Zabužko, Oksana: Polní výzkum ukrajinského sexu

Zabužko, Oksana
Polní výzkum ukrajinského sexu

ukázka beletrie zahraniční

Od autorky. Nabízím čtenáři román, který měl to štěstí, že byl označen za skandální ještě dlouho před tím, než se objevil na světě.

Oksana Zabužko: Polní výzkum ukrajinského sexu
přel. Rita Kindlerová, vyšlo v nakladatelství One Woman Press Marie Chřibkové, Praha 2001

Od autorky
Nabízím čtenáři román, který měl to štěstí, že byl označen za skandální ještě dlouho před tím, než se objevil na světě. Jeho první verze, která vyšla svého času v Kinko Copies v Pittsburghu v nákladu 12 kusů, a to z čistě praktických důvodů (aby se neztratily při přestupu ve Frankfurtu), a která byla rozdána autorkou přátelům k "počtení" (převážně v očekávání rozumných rad), udělala celkem neočekávaně krkolomnou kariéru: vzkřísila samizdat. V New Yorku a Chicagu, v Paříži a Mnichově, v Kyjevě a Lvově se rozjely kopírky a úplně nevinný koncept se předával z ruky do ruky, rozlezl se mezi lidmi jako krysy a v autorčině bytě pak několik měsíců vyzváněly mezinárodní hovory: hned ze dvou západních států jí hrozili soudem a zákazem vstupu do země.
A to se říká, že prý se v naší době o literaturu nikdo nezajímá, přemýšlela vzrušeně autorka a nechala si u Saška Zadyraky udělat novou, co možno nejelegantnější fotografii - pro budoucí soudní proces. Současně kolem románu zakroužili překladatelé ze čtyř zemí a jednoduché počty ukazovaly, že jestli vše vyjde (ťukám na dřevo!), na konci století před nešťastnou výzkumnicí ukrajinského sexu dovolí otevřít dveře už jen pár zemí střední Afriky a tichomořských ostrovů. Autorce, špatně seznámené s mezinárodním právem, ale jako všichni spisovatelé (dokonce i ukrajinští) chtivé slávy, vyvstávaly již před očima diplomatické konflikty, hromady nót ukrajinské vládě, a dokonce totální mezinárodní izolace našeho nezávislého státu. Odtud už nebylo daleko ani k tankům okupantské armády. Vyděšená těmito představami se autorka (od přírody loajální občanka a patriotka) rozhodla, že musí udusit katastrofu v zárodku, a proto dává čtenářům na vědomí:
Toto vydání je jedinou verzí románu určenou k tisku.
Jakékoliv jiné verze vyskytující se ve fotokopiích mají pirátský původ a autorka za jejich oběh a možné použití bez svého vědomí neodpovídá.
Román, jak se dovídáme z terminologických slovníků, je žánr umělecké literatury, a ne kapitola z osobního (nebo třeba ze soudního) života autora, - autorka upozorňuje, že jakákoliv souvislost mezi osobami a událostmi popsanými v této knize a osobami a událostmi reálného života je čistě náhodná (Francouzi v tomto případě říkají: ať se stydí každý, kdo by o tom špatně smýšlel).
Nakonec autorka srdečně děkuje přátelům, kteří stáli u zrodu této knihy a každý se svým způsobem podílel na jejím příchodu na svět: Lindě Raider a Lise Sapinkopf za ideu, Mychajlu Najdanovi a Rostyslavu Bojkovyčovi za účinnou pomoc při jejím vtělení a Askoldu Melnyčukovi za morální a odbornou podporu, bez níž by také nic nevyšlo, anebo by v krajním případě vyšlo něco zcela jiného.
Tak to je všechno, můj milý čtenáři. Za oknem se nad pečerskými vršky třpytí červencová bouřka chvíli sluncem, chvíli lijákem, na sousedním balkoně nadšeně křičí poblázněný kohout, pod balkonem se choulí dvojice - a nevšímá si, že déšť už dávno přestal, zvoní telefon a já s něžností i žalem dělám tečku za vší tou historií: jak obvykle končívali svá poselství za starých časů - spasila jsem duši.
Oksana Zabužko
Kyjev, 31. července 1995

…Pravda je pravda: národ se rodí v otroctví - davy, které zaplňují kyjevské autobusy, všichni ti muži s povadlými tvářemi, shrbení, na žokejsky křivých nohách, ženy pohřbené tulením kolébáním mastného těsta, mladíci s debilním smíchem a vlčím skusem, ženoucí se vpřed, aniž by se dívali na cestu (neuskočíš - srazí tě k zemi a ani si toho nevšimnou), a dívky se škraboškami hrubě vymalovanými na pokožce (odstraníš kolomaz - a objeví se hladký, vejci podobný povrch jak na plátnech De Chirica) a trvanlivá aura jakéhosi lepkavého nemytí, - a dokonce věci odbyté, vytvořené bez lásky: hnali plán na konci čtvrtletí, potřebovali dítě, aby si mohli stoupnout do fronty na byt, nebo si prostě zašukali někde v obýváku anebo v opilosti na plošině vlaku (jela kdysi takovým vlakem na festival poezie z Kyjeva do Varšavy, jen ta vzpomínka! - dravý nával kabel, místenkový vagón bez kupé nacpaný haraburdím až ke stropu, - říkali tomu úplně vědecky tovar k radosti Karlíka Marxe, - záchodový smrad, dveře na plošinu visící na jednom pantu se tu a tam otvíraly při nárazech s pomalým vrzáním jak skřípěním zubů, navykle štítivý výraz na tváři polského celníka, který bere - po láhvi vodky za "pšedzjal", a to ještě jde, ujišťují mladé tetky s radostí, oklepávají se a vytahují - uf, pronesly! - z bezedných sportovních rajtek po dvou třech výborně ukrytých lahvích, z nichž každá vydá v Chelmu na deset doláčů: jednou v Jahodyni - dejte, říkají, po ženské za autobus, pak vás pustíme! - A-a, a co vy, dali jste? - A co jsme měli dělat? - v noci ležela na horní pryčně a poslouchala kakofonii různého chrápání a bolestně milovala svůj nešťastný národ, a národ - uslyšel a ozval se: rozložitá postava se rýsovala ve svírajícím šeru, po tváři to zavanulo těžkým, vzrušeným dechem: "Maminko… děvčátko… No pojď sem, slyšíš? Slyšíš mě?" - zavyl ještě silněji: "No tak co? Pojď, zašukáme si, slyšíš?" - ruka se sunula pod pokrývku: - "Kozičky ti pohladím". Hodila sebou, stulila se do klubíčka a křikla dobře napodobeným basem: "Neobtěžujte, prosím!" - a čubky na sousedních pryčnách jako by umřely strachem - třeba za tovar? - jen z uličky se ozval třaslavý hlas stařičké babky: "Nechte ji na pokoji, co jste se nalepil na to děvče?" - "Mmmáášo!" - zařval a otočil se: - "Starej se o sebe!" - ale - odtáhl, nechal ji: spadla z něho část prudce narůstající agrese, a ona pak zakřičela na celý vagon, přičemž on, aniž by snížil hlas, zařval na odchodu: "No počkej, ty kozo jedna, stejně tě dostanu! Než dorazíme do Chelmu, tak ti to pěkně nandám, slyšelas' mě!?" - v Chelmu se přestupovalo, popadla sako pod paždí, utíkala přes vagony na konec soupravy, průvodčí, neduživá, jakoby sepraná dívka, stařecky smutně pokyvovala hlavou - ve vlacích se dějí takové věci, že až strach Boží! - ji pustila nějakým nouzovým východem - stupátko nebylo, musela skákat za hozenou taškou - do lepkavého vlhka mlhavého rána, na nasypaném štěrku na kolejích si do krve poškrábala dlaně, - a hned před vzteklého polského policajta, vykračujícího si jak čert - tutaj něma vyjšcja, proše pokazac dokumenty! - kterému se skoro vrhla kolem krku jak rodnému bratru) ….…… vracela se v myšlenkách zpět, znovu rozškrabávala v paměti tu noc v místenkovém vagoně a zkoušela si přehrát svoji nedokončenou roli: jak to mohlo dopadnout, jak to u nich probíhá - na plošině, za klapotu kol, opřeni zády o příčku, zmítat sebou na hromadě? nebo jak na záchodku osedlá mísu, kolem níž je patlavé bahno až po kotníky? co přitom cítí, co cítí jejich ženy - sladkou rozkoš ponížení, úchylný odvaz na chvíli zhovadět nebo, a to je ještě horší, necítí vůbec nic? a třeba, čert ví, třeba to je - zdravá sexuálnost v čisté podobě, bez komplexů, neparalyzovaná kulturou se všemi jejími chybami, - ale proč se jim tedy rodí tak nehezké děti, děti liliputi: s tvářemi malých dospělých, už ve třech čtyřech letech strnulými jak umělá hmota, ztuhlá ve formě tuposti a zloby?…

