Všechno to okolo nás (a v nás) proudí
Kahuda, Václav: Proudy

Všechno to okolo nás (a v nás) proudí

Román nedisponuje pouze jednou hlavní a ucelenou dějovou linií – jednotlivé příběhy autora a mnoha dalších osob (veřejně známých, ale i naprosto obyčejných) jsou nepravidelně a značně chaoticky vytrhávanými střípky z poháru celého našeho života.

„Jsou to všechno příběhy putujícího vědomí... Prostupování, prosakování mysli skrz životy, filmy, knihy a dokonce své vlastní myšlenky: Je to štěpení, prožívání zvířecích existencí a ročních dob. Hledání útočiště. Detektivní osud ducha...,“ píše na počátku svého nejnovějšího románu Václav Kahuda – Pražák „jak Brno“, s Holešovicemi, Stromovkou, lokálem Nad královskou oborou a s kamarádem Janem Benešem (spisovatel Emil Hakl) spojený přinejmenším silnou pupeční šňůrou vzpomínek a zážitků. Jeho poslední kniha Proudy (Petrov 2001) má podtitul 12 nocí, z nichž každá zdánlivě představuje jeden porevoluční rok. Vypravěčem je on sám a pomyslným „hrdinou“ jeho ego směřující k „rozhraní“ a k vlastní, následné smrti...

Román však nedisponuje pouze jednou hlavní a ucelenou dějovou linií – jednotlivé příběhy autora a mnoha dalších osob (veřejně známých, ale i naprosto obyčejných) jsou nepravidelně a značně chaoticky, cestou asociativního proudu reflexí a myšlenek vytrhávanými střípky z poháru celého našeho života. Nejde tedy pouze o jakousi sebezpytující, lidskou zpověď a následný přerod do jiné substance, ale o reflexi celé naší společnosti.

Otázku, zdali musí člověk nejprve nebýt, aby mohl znovu vstoupit do konkrétního plamene první chvíle, řeší Kahuda nejrůznějšími způsoby. Je nejen vtipným a (sebe)ironickým glosátorem, karikaturistou a komentátorem dění okolo sebe. Především však dokáže ve své próze se vší lehkostí a elegancí, přirozeně a nenuceně spojit krásné, metaforické a filosofické hladiny bytí s nízkým, živočišným, přízemním a nám všem naprosto přirozeným lidským pudem...

Bytí a vlastní existence, které v jeho představách vystupuje jako obrovská pračka nebo mixér, zpola rozsypaný kostkový cukr nebo tykev na kompostě v rohu zahrady, si s jeho egem a s pudy pohrávají jako s loutkou, přesto ke konci románu dochází k očekávané „očistě“ – k jeho smrti: „Já umřelo. Vzpomínka na něj ale pořád žije. Jezdí tramvají, bolí jej klouby, když usne nad ránem u otevřeného okna... Tím místem putují pocity. Barvy, zvuky a vůně... Zná to, každou chvíli, každým okamžikem se to všechno opakuje. Všude okolo se svět rodí, žije a drží se sám sebe. Touží a cítí bolest. Dotýká se blízkosti a něhy, chladu a hrůzy. Tím tunelem občas prolétne světlo. Všude jsou oči, mozky, těla. Všude je vědomí, holé a průběžné. Není místo, kde by nepulsovaly volní podněty, formace sil a ozvěn zaniklých životů. Nevím nic.“

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Petrov, Brno, 2001.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Umtata,

Houštinu i Proudy čtu znovu každý rok. Atmosféra míst a situací - jedním slovem "paráda" (jsem stejný ročník, znám dobře mělnicko, novopacko, Prahu). Nechápu, jak V. Kahudu mohly minout naše literární ceny.

lincoln,

Houstina je vynikajici....!!

emanuel,

právě čtu houštinu. je to maximálně vynikající kniha. nádherné obrazy. škoda jen, že náklady díla jsou jsou nízké počtem. poklona autorovi !

Anonym,

a co příběh o baziliškovi?

Kocour,

Kahudovy Proudy mě velmi překvapily a to v dobrém! Už dlouho se mi nedostala do rukou současná česká prozaická kniha, která by mě skutečně přitáhla a já ji přečetl doslova jedním dechem od začátku do konce... Houštinu jsem ještě nečetl, ale rychle to napravím.

Petr,

spíš než Proudy bych doporučoval číst Houštinu. nebo Technologii dubnového večera

Tomas,

Proudy jsou jednou z nejlepších knih co jsem za poslední léta četl. Kahuda má v sobě něco, co nemá ani Hakl, ani Urban a ostatní. proudy jsou něco mezi filozofickým traktátem kříženým s pornografií, ale smíchané v tak perverzním poměru, že se v tom člověk přímo rochní.