Třeba ten den, co umřel tvuj otec, jsem se vzbudil s takovym těžko popsatelnym pocitem, votevřu voči, ležim a nemůžu se hnout, jenom se klepu a mám dojem, jako by na mě spadla lavina. Vůbec jsem nevěděl, co to je. Tak jsem počkal, až všichni zmizej, na školu jsem se vyprd, zustal jsem v posteli a klepal se až do večera. Večer bouchly dveře, do pokoje vešla matka, šla ke mně a povidá: ‚Honzo, já ti musim něco říct, dneska ráno...,' ale nedořekla to, poněvadž jak na mě koukla, tak zbledla a utekla brečet do koupelny; dodneška mi neni jasný, co viděla. A to jsem neměl ani tušení, že je děda nemocnej nebo že je ve špitále..."
"Což vo to, vy jste na sebe měli neuvěřitelnou vazbu, von vo tobě furt mluvil, každej den, celý ty léta. Kdoví, von možná, když to s nim už končilo, tak na tebe myslel, dokonce je to skoro jistý. Nojo... A ten další?"
"Potom je tu ten případ s tim uhořelym sousedem, co mi prohořel dveřma rovnou do kuchyně."
"Tos vyprávěl, ale tomu nemůžu věřit, ne že bych tě podezíral, že sis to uplně vymyslel, ale tys tenkrát bral ňáký ty drogy, nebo nebral?"
"Proč ty nikdy nic nemůžeš vzít tak, jak to řikám?"
"Ale poněvadž tě znám."
"No dobře," povídám, "tak se potom nemusíme vo ničem bavit!"
"Co bysme nemohli, tak se hned neurážej... To jsou dva, a co ten třetí případ?"
"Ňákej duch, kterýho vyvolala jedna moje známá v osumaosumdesátym roce."
"Jenom jestli to nebyl ten duch Cát, ale nojo, promiň, to byl vtip... A co ten duch?"
Do hajzlu..., blekotá ve mně rarach: Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu...! Do psí prdele...! Mám já todle zapotřebí...!
"Co ten duch, prostě duch!" povídám dutě do půllitru.
"A co s nim?"
"Zkrátka byli jsme u tý známý na chalupě asi v šesti lidech, já tam tenkrát byl se Zuzanou..."
"No, konečně! S tou malou, s těma ručičkama!"
"A tu známou, tu Natašu napadlo, že bude před půlnocí vyvolávat duchy, vona vo sobě tvrdívala, že to maj v rodině, což znělo dost pravděpodobně, když člověk tu jejich rodinu viděl: otec třaslavej noblesní alkoholik, matka metráková Ruska a brácha zženštilej epileptik, kterej si vo sobě myslel, že je starodávnej šlechtic a mušketýr, měl po stěnách viset kordy a jeho snem bylo padnout v souboji, jenže to se mu nemohlo splnit, poněvadž furt seděl doma, pil mošt a čet Rimbauda... No nic, tak jsme si sedli nahoře v podkroví v takovym kamrlíku kolem stolu a Nataša začala vyvolávat..."
"A jak?"
"Měla tam takovou velkou desku, na který byly do voblouku číslice a abeceda. A my všichni troubové, co jsme se toho zúčastnili, jsme drželi jenom takhle špičky prstů na talíři, a ten talíř se kupodivu pohyboval a voznačoval ty jednotlivý písmena."
"Jak moh talíř voznačovat písmena?"
"Byla na něm ryska. Jenže to dvakrát smysl nedávalo, protože se Nataše většinou podařilo vyvolat ňákýho idiota, kterej nám psal furt dokola slovo: UREYT, UREYT, UREYT... Ale že byla noc a nebylo co pít, tak jsme u toho seděli, a Nataša najednou povidá, jestli si někdo z nás nechce zavolat někoho, koho znal. A v tu ránu všichni zvážněli, uplně to tam mezi náma viselo, to co kdyby přece... Až teda Zuzana, která se nesrala nikdy s ničim, povidá, že by si přála mluvit s Jandourkem, což byl jeden takovej vážnej kluk, kterej jí patologicky miloval a furt se jí snažil vsugerovat, že jsou pro sebe zrozený a vona že nemá právo tomu bránit, a když s nim pak skončila a začala si se mnou, tak jí volal ve tři ráno a mlčel do telefonu, posílal jí dopisy, ve kterejch bylo jenom suchý listí, hodiny na ní čekal v metru na přestupu, aby moh v případě, že se potkaj, beze slova tragicky vodejít, a podobně. A nakonec se utopil ve Vltavě."
"Ve Vltavě?"
"Šli s ňákou partou přes most Legií, von vylez na zábradlí a šel po něm, a poněvadž měl vypito, tak blbě šláp a sletěl do vody. Pak na ně eště volal, že je v pořádku, ať na něj počkaj na břehu, že doplave. A pak ho našli až za dva měsíce, byl chycenej dole pod jezem, jak bejval pavilon Expo 58, vedle tý elektrárny na Štvanici..."
"Aha. A mluvil s váma?"
"Čekali jsme, že nebude chtít, von byl už zaživa ten typ, co se jen tak s někym nezahazuje, pyšnej, bledej a povýšenej. Nicméně se teda Nataša vyjádřila v tom smyslu, že si přejeme mluvit s timhle Jandourkem. A dlouho se nic nedělo. Sedíme, ruce na talíři. A najednou se v tom pokojíku udělalo tak zvláštně sychravo, nevlídno, jako když se votevřou dveře do noci, a talíř se rozjel..."
"Prosimtě!" řekl otec.
"No... Zuzana, ta akorát vydechla jak píchlá duše, zbledla a dala ruce pryč, chvíli po tom vodpadli i vostatní, až jsem nakonec měl prsty na talíři jenom já s Natašou. A talíř drkotal a jezdil. Jak to ta holka dělá, vrtalo mi celej ten večer hlavou, jak takový tintítko utáhne talíř špičkama prstů tak, aby psal? A teď jsme ho najednou drželi jenom my dva, a von jezdil po stole jak splašenej, přiznám se, že mě v ten moment vobešla taková rychlá suchá hrůza... ‚Duchu...,' huhlala do toho Nataša divnym podříznutym hlasem a bylo jasný, že i vona dostala strach, ‚duchu, chceš s námi hovořit? Je snad zde u stolu osoba, která ti vadí?' A sotva to dořekla, tak se ten talíř tak jako rozdrnčel a najednou vidim, že dala ruce pryč i Nataša a že ho držim jenom já sám! A než jsem ho stačil pustit, tak se rozjel proti mně, já ho tlačil vod sebe, ale von mi proklouz pod rukou, přeskočil hranu stolu, skočil mi do klína, spad na zem a rozbil se."
"To zní, jako kdybys mi vyprávěl ňákej starej, poškrábanej film. A co na to ta malinká?"
"Ta nic, ta mezitim... Víš, že nevim? Jestli utekla nebo tam zustala sedět, to už si nepamatuju, ale vzpomínám si, že pak zbytek noci brečela takovym ušlechtilym způsobem, seděla v křesle, koukala před sebe a nechala si téct slzy po tváři jak ňáká Anna Karenina."
"To jí muselo slušet."
"To jí slušelo."
"Nojo. A ten další případ?"
"To bylo, když umřela Marie, jedna moje známá, tak jsem měl pár dní dojem, že stojí v koutě a snaží se mi něco říct, jenže jsem jí pendrek rozuměl, poněvadž mluvila vídeňskou němčinou, hujahujahuja, vona pocházela z Vídně. A to je všechno, poď si dát radši jalovcovou..."
