Toto většinou špatně vyslovované jméno se chtě nechtě vrylo do povědomí snad každého z nás. Paulo Coelho (přibližně Paulu Kuelju) na všechny neúnavně číhá na každém kroku, nejen ve výkladních skříních, nýbrž i v kavárnách, tramvajích, v parku, pod školní lavicí či nedbale pohozený na kancelářském stole. Vyhnout se mu je tedy i při nezměrné vůli prakticky nemožné. Proč však až dosud tvořily výjimku pouze literární časopisy typu Host? Proč byl až dosud tento autor na jeho stránkách absolutně ignorován? Je možné, že si časopis puritánsky chránil své tematické vymezení, svoji orientaci nebo dokonce svoji úroveň a nesnažil se tak o hlubší, respektive o žádnou, analýzu tohoto fenoménu? V knize španělského spisovatele Juana Ariase Paulo Coelho: Zpověď poutníka (Las confesiones del peregrino) se praví: "Paulo Coelho je víc než spisovatel, což mnozí z jeho literárních kritiků nepochopili".

Snažme se tedy nyní pochopit fenomén jako celek, neboť dle mého názoru nemá v tomto případě téměř žádný smysl analyzovat pouze jednu jeho část, a zároveň se dobrat příčiny dosavadního postoje Hosta. Doufám jen, že tento skromný počin nebude muset představovat hrozbu jakéhosi viru, který se nedopatřením vloudil na stránky sofistikovaného měsíčníku.

Spisovatel, nebo mág?
Přestože výše uvedený citát ledacos naznačuje, nelze odpovědět jednoznačně, poněvadž je zde také nutná osobní účast na setkání s mistrem. Budu-li však věřit tomu, co Juan Arias píše ve své knize dále, přikloním se spíše k druhé možnosti: "Paulo Coelho četl v programu nazvaném Čtenářské kroužky několik stran ze své knihy Pátá hora, načež mu posluchači - asi tisíc osob - kladli otázky. Tato kulturní akce se proti jeho vůli změnila v kolektivní psychoterapii. Otázky měly být podávány písemně, ale lidé zcela neplánovitě vstávali, mluvili přímo k němu a veřejně prohlašovali, že některá z jeho děl změnila jejich život... Již pouhá Coelhova přítomnost vyvolávala nečekané příhody." Avšak pozor! Kniha Juana Ariase může být považována za součást komerční strategie Paula Coelha a tudíž dobře promyšleným kalkulem. Neubráníme se pak pocitu obratné davové manipulace, přinejmenším s psychikou obyčejných lidí. A z emblematického spisovatele nebo mága se nám pak může jednoduše stát (vypočítavý) šarlatán.

Ať jde o mága, nebo šarlatána, druhá, neliterární dimenze tohoto fenoménu se nám potvrzuje. Zvláště tvrdí-li Coelho, že všechno, co píše a říká, myslí smrtelně vážně - tím vlastně snižuje kvalitu svého díla. Dimenze sociální pak překrývá dimenzi literární, a tudíž se literární kritika jeho dílem prakticky nezabývá. Ztotožní-li se totiž spisovatel bytostně s nějakým dogmatem či ideologií a své knihy použije jako nástroj k jejich šíření, degraduje svoji tvorbu na pouhé teze podpořené vždy nějakou příhodnou fabulí či biblickým příběhem.

Je-li tedy Paulo Coelho špatným spisovatelem, musel on sám nebo jeho manažer zvolit nějakou účinnou strategii, aby si získal tak velkou, dosud neutuchající popularitu. K tomu je ovšem nutné přidat další faktory a vytvořit tím příznivou konstelaci. Tak masová popularita se nerodí z ničeho nic.

Příchod Bojovníka světla
Ke vzniku fenoménu musela notně přispět náhoda. Z dalších významných faktorů jmenujme například prostředí, ve kterém se zrodil a dobu, v níž se zrodil. Brazílie na konci osmdesátých let procházela hlubokou ekonomickou a společenskou krizí. Jakožto země třetího světa zažila velké sociální otřesy, ze kterých se dodnes vzpamatovává. Avšak společnost zde byla odjakživa značně polarizovaná: hrstka bohatých, velmi slabá střední třída a obrovská masa chudých. Totéž platí o oblasti vzdělání a kultury: na jedné straně stojí vzdělaná elitní skupina intelektuálů, diktující velkou národní kulturu, na druhé absolutní nevzdělaná většina, udržující zase velmi silný a osobitý folklór. Tyto dvě nesouměrné skupiny se i vzájemně prolínají, někdy velmi šťastně. Jako příklad může sloužit českému čtenáři velmi dobře známé dílo bahijského spisovatele Jorge Amada, který si vysloužil přídomek "lidový vypravěč", ale který zároveň mistrovsky dokázal zakomponovat brazilský folklór do tzv. velké literatury. Ten v jeho díle nabývá dalších významů, hlubších a dvojznačných.

Než se vrátím k Paulo Coelhovi, dodám jen, že právě v době krize mají lidé, zvláště v oblastech jako je Brazílie, tj. v oblastech se silným náboženským povědomím a sklonem k pověrčivosti, tendenci utíkat se k víře či magii. Jmenujme například známé křesťansko pohanské rituály zvané candomblé.V temperamentní brazilské společnosti je daleko větší sklon k iracionálnímu myšlení a tím roste i riziko snadnější manipulace. Není náhodou, že přesně v době, o které hovoříme, vychází Coelhovi jeho první známá kniha Mágův deník (O Diário de um Mago, 1987) a hned rok poté jeho nejslavnější román Alchymista (O Alquimista).

Než ovšem knižní trh pochopil, že má před sebou budoucí nejprodávanější bestseller všech dob, provázely jeho vydání mnohé komplikace. Zprvu byl odmítnut asi ve třech nakladatelstvích pro svoji nízkou literární úroveň. Po změně strategie však dílo Paula Coelha rázem zaplavilo nejen Brazílii, ale téměř celý svět. Obrovská reklamní kampaň takřka přes noc udělala z neznámého spisovatele milionáře. V rámci kampaně byl často při oslavných ódách na spisovatele zmiňován okamžik, kdy byl na zahradě Bílého domu spatřen Bill Clinton zabraný do četby Alchymisty.

Jak si však vysvětlíme tak obrovskou popularitu například v České republice? Stačí, když si přečteme jednu z knih, které až dosud u nás vyšly, a hned zjistíme, komu jsou tyto romány určeny a kam míří. Jejich poselství je naprosto srozumitelné všem a zvolenou formou a jazykem přístupné i nezkušeným čtenářům. A není ani třeba hlubokých ekonomických a sociálních krizí.

Dostávám se konečně k dalšímu faktoru, který napomohl vzniku daného fenoménu. Romány Paula Coelha jsou u nás většinou čteny dospívající mládeží (ale nejen jí), která v nich hledá a jistě i snadno nalézá odpovědi na základní otázky naší existence a zároveň nabízí řešení problémů smyslu života. V dnešním přetechnizovaném postmoderním světě, nepřehledném a zároveň neuchopitelném, který popírá tradiční hodnoty nebo je jen povrchně předstírá, se dospívající člověk cítí frustrován a hledá, čeho by se zachytil. V tom do jeho života prostřednictvím knihy vstupuje Paulo Coelho coby Bojovník světla a přináší poselství: poslouchej hlas svého srdce, které tě povede za tvým Osobním příběhem. "Když něco chceš, celý vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil.", praví se v Alchymistovi. Problém je tedy vyřešen. Alespoň pro ty, kteří se nechali tímto velmi zjednodušeným viděním světa uchvátit. Paulo Coelho nám servíruje tisíckrát omleté pravdy velmi prostým, srozumitelným a gramaticky správným jazykem. Je však jedním z mála na světě, kdo je umí takto prosté i prodat. Coelho se tak stává nejsolventnějším apoštolem v dějinách, šířícím optimismus a vůli k uskutečnění tajných lidských přání.

Vzory a idoly
Přestože z výše uvedených úvah vyplývá, že nelze romány Paula Coelha řadit mezi významná díla světové literatury, nemůžeme popřít, že jeho knihy, drtivou většinou čtenářů vynášené do nebes, literaturou jsou. Literární kritika je však ignoruje. Soustředíme-li se tedy na rovinu čistě literární, nelze se divit, že kromě několika málo komerčních recenzí či čtenářských ohlasů na ně, dosud neexistuje seriózní studie Coelhova díla. Mohu také vysvětlit proč. Coelhovy romány toho totiž k hlubší studii moc nenabízejí.

