Kubánská spisovatelka Daína Chavianová (nar.1957 v Havaně, od roku 1991 žijící v Miami) je v českých literárních vodách postavou staronovou. Jako autorka vědecko-fantastické literatury pronikla na sklonku osmdesátých let minulého století na stránky Světové literatury a rovněž do antologie kubánských sci-fi povídek Vesmírné hry (Mladé letá, 1987). Po roce 1989 však nezájem českých čtenářů a nakladatelství o literaturu zemí bývalého socialistického bloku odsunul kubánskou knižní kulturu a s ní i Chavianovou na vedlejší kolej. Nedostatek informací o kubánské literární scéně, zvláště pak o autorech tvořících na "druhém břehu", v exilu, tuto krizi jen umocnil. Více než deset let trvající pauzu, kterou narušilo jen vydání autobiografie Reinalda Arenase Než se setmí (Český spisovatel, 1994), ukončilo až tento podzim nakladatelství Mladá fronta. To představilo se zápalem téměř osvětovým hned tři kubánská jména: Mayru Monterovou, Zoé Valdésovou a Daínu Chavianovou - a umožnilo tak českému čtenáři poznat nejen tvůrčí posun Chavianové, ale rovněž u nás skoro neznámý proud kubánské exilové literatury. Její kvality již dávno objevila západní Evropa a Spojené státy. Vydavatelský zájem o kubánskou literaturu v zahraničí i množství mezinárodních literárních ocenění, které exiloví spisovatelé sklidili za posledních deset let, jen narůstají. Mezi laureáty nedávno stanula i Chavianová, která za knihu Havana blues, jež nyní vychází i u nás, získala v roce 1998 prestižní španělskou Azorínovu cenu.
Havana blues je pochmurnou freskou rozpadající se Havany počátku devadesátých let a jejích obyvatel, tápajících nejen ve městě, ale především v sobě samotných. Hrdiny této kroniky duševně a fyzicky padlých jsou čtyři postavy, které hlad a touha po poznání a svobodě fatalisticky dožene do stejného bodu. Kříží se zde osudy diplomovaného ekonoma Gilberta, který je nucen dělat řezníka, z univerzity vyhoštěného profesora Rubéna, jenž si vydělává výrobou suvenýrů, a dvou záhadných žen, Claudie a Maurky, které v zoufalství začnou vykonávat jedno z nejvýnosnějších řemesel na Kubě. Všichni se nakonec potkávají při útěku z ostrova na havanském nábřeží Malecónu, aby odhalili spletité vazby, skryté identity, a poznali nakonec i sami sebe.
Chavianová se tímto pokouší navázat na dvojí tradici poznání, kombinujíce zkušenost s poznáním jiného, zakotvenou v literatuře od dob Kolumbova setkání s Novým světem, s heideggerovským poznáváním sebe sama ve světle druhého. Tento zajímavý tématický záměr však příliš znemožňují autorčiny umělecké kreace. V záplavě přehnaných stylizací a ve zbytečně prodlužované anonymitě ženských hrdinek (jejichž identita je předvídatelná už od počátku), se nakonec snaha postav o odhalení autenticity omezuje jen na prázdné rétorické projevy. Snad nejnepřesvědčivěji hledá svou pravou podobu Claudie, která se "poznává" na cestě světem předků, jež se jí zjevuje ve vidinách. O co víc však Claudie zdůrazňuje, že objevuje sebe samu v nadpřirozených toulkách koloniální Havanou, o to méně důvěryhodné je její počínání: "Ve své fantazii jsem stvořila duchovní orgie a v nich jsem konečně poznala samu sebe, neboť člověk může žít se svým tělem, a přece se nikdy nedozvědět, jaká jsou jeho tajemství a děsy, jeho posedlosti a choroby. Fantazie je nejlepší afrodisiakum. S ní se i hlad může změnit v nikdy nekončící orgasmus." Myšlenka poznání jako by jen sekundovala snaze o Chavianové jazykovou vytříbenost a bujnou obraznost. Jako přesvědčivý výplod imaginace nepůsobí ani Claudiin onirický doprovod - černoška Muba, starý indián, afrokubánská božstva a posel pekel Onolorio. Tato plejáda nadpřirozených postav spíše připomíná reklamní tah s líbivým kubánským náboženským koloritem, který autorka sama na jiných místech knihy odsuzuje.

Chavianová si neodpustila ani kubánské umělecké klišé poslední doby, kterým je postava půvabně zženštilého a komického homosexuála, který se objevil například ve filmu Jahody a čokoláda. Stylisticky "přepracovaným" hrdinům kraluje postava jeptišky, kterou pronásledují stejně jako Claudii zjevení božstev afrokubánského synkretismu. Její existence na stránkách knihy jako by měla pouze účelnou funkci předat Claudii nahrávku hudby svaté Hildegardy, která bude pro Claudii jen dalším mostem k putování časoprostorem.

Daleko přirozeněji působí scény, v nichž Chavianová propojuje snové, ideální světy s tíživou skutečností života v totalitním státě. Fantazie a počínání postav autorka obohacuje o nový rozměr a představuje je jako možné útěky ze svírající kubánské reality. Ztotožňování se s filmovými hrdiny, rozhovory o útěcích z ostrova, vyhledávání erotických, kulinářských anebo duchovních slastí - to všechno jsou momenty, kdy Chavianová dává prostor své spontánní a čtivé "kubánskosti". Líčí-li přídělový systém, kubánské "tuzexy" nebo všudypřítomné fronty, její vyprávění získává nadhled a ironii.

Bohužel i v popisu kubánských reálií probleskuje již zmiňovaný nedostatek Havana blues. Přibližovaná realita není jen poetickým prostředkem či cestou k dosažení cíle. Život v Havaně se stává příliš nápadným záměrem stejně jako jazykový projev autorky. Scény, ve kterých postavy řeší úskalí každodenního života, působí místy prvoplánově a počínání hrdinů je více než nepřirozené. Nejenže Maurka vysvětluje své havanské přítelkyni Nubii, proč policie vybírá od prodejců na černém trhu desátky, ale Nubia se navíc všemu upřímně podivuje, jako by snad na Kubě ani nežila. Není nezajímavé, že tato pasáž, která je asi nejvýraznějším příkladem účelové dialogové nadstavby, se z českého překladu vytratila.

Tyto postřehy však neznamenají, že by se Chavianové dala vytknout jazyková slabost či deformování kubánské reality. Naopak. Pro toho, kdo touží nahlédnout do kubánského všedního života skrze dílo jazykově i formálně nápadité, je Havana blues výbornou příležitostí. Jazykově úchvatné jsou nejen mnohé z obrazů dnešní i koloniální Havany, ale také hovorová mluva postav a především afro-kubánština Nuby, kterou se překladatelce Aleně Jurionové podařilo převést velice zdařile. Hravě nakládá Chavianová také se strukturou vyprávění. Montáž, složenou z monologických svědectví, zdánlivě nezúčastněných pasáží psaných v ich-formě a esejistických a povídkových skladeb, uzavírá rámcem, kde nejen "všechny obavy splývají v jedno" .
Předpokladů, proč by se Havana blues mohla stát u nás úspěšným dílem, je kromě poutavého jména knihy více. Všechny je však sjednocuje Chavianové schopnost napsat knihu jako střiženou na míru zahraničním čtenářům.