O tom, jak se na Šumavě v jedné chalupě v noci samy od sebe lehce a tajemně otvíraly dveře, ačkoliv normálně drhly o podlahu, jsem raději pomlčel, to bych si to pěkně vyžral. A o tom, jak mě na té chalupě jednou bolely zuby, a tak jsem nešel s ostatními dolů do Stach na tancovačku, tedy nebolely mě zas tak hrozně, ale tvrdil jsem to, abych nemusel na tu pitomou tancovačku, o tom bych už vůbec nevyprávěl. O tom, jak jsem se na noc v domě zalígroval, protože v těch Stachách měli zůstat do rána, jak taky jinak, když to bylo čtyři kiláky lesem do kopce. O tom, jak jsem v předsíni nasekal dříví, abych přiložil, a jak jsem pak z bujnosti zasekl sekeru vší silou do špalku a šel spát. O tom, jak jsem se probudil po noci plné těžkých, jedovatých snů a šel znovu nasekat dříví, aby nevyhaslo. O tom, jak jsem tu sekeru našel daleko od špalku, o tom, jak ležela na zemi až na druhém konci pět metrů dlouhé síně, kam se sama od sebe nemohla při nejlepší vůli dostat. O tom, jak mě napadlo, že mi tam v noci vlezl nějaký ožralý trouba. O tom, jak jsem šel zkontrolovat dveře, ale dveře byly zamčené a ještě zevnitř zajištěné pevnou dubovou závorou, cha! O tom bych svému otci v životě nevyprávěl! To by zas bylo kroucení hlavou! Pohledů z okna! Mlčení! Citoslovcí!
"Nojo," ozval se otec, "jenomže tohle všechno jsou nejspíš jevy z tohodle světa, nehledě na to, že ani ta vzpomínka, kterou máš na něco, co se stoprocentně stalo, neni spolehlivá... Von si to totiž mozek napřed musí celý znova vyrobit, když si něco chceš vybavit, a ten materiál, ze kterýho to vyrábí, nemusí nutně bejt autentickej, a taky nebejvá. To nevíš, jestlis to náhodou neviděl ve filmu, neslyšel nebo nečet, a to kdoví, jestli se určitej druh vzpomínek prostě ňák nedědí... V tom maj svatou pravdu všelijaký takzvaně primitivní národy, který nerozlišujou mezi snem a realitou, vono se to prolíná mnohem víc, než by člověk chtěl, to je pak těžký... Ty kdyžs byl eště v kočárku, tak jsme měli bulteriéra Baryka, von za tebou lez až do kočáru, to byl neuvěřitelně hodnej a přítulnej pes, jenže tvoje matka se bála, aby tě nesežral, a trvala na tom, abysme ho dali pryč, tak ho otec nakonec někomu dal. A já bych bejval přísahal, že ten pes byl šedobílej, spíš jako do tmava, a tadyhle že měl dva velký fleky, tak jsem si ho aspoň celý dlouhý léta pamatoval... A nedávno jsem našel starou fotku, na který byl ten Baryk, a viděl jsem, že je celej čisťounce bílej!"
"Já si toho psa pamatuju," řekl jsem.
"No to se nemůžeš pamatovat..."
"Pamatuju se, jak mi někdo volizoval vobrovskym mokrym jazykem hubu, když jsem ležel v kočárku, to musel bejt von. A jak se ve vejšce nade mnou kejvaly borovice."
"To je zvláštní, to teda musel bejt Baryk, protože nikdo jinej ti tenkrát hubu nevolizoval, jedině snad pani Truhlářová, ta měla zvyk tě pusinkovat..."
"Ta ale škrábala, protože měla fousy, kdežto tohle bylo příjemný. A taky se pamatuju, jak jsem jed ze vzteku slepičí hovna, když ten pes přišel pryč, ale to už mám trochu v mlze. Ty hovna jsem jed určitě, protože jednak vim, že mi to matka vopakovaně zakazovala, a taky si dodneška přesně pamatuju, jak chutnaj."
"A jak chutnaj?"
"Maj takovou žíravou, hořkou, vysloveně smuteční pachuť, nic morbidnějšího jsem vod tý doby nekoštoval."
Napil jsem se a zjistil, že otec zděšeně hledí kamsi do kouta. Podíval jsem se tím směrem. Parta prošedivělých dětí si právě spouštěla do čerstvě natočených půllitrů panáka s nalitou zelenou. Panáky padaly ke dnu jako malí těžcí potápěči.
"No nazdar...," řekl pomalu otec.

© Emil Hakl, 2002

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8603x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce