Nachlik, Jevhen
Problém překladatelského bi(poly)lingvismu

kritika překladu překlad

Termín "ukrajinská literatura" je mnohem širší než termín "literatura psaná ukrajinsky". S mnohojazykovostí ukrajinského spisovného jazyka úzce souvisí také velmi rozšířený jev, kdy spisovatelé píší jedním, dvěma, třemi a někdy dokonce i čtyřmi jazyky.

Jevhen Nachlik
Problém překladatelského bi(poly)lingvismu

Termín "ukrajinská literatura" je mnohem širší než termín "literatura psaná ukrajinsky". Geokulturní položení Ukrajiny, která se rozkládá na křižovatce různých jazyků a kultur, vlivů rozvinutějších kultur z jedné strany a kultur vládnoucích národností a národů ze strany druhé, dlouhodobé zařazení všech našich zemí do soustav různých států (Litevské knížectví, Polsko, Uhry, Moskevské carství a Ruské impérium, Rakousko-Uhersko, Sovětský Svaz aj.) či rozptýlení Ukrajinců ve světě vedlo k tomu, že ukrajinští spisovatelé psali různými jazyky. V 10.-13. století se psalo starorusky a staroslověnsky (církevní slovanštinou), ve 14.-18. stol. církevní slovanštinou (vlastně slovanoruštinou, jež vznikla na bázi církevní slovanštiny a staroruského literárního jazyka), ukrajinským knižním jazykem (staroukrajinštinou) nebo i jazyky podobnými mluvenému jazyku (s mnoha polonismy), latinsky, staropolsky a polsky, maďarsky, starořecky, v 18. stol. jazykem, který byl blízký ruštině, v 19. stol. převážně ukrajinským národním jazykem, který se stal postupně literárním (ve dvou variantách - "naddniprjanské" a "haličské"), také rusky, už méně polsky, německy, maďarsky, rumunsky, slovanorusky a tzv. "jazyčijem" (směsí církevní slovanštiny a ruštiny s místními západoukrajinskými nářečími). Ve 20. stol., kdy byl zákonně znormován a oficiálně legalizován ukrajinský spisovný jazyk, se psalo hlavně jím, ale i západoukrajinskými dialekty, rusky a občas i jinými jazyky.

S mnohojazykovostí ukrajinského spisovného jazyka úzce souvisí také velmi rozšířený jev, kdy spisovatelé píší jedním, dvěma, třemi a někdy dokonce i čtyřmi jazyky. V období 15.-20. stol. můžeme vysledovat mnohé příklady ukrajinského literárního bi(poly)lingvismu v různých jazykových variantách. V době 16.-17. stol. psalo mnoho ukrajinských umělců knižní ukrajinštinou nebo polsky (I. Haljatovskyj, K.Sakovyč, L. Baranovyč, I. Velyčkovskyj, R. Myronovyč) nebo latinsky a polsky (S. Polockyj). S. Javorskyj psal verše latinsky, polsky i církevní slovanštinou, H. Konyskyj latinsky, polsky a knižní ukrajinštinou a F. Prokopovyč kromě posledně uvedených jazyků ještě jazykem podobným ruštině. Této staroukrajinské tradice se držela i jazyková kultura zakarpatského básníka V. Dovhovyče, který psal verše v latině, maďarštině a ukrajinštině (stylizované jako lidový jazyk ), (viz rukopisná sbírka "Poemata", 1832).

