Antonyč, Bohdan Ihor

portrét beletrie zahraniční

Jeden z největších ukrajinských lyriků.

Legenda o básníkovi

Terra Incognita
Sedejme do člunu.
Pojedeme na výlet okolo našich srdcí.
Možná, že objevíme novou, neznámou zem.
(1.dubna 1932)

S dílem jednoho z největších ukrajinských básníků 20. století Bohdana Ihora Antonyče jsem se setkala během stáže na Filologické fakultě Ševčenkovy Univerzity v Kyjevě. Tehdy jsem navštěvovala přednášky profesora a básníka Jurije Kovaliva, který na mě velmi zapůsobil svou schopností maximálně upoutat posluchačovu pozornost a přímo ho vtáhnout do díla, které měl v úmyslu vyložit. Snad pro tu "spoluúčast" posluchačů byly jeho přednášky nejméně navštěvované. Mě však zaujaly zrovna Antonyčovy básně, takže jsem si ihned opatřila jeho texty a začala je postupně číst.
Měla jsem možnost se seznámit i s profesorem Mykolou Ilnyckým, který se dílem Antonyčovým podrobně zabýval. Působí na Univerzitě I. Franka ve Lvově, kde jsem mohla poznat prostředí, ve kterém Antonyč studoval i žil.
Pokaždé, když jsem po Antonyčovi sáhla, působil na mě jako balzám. Každý verš, řádek a slovo měly magickou moc přenést člověka do neznámého, ale zároveň tak hřejivě lidského světa, plného přelévajících se barev, světla měnícího se v temnotu a naopak, bujné vegetace připomínající jednou obrazy Rousseaua či Marca, jindy surrealistické vize Dalího nebo exploze futuristů. Jako bychom stoupali po imaginárním žebříku a kolem nás proudily různé epochy, směry a vlivy, měnily se jako v kaleidoskopu, ale my jsme zůstávali stále pevně na naší cestě vzhůru a vždy jen natáhli ruku a zmocnili se toho, co je nám blízké a co považujeme za důležité a podstatné a co nás oslovilo ze všeho nejvíce.

V současné době se o opomíjeném básníkovi na Ukrajině hodně diskutuje, každému je jasné, že má co činit se skutečným Velikánem, jehož dílo je nadčasové, ale proč tomu tak je, málokdo chápe, spíše to cítí, než aby byl schopen to postihnout a vyjádřit.
V říjnu 1999 uplynulo již 90 let ode dne básníkova narození a teprve poslední dobou je mu navraceno právoplatné místo v dějinách literatury. Antonyčova tvorba je neopomenutelná a nezaměnitelná. Uchvacuje v ní živelná, bezprostřední, melancholická i rozmarná obrazotvornost. Zhuštěné ovzduší jednou strachu, jindy vášně, radosti, ale i úzkosti a hrůzy. Významově odlehlá slova řadí do nových vazeb, které mají velmi často hudební, eufonickou organizaci, ale nejčastěji sugestivní výtvarnou složku.
(Rita Kindlerová: z diplomové práce)

 

Život Bohdana Ihora Antonyče

Ticho
Ticho je řeč, kterou promlouvá Bůh k člověku.
(1.dubna 1932)