…v Cambridgi pak po ní ještě půl roku nato šílel superborec, krasavec a atlet, dva metry na výšku, v ramenou to samé, laskavý zajíček s kůží jak osmahlé hedvábí a čistým pachem zdravého mladého chlapa, ach jaký z něho mohl být milenec - užírej se teď, užírej! - na její: "I'm ten years older than you are" odpovídal trochu zaskočeně: "You'are lying"- pro něj byla prostě, upřímně a jasně girl, která se mu líbila, - a ji místo lákání už tiše dráždil ten nepřemožitelný tlak šíleně zdravého, veselého a samozřejmě nebitého života, protože ona byla "básnířka ostrého cítění světa", jak o ní kdysi doma napsal jeden pitomý kritik, ach, zdědila to jako krevní skupinu a v té zemi s jejím kodexem vynuceného štěstí, který, samo sebou, stanoví všude kolem sebe neurotiky a psychopaty, nosila své historické trápení s výzvou jak čistokrevný pes medaili z výstavy, - jen se tak povrchně usmívat, hovořit k důvěřivě otevřeným ústům (slova padala do nastavené číše vína a houpala se blýskavě na povrchu): ve vaší kultuře je neštěstí - pouze osobního charakteru, samota, milostná dramata, všechny ty klinické incesty, které si čtyřicetileté tetky začínaly vydloubávat na psychoterapeutických seancích z dětské paměti a kterým já, po pravdě řečeno, moc nevěřím - když chodíš k psychiatrovi druhý rok, ještě si na něco takového nevzpomínáš, - ale vy neznáte závislost na neochvějném, metafyzickém zlu, kdy na vás vůbec nic nezáleží, - když vyrůstáš v bytě, který je permanentně odposloucháván, a ty o tom víš, takže se od začátku učíš jak mluvit - k neviditelnému publiku: kdy nahlas, kdy šeptem a kdy zmlknout, nebo když se tvůj první dívčí zájem obrací na tajného, který se na tebe nalepil, který se za rok dost fušařsky vykonané práce - převážně kavárenského žvanění a tahání po kinech - do tebe skutečně zamiluje, bez hloupostí, a ukazuje se - ukazuje svoji kágébáckou misi (ústa se roztahují ještě víc dokořán: to je život, myslí si závistivě, to je real life!), a ještě, ještě - ale o tom se rozhodla mlčet, - když ve třiceti letech poprvé skáčeš do postele s cizincem, prudká romantická vášeň (s podivuhodně příjemnou vůní drahého parfému!), ke které se najednou postavil vážně a začal se zmiňovat o svatbě, - a narazila jsi, děvče, v životě na vážné borce, neber si je - a všichni měli sto chutí se ženit, nějaká nemoc, nebo co? epidemie svateb, nebo, kdo ví, móda básnířek? - a ten voňavý (a jak něžný!) chlap se pokusil ti zlepšit šatník, protože tvůj vlastní obsahoval staré džínsy a několik blůzek, dokonce ani bohémské nebyly, - koupil ti skutečné šaty z lehké vlny a stříbrnou hedvábnou blůzku s podšívkou a rozkošný vínový kostým, ve kterém jsi ihned vzplanula celkem zámořskou krásou (bazény, lehátka, jachty, bílé honosné automobily…), a několik párů střevíců (pozdrav od Gogolova Vakuly - italské stodolarové lodičky z měkoučké kůže nosíš ještě teď) a ještě hromadu všelijakých hloupostí, kabelku a motýlí rej strakatých šálů a kosmetiku a zvonečkové cikánské rolničky, pásek od hodinek nově zvýraznil uměleckou štíhlost zápěstí a bohaté korále - na vysoké bezbranné šíji, všechno bylo drahé, vybrané s láskou a vkusem - poprvé v životě obklopená až někam, poprvé jak vystřižená ze žurnálu, až sama ztrácela dech před zrcadlem (a tak třiačtyřicetkrát!), - popadl tě nesnesitelný, jedovatý stud, cítila jsi se jak typická levná prostitutka, co po hotelích šuká za pár kalhotek, nepřijmout ovšem všechny ty věci bylo nad tvé síly, román se na tom ale přetrhl - prostě jsi přestala odpovídat na jeho amsterdamské telefonáty (a on tehdy zrovna zařizoval rozvod, takže to vypadá, že ani nezařídil), protože, nakonec, co by dělala v Amsterdamu? - vrátila se k manželovi, vozit mu džínsy a zapalovače ze služebních cest do zahraničí, a ne že by byla spokojená, ale - čistá: jaképak to jsou lidské vztahy, nenakaženy dopředu ponižující nerovností zemí a podmínek, proti kterým - co naděláš…