V 19. stol. se mezi ukrajinskými spisovateli rozšiřují nové varianty uměleckého di(tri)lingvismu. Střídavě s ukrajinským národním jazykem se často používá hlavně ruský spisovný jazyk (v ruských částech Ukrajiny to byli H. Kvitka-Osnovjanenko, J. Hrebinka, T. Ševčenko, P. Kuliš, M. Kostomarov, M. Vovčok, M. Staryckyj aj.), polština (na východní Haliči - M. Šaškevyč, I. Vahylevyč, I. Franko, který se kromě toho věnoval uměleckému překladu a publicistické práce psal také německy), němčina (nejvíce na Bukovině - J. Feďkovyč, M. Vorobkevyč a S. Vorobkevyč, který používal i rumunštinu, O. Kobyljanska, J. Jarošynska).V 1. polovině 20. stol. ještě trvá automatické obracení se k ruštině (V. Vynnyčenko, M. Mohyljanskyj, V. Sosjura, M. Zerov, O. Ilčenko) a polštině (S. Tverdochlib, J. Halan). Unikátními jsou postavy Nataleny Korolevé a Jurije Klena. Karmen-Alfonsa-Fernanda-Estrelja-Natalena, dcera polského hraběte A.-J. Dumina-Borkovského a Španělky se narodila v severním Španělsku, do pěti let vyrůstala u babičky na Volyni, pak byla vychovávána ve francouzském klášteře, v mládí studovala v Kyjevě a Petrohradě. Psát začala francouzsky, a když se podruhé vdala za ukrajinského spisovatele V. Koroleva-Starého, stala se díky jeho radám a podpoře známou ukrajinskou povídkářkou. J. Klen byl původem Němec (jeho skutečné jméno a příjmení bylo Oswald Burgardt), verše začal psát rusky, zkoušel to i německy, ale největších úspěchů dobyl coby ukrajinský básník.

Ve druhé polovině 20. stol. existuje stále ukrajinsko-ruský literární bilingvismus (O. Ilčenko, L. Kyseljov, V. Korotyč, v okolí Prešova I. Macynskyj, V. Zozuljak, J. Biss-Kapišovska, I. Halajda, P. Hula), ukrajinsko-polský (O. Lapskyj, T. Karabovyč), občas se vyskytují i jiné formy spisovatelského bi(tri)lingvismu jako ukrajinsko-slovenský, (spisovatel je autopřekladatel - z ukrajinštiny do slovenštiny to byl např. M. Šmajda), ukrajinsko-francouzský (R. Baboval), ukrajinsko-rusko-gruzínský (R. Čilačava), ukrajinsko-portugalský, jak začal už ve 20. letech psát západoukrajinský autor, kdysi blízký "molodomuzivcům", Osyp Špytko, kterého osud zavedl do Brazílie a na nějž navázala Vira Vovk. Jako nový jev se rozšiřuje ukrajinsko-anglický literární bilingvismus (J. Tarnavskyj, Patrycija Kylyna, Ljuba Havur). V díle jeho nejvýznamnějšího představitele - J. Tarnavského, jednoho z našich nejmodernějších současných básníků, patřícího do tzv. Newyorské skupiny, jsou originální verše a celé sbírky pro každý z použitých jazyků. Básník sáhl i k přepisům svých veršů do ukrajinštiny, čehož je příkladem jeho dvojjazyčná kniha "This Is How I Get Well" (1978), kde jsou texty v obou jazycích. Jak upozornil v předmluvě Vitalij Kejs, sbírku své anglické poezie "autor znovu vytvořil, spíše než přeložil, ukrajinsky"*.

Ukrajinsko-anglický bilingvismus se týká i osobité poezie současného kanadského autora Andreje Suknaského, který je i příkladem ukrajinsko-polsko-anglického trilingvismu. Prvními hovorovými jazyky budoucího básníka, který se narodil v roce 1942 ve státě Saskatchewan ve smíšené emigrantské rodině (otec byl Ukrajinec, matka Polka) se staly jazyky rodičů a prarodičů, i když se je nenaučil tak dokonale jako angličtinu. Verše Suknaského nejsou poznamenány jen nostalgickou duchovní touhou syna po daleké a záhadné zemi předků, ale jsou i prokládané ukrajinskou a polskou lexikou a zvláštními výrazy. Charakteristický je například výběr ukrajinského geograficko-historického lexika (Kosmach, Khortytsia, Zaporohy), etnografického lexika (dido, baba, tsyhany, kutia, baran, pysanka - "hutsul symbol", jak sám vysvětluje, mohyla, selo, blood red borshch ), názvů zvířat (zhuravli), názvů rostlin (dereva, konopli, trava) a také specifických výrazů jako KHRYSTOS VOSKRES ("I say//wishing you a happy Easter//"voistynu ... voskres" you respond", "faino babo ... faino ... vse bude jak zoloto") a dokonce i vulgarizmů ("didko .. aby ioho shlak trafyv//... kholera!", "variiatstvo!", kurvy)**. Použitá slova a frazeologizmy vryté do autorovy paměti z dětství, využity k popisu symbolického historicko-kulturního obrazu Ukrajiny, jsou básníkovi celkem vlastní a hluboce osobité.
A. Suknaskyj také zkoušel skládat jeden veršovaný text různými jazyky. Tak se v básni
"Hurakan: Ukrainian Sound Poem in Spring" střídají řádky ukrajinské s vlastními anglickými překlady:
zhuravli
zhuravli
letiat
letiat
letiat
cranes flying
cranes flying
zhuravli
letiat
bez mriaku
bez mriaku
de vsio posypaietsia iak
popil
popil
nad selom.
cranes flying
flying through mist
through mist
where all floats like
ashes
ashes
over the village
dukh
dukh
do nykh
letyt
letyt
krychyt
the spirit
spirit
flies out to them
flies out to them
zori
zori
de vony
letiat
letiat
i krychat
biz svit
biz nas
biz svit
biz nas
biz smert !

to them
village lights are stars
stars
stars
where they fly
fly
and cry
over earth
over us
over earth
over us
over death.***

V jiném verši "Pam´jatka: Polish Prayer after Ukrainian Prypuvidka" se proplétají lexikální a frazeologické elementy angličtiny, ukrajinštiny a polštiny.

Existuje ještě jedna varianta bilingvismu v současné ukrajinské literatuře, což je, řekněme, vnitřní bilingvismus, kdy umělec píše jak ukrajinským spisovným jazykem, tak i místními dialekty. Příkladem může být lyrika Jurije Havryljuka, současného ukrajinského básníka z Polska, jehož první sbírka "V nepromynajučomu pochodi" je psána spisovným jazykem. Stejně tak píše spisovnou ukrajinštinou i nářečím další básník z "Pidljaššja" Ivan Kyryzjuk. Lemkovským nářečím a posledních několik let i spisovnou ukrajinštinou píše verše ukrajinská básnířka z Polska Olena Duc.

Výzkum literárně-uměleckého bi(poly)lingvismu lze provádět v několika aspektech: ideologickém, umělecko-estetickém a psychologickém. Ideologický závisí na pochopení literárního bi(poly)lingvismu v kontextu politické historie, národních a ideologických bojů. Umělecko-estetický na porozumění toho, jaký vliv má spisovatelova dvoj(více)jazyčnost na umělecký text, jaké přináší nové kvality, neopakovatelné rysy a umělecký úspěch. Psychologický potom závisí na výzkumu vzájemného ovlivňování literární dvoj(více)jazyčnosti s psychologií tvorby.

Celkový rozbor všech těchto aspektů je nutný k tomu, abychom mohli odpovědět na otázku, jestli je literární bilingvismus historická zakrnělost, anomálie tvůrčího procesu nebo jeho organický jev, který má svoji perspektivu? Je literární dvojjazyčnost plnohodnotným projevem umělecké tvorby? Nebo je to vynucený projev dočasného, někde individuálního, jinde masového, ale všeho všudy přechodného charakteru, vzniklého dobou kolonialismu, politickou závislostí kultury utlačovaného národa na kultuře národa panujícího (jak tomu je například v případě Č. Ajtmatova a V. Bykova) či je to zapříčiněno pracovní a politickou emigrací, kdy spisovatel-emigrant nebo potomci emigrantů tím, že ztratili živý kontakt se svým národem a širokým okruhem čtenářů své vlasti, se pouští do tvorby v prostředí jiného jazyka, jiné nacionální kultury (jako právě J. Tarnavskyj, V. Nabokov nebo J. Brodskyj)? Bude literární bilingvismus jako takový vznikat vzájemným vlivem různých národních kultur, trvat po dobu existence národů a národní literatury? Nelze se vyhnout i odpovědi na otázku, kam vede spisovatelská vícejazyčnost: k obohacování a rozvoji obou jazyků a literatur, nebo k vyniknutí jednoho jazyka a literatury na úkor druhého a nakonec k tomu, že rozvinutější pohltí méně vyspělý, vládnoucí ovládaný? K národně-kulturnímu uvědomění národa, nebo k jeho asimilaci ?
V tomto případě může být poučné pochopení ukrajinsko-ruského literárního bilingvismu, zvláště 19. stol. V něm stojí proti sobě přirozenost a duch obou jazyků a různý stupeň rozvoje jejich uměleckých stylů, což se utvrzovalo ještě i ideologickou opozicí Ukrajiny jako kolonie a Ruska coby metropole. Proto nebyla ukrajinsko-ruská dvojjazyčnost v našem novém písemnictví "spojováním bratrských národů a literatur", jak tendenčně uvádí sovětská literární věda, která byla vystavena, aby hlídala Sovětské impérium, ale složitým procesem, plným protichůdností, jež se vyznačoval bojem dvou opozičních tendencí, a to rusifikací a ukrajinizací. Byl to souboj dvou národních kultur, z nichž ruská se snažila potlačit ukrajinskou tím, že využije jejích úspěchů, a ukrajinská používáním ruštiny toužila zachovat svoji historickou paměť a položit základy ke svému obrození na národní, tedy vlastní, bázi.

Ruština sloužila ukrajinským spisovatelům-patriotům (H. Kvitka-Osnovjanenko, J. Hrebinka, P. Kuliš, T. Ševčenko, M. Staryckyj aj. ) k obhajobě kulturní svébytnosti národa, jeho přirozeného a historického práva na vlastní svobodný rozvoj. Tito bilingvní umělci se nechtěli sloučit s ruskou literaturou a kulturou, ale odlišit se od ní, zbořit ukrajinsko-ruský bilingvismus a potvrdit svébytné ukrajinské písemnictví, tvořené rodným jazykem****. Díky tomuto a jiným podobným bojům hovoří v době pozdního osvícenství - vlastně v době národního obrození - anglický vědec Anthony D. Smith o tzv. "kulturní válce", jejíž součástí je i "kulturní odpor k imperiálnímu kosmopolitismu nebo jeho koloniální variantě, nebo dokonce i ke kulturnímu vlivu mohutného souseda, jako se např. vzpírali Slováci dominantní české kultuře nebo se bránili Ukrajinci ničení ze strany ruské kultury"*****.
Toto ovšem nebere v potaz I. Losijevskij ve své monografii "Russkaja lira Ukrainy: Russkije pisateli Ukrainy pervoj četverti XIX veka" (Charkov, 1993), která je napsána v tradici sovětského imperátorského, rozpínavého přístupu k problému ukrajinské literární dvojjazyčnosti. Autor monografie vůbec nepracoval s díly ukrajinských vědců, kteří se věnovali vztahům ukrajinské a ruské kultury pod vlivem ukrajinské národní myšlenky (B. Hrinčenko, S. Jefremov, D. Dorošenko, J. Malanjuk, P. Holubenko aj.). Ani slovem se nezmínil o expanzi ruské kultury na Slobidské Ukrajině a o projevech ukrajinského národního uvědomění u rusky píšících autorů Ukrajiny (např. V. Kapnista). Namaloval růžový, skutečnosti vzdálený obrázek "russko-ukrains´kogo literaturnogo jedinenija". Úplně pominul fakt, že ukrajinsko-ruská dvojjazyčnost slobidské literatury první čtvrtiny 19. stol. nebyla jevem vzájemného dobrovolného kulturního sbližování nezávislých národností, ale výsledkem dlouhodobého porobení Levobřežní Ukrajiny carským Ruskem, cílevědomou politikou ze strany ruského carismu a zároveň bolševismu. To vše podnítilo antagonistický charakter ukrajinsko-ruských kulturních svazků 18. - 20. stol., o čemž I. Losijevskij odmítá diskutovat. O jeho vědecké tendenčnosti výmluvně svědčí také následující fakt. Rusko-francouzský literární bilingvismus 18. a začátku 19. stol., který odrážel tehdejší kulturní závislost Ruska na Francii, považuje autor knihy za negativní jev, který bylo třeba překonat. Ale to, že ukrajinští talenti psali (a v podmínkách carismem ničené ukrajinské kultury a totální rusifikací byli prakticky donuceni psát) rusky, podává jako pozitivní jev, hodný následování.

Na mnohojazyčnost národních literatur a bi-, tri- či i tetralingválnost jednotlivých autorů navázali i někteří zmatení političtí a kulturní činitelé. Pravděpodobně bude hrát v budoucnu při formování literárního bi(poly)lingvismu větší roli vzájemné ovlivňování, působení a sbližování různých kultur. A jestli se budou tyto procesy posilovat, záleží na tom, zda se bude mnohojazyčnost národních literatur a tvůrčí bilingvismus objevovat i dále. V době růstu internacionalizace civilizací, spojování národů a zemí ve světové spolupráci a v prolínání kultur, se možná fenomén dvojjazyčného písemnictví stane jevem rozšířeným a charakteristickým.

Vypadá to, že světový kulturní a zvláště literární proces poskytuje ještě málo materiálu pro nějaké jasné závěry, a tím spíše konečné, jaké prostě neexistují. Život ukáže, jaký bude další osud literární dvojjazyčnosti. Můžeme beze studu říci, že tento problém v současné světové literární vědě nabývá stále větší aktuálnosti.

Odpověď na otázku, jestli existuje literárně-umělecký bilingvismus, záleží na odpovědi na jinou otázku, a to: jestli neodporuje psychologii slovesnosti. S tím souvisí ještě řada dalších otázek. Není literární dvojjazyčnost smutným "privilegiem" druhořadých a podřadných pisálků? Může se cestou dvojjazyčnosti organicky rozvíjet tvorba prvořadého talentu? Je umělec schopen stvořit různé chef-d´oeuvres najednou ve dvou jazycích? Tvůrčí praxe V. Nabokova, která by mohla být ilustrací pozitivní odpovědi na tyto otázky, je spíše jedním z případů, které potvrzují opak. Máme totiž spoustu příkladů, kdy v díle bilingvního spisovatele to, co je psáno jedním (mateřským) jazykem, velmi převyšuje svojí uměleckou úrovní jeho tvorbu v jiném jazyce. Stačí se podívat na odkaz třeba P. Hulaka-Artemovského, H. Kvitky-Osnovjanenka, J. Hrebinky, P. Kuliše, T. Ševčenka, M. Vovčka, J. Feďkovyče, M. Staryckého, I. Franka, V. Vynnyčenka aj. Jejich ukrajinsky psaná díla mají nesrovnatelně vyšší hodnotu v ukrajinském písemnictví než jejich rusky, německy nebo polsky psané knihy v literaturách cizích. Celá řada ukrajinských spisovatelů 19. - 20. stol. našla spravedlivé místo v nejnovějším biografickém slovníku "Russkije pisateli 1800-1917". Byli to ti, kteří psali i rusky a všechna jejich rusky psaná díla patří do klasického majetku ruské literatury. Během dlouhé dvousetleté historie ukrajinsko-ruské literární dvojjazyčnosti se neobjevil žádný bilingvní spisovatel, který by se stal klasikem obou literatur (M. Gogol, kterého bychom za takového společného klasika označit mohli, psal stejně jen jedním z jazyků). Neříká to tedy jasně, že literárně-umělecká dvojjazyčnost odporuje psychologii slovesně-kreativního aktu, který přirozeně nutí k tvoření jedním jazykem?
