Sabato, Ernesto: Spisovatel a jeho přízraky 2

Sabato, Ernesto
Spisovatel a jeho přízraky 2

recenze beletrie zahraniční

Esej má v hispanoamerické literatuře výsadní postavení, většina významných básníků a prozaiků se zde věnuje tomuto žánru...

Sabatovy přízraky
Ernesto Sabato: Spisovatel a jeho přízraky, přeložili Vít Urban a Anežka Charvátová, Mladá fronta, Praha 2002, 200 stran

V pátém svazku edice Myšlenky přináší nakladatelství Mladá fronta sbírku esejů argentinského romanopisce Ernesta Sabata Spisovatel a jeho přízraky (El escritor y sus fantasmas, 1963). Po esejích Octavia Paze (Luk a lyra, Odeon, Praha 1992) a časopisecky vydaných esejích Jorge Luise Borgese se tak českému čtenáři dostává do rukou esejistické dílo dalšího hispanoamerického spisovatele, který je známý jako autor krásné literatury.

Esej má v hispanoamerické literatuře výsadní postavení, většina významných básníků a prozaiků se zde věnuje tomuto žánru - kromě již zmiňovaných mezi ně patří například básníci José Martí a Rubén Darío, romanopisci Alejo Carpentier či Mario Vargas Llosa nebo světoznámý autor fantastických povídek Julio Cortázar. U všech těchto autorů je esejistická tvorba důležitou součástí díla beletristického, dokresluje je a staví do jiného světla.

koupit knihu: www.kosmas.cz

To platí i u Ernesta Sabata (1911-2011), který dosáhl světové proslulosti svými romány Tunel (El túnel, 1948), Kniha o hrdinech a hrobech (Sobre héroes y tumbas, 1961) a Abaddón zhoubce (Abaddón, el exterminador, 1974); všechny byly přeloženy do češtiny, poslední z nich vyjde v nakladatelství Host. Esej pro tohoto autora představuje velmi osobní literární útvar, v němž se podobně jako v románu, ale jinými prostředky, vyrovnává se svými "přízraky" - s pochybnostmi, se základními otázkami týkajícími se umělecké tvorby i s obecnějšími problémy člověka a lidského údělu. Sabato k těmto otázkám přistupuje nikoli z pozic teoretika či filozofa, ale jako člověk, umělec, jehož se tyto problémy přímo osobně dotýkají a musí je řešit. Sám totiž nedospěl ke spisovatelské dráze přímou cestou, ale oklikou přes exaktní vědy. V mládí ho nadchl řád a racionalita matematiky a fyziky, vystudoval matematicko-fyzikální fakultu a na poli vědy dosáhl značných úspěchů - podílel se na výzkumech nejen v Argentině, ale v roce 1938 získal stipendium v pařížském ústavu Joliot-Curie a ve výzkumu pokračoval v USA. Čistá racionalita matematických věd ho však neuspokojovala a stále více pochyboval o možnostech exaktního vědeckého poznání. Tyto pochybnosti vyvrcholily v průběhu druhé světové války a vedly k Sabatovu definitivnímu rozchodu se světem vědy a obratu k literatuře. Jeho prvním dílem byla sbírka esejů Jedinec a vesmír (Uno y el Universo, 1945), v níž se poprvé objevují témata, která pak procházejí celou další Sabatovou esejistickou i románovou tvorbou a která nalezneme i v knize Spisovatel a jeho přízraky.

Spisovatel a jeho přízraky je soubor krátkých esejů, poznámek, citátů a aforismů, jejichž ústředním spojujícím tématem je literatura, skrze úvahy o literatuře však vyvstává Sabatův pohled na svět a na člověka. Sabatova osobní filozofie je blízká existencialismu, k němuž dospěl přes marxismus. Mezi jeho oblíbené autory patří Kafka, Sartre, Camus, Dostojevskij, Joyce, Proust, Faulkner, Nietzsche, Kirkegaard, Jaspers...

Sabatovo vidění je ostře dualistické, svět je v jeho pojetí neustálým střetáním protikladů. Tragédie člověka spočívá v tom, že je zmítán protiklady, sám o sobě je neustálým svárem protikladů: "existence je tragická svou radikální dualitou." Jedním z nejvýraznějších a základních rozporů je právě konflikt racionálního světa vědy a objektivního poznání se světem emocí, umění a intuitivního poznání. Sabato vystupuje proti radikálnímu uplatňování čistého rozumu jako základního a jediného nástroje poznání, protože "nejcennější oblasti reality (nejcennější pro člověka a jeho osud) nemohou být uchopeny prostřednictvím abstraktních schémat logiky a vědy... A pokud nehodláme upřít reálnou existenci lásce nebo šílenství, musíme nakonec dopět k závěru, že celá území skutečnosti jsou vyhrazena umění - pouze umění."