Jde-li o zařazení díla do nějakého žánru, pan spisovatel si v bezpočtu rozhovorů přeje být v knihkupectvích řazen do oddělení beletrie nebo dokonce filozofie. Zatím tam ještě spatřen nebyl. Občas se mu daří stát po boku Carlose Castanedy mezi literaturou esoterickou, ale většinou zabírá přední pulty bestsellerů a společnost mu tvoří paní Danielle Steelová či Dick Francis. K zařazení by nám mohly sloužit autorovy vzory či idoly, které často zmiňuje a které údajně ovlivnily jeho tvorbu. Prvním z nich je již zmíněný Carlos Castaneda, který je Coelhovi asi ze všech nejblíže, jak obsahem, tak formou. I jeho knihy se hemží všemožnými šamany primitivních kultur snažícími se prostřednictvím iniciačních rituálů či magie otevřít oči a srdce hrdinům západní civilizace. Další významnou osobností je pro Coelha pochopitelně rumunský historik náboženství, filozof a spisovatel Mircea Eliade. Odtud možná Coelho čerpá teorii mýtu a pojetí světa prehistorických kultur, ovšem jen velmi omezeně a zkresleně, aniž by se například pokusil o její prohlubování v rámci jiného kontextu či jejím prostřednictvím vytvářel symboly, kterými by obohacoval mnohoznačnost reálného světa.

Povinností snad každého latinskoamerického spisovatele je být ovlivněn jedním z nejvýznamnějších klasiků moderní světové prózy, kterým není nikdo jiný než Jorge Luis Borges. Pro Paula Coelha je Borges (spolu s Johnem Lennonem) přímo největším idolem již od raného mládí. Co se však týče jeho vlivu na Coelhovy romány, je myslím zbytečné v nich Borgese hledat. Nabízí se zde snad jen srovnání různého zpracování stejného tématu, konkrétně jednoho příběhu z Tisíce a jedné noci, noc 351. Stručně jde o příběh muže, kterému se zdálo o pokladu zakopaném na jednom konkrétním místě a který se rozhodl jít jej hledat. U Coelha byl zpracován v knize Alchymista, u Borgese v povídce Příběh dvou mužů, kteří měli sen (Historia de los dos que sonaron). Tato dvě zpracování se za prvé liší svým rozsahem. U Borgese jde o jednu stránku textu, který tvoří součást většího celku pod názvem Obecné dějiny hanebnosti (Historia universal de la infamia) (1935). Coelho pro svou myšlenku potřebuje něco přes sto dvacet stran, aby došel k závěru, že je nutné poslouchat hlas srdce, které nás po strastiplné cestě nakonec dovede za pokladem a tím pak naplníme náš Osobní příběh. Naopak Borgesova krátká fantastická fikce, v tomto případě "překlad" z orientálních analekt, zahrnuje zneklidňující metafyzické implikace, záhadnou dvojznačnost, hledání pravé reality nebo dokonce její úplné popření. To je obecně jedno ze základních témat Borgesových povídek. Nechybí v nich ironie, humor a nadsázka. Paulo Coelho se tedy ani nepokusil vydat v jeho stopách. Pro jistotu zvolil opačnou cestu, aby se vyhnul hlubším úvahám. Zjednodušil či zkreslil, co se dalo, a nakonec dobře prodal. Neobohatil tak příběhy staré několik tisíc let prakticky o nic. Spíše jich zneužil. Ať je již výsledek tohoto srovnání jakýkoliv, už jen fakt, že se někdo pokouší srovnat Alchymistu s nějakým klasikem, by měl Coelhovi lichotit.

Špatný spisovatel nebo mučedník?
Další románová tvorba se u Paula Coelha nikam nevyvíjí. Nadále v ní autor sleduje stejnou myšlenkovou linii. Domnívám se, že k bližšímu poznání jeho díla nám úplně stačí přečíst jednu knihu. Pokusím se o to tedy rozborem jeho poslední knihy Ďábel a slečna Chantal (O Demônio e a Srta. Prym, 2000).

Autor v ní vypráví známý příběh: do jisté vesnice jednoho dne zavítá cizinec a přinese s sebou deset zlatých cihel, které se rozhodne darovat občanům v případě, že se dopustí vraždy. Činí tak proto, aby si odpověděl na otázku, zda jsou lidé v jádru dobří nebo zlí. Jeho plán mu pomáhá uskutečnit jedna pohledná blondýna jménem Chantal, která ve vesnici vede průměrný život bez perspektivy. Na rozhodnutí dá cizinec vesničanům jeden týden, během něhož jsou lidé nuceni odhalovat svoji pravou tvář. Slečna Chantal je zároveň postavena před zásadní rozhodnutí, zda je ochotna změnit svůj dosavadní život či ne. Dále se na pozadí tohoto příběhu odehrává alegorický boj ďábla s andělem o kontrolu nad dušemi hrdinů.

V románu se autor pokouší odpovědět na jednu ze základních otázek lidské existence, kterou si pokládají učenci již od počátku křesťanství, tedy otázku významu dobra a zla. Až do samého konce autorovi fandíme, že se příběhem inspirovaným legendami z různých koutů světa, pokusil dotknout tak palčivého problému a v dialogu hlavních postav dokázal rozvést relativně slušnou komplexní debatu na dané téma. V dialozích mezi cizincem a Chantal či v úvahách hrdinky dochází k interakci, přičemž duše prochází různými stavy mezi Dobrem a Zlem, které se vzájemně ovlivňují. Román tedy není zcela povrchní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Co se však na závěr nestane. K našemu nemilému překvapení dostaneme na všechno odpověď. Tímto autor znovu shazuje ambiciózní laťku, kterou se pokusil postavit výše, než u něj bylo doposud zvykem. Vrací se tedy s posedlostí sobě vlastní k oblíbenému tématu. Na konci knihy se totiž dovíme, že otázka Dobra a Zla je otázkou rovnováhy a individuální vůle ovládnout se. A slečna Chantal díky cizinci nakonec přijde na to, že udělá dobře, když opustí vesnici a půjde za svým cílem. Nebo Osobním příběhem?

Další posedlostí autora je nenechat téměř žádný prostor inteligenci čtenáře. To platí pro všechny jeho knihy. Nenajdeme v nich ani náznak skryté dvojznačnosti, symbolu či metafory, jejichž význam by nám autor dopřál odhalit. Vše je okamžitě polopaticky vysvětleno. Není nám nabídnut více než jeden výklad. Romány tak můžeme nazvat didaktickými a adolescentními, velmi dobře přístupnými čtenářům, kteří prakticky nečtou. Přístupnost je zároveň podpořena prostým jazykem, až příliš naivním. Ironii bychom u Coelha jen těžko hledali.

Kromě knihy Veronika se rozhodla zemřít (Veronica Decide Morrer, 1998) objevujeme v románech jakési dvě základní linie. První sleduje tradiční fantastickou prózu, ve které se objevují archetypální postavy, nadpřirozené nebo mytické bytosti, alegorie, nepravděpodobné situace. Druhá je pak realistická, popisná, což je typický znak dnešních bestsellerů. Tyto linie se v románech objevují paralelně nebo se vzájemně prolínají. Avšak jejich nešťastnou kombinací dochází k vzájemnému zesměšnění příslušných postav a situací jednotlivých příběhů. Ovšem vzhledem k tomu, že tato tendence u Paula Coelha trvá již dlouho, může se nám jeho dílo jevit jako kompaktní.

Když s trochou fantazie zplodím hypotézu, že ze zmíněné tendence může do budoucna vzniknout jakýsi nový proud, budu čelit pokušení paradoxní myšlenky, a to té, že se nyní tvrdou kritikou dopouštíme medvědí služby a nechtěně z autora děláme mučedníka, alespoň na poli literárním. Na poli společenském je již apoštolem, jak jsem řekl, a k tomu velmi slušně zajištěným. Nakonec nám tedy vzniká teoreticky velmi zajímavá kombinace. Spojením jejích prvků pak můžeme jednoduše definovat "fenomén zvaný Paulo Coelho".

Když už jsem se v této studii dobral k úvahám o dobru nebo zlu, dovolím si na závěr citovat Jorge Luise Borgese, který v jedné své povídce říká: "Svět je soustavou vzájemných vyrovnávání (...) ...za nekonečnou dobu se každému člověku přihodí všechno. Každý člověk si pro své minulé nebo budoucí ctnosti může činit nárok na veškerou dobrotu, ale pro své minulé nebo budoucí hanebnosti si může také činit nárok na veškerou proradnost... Znám případy, kdy se lidé dopouštěli zla, aby se toto zlo mohlo v budoucích staletích změnit v dobro." Doufám, že má skromná studie bude jedním z těchto případů.