Jeden z největších ukrajinských lyriků, Bohdan Ihor Antonyč, se narodil 5. října 1909 ve vsi Novycja (dnes v Polsku) mezi Lemky, v rodině vesnického uniatského (=řecko-katolického) kněze Vasyla Antonyče. Děd z matčiny strany byl profesorem chemie na Lvovské univerzitě. Toto prostředí mělo na formování budoucího básníka velmi silný vliv a výrazně se odrazilo v jeho díle. Lemkové žili odpradávna v dřevěných chalupách na úpatích hor, které jim poskytovaly jen velmi skrovnou obživu. Chudí zemědělci patřili mezi houževnaté a osudu pokorně odevzdané lidi, kteří si zachovali velké množství pohanských zvyklostí, pověr a magie. Sám Antonyčův otec pocházel z nejprostší vrstvy obyvatel. Další vliv na malého Bohdana měla jeho chůva, která mu nazpaměť recitovala Ševčenkovy básně, vyprávěla mu pohádky, zpívala různé písně. Básník hudbu miloval a na gymnáziu se pokoušel i komponovat. Rodina však byla nucena se na nějakou dobu odstěhovat, takže Antonyč poznal i prostředí velkoměsta, a to rovnou Vídně (1914). V roce 1919 byl jeho strýc, matčin bratr, odsouzen polským režimem k trestu smrti. Aleksandr Vološynovyč se totiž zasazoval o připojení haličckého Lemkovska k Československu. Z tohoto důvodu byla nucena se přestěhovat i Antonyčova rodina, tentokrát do Michalovců, odkud pak přesídlila do Medzilaborců. Protože ukrajinských škol bylo velmi poskrovnu, vystudoval Antonyč polské gymnázium královny Sofie v Sanoku. Na něm se aktivně účastnil dění ukrajinského kroužku a po maturitě roku 1928 se zapsal na univerzitu ve Lvově, kterou zakončil s titulem magistra filosofie (studoval slovanskou filologii) na jaře roku 1934. I zde se podílel na činnosti ukrajinského spolku. Věnoval se filologickým rozborům a hlavně recitoval své básně.
Jak dokládá pozdější Antonyčova činnost, básník měl na počátcích své tvorby velké problémy se spisovnou ukrajinštinou. Tím, že byl od narození obklopen Lemky, kteří hovoří dialektem, musel se celý svůj krátký život potýkat nejen s lexikou, ale i s přízvukem, který je v lemkovském nářečí odlišný a samozřejmě s intonací a dikcí, tedy se vším, co má obrovský význam pro prozódii, tudíž pro básníka. Spisovnou ukrajinštinu se začal učit vlastně až ve svých 11 letech na gymnasiu. Po skončení university zůstal žít ve Lvově a živil se překládáním ze slovanských jazyků, z němčiny a angličtiny, doučoval a psal. Podílel se velkou měrou na literárněkritických statích a recenzích v různých periodikách, a to nejen ve Lvově, ale i v Polsku.
Z důvodů své bezpartijnosti a apolitičnosti mu byl vytýkán liberalismus a ignorance národních tradic.
Svoji první báseň otiskl ve lvovském skautském časopise Vohni v roce 1931.
Na podzim téhož roku vyšla i jeho první sbírka Vítání života.
V prosinci 1934 vychází druhá sbírka Tři prsteny, která dostala třetí literární cenu za nejlepší dílo roku. Již tehdy se začaly některé básně Antonyče překládat do polštiny.
Roku 1936 vyšla třetí sbírka Kniha lva. Další dvě připravované sbírky básní (Zelené evangelium a Rotace), které chtěl Antonyč vydat v roce 1938, vyšly až po básníkově smrti.
Pro úplnost dodejme, že z prózy se dochovala nedokončená novela Tři mandolíny a velká část z plánovaného románu Na druhém břehu.
Antonyč napsal i libreto k opeře Dovbuš, ke které složil hudbu Antin Rudnyckyj. Začal na něm pracovat začátkem roku 1935 a následujícího roku ho dokončil.
Po krátkém zápalu plic zemřel ve věku nedožitých dvaceti osmi let dne 6.7.1937.
(z diplomové práce Rity Kindlerové)

© Rita Kindlerová

Diskuse

Vložil: orechuela, 17.03.2005 10:49
Antonyč, Bohdan Ihor
peknu interpretaciu zivota a tvorby b.i. antonyča vytvoril andruchovyč vo svojich 12 obručiach + klip k piesni od romanovej postavy volšebnyka je pekne uleteny:))
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4582x

Inzerce
Inzerce
Inzerce