Vedle konfliktu rozumu a emocí se objevuje řada dalších neméně zásadních: střet objektivního a subjektivního, řádu a chaosu, dne a noci, světla a tmy, duše a těla, univerzálního a jedinečného atd. Dějiny jsou také střetáním protichůdných sil, každá akce vyvolává reakci, z každého myšlenkového směru vzejde směr, který ho neguje: "dějiny se neodvíjejí lineárně, nýbrž jsou výsledkem působení protikladných sil, antinomií, které se vzájemně oplodňují: přímo v lůně modernosti už byly zárodky síly, která nakonec povstala proti racionalismu a strojům." Sabato pociťuje dějiny a dějinnost velmi zřetelně i ve vztahu k literatuře, která je v jeho pojetí nutně spjata se svojí dobou. Toto silné dějinné cítění se projevuje i v přesvědčení o jedinečnosti vlastní Sabatovy doby. Svou současnost vnímá jako "přelomový okamžik dějin", "dobu krize", do níž dospěla západní civilizace.
V této situaci krize se Sabato obrací k umění a zvlášť k literatuře jako k možné cestě, jako k místu, v němž je možné dospět k syntéze neustálých protikladů. Neboť dualitu nelze překonat příklonem k jednomu či druhému extrému, ale právě jejich syntézou. K úplnému poznání nedojdeme ani čistým rozumem, ani skrze čiré emoce. Literatura má svébytné postavení v tom, že je schopna syntézy rozumu a emocí, objektivního a subjektivního, dokáže spojit "lyrickou poezii a racionalistickou filozofii". Literatura, zejména tzv. "totální" či "fenomenologický" román, který se noří do hlubin lidského vědomí, může vést k poznání pravdy lidské existence. Sabato tak tvrdí, že hlavním cílem současné literatury není hledání krásy, ale pravdy, "a důraz, který se v oné literatuře často kladl na estetiku, byl nyní položen na etiku a metafyziku"; "smyslem psaní [je] objevování lidského údělu, což je činnost, která neslouží ani rozptýlení, ani hře, ani potěšení."

Ačkoli Sabato silně vnímá dějinný vývoj, ona jednota, o niž člověk zmítaný protiklady usiluje, není vyústěním vývojové řady, ale je možné jí dosáhnout návratem k prvotní celistvosti, která předcházela odlidšťujícímu procesu racionalizace a rozštěpení světa a člověka. Návrat k původní jednotě je návratem k mýtu, v němž "tvořily spolu poezie a myšlení jediný projev ... ducha." Tento návrat je v moderní době možné uskutečnit skrze umění: "Tváří v tvář hlubokému rozštěpení člověka se umění jeví jako nástroj hledání ztracené jednoty ... [v umění] se spojují všechny lidské schopnosti, je totiž hraniční říší na pomezí snů a skutečnosti, nevědomí a vědomí, citlivosti a inteligence. Umělec se v prvním hnutí, jež se rodí v temných hlubinách jeho bytosti, podvoluje moci magie a snu, míří nazpět a dovnitř na území, jež člověka navracejí do dětství a do krajin starších, než je paměť rodu, do míst, kde vládnou základní instinkty života a smrti, kde rozpoutávají své přízraky sex a incest, otcovství a otcovražda."

Vedle zmiňovaných návratných témat se v Sabatových esejích objevuje řada témat dalších, více či méně souvisejících. Ne všechny eseje jsou pro čtenáře stejně přitažlivé; řada textů je podmíněna dobovými diskusemi, kterými byl Sabato zasažen a s nimiž cítil potřebu se vyrovnat - patří mezi ně třeba téma krize románu či problém estetiky socialistického realismu apod. Pro Sabata to byla témata aktuální a člověk, který vnímal svoji dobu a dění kolem sebe tak silně jako on, se jimi musel ve svých úvahách zabývat. Avšak z hlediska současného čtenáře patří tyto texty k méně zajímavým právě pro svoji dobovou podmíněnost. Určité výhrady lze mít i k textům, v nichž se zabývá problémy nadčasovými, neboť se zde mnohdy uchyluje k zjednodušení a schematizaci (např. "román projevil tendenci směřovat od prosté dokumentárnosti k tomu, co bychom mohli nazývat "metafyzickou básní". Od Vědy k Poezii.")