Na vzájemně si odporující vztah mezi psychologií spisovatele či učence a jejich "nešťastnou mánií měnit svůj mateřský jazyk za jiný" upozorňoval již I. Franko: na příkladech Gogola a haličských "moskvofilů" chtěl ukázat, že jazykové odpadlictví, "jazykové rozdvojení" literátů nevyhnutelně vede k jejich "vnitřnímu rozdvojení" a logickým následkem literárního bilingvismu se stane literární "pokrytectví". I. Franko to pojmenoval "hlubokým psychologickým problémem, kořeny jakého sahají do málo prozkoumaných tajů, a to svazku lidské psychiky s jakoby konvenčními, a proto tak zvláštně organickými systémy zvuků, které nazýváme mateřským jazykem. /.../ nějaká tajemná síla v lidské přirozenosti říká: "Pardon, ale nemáš na vybranou, v jakém jazyce jsi se narodil a byl vychován, nemůžeš i přes zmrzačení své duše zapřít /.../". A čím je vyšší, tenčí a jemnější výstavba člověka, tím hůře se mučí tou proměnou"******. Nicméně I. Franko sám psal nejen mateřskou ukrajinštinou, ale i částečně polsky a německy a k nijakému pokrytectví ho to nepřivedlo.
Rozpor mezi tvůrčím procesem a cizím jazykem cítil i M. Kocjubynskyj. Když si V. Vynnyčenko, již dobře známý ukrajinský prozaik a dramaturg, usmyslel psát romány v ruštině, M. Kocjubynskyj ho v dopise z roku 1909 upozorňoval na to, že tento přechod "do cizí literatury" se neobejde bez tvůrčích ztrát : "/.../ jsem přesvědčen, že pokud přejdete na ruskou půdu, jen si uškodíte. Spisovatel (básník, beletrista) nemůže beztrestně měnit jazyk: vymstí se mu to"*******.
Je příznačné, že Č. Ajtmatov poté, co v roce 1966 začal psát své umělecké texty rusky, už nenapsal žádný kirgizsky. Charakteristická je také umělecká praxe V. Bykova: píše uměleckou prózu bělorusky, ale překládá ji rusky, takže netvoří jednotlivá originální díla v každém jazyce zvlášť, ale je spisovatelem-autopřekladatelem (tento typ bilingvního umělce se ve 20.stol. stal dosti rozšířeným).

Mnohojazyčnost ukrajinské literatury a v ní jevy literárního bi(poly)lingvismu přinášejí jak klady, tak zápory. Klady jsou lehce viditelné (jsou vtěleny do konkrétních děl), ztráty vypočítat nelze. Ale můžeme si je uvědomit, když vezmeme v potaz autorskou energii, spotřebovanou při psaní děl cizím jazykem. Musíme doufat, že podmínky samostatné Ukrajiny a fungování ukrajinštiny jakožto oficiálního jazyka pomohou tyto ztráty snižovat.


* Kejs, V. Azymuty // Tarnawsky, Y. This Is How I Get Well. Tarnavs´kyj, Ju. Os´, jak ja vydužuju // Sučasnist´, 1978. S.8.
** Suknaski, A. The Land They Gave Away: New + Selected Poems. NeWest Press. Edmonton, 1982. S. 53 - 91.
***Ibid. S. 89 - 91.
****Podrobnosti viz: Holubenko, P. Ukrajina i Rosija u svitli kul´turnych vzajemyn. K., 1993. S. 126 - 242.
*****Smit, Entoni D. Nacional´na identyčnist´. K., 1994. S. 76.
******Franko, I. Dvojazyčnist´ i dvolyčnist´ // Literaturno - naukovyj visnyk. 1905. D.30. Kn. 6. S. 233, 234.
*******Ukrajina. 1985. Č. 6. S. 15.


© z časopisu Sučasnist´ č. 10 (1996) vybrala a přeložila Rita Kindlerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2728x

Inzerce
Inzerce