Dalmau, Antoni
Země zapomnění. Po stezkách katarů 3

recenze beletrie zahraniční

Kataři jsou vedle templářů asi nejvděčnější jihofrancouzskou legendou - stejně jako templáři i oni se stali obětí nesmiřitelného katolictví, v těchto případech oportunisticky spojeného s politickými cíly. Navíc katary obklopuje i jakási romantická aura: tajemně působící hrady, včetně toho největšího a posledního Monstseguru, tradice okcitánské poezie, malebná příroda atd.

Dalmau zaujme spíše jako historik
Antoni Dalmau
: Země zapomnění, Po stezkách katarů. Překlad Jan Schejbal, 251 stran, vydala Mladá fronta

Nakladatelství Mladá fronta vydalo historický román z doby křížové výpravy proti albigenským.
Kataři jsou vedle templářů asi nejvděčnější jihofrancouzskou legendou - stejně jako templáři i oni se stali obětí nesmiřitelného katolictví, v těchto případech oportunisticky spojeného s politickými cíly. Navíc katary obklopuje i jakási romantická aura: tajemně působící hrady, včetně toho největšího a posledního Monstseguru, tradice okcitánské poezie, malebná příroda atd.
Jedním z četných autorů, který se nechal historií katarů inspirovat, je i katalánský prozaik Antoni Dalmau i Ribalta, jehož román Země zapomnění (po stezkách katarů) nedávno v překladu Jana Schejbala vydala Mladá fronta. Z obálky knihy se dozvídáme, že jde o třetí román tohoto prozaika a že Dalmau se kromě psaní věnuje i historii a politice. Právě historicko-politická orientace je ale bohužel dominantní i v románu. Ten nepochybně stojí na velice solidním základu: Dalmau načerpal rozsáhlé a detailní znalosti katarské věrouky, takže na rozdíl od jiných textů věnovaných katarům, se ten jeho nevznáší v nějakém mystickém oparu, nýbrž dokáže čtenáři osvětlit mnohé teologické aspekty této nepochybně zajímavé hereze. Stejně tak osvědčuje dobrou znalost kraje, středověké kultury, místních obyčejů a prostě všeho, co tvoří nezbytnou kulisu románu - až čtenáře napadne, že by kniha byla možná lepší jako čtivé historické pojednání.

Příběh? Román?
Právě, historie a román nekráčejí v knize ruku v ruce. Zatímco o autorových historických vědomostech nelze pochybovat ani chvilku, o jeho románovém umění vyvstanou pochybnosti hned po několika stránkách. Z obálky se dozvídáme, že román byl "oceněn prestižní katalánskou Cenou Nestora Lujána" za nejlepší historický román, ovšem nelze se ubránit dojmu, že v tomto případě spočívá hlavní důraz spíše na adjektivu "historický" - jako román Země zapomnění moc nepůsobí. Předně text mluví příliš jednoznačně; zoufale mu chybí ona víceznačnost, bez níž moderní (a možná veškerá) literatura ztrácí svou přesvědčivost. Ba co víc, takto hlasitá a jednoznačná obžalobu "viníků", zde katolické církve a francouzského krále, by se nám dnes četla nesnadno i jako ne-beletrie. V podání katalásnkého prozaika je vše jasné: na jedné dobří, na druhé straně zlí, kteří touží po moci, kradou, zabíjejí a znásilňují.... ne, to skutečně připomíná tuzemské bláboly o husitech z padesátých let. Jenže to bohužel není to největší selhání této knihy: postavy pastýře Guilhema a jeho ženy Vierny jsou vágní, rozplizlé a do děje vstoupí stejně nenápadně, jako z něj nepravděpodobně zmizí: Vierna se rozhodne pod Montsegurem zemřít na hranici, Guilhem odchází žít s jejich jedinou dcerou. Možná se nějaký takový příběh stát mohl. V moderním románu, byť historickém, však celá životní pouť languedockého páru vyznívá podivně, neuvěřitelně, ba dokonce pateticky - pro čtenáře, který zrovna nesdílí katarskou víru (a troufám si říct, že takových bude dnes většina), bude rozhodnutí hrdinky opustit dceru a zemřít se souvěrci nikoli hrdinstvím, nýbrž aktem choré mysli. Ale ani to ještě není na knize nejhorší: mnohem horší je, že postavy žádnými postavami nejsou - jsou to jen figurky, hlavně Vierna, jimž autor vkládá do úst repliky ilustrující katarskou věrouku.

Knihu lze proto doporučit především těm, kdo chtějí poměrně nenáročnou formou nahlédnout do zvláštního světa středověkých katarů. Ti, kteří hledají literaturu, ti budou trpce zklamáni. Na druhé straně, kataři prý neměli k umění příliš kladný vztah, takže možná text svou formou jen věrně odráží zvolené téma...
Ladislav Nagy, duben 2002



Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%čtenáři

zhlédnuto 1978x

Inzerce
Inzerce