…Psychiatrie to, myslím, nazývá pocit oběti, ale já nemohu nic dělat, učili mě to tak; vůbec všechno, co jsou Ukrajinci schopni o sobě říkat, je to, jak moc a jakým způsobem je bili: co k tomu dodat, informace pro cizince nezajímavá, zvlášť když nic víc ani z rodinné, ani z národní historie nevyškrábeš, pak si pomalu zvykáš se vytahovat právě tím - koukejme se, jak nás bili, a my jsme ještě neumřeli, - cambridgeští přátelé umírali smíchy, když jsi jim přeložila začátek naší hymny, Ukraine has not died yet, - "What kind of anthem is that?"- a je to fakt, na prd je takový předzpěv - co takhle "s Turkem bojovat!" - a proto, drahá, proto - se raduj a vesel, že ještě nezemřela ubohá sexuální oběť národní myšlenky, i když, jak je správné si uvědomit, co je tu tak veselého, a k čertu je život bez lásky, a nebylo by lepší zemřít, a ještě lepší se raději ani nenarodit, než se teď tak mučit (kdysi měla jednu kamarádku také jaksi splašenou patriotismem, která jen naříkala - my se nezamilováváme do mužů, ale do národní myšlenky, - a skončila tak, že několik let procházela postelemi zámořských dědulů, než se v jedné z nich usadila a pořídila si bejby, - které, kdo ví, vyroste a třeba se i naučí ukrajinsky, pokud se mu samozřejmě bude chtít, zatím si ovšem jeho máma přivydělává levnými reportážemi v ukrajinské "Svobodě", kterou Clinton snad nezruší, - čimčaruje kdysi mateřským jazykem s vypranou cizáckou intonací, která má dokázat, že je už - výš! - než z naší vesnice: vyrvala se!): já k tomu říkám, dámy a pánové, že to je tedy děsně super - patřit k bitému národu, jak říká folklórní lištička, bitý nebitého veze, - a ten bitý se při té bídě naučí zpívat třeba dumu o ubohých nevolnících, a tím - ospravedlňuje vlastní poníženou pozici, neboť umění, ach jo, vždy ospravedlňuje v cizích očích život, který ho zplodil, a to jeho umění je velikananánský podvod. Latinské ars, které prosáklo do většiny evropských jazyků, germánské Kunst, které se odrazilo u západních Slovanů jako "sztuka", - tam jde skutečně o zdravý přístup, že je až slyšet měšťácky kyselé krknutí po obědě: umění, zábava, nevinná prohnanost, akrobatický kotrmelec na laně, melodický umíráček barokních hodin a důmyslně vyřezaná tabatěrka, naše "umění" je machrování toho druhu - lhostejně blahosklonné zívnutí: no no, čím nás machři dnes potěší? - a zneškodňuje se, odčarovává tajemnou past, takže to vypadá, že jedině církevní slovanština marně hrozí suchým prstem: "izkusstvo" - od "izkus", pokušení, do kterého modlitba prosí neuvést…

 

© vybrala a přeložila Rita Kindlerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2792x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce