Eco, Umberto
Baudolino

recenze beletrie zahraniční

Proč zrovna dvě desetiletí? Právě před dvaceti lety totiž Umberto Eco publikoval - jak sám přiznává, poněkud nesměle - svůj první beletristický pokus, středověkou detektivku Jméno růže. Román jej okamžitě proslavil i mimo poměrně úzký rámec mediavelistů a literárních teoretiků, v nichž se do té doby pohyboval, a autorovi umožnil oslovovat čím dál širší publikum.

Dřina i rozkoš - nový román Umberta Eca

"panenkomaria psaní je dřina prsty mě bolí"

Umberto Eco: Baudolino, překlad Zdeněk Frýbort, vydalo Argo 2001, 511 stran

Už téměř dvě desetiletí platí, že každá nová kniha Umberta Eca je velká událost - a to navzdory tomu, že tu patrně nejvlivnější, dnes už klasické Otevřené dílo italský filosof a romanopisec vydal dávno předtím, v šedesátých letech. Proč zrovna dvě desetiletí? Právě před dvaceti lety totiž Umberto Eco publikoval - jak sám přiznává, poněkud nesměle - svůj první beletristický pokus, středověkou detektivku Jméno růže. Román jej okamžitě proslavil i mimo poměrně úzký rámec mediavelistů a literárních teoretiků, v nichž se do té doby pohyboval, a autorovi umožnil oslovovat čím dál širší publikum. Eco toho dokázal (v dobrém smyslu) náležitě využít: jeho teoretické spisy jsou přístupné i širší veřejnosti, v beletrii zase skvěle využívá svých širokých historických znalostí a dokáže poutavým způsobem osvětlit nejeden z problémů současné literární kritiky.

Úspěch Jména růže byl skutečně fenomenální - jak po stránce kritického přijetí, tak čtenářské obliby - a titul byl záhy přeložen do mnoha jazyků. A nebylo se čemu divit. Kniha dokonale reagovala na vzrůstající zájem o středověk, autorovi se podařilo "prodat" svou obrovskou erudici, navíc to udělal s náležitým odstupem, smyslem pro humor a ironii. Ani to ale asi nebylo nejdůležitějším faktorem - Jméno růže, to je totiž především úžasně vystavěný příběh, v němž si autor neustále pohrává se čtenářovým očekáváním, zavádí jej do slepých uliček a teprve postupně, velmi pomalu a s četnými odmlkami spěje k rozuzlení. Stejně strhující četbou je i Foucaultovo kyvadlo - i zde je v samotném středu záhady historická skutečnost, namísto ztracené části Aristotelovy Poetiky, záhadný a brutální konec templářského řádu, ovšem román směřuje jinam: zatímco Jméno růže bylo vposledku přece jen detektivkou, kde zkušený mistr vše vyřeší, má druhý román pesimističtější vyznění, ba co víc, končí téměř paranoidně - čtenář si nemůže být jist, co všechno kolem něj je spiknutí, co je realita a co naopak účelová (anebo neúčelová) konstrukce někoho jiného. Třetí Ecův román, Ostrov včerejšího dne, navzdory hlubokým tématům, jež autor v knize otevřel, takový úspěch už neměl, patrně hlavně proto, že zde chybí onen náboj, který poháněl první dva romány. V nich sloužily autorovy historické znalosti jako skvělá kulisa pro příběh a skýtaly mu možnost rozvést své brilantní úvahy. A zdá se, že ani nadmíru zajímavé barokní teorie o jazyce takovýto příběh nahradit nedokáží.

Poslední Ecův román Baudolino spatřil světlo světa na podzim roku 2000, česky vyšel rok poté, stejně jako všechny předchozí autorovy romány v překladu Zdeňka Frýborta a nově v nakladatelství Argo - to krátce předtím vydalo v druhém vydání i Ostrov včerejšího dne a je třeba dodat, že tím byl splacen určitý dluh - starší román totiž vyšel česky poprvé (u jiného nakladatele) v podobě naprosto nehodné jakékoli zajímavější knihy. Oproti tomu vzhled obou svazků v jejich nynější argovské podobě zasluhuje poklonu. A Baudolino v grafické úpravě Pavla Růta je knihou neodolatelnou už na první pohled.

Ale jaký je Baudolino jako román? Hned zkraje poněkud zarážející, úvod totiž obstarává literární experiment, v němž se autor snaží reprodukovat podobu palimpsestu - z kontextu se dozvídáme, že jde o latinsky psaný text Oty, kronikáře Fridricha Barbarossy, který protagonista románu vyškrábal, aby se na pergamenu mohl procvičit ve psaní. Fragment zaujme především jazykovou pestrostí, ale též svérázným, poněkud drsnějším humorem a zcela nekonvenčním přístupem k jazykovému materiálu. Především je to však půvabná jazyková hříčka, v níž se jaksi mimochodem dozvídáme skoro vše podstatné - totiž seznamujeme se s hlavním protagonistou.
Nuže, kdo je Baudolino? Setkáváme se s ním uprostřed rozbořené Konstantinopole, kterou právě dobyla a vyplenila křižácká vojska. Baudolino zachránil před jistou smrtí význačného Byzantince, bývalého vrchního soudce a císařského komořího Niketu Choniatese, aby mu vyprávěl svůj životní příběh, nepochybně silně stylizovaný, jako každé vyprávění - v Baudolinově případě stylizovaný do pikareskního románu. Baudolino je dalším z nesčetných případů oněch chudých chlapců, kteří přišli ke štěstí - mladého rošťáka a lháře si na cestách po Itálii všiml sám císař Fridrich Barbarossa (projíždějící severoitalskými lesy zcela bez doprovodu, ale nepravděpodobné věci k mýtům a legendám patří) a učinil z něj svého dvořana - Baudolino je mu šaškem, rádcem, vrchním stratégem, prostě děvečkou pro všechno a zároveň šedou eminencí Fridrichovy politiky. Především je ovšem Baudolino notorický lhář, téměř archetypální mytický rošťák, proplouvající životem a obratně manipulující vše kolem sebe. Nebo alespoň tak to vyznívá z jeho vyprávění, nakolik mu lze věřit, toť jiná otázka - Baudolino vyprávějící svůj příběh (a opakovaně upozorňující na své výmysly, podvody a iluze) je vlastně jakýmsi postmoderním nevěrohodným vypravěčem přesazeným do žánru pikareskního románu a odkrývajícím tak to, co Eco ve svých teoretických pracích zdůrazňuje už několik desetiletí - v moderní době jsou všichni vypravěči nespolehliví, ne třeba úplně, ale trochu určitě. Baudolino je taky chvástal, ale to k jeho povaze patří jaksi samozřejmě. Že svede císařovnu (ne úplně, pouze k polibku - i Baudolino ví, co mu čtenáři zbaští a co ne), to je jen tak na začátek, teprve poté to pořádně rozjede: nechá kanonizovat Karla Velikého, zajistí legitimitu boloňské universitě, zachrání své (a Ecovo) rodné město Alessandria před dobytím císařským vojskem, když jako dávný bůh Hermés přechází hranici, vymýšlí úskoky, až se mu nakonec podaří přimět svého otce Gaugliauda, aby obětoval svou jedinou krávu a císařské zmátl (tato příhoda v místní mytologii prý skutečně existuje).
Vrcholným Baudolinovým číslem je ovšem "dopis kněze Jana". Dopis, který v té době v křesťanstvu skutečně existoval a o kterém se zmiňuje i třeba Marco Polo, píše náš hrdina se svými kamarády z pařížských studií. Dopis plní v románu dvě funkce - ta první, méně významná, je politická: dopis má legitimovat nadřazenost císaře papeži; ovšem až druhá funkce je pro knihu klíčová: dopis, a vyprávění o bájné zemi, živí fantazii skupiny mladých nadšenců, kteří se vydávají mytické království hledat. V tomto okamžiku Baudolinovo vyprávění zcela opouští koncept reality - text sleduje dobové mytické mapy a čtenáře zavádí do nejrůznějších míst středověké fantazie s její bohatou zoologií a geografií.

Velkým tématem knihy je "vymýšlení" reality (nebo historie) ex post a výprava do bájné země je toho nejlepším příkladem. Skupina poutníků se nedává na východ za grálem - ten totiž už mají, a to v podobě pohárku, který věnoval Baudolinovi jeho umírající otec. Žene je pouze zvědavost, touha se dozvědět, zda zem, kterou tak barvitě popsali ve zfalšovaném dopise, skutečně existuje.
Baudolino dokáže vyprávět zajímavě, čtenář se i zasměje, lecos se dozví o zajímavém a bohatém myšlenkovém světě dvanáctého století, trubadúrech, arabských a židovských interpretech Aristotela, ovšem jakožto románové postavě Baudolinovi přece jen něco chybí - jako by celý Baudolino byl jen hlas, umně se sice vepisující do středověkých dějin, ale přesto zůstávající fatálně mimo dění, tedy románové dění. Není stržen vírem děje jako mladý hrdina Jména růže, podstupují několikerou iniciaci, ani není nucen se vypořádávat s nepředvídatelnými nástrahami jako protagonisté Foucaultova kyvadla. Oproti prvním dvěma Ecovým románům, s nimiž má po tematické stránce mnohé společného, postrádá Baudolino nápad, který by čtenáře strhl.

Od Ecových románů se přirozeně očekává jistá myšlenková bohatost a toto očekávání Baudolino nepochybně splňuje. Knize vévodí téma "otce" - Baudolino nachází svého druhého otce v císaři, prizmatem hledání otce (anebo spíše rebelie proti němu) je nazírána i středověká Itálie, kdy města jsou sice ve vzpouře proti císaři, ovšem jeho role coby otce kárajícího neposlušná dítka je zde nezastupitelná (i proto se jej žádné z měst neodváží totálně porazit). A kniha na stejné téma i končí. Fridrichovu smrt na křížové výpravě Eco obestírá záhadou, podezřením z úkladné vraždy, až nakonec "vychází najevo", že za Fridrichovu smrt je odpovědný nic netušící Baudolino. V oidipovském závěru tak vlastně Baudolino zabíjí svého otce, byť adoptivního, aby mohl začít vyprávět vlastní příběh, ve kterém se nenápadně posune na otcovo místo, totiž do centra světového dění.
Ladislav Nagy



Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 245 čtenářů.

Diskuse

Vložil: TAWA, 12.10.2006 17:40
Eco, Umberto: Baudolino
Eca mam uz v malicku.je jednoznacne najlepsim autorom zaoberajuci sa dobou minulou.zivoty mnohych ludi ovplyvnuju spevaci,herci....u mna je to inac nosnu cast na smerovani zivota ma prave u eco.viem kazdemu odporucat jeho tvorbu.mne osobne sa najviac pozdava ostrov vcerajsieho dna,lebo sme si s robertom... de la grive dost podobny.pekny den vsetkym knihomolom a peace!!!!! p.s. OUTKAST RULES
Vložil: Joen, 10.07.2006 10:59
Eco, Umberto: Baudolino
Zrovny včera jsem Baudolina dočetl. Rozhodně nezklamal, takovou výpravu do minulosti jsem s jiným autorem nezažil, Eco je fenomenální. Četl jsem Jméno růže, Kyvadlo i Ostrov, Baudolino jako by spojoval všechna tato díla - zamyšlení nad mocí fikce, slova (Kyvadlo), středověká filozofie, poznání, myšlení... (Ostrov, Jméno). Není tak zábavný jako Jméno růže, zato poskytuje mnohem víc látky k přemýšlení. Kdybych měl sestavit svůj žebříček Ecových knih, tak na první místo dám Kyvadlo, co se týče druhého a třetího, tak nevím, sdílejí je Baudolino s Ostrovem. Jméno růže bych dal trochu mimo, to je třeba podle mě hodnotit zvlášť. Tajemný plamen královny Loany jsem ještě nečetl.
Vložil: Petr, 10.03.2005 22:43
Eco, Umberto: Baudolino
Čet jsem Kyvadlo - to je báječné, Baudolina i Růži. Tato díla mne uchvátila. Snad jenom u Růže mi "kazila" prožitek skutečnost,že jsem již viděl film. Ale i tak to bylo famózní. Obdivuji Ecovy historické znalosti. Nyní se těším na Ostrov včerejšího dne. Věřím, že bude opět úžasný. Hezký den Petr
Vložil: Pouštní pták, 24.09.2004 08:41
Eco, Umberto: Baudolino
Patetická a noblesní typografie Pavla Růta je možným přístupem k literatuře, ale ne jediným. Čtenáře matoucí kýč sice jako by vytvářel z knihy nový svébytný artefakt a umožňuje zvednout cenu knihy tak, že tisíc prodaných výtisků možná přinese větší zisk, než jinde prodané desetitisíce, leč cena knihy... je i mírou její dostupnosti a tedy i demokratičnosti. Snaha o úspornost má jistě svá úskalí, nicméně akademičnost ucházející se o přízeň bohatých snobů a velbloudářů je snad ještě horší variantou. Slušnost v tomto pojetí má taktéž svá úskalí. My, nedokonalí, přicházející z pouště, kteří jsme prošli ruinami svých chrámů, víme, že v integritě proklamované dokonalosti nesmí být trhlina, jak pravil Štýrský, každá chybička se v procesu stárnutí změní v odporné hnisající vředy duševní bídy. Stejnojmenný jednatel jisté distribuce a jistého vámi do nebe vynášeného nakladatelství vám zjevně nevadí, ač v řadě civilizovaných zemí je takové spojení nezákonné. Vydávat dobré knihy zavazuje, ale nic víc. Pokora dávného Odeonu dodnes znamená vše, jeho pýcha neznamá nic. Nehledě k tomu, že vaše klanění se okázalosti jde po jiných cestách, než se ubíraly a budou ubírat všechny minulé i budoucí listy přátelské, listy na podporu humanity, dopisy Olze a jiné písně písní... Kombajn na vydělávání peněz pomocí knih, ARGO s.r.o., jede na plný výkon a nikdo nezlehčuje jeho zásluhy, leč je pod úroveň člověka, snažit se vyniknout tím, že ponižuje druhého. K této ubohosti se snížili vždy jen ti nejubožejší z ubohých.
Vložil: Jana, 09.04.2004 20:52
Eco, Umberto: Baudolino
Neřekla bych, že se Ostrov včerejšího dne předchozím Ecovým románům nevyrovná...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 8099x

štítky k článku

Inzerce