Zajímavé a pro českého čtenáře osvěžující jsou texty věnované argentinské literatuře (např. "O národní literatuře", "O povaze argentinské literatury", "Metafyzické sklony argentinské literatury", "Smutek, roztrpčenost a literatura", "My, barbaři" a další). V nich se Sabato zabývá specifičností argentinské kultury a literatury jednak ve vztahu ke kultuře evropské jednak ve srovnání s kulturami jiných hispanoamerických zemí. Originalita argentinské literatury nespočívá ve vytváření něčeho zcela nového, nezávislého na Evropě, taková naprostá původnost ani není možná. Argentinská kultura vychází přímo z kultury evropské, ale přesazuje ji do odlehlé a pusté země, čímž ji proměňuje. Pro argentinskou literaturu a kulturu je příznačný smutek, nostalgie a pocit odtrženosti, způsobený dvojí tragédií; k tragédii, která je vlastní celé západní civilizaci, se připojuje tragédie okraje této civilizace: "Ale jestliže katastrofický úděl platí pro Evropu, tím spíše platí pro naši zemi: hned první důvod k úzkosti máme jako příslušníci civilizace postižené kataklyzmatem; avšak jako součást jednoho z prostorových zlomů oné civilizace máme i další, který je výhradně náš. Jsme na konci jedné civilizace a jedné její hraniční výspy. Vystaveni dvojímu zlomu v čase a prostoru, prožíváme zkušenost dvojnásobného dramatického údělu. Zmateni a svíráni úzkostí, jsme herci jakési temné tragédie, aniž bychom měli oporu ve velké domorodé kultuře (jako je aztécká či incká), nebo aniž bychom se mohli dovolávat nějakým odpovídajícím způsobem tradice Říma či Paříže." Jedním z výrazných projevů této argentinské specifičnosti je tango, které je "smutné, dramatické a velmi dobře vyjadřuje podstatné rysy rioplatského člověka, jeho frustraci, nostalgii, sebezpytného ducha, míjení, hněv a nespokojenost." V této souvislosti stojí za zmínku, že Sabato v době, kdy vyšel Spisovatel a jeho přízraky, vydal také antologii textů o tangu, k níž napsal dlouhou předmluvu.

Sabatovy eseje, úvahy a poznámky jsou, jak již bylo řečeno, velice osobní. Nelze je číst jako soustavné pojednání o teorii románu a sám autor je jako takové nezamýšlel. V předmluvě k prvnímu vydání tvrdí, že "tyto úvahy zkrátka v sobě mají cosi z 'deníku spisovatele' a víc než cokoli jiného připomínají onen typ uvažování, k němuž se spisovatelé odedávna uchylují ve svých důvěrných sděleních a dopisech." Ačkoli Sabato o sobě a o vlastním díle téměř nepíše, dozvídáme se z jeho textů více o něm samém a o jeho tvorbě než o obecných otázkách, jeho komentáře k románovému žánru jsou nakonec komentářem k jeho vlastním románům. Jakkoli je možné Sabatovy eseje číst bez znalosti jeho románové tvorby, plně je doceníme teprve v kontextu celého jeho díla. Eseje a romány na sebe vzájemně vrhají světlo, doplňují se a vzájemně dotvářejí. Sabatovy eseje jsou blízké jeho románům a jsou s nimi přímo provázané. Řada z nich by se mohla objevit v románu jako úvaha některé z postav a v některých případech se tak skutečně stává: v esejích tak například nalezneme celé pasáže, které pronáší Bruno v Knize o hrdinech a hrobech. Tento fakt je sám o sobě zajímavým příspěvkem k otázce povahy uměleckého díla, neboť zjišťujeme, že týž text různě působí podle toho, zda je vnímán v kontextu teorie či v kontextu beletrie. Celá Sabatova esejistická tvorba se ovšem pohybuje na pomezí úvahy a beletrie, podobně jako je tomu u Paze, Borgese a dalších. Těžko rozhodnout, zda text, jakým jsou například "Další díla", číst jako ukázku teorie, nebo poezie: "Romanopiscova další díla připomínají města stavěná na troskách měst předchozích: přes všechnu svou novost zhmotňují jistou nesmrtelnost založenou na starých legendách, lidech téže rasy, stejných červáncích a vášních, očích a tvářích, které se navracejí."
mh, Literární noviny, 8/4/2002

 

© _______
článek vyšel v _______
na iLiteratura.cz se souhlasem _______

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 125 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 